Vojtěch Dyk: Doba Josefa Myslivečka nahrávala genialitě

Jak jste se po premiéře cítil?

Skvěle. V San Sebastianu se totiž můžete po premiéře potkat v předsálí s diváky, kteří váš film jako první právě viděli, a mluvit s nimi o tom. Vůbec jsem to nečekal a bylo to moc příjemné.

Ve filmu mluvíte téměř po celou dobu italsky, jak jste se k roli dostal?

Původně měl hrát Josefa Myslivečka někdo jiný, ale nakonec to nedopadlo a Petr Václav hledal jiného představitele. Dirigent Collegia 1704 – Václav Luks, s nímž jsem už dříve spolupracoval a který hudbu pro Il Boema nahrál, mu řekl, že to musí být Čech. „A jediný, kdo mě napadá, je tenhle Dyk, který umí hrát a zároveň má vztah k hudbě.“

Není totiž snadné najít herce, který má silný vztah k hudbě, a zároveň se diváci dokážou oprostit od jeho kapely a zpěvu. Já se to dlouhodobě snažím vyrovnávat třeba tím, že moc nechodím do estrádních pořadů nebo televizních soutěží. Herec by asi přece jen měl mít nějaké to tajemství.

Znal jste hudbu Josefa Myslivečka už dříve, nebo jste ji pro sebe objevil?

Znal jsem jméno, věděl jsem, že má nějakou spojitost se Sovovými mlýny, ale to je tak všechno, jeho tvorbu jsem poznal až díky filmu a jsem za to rád.

Jak jste si k němu tedy hledal cestu?

O Myslivečkovi neexistují kromě korespondence s Mozartem skoro žádné materiály, z nichž bych mohl čerpat. Ale protože mám k hudbě opravdu niterný vztah, hodně jsem ho poslouchal, protože když se člověk vcítí do hudby, může si i leccos domyslet také o osobnosti.

Tak se mi postupně začal odkrývat, začali jsme si o něm s Petrem Václavem povídat, spojovat ho s tou korespondencí, ale také s jeho odvahou odejít z Čech jinam, dokonce do Itálie, jejíž hudba byla tehdy na světové špičce. Tu touhu posunout se dál máme trošku podobnou, ale on ji obdivuhodně dotáhl.

Kde se ve vás tak niterný vztah k hudbě vzal? Váš tatínek byl spisovatel Radko Pytlík, znalec Haškovy tvorby…

Ale kromě toho byl skvělý muzikant! Já jsem žil s hudbou odmalička. Táta se učil, jak říkal, „zpěvu umělému“, to znamená klasice, měl i svého profesora. Rád také vystupoval, styděl se mnohem míň než já. Ale pak začal psát a zpěvu už se věnoval pouze rekreačně.

Nicméně na klavír hrál dál a vždycky, když se sešla společnost, preludoval a všichni ho rádi poslouchali. Hrál všechno od Hašlera až po italské árie. Táta byl, abych tak řekl, sdružovatel dobré nálady.

A máma zase poté, co jsme se se sestrou narodili, opustila dráhu jazzové zpěvačky, a přitom nádherně zpívá. Má trochu ten typ hlasu, jako měla Judita Čeřovská nebo Eva Olmerová, ne tolik zastřený, ale je to jasný alt, což mělo vždycky větší hloubku než soprán.

Takže to u vás nemohlo dopadnout jinak. Zpívali jste si s maminkou?

Pořád. Ale já už mám zpěv trochu jako tik. Můj syn to nenávidí, věta „Tati, hlavně nezpívej“ je v jeho věku logická, protože se stydí, ale já mu říkám: „Co by za to jiní dali, vždyť mi za to i celkem dobře platí!“

Ale opravdu to se mnou asi jinak dopadnout nemohlo. Jeden strýc hraje v kapele Ivana Mládka, další byl hudebním redaktorem v rozhlase, jeho žena je výborná jazzová zpěvačka.

Celá naše rodina je provázaná hudbou a táta do toho ještě vnesl literaturu. Ta mě sice oslovila až na gymplu, ale čtu pořád, je to vedle rybaření můj největší koníček.

A ještě jste herec. Nezdá se vám, že když pánbůh rozdával talent, skoro na vás plýtval?

No něco bych mu uznal, ale hlavně jsou tam ty geny.

Popravdě řečeno mě trochu překvapilo, že nezpíváte ve filmu Il Boemo…

Protože Mysliveček nezpíval. Byl skladatel a dirigent.

A o vás je známo, jak jste jako malý kluk dirigoval Carminu Buranu. Jak to bylo?

Já tu historku vyprávím, protože si ji jako jedinou pamatuji. Je pravda, že jsme tehdy se sborem Pueri Gaudentes zkoušeli Carminu Buranu, takže jsem ji znal celou. A jednou jsme byli na chalupě, já jsem si tu hodinu a půl pustil, otevřel okno, vzal tužku a celé jsem to oddirigoval. Pak jsem šel na fotbal.

Ale já jsem, pokud jde o hudbu, asi opravdu úchyl, protože jsem vedle toho poslouchal Twenty 4 Seven a Nirvanu.

To dirigování je ve filmu zvláštní, jak to, že sedíte uprostřed orchestru?

Oni ještě neměli taktovku, Mozart už dirigoval před orchestrem, ale o třicet let dřív nebyla pozice dirigenta tak vybudovaná. Takže jsem seděl uprostřed, vedle cembalisty, a moc jsem si to užil.

Přál jste si takovou roli? Filmoví a televizní diváci vás jako herce znají spíše z lehkých komedií, teď vás vídají v seriálu Pan profesor…

No právě. Já proti tomu nic nemám, ale přál jsem si hrát něco hlubšího, nad čím je třeba se zamýšlet, připravovat se. V hudbě jsem to měl, v divadle vrchovatě, ale film, televize a podle ohlasu i diváci si mě žádali právě v těch lehkých komediích.

Začalo to u Jiřího Vejdělka Ženami v pokušení, ale pak se to začalo hrnout a hrozilo, že se dopracuji k Ženám na přechodu i v přechodu…

Četl jsem, že když si člověk něco přeje, musí si na to nejdřív udělat prostor. I když ty komedie nebo seriál jsou docela snadno vydělané peníze, věděl jsem, že nejdřív musím vyprázdnit místo, kam by mohlo přijít něco jiného. A to se i stalo.

Začal jsem odmítat role, vyčistil pracovní stůl a z ničeho nic přišel Václav Kadrnka s nabídkou na Zprávu o záchraně mrtvého, což je hodně artový, intelektuální, ale pro mě silný film.

A Petr Václav mi nabídl Myslivečka. Někdy se zkrátka vyplatí počkat, nebrat všechno, i když to znamená vzdát se jistoty peněz. Já mám samozřejmě výhodu, že se uživím hudbou, ale mělo by to tak fungovat, i kdybych tu hudbu neměl.

Naučil jste se kvůli Il Boemu italsky?

Měl jsem to v plánu. Po prvních scénách, kde mám jen asi pět vět, byla roční pauza a já s učením začal. Asi po dvou měsících jsem se zkusil naučit jednu scénu a zjistil jsem, že mi to trvalo týden.

Tak jsem si jednoduše vypočetl, kolik týdnů mi zbývá do natáčení – a začal jsem biflovat scénář zpaměti. S lektorkou jsem se učil zákonitosti jazyka až při tom.

Pak jsem měl ještě dvě italské koučky, jednu, když jsem byl v Itálii na čtených zkouškách, a během natáčení pak Chiaru, která je zároveň režisérka, takže rozuměla i herectví.

Byly to intenzivní měsíce, protože jsem nečekal, že naučit se scénář v cizí řeči, když ji neovládáte, je něco jiného, než když ji ovládáte. Když totiž řeči nerozumíte, musíte se učit i repliky ostatních.

Měl jste předsevzetí, že až natáčení skončí, pustíte se do italštiny pořádně?

To víte, že jo. A pak jsem na to úspěšně zapomněl… Ale je pravda, že třeba v rozhlase italštině docela rozumím. Petr Václav mluví italsky neuvěřitelně, kdyby se dalo dohromady jeho nadání na jazyky a moje nadání jazyk slyšet, byl by z nás rodilý Ital. Bohužel to máme každý zvlášť.

Pomůže při učení dobrý hudební sluch?

Pomůže hodně. Někdy jsem šel spíš po melodii než po významu, ten se k tomu přidal později.

Zmínil jste, že máte s Josefem Myslivečkem společnou touhu posunout se někam dál za Aš. Plánujete to ještě?

Já jsem hlavně dost často v Aši, protože je odtud Tánina rodina. Strejda Kamil, teta Anita, sestřenice Inka, Sabinka, ty nemůžete nemilovat. Ale upřímně řečeno, je to někdy i dost poslechově náročné – její část rodiny je dost hlasitá a naše má ráda spíš ticho.

Ale k tomu odjezdu za hranice – spousta lidí mi říkala, abych odjel, a já jsem to tak i cítil. Nejsem totiž člověk, který něco vytvoří, někam se vyšplhá a pak to chce pořád opakovat. To mě nebaví. Zvlášť v České republice, která je malá, takže hrajete třeba dvakrát ročně ve Velké Bíteši – a co další rok?

Proto jsem si řekl, že budeme zpívat i v angličtině, aby to bylo přenosné. Jenže bych chtěl, aby to šlo dohromady s rodinou. Myslím, že tu šanci pořád mám, je to jen věc rozhodnutí užít si třeba rok dobrodružství, protože nechci dělat v práci kruhy, ale spíš ji táhnout do spirály.

Zkusil jste si to, když jste nahrával album D. Y. K. v New Yorku. Jaké to bylo?

Byla to radost, ale také tím pěkně namažete schody svému egu. Přesto je dobré jednou za čas takový New York zažít. Tam je v každém kostele dvacet zpěváků, kteří zpívají líp než vy, přitom jsou ve sboru a žijí z ruky do huby. A vás tam nikdo nezná. Pak vám přijde hodně směšné, když si někdo začne myslet, že se z něj svět zblázní.

Tohle je ale hodně spojené s Instagramem a dalšími sítěmi, jsou to fiktivní bubliny, ve kterých spousta lidí žije. Někdo se dokonce na Instagram úplně odstěhoval, ale tomu já nerozumím. Připadá mi dobré, že tam člověk může prezentovat práci. Ale soukromí, to nechápu.

V čem to podle vás tak škodí?

Mám pocit, že se v dnešní společnosti úplně devalvovalo tajemství. A to je přece velká hodnota! Když Kundera vydal knihu nebo Sudek něco nafotil a udělal výstavu, byl kolem toho poprask, protože nikam nechodili a nehlásili každý den světu, co dělají.

A ukazování dětí na sociálních sítích by podle mě mělo být protizákonné až do jejich osmnácti let, kdy si o tom mohou rozhodnout samy.

Jak to tedy mají vaše děti – snažíte se je držet od sociálních sítí a technologií dál?

Ono to moc nejde. Táňa i já jsme generace, která měla pevnou linku, a víme, že to šlo. Dokonce to znamenalo větší odpovědnost, protože když se řeklo v pět na hřišti, pod hodinami nebo „pod koněm“, tak tam člověk musel být.

Tohle oni vůbec nechápou, napíšou si „Promiň, mám 15 minut zpoždění“ a hotovo. Už jsme si na to zvykli, ale je to zapeklité, někdy se děsím, jestli se neřítíme do pekla.

Vidím, že máte tlačítkový telefon…

Někdy musím mít i ten chytrý, ale když mám tlačítkový, mám hezčí život. Ale stejně se tomu nevyhneme. Bože můj, vždyť Čapek o tom psal už před sto lety, všichni to známe, máme Válku s mloky nebo R. U. R. jako povinnou literaturu, ale stejně nad tím mávneme rukou, jako by se nás to netýkalo.

Co ještě vás z existenciálního hlediska trápí?

Vyjmuli jsme se z živočišného řádu. Myslíme si, že zvířata, rostliny, všechny organismy jsou pod lidmi. Považujeme se za tvůrce. Ale my nejsme žádní tvůrci, jsme jen součást přírody stejně jako mlok nebo platan. Akorát máme obrovský dar emocí, takže můžeme tvořit a vnímat umění. A pokud si tohle neuvědomíme, půjde svět do kopru.

Nejsme schopni respektovat cykly, máme pocit, že je život lineární. S tím pocitem si člověk myslí, že toho musí za život moc vytvořit, a proto musí být hrozně rychlý. Mít rychlý telefon, počítač, protože jinak to nestihne, a než všechno upachtí, tak umře.

A ještě k tomu se z té smrti celý život stresujeme. Ale když si uvědomíme, že to je příroda a každý z nás tu je, řekněme, na sedmdesát až sto pět let, snad se uklidníme a začneme se chovat jinak. Ten stres ze smrti, kterou jsme úplně odsunuli na okraj společnosti, je přece úplně zbytečný. Ale samozřejmě se sám někdy také chovám jako blbec. A jindy je mi to jasné.

Způsobil to podle vás opravdu všechno internet?

Způsobila to všechno elektřina. Jak málo let vlastně uplynulo od začátku její výroby, a podívejte, co se za tu dobu událo na poli technologií!

Vývoj mozku je mnohem pomalejší, vždyť pořád ještě ani nevíme, kolik procent ho využíváme. Mozek se nepohnul ani o píď. Tak jak má vědět, jak s technologiemi dobře nakládat?

Myslím, že internet jako informační platforma překročil hranici, kdy lidem pomáhá. Na začátku to bylo skvělé, člověk si mohl popovídat přes oceán, nahrát si muziku ze zámoří, ale teď se z toho stala závislost.

Jaký byl v té souvislosti ponor do Myslivečkových časů?

Byla to těžká doba, všude zima, vždyť jen vytopit paláce muselo být hrozné. Medicína byla v plenkách, sám Mysliveček na to doplatil. I praktický život byl nesmírně těžký.

Ale co se týče umění, s odstupem si myslím, že to bylo jednodušší. Umělci měli mnohem vyvinutější imaginaci. Dnes když člověk skládá, má před sebou malé piánko, počítač, minimum lidí píše do not. Většina má před sebou klávesnici, a když zmáčkne jednu klávesu, slyší celý orchestr, takže hned ví, jak to bude znít.

Pro ně byla první premiéra zároveň první zkouškou. Neměli prachy, zaplatit orchestr na zkoušení bylo vyloučené. Takže všechno měli v hlavě a v srdci. V tom jsme zakrněli stejně jako vývoj hudby.

Dnes se i při udílení hudebních cen odměňuje většinou elektronika, ale přitom jsme národ Dvořáka, Janáčka, Gotta a Matušky! Máme v sobě melodii, jsme muzikanti, máme v sobě slovanství. Myslivečkova doba tedy víc nahrávala genialitě. A publikum bylo přísné.

Může vůbec ještě přijít někdo, jako byli Beatles, nový směr, který by zahýbal světem?

Myslím, že jo, ale musí k tomu být nastavená společnost, a to teď není. A dokud naši politici nepochopí, že nejdůležitější je kultura a školství, je to v háji. Tato dvě odvětví jsou vždycky i v rozpočtovém balíčku na chvostu. Přitom jsou to jediné národotvorné obory!

Asi potřebujeme další obrození. Čeština jde do háje, a přitom máme díky ř a š jeden z nejkrásnějších jazyků.

Mluvili jsme o genech, které jste dostal od rodičů, předal jste je dál?

Lojzovi je devět a muzikálnost se u něj začíná projevovat až teď. Ale je mi hodně podobný. Kamarád mi poslal video, na kterém jsem jako asi sedmiletý zpíval se sborem na Pražském jaru. Když jsem to ukázal Lojzovi, zeptal se: „To jsem já?“

Má v sobě něco přitažlivého pro okolí tím, jak je milý a neuvěřitelně hodný. Někdy až moc – někdo něco provede a on se za něj omlouvá.

Prostřední Cyril je zase zábavný. Je radost být v jeho společnosti, má v sobě po Táně čerta, možná půjde na herectví. Jenže nesnáší divadlo, tak nevím, co s tím uděláme, asi bude hrát jen na TikToku.

Nejstarší Franta je zase skoro jako buddhistický mnich. Teď už je mu sice sedmnáct, takže nevíme o všem, co dělá, ale má všechno dané tak jasně, jako kdyby od pěti let meditoval.

Když potřebujete klid, je fajn být s ním. Jsou zkrátka dobře namixovaní od maminky i obou tatínků. Ale to mluvím o jejich pozitivech, znám samozřejmě i negativa.

Jaké to bylo přijít jako svobodný muž ke dvěma dětem najednou?

V tu chvíli jsem si to neuvědomoval, ale zpětně vím, že to nebylo snadné. Hledání role v rodině, kde jsou tři rodiče, je pro toho třetího těžké, zvlášť když pak má i svého potomka, přestože s Cyrilovým a Frantovým tatínkem jsme, mohu-li to tak říct, přátelé. Pro kluky jsem zkrátka Vojta, pro Lojzu táta.

A stejně to bylo těžké, pár návštěv u psychoterapeuta to nespravilo. Ale určitě zlepšilo. Je to jako každý jiný vztah, musí se o něj pečovat. Na to, že u nás máme každou druhou domácnost rozvedenou, se o tomhle fenoménu prakticky nemluví. Vyšla sice knížka Kamily Petrovské Třetí rodič, ale jinak toho moc není.

Co vás v nejbližší době čeká?

V La Fabrice byly 22. a 23. října koncerty D. Y. K. Celkově se teď chci věnovat hlavně hudbě, omezil jsem i divadlo, hraju momentálně jen s Táňou v Ungeltu Slepici na zádech. Už se potřebuji v hudbě nakopnout, protože hodně stála.

S B-Side Bandem asi pojedeme šňůru. No je toho zkrátka hodně, tak to musím nějak kočírovat. Abych ještě taky stačil žít ten život.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Deska - Vojtěch Dyk & B-side Band CD, D.y.k. - Vojtěch Dyk CD, Live at La fabrika - Vojtěch Dyk & B-Side band CD