Vojtěch Bernatský: Už v první třídě jsem prohlašoval, že chci být sportovní redaktor

V době naší uzávěrky měl našlápnuto na vítězství. Dostal se totiž až do samotného finále. „Mám hodně málo času. Ale to nevadí, zvládneme to, budu odpovídat rychle,“ vítá mě u vchodu do České televize na pražských Kavčích horách čtyřiatřicetiletý Vojtěch Bernatský. Míříme do studia, ze kterého už za pár týdnů bude posedmé moderovat olympiádu. Sotva dosedne na židli, začne mu noha bubnovat v rychlém tempu. Podobně hbitě pak spustí s vyprávěním…

Ačkoli v České televizi už čtrnáctým rokem moderuje Branky, body, vteřiny, nově dokázal nadchnout i jako zpěvák v páru s Petrou Janů v pořadu Duety … když hvězdy zpívají. A jak by také ne, vždyť zpěv je jeho koníčkem už od čtyř let. Zhruba v tu dobu ho totiž zaujala tatínkova kytara, na kterou pořád dokola brnkal jediný akord a k tomu si pobrukoval. O pár let později pak v koupelně začal napodobovat krále rock n rollu Elvise Presleyho.

Není proto divu, že si podvědomě přál, aby ho někdo oslovil s podobnou nabídkou, jakou byly Duety. „Do SuperStar bych ale sám nešel!“ upozorňuje. „Tam ty děti bojují, jde o soutěžení. Ale my jsme si s Petrou už na samém začátku řekli, že chceme bavit diváky i sebe.“ Nejprve sice malinko váhal, zda jít s kůží na trh, ale když se dozvěděl, že by mu jako pěvecká partnerka byla přidělena právě Petra, už nebylo co řešit. „Odmítnout ženskou, která má jeden z nejlepších hlasů ve střední Evropě? To by byl hřích.“

Účinkování v Duetech bylo pro Vojtu nová obrovská zkušenost. Dokonce si díky němu mohl i poopravit svůj názor na Petra Koláře. Dokud ho vídal jen na televizní obrazovce, dvakrát sympatický mu nebyl. „Myslel jsem si o něm, že je namyšlený seladon. Ale teď jsem o milión procent otočil. Je to bezvadný, příjemný a kamarádský chlap. A ačkoli mám rád Karla Gotta, tak letos jsem při Slavících držel palce Petrovi.“

V Duetech dvojice tvořili vždy zpěvák profesionál s amatérem. Ovšem ještě před tím, než se pořad rozběhl naplno, už o Vojtovi kolovaly zvěsti, že v muzice rozhodně není žádným neználkem.

„Tohle bych chtěl uvést na pravou míru. Ano, sice jsme s Petrem Svěceným doma v pokojíčku složili pár písniček, ale poprvé na živo jsem zpíval až v Duetech. Jednou jsme vystoupili na playback v pořadu u Mirka Donutila a myslím, že ještě na nějaké soukromé akci. Ale to je asi tak všechno. Takže malé zkušenosti mám, ale například s herci, kteří mají zpěv čtyři roky na konzervatoři, se to srovnávat nedá.

A jak to tedy je se společným muzicírováním s Petrem Svěceným, bývalým sportovním komentátorem a Vojtovým nejlepším kamarádem? Prostě si zhruba před deseti lety řekli, že spolu zkusí fungovat jako pěvecké duo. A tak doma složili pár písniček na pěti akordech. Víc jich prý Vojta neumí. Hudební styl? Něco mezi Chinaski a Kryštofem. „Tohle jsou kapely, které se mi líbí. Proto jsme se snažili jim přiblížit. Ale jak říkám, naše hudba byla jednoduchá, fakt umím asi jen pět šest akordů.“ S úsměvem vypráví, že jim tehdy kamarádi říkali Kotvald a Hložek nového tisíciletí. „Ale teď už se to moc nehodí, protože Petr Kotvald byl se mnou v Duetech a mimochodem to je taky bezvadný chlap,“ upozorňuje.

Když přemýšleli o tom, jak si budou říkat, shodli se na názvu Ret. „Protože jeden z nás je dolňák, druhý horňák a ret je také horní a spodní…“ směje se Vojta.

Jenže co dál? „Netvrdím, že jsme si neplánovali vydání CD, ale asi jsme neměli sílu a energii obcházet vydavatelství. Nahráli jsme si u kamarádů ve studiu a s jejich velkou pomocí pět písniček na CD a ty jsme pak víceméně pouštěli v autě ženským a kamarádům. Máme to jako památku.“

Myšlenky na společná vystoupení se nakonec vzdali. „Model zpívajících moderátorů v mnoha případech vyšel spíš trapně. Proto u nás zvítězilo heslo: Ševče, drž se svého kopyta. Prostě je to pořád náš koníček“.

A tak se rozpustili, i když Vojta zpívá dál. Třeba své mamince Marii k narozeninám složil pomalou píseň o letušce Marušce, kterou jí zahrál na kytaru a zazpíval před pozvanými hosty. „Bylo to dojemný a trefilo se to na úrodnou půdu. Mamka měla velkou radost,“ libuje si.

Jak Vojta vidí svou pěveckou kariéru po Duetech? „To ukáže budoucnost. Ničemu se nebráním a zpívání mě moc baví, ale žiju přítomností a v té zatím vítězí mluvené slovo.“

Ostatně pracovat jako moderátor byl jeho sen už od dětství. „Už v první třídě jsem prohlašoval, že bych chtěl být sportovní redaktor,“ vzpomíná. Tehdy byl jeho velkým vzorem slovenský sportovní komentátor Karol Polák, kterého uměl dokonale napodobit.

Po gymnáziu šel ale studovat národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické. „Tam jsem vydržel asi jen čtyři semestry,“ mávne rukou. Důvodem byla žena. „Chodil jsem s holkou, která studovala FAMU, tak jsem si říkal, že bych to mohl taky zkusit. Koneckonců svět filmu mě lákal už odmalička.“

Přihlásil se na katedru filmové a televizní produkce a uspěl. Ze školy vyšel s titulem magistr. „Aspoň vím, co se děje nejen před kamerou, ale i za ní. To se mi může v budoucnu hodit.“

Pokud jde o práci, není žádný přelétavý pták. V osmnácti nastoupil do České televize a je tu doteď. „Tehdy jsem se odhodlal a šel se zeptat, jestli bych sem nemohl o víkendech chodit pomáhat. Dělat takzvaného agenturníka a skriptéra… “ vzpomíná.

Své první moderování sportovních zpráv v Dobrém ránu má v paměti, jako by leden roku 1995 byl včera. „Tehdy jsem si ve spěchu roztrhl o kliku svou sváteční manšestrovou košili. Musel jsem v ní pak celé ráno vysílat.“

Zhruba za rok a půl pak z Dobrého rána přešel na Branky, body, vteřiny. „Můj případ ukazuje, že když člověk fakt chce a po něčem touží, tak by si za tím měl jít. A je velká pravděpodobnost, že když k tomu má předpoklady, tak toho s trochou štěstí dosáhne.“

Počítá, že dodnes odmoderoval přes tři tisíce Branek, bodů, vteřin. „Nedávno mi říkal Robert Bakalář, komentátorský bard z dob minulých, že už mám Branek víc než on,“ usmívá se.

Sportu se Vojta zdaleka nevěnuje jen teoreticky - sám sportuje aktivně a rád. Nejradši hraje tenis. „Zrovna dnes jsem hrál s kolegou Petrem Vichnarem. Na to, že by mohl být můj táta, hraje výborně,“ usmívá se.

V televizi pak fandí těm disciplínám, ve kterých se zrovna daří našim sportovcům. „Kdo by třeba před pěti lety řekl, že Češi budou fandit rychlobruslení? Pak se objeví hubená holka, která začíná vyhrávat světové poháry a všichni jí držíme palce. A je velká naděje, že na blížící se olympiádě ve Vancouveru si Martina Sáblíková vybojuje dvě, možná i tři medaile,“ předpovídá. „Takže to vidím tak, že celý národ bude sedět v noci u televizí a koukat na rychlobruslení. Což před pěti lety bylo nemyslitelné.“

Vojta bude olympiádu moderovat z Kavčích hor z olympijského studia. Tipuje, že by naši pro Česko mohli vybojovat tak pět medailí. Jak říká, v každém sportovním odvětví máme nějakou naději. „Ať je to Šárka Záhrobská v lyžování, Lukáš Bauer v běhu na lyžích, Martina Sáblíková, hokejisté, nebo Tomáš Verner v krasobruslení,“ vypočítává.

I Vojtěch je držitelem medaile. Dokonce zlaté. V roce 2004 se stal v Šanghaji mistrem světa v závodech dračích lodí. „To byla velká náhoda,“ mávne rukou. „Dobře se znám s Martinem Doktorem (rychlostní kanoista, dvojnásobný olympijský vítěz z roku 1996 z her v Atlantě. - pozn. red.) a Petrem Klímou, prezidentem asociace dračích lodí. Natáčel jsem o nich dokumenty, byl jsem s nimi i na mistrovství světa v Poznani. S kameramanem jsme s nimi jeli i do Šanghaje, kde jsme měli dělat reportáž ze světového šampionátu.“

Ale náhoda nahrála tomu, že vše bylo nakonec úplně jinak. Jeden z dvaadvaceti závodníků našeho týmu totiž na poslední chvíli před jedním závodem vypadl.

„Buď to večer přehnal s alkoholem, nebo mu opravdu bylo špatně. To mi už nikdo neřekl. Tak jsem se prostě převlékl, sedl si před veslaře Vaška Chalupu, který byl tehdy taky pozvaný do posádky, no a vyhráli jsme. Je ale pravda, že když jsem se zrovna nedávno díval na záznam z těch závodů, tak bylo trochu znát, že jsem nebyl s klukama úplně sehraný. Ale snad jsem to moc nepokazil.“

Vojta je pro jakékoli dobrodružství a rád překonává sám sebe. Když ještě s Petrem Svěceným moderoval pořad Neuvěřitelný svět rekordů a kuriozit, dokázal to, na co by jiný ani nepomyslel. Vypil litr rozmixovaných žížal, strčil si do pusy tři celé rohlíky najednou, snědl pět živých moučných červů, pozřel dokonce i saranče.

Když na to teď vzpomíná, nic to s ním nedělá. Zato mně se při představě, jak překusuje živého červa, malinko zvedá žaludek a naskakuje husí kůže. „Nemyslete si, mně se tenkrát taky udělalo trochu zle. Sníst červa ještě nebylo tak hrozný. Chutná jako slazené mléko, ale to saranče? I když jsem si ho předtím namočil do medu, bylo to jako pomočená sláma… Ale byly to zážitky,“ směje se.

Pořad o rekordech se vysílal každý týden po dobu čtyř let. Před rokem si ale, po dvoustém dílu, řekli, že si dají pauzu. „Už jsme byli vyhořelí,“ zdůvodňuje.

Teď se Vojta těší na další projekt. Upsal se ve své domovské televizi na moderování pořadu Devatero řemesel. „Známá osobnost si v něm na vlastní kůži vyzkouší tradiční české řemeslo. Třeba Roman Vojtek bude kominíkem, Pavel Zedníček pekařem, Pepa Náhlovský cukrářem, Petr Jablonský švadlenou, Honza Přeučil kadeřníkem… Jde o přiblížení řemesel humornou formou,“ prozrazuje.

Čemu se přiučil během natáčení on sám? „Nóóó, to je právě otázka, protože já jsem hrozně nezručný!“ opět se rozesměje. A právě proto se mu trochu prodražila koupě domku za Prahou, který si před dvěma lety pořídil. Prý si bohužel na všechno musel pozvat odborníky, protože on sám se ruku k dílu přiložit neodvážil.

Ještě donedávna bydlel v domku sám. Teď žije s přítelkyní Kateřinou. „No jo, už jsem si nastěhoval lišku do revíru,“ vtipkuje. „Není to se mnou lehké, ale doufám, že to Katka zvládne. A já taky…“