Vojta Kotek: Připadal jsem si jako v mlze

Herce dělá příležitost a já jsem vděčný, že jsem měl šanci zúčastnit se tolika naprosto rozdílných projektů.

Mám pocit, že jsem dříve dostával role, které si byly něčím podobné, a proto jsem za tuhle širokou paletu, která se sešla v jednom roce, moc rád. Snad jsem ukázal, co se sebou dokážu udělat.

Myslím, že tomu napomohly i ty fyzické proměny. Přitom Marii Terezii a Vlastníky od sebe dělily čtyři měsíce. Nedomnívám se, že jsem až teď začal hrát, neskromně si to o sobě myslím už déle. Možná jsem to ale až teď mohl naplno ukázat.

V lednu jsem točil Vlastníky a ještě před natáčením Marie Terezie jsem se začal připravovat na Einsteina: o sedmnáct kilo jsem zhubnul a dostával se do formy. V den, kdy se konala dotočná Marie Terezie, tragicky zemřel táta.

Věděl jsem, že natáčení Einsteina už nemůžu zrušit, protože by se to dotklo hrozně moc lidí, ani bych tím sám pro sebe nic nevyřešil.

Spousta lidí mi říkala, že to mám dělat, že se mám tvrdě pustit do práce a zaměstnat mysl. Opravdu se podařilo odvést myšlenky jinam, postava údajného Einsteinova prapravnuka profesora Filipa mě naprosto pohltila.

Natáčení bylo hrozně intenzívní, měl jsem spoustu textu, včetně mnoha odborných monologů, nemluvě o fyzické náročnosti. Byl jsem toho plný a odpoutalo mě to do jisté míry od smutku.

Filip Koenig má IQ 210 a je nejmladším univerzitním profesorem, který kdy přednášel teorii fyziky. Jednoho dne ale v souvislosti s nedovolenými látkami skončí na policii a hrozí mu vězení.

Místo toho dostane nabídku, aby svého brilantního mozku využil při vyšetřování vražd.

Na rozdíl od běžných detektivních seriálů se tady klade větší důraz na komično a nadsázku. Snažil jsem se tu postavu trochu zlidštit, on je totiž docela nesnesitelný, s nikým a s ničím se nemaže, musí mít pořád pravdu.

Miloval jsem vždycky Sherlocka Holmese, doktora House a další podivíny, uvítal jsem, že mohu někoho takového hrát.

V několika případech se zvažoval kaskadér, ale podařilo se, že jsem všechno dělal sám. Včetně dvanáctimetrového skoku z mostu do vody bez jištění, v ruce jsem měl jen bungee jumpingové lano, které mě mělo před dopadem do vody zbrzdit.

Každopádně jsem potřeboval kondičku. I proto, že je pan profesor zároveň velký proutník a sukničkář, takže tam mám několik choulostivějších scén, kdy jsem vidět bez trička. Kdybych vypadal jako ve Vlastnících, asi by to moc uvěřitelné nebylo.

No rád bych tvrdil, že to byl záměr, že jsem přibral kvůli roli. Jenže bych lhal. Bylo to z pohodlnosti, blbou životosprávou a nedostatkem pohybu. Do role ve Vlastnících se to nakonec hodilo.

To, že jsem na Einsteina hubl, taky nebylo na pokyn producentů, ale z mého rozhodnutí, abych tu roli ztělesnil tak, jak jsem si představoval.

Měl jsem trenéra, který pracuje i se zahraničními herci, a jeho žena je výživová poradkyně. Spřátelili jsme se a zjistili, že bydlí blízko místa, kde mám chatu. Bylo to hodně intenzívní, cvičil jsem s ním třikrát týdně. Byl v tu dobu člověkem, se kterým jsem byl nejvíc.

Úplně jsem přestal pít – alkohol zatěžuje metabolismus, játra, je v něm spousta cukru. Začal jsem žít jiný život. S natáčením Einsteina jsem trochu povolil: byl to hrozný fofr, kdy na nějaké pravidelné cvičení a vzorný jídelníček nebyl čas ani podmínky.

Většinou si sám vařím. Jinak by to bylo složité: používáte určitý druh oleje, určité suroviny, jíte v určitých intervalech… Je taky dobré, že tělo se při vaření připravuje na trávení, časování je hrozně důležité. Zalíbilo se mi to. Začal jsem se cítit mnohem líp, má to obrovský psychický efekt. Teď mám asi něco zpátky, k nějaké superštíhlosti ani nemám genetické předpoklady.

Už ne, trochu jsem si povolil uzdu. Poznal jsem ale, že mi už alkohol nedělá dobře. Hlavně psychicky. Teď když už vím, jaký příval energie dobrá životospráva přinese, se mi to nechce opouštět. Jen už to nedodržuju tak brutálně jako na začátku.

Já sportu moc nedal. Ve věku, kdy ostatní kluci zkoušeli všemožné sporty, jsem už točil, což bylo hrozně nepravidelné, takže být třeba každé úterý na fotbale nebylo možné. Až poslední rok jsem konečně něco pro své tělo dělal pravidelně. Začal jsem sice pozdě, ale chtěl bych to udržet.

Jo a baví mě to.

Bez problému. Když už se u nás vaří, tak často vařím já.

Jo takhle. Myslím tím sebe a přítelkyni.

Ano. Ale to není téma, které bych chtěl rozebírat.

Přínos byl i v tom, že Marie Terezie byl mezinárodní projekt, kde jsem se mohl srovnávat třeba s herci z Rakouska. Bylo příjemné, že jsme jim byli rovnocennými partnery. Byl jsem docela pyšný, že jsem naši zemi mohl zastupovat, z Čechů jsem tam měl největší roli.

Radost mi udělalo vyjádření jednoho historika, který se na dobu Marie Terezie specializuje. Děj z historického hlediska sepsul, ale pochválil, že se díky filmu dostal do povědomí lidí její manžel.

Když jsem začal číst scénář, vůbec jsem nevěděl, kdo to František Lotrinský byl. Nikde se o něm neučí ani nepíše a bylo složité o něm nějaké informace sehnat. Zjistil jsem pak, že to byl fascinující člověk.

Nesměl zasahovat do politiky, dvorské intriky mu byly cizí, a tak svoji energii napřel do byznysu. Zakládal manufaktury, byl nesmírně úspěšný obchodník a vydělal neskutečné peníze, ze kterých habsburská dynastie žila až do svého konce. Přitom musel zůstat v pozadí, ve stínu své manželky císařovny, která ho ale celý život nesmírně milovala.

Jsem rád, že díky seriálu se vynesl na světlo nejen příběh silné ženy, kterou Marie Terezie bezpochyby byla, ale i pozoruhodného muže, který silnou ženu vedle sebe se ctí ustál.

Vždy jsem chtěl mít vedle sebe někoho, kdo mě bude inspirovat, nabíjet. Jsem si samozřejmě vědom, že se k tomu váže spousta nevýhod. Chtěl bych mít vedle sebe silnou ženu, osobnost, ale zároveň bych s ní chtěl mít pohodu, což nejde vždycky úplně dohromady.

Vlastníci jsou pro mě obraz celé naší společnosti a stavu naší demokracie. Ta by neměla znamenat, že každý nesmiřitelně prosazuje svůj názor a nepřipouští o něm diskusi. Ta filmová domovní schůze ukázala, jak nám to stále nejde. Přitom by všichni měli mít zájem na tom, aby se všem žilo dobře. To ale bez dialogu nejde.

Na jednu stranu se říká, že naše demokracie je ještě mladá – žijeme v ní třicet let. No, mně je prakticky stejně jako jí a popravdě už o sobě moc neslýchám, že jsem „mlaďas“.

Byl mi rok a tři čtvrtě, když došlo k revoluci, nevyrůstal jsem v žádné totalitě a také moji rodiče byli přesvědčení, že se už nic takového nemůže vrátit.

Po třiceti letech jsme se někam vlastním přičiněním dostali, nicméně po nikom nemůžeme chtít, aby byl dokonalý a všechno chápal jako my. Mám pocit, že se pořád na dobu komunismu vymlouváme.

Pokud nebudeme všichni odpovědní za to, jak žijeme, tak se opravdu může ukázat, že potřebujeme nějakou Marii Terezii, která to všechno zařídí a nařídí. Dost o těchto věcech přemýšlím, a proto mě práce na Marii Terezii i na Vlastnících tak bavila.

Moc mě těší, že ten film dostal tolik nominací na Českého lva. Moje nominace (nejlepší mužský výkon ve vedlejší roli) mě hodně překvapila, vůbec jsem nečekal, že by se mi někdy něco takového podařilo. I když v té mé kategorii bych to ocenění přál panu Mrkvičkovi (nominace za film Staříci). Jako dítě jsem měl tu čest s ním strávit několik dní v dabingovém studiu, on si na to patrně nepamatuje, ale pro mě to byl zážitek.

Byl jsem teď tak pohlcený hraním, že jsem nestíhal věnovat se něčemu jinému. Režie mě vždycky naplňovala víc než hraní, je to ale docela jiná zodpovědnost. Vím už, co to obnáší přivést na svět celovečerní film, kolik úsilí to stojí, a to nejen mě jako režiséra, ale i spoustu lidí, které do toho „namočím“.

Než se do toho zase pustím, musím vědět, že ten film nutně potřebuju udělat. Musím najít látku, která by mi nedala usnout. Zatím ji nemám. Trochu se i vymlouvám, že mám tolik herecké práce, že na její hledání nemám hlavu. Zahlcuje mě plno jiných věcí.

Po mnoha letech, co jsme s režisérem Karlem Janákem točili Snowboarďáky a Ro(c)k podvraťáků, připravujeme pro Českou televizi vánoční pohádku. Pohádkám a princům jsem se dost vyhýbal, až na jednu, kde jsem hrál v zrzavé paruce a nerad na ni vzpomínám.

Tady hraju venkovského učitele, zase se tam setkám s Terezou Voříškovou, a princeznu, ke které zahořím láskou, hraje jedna německá herečka. Takže mně už známá konstelace, kdy na sebe budeme mluvit různými jazyky.

Hned potom začnu točit se slovinským režisérem Olmem Omerzu, bude to zase úplně jiný druh práce. Těším se na to, protože má za sebou velmi zajímavé počiny.

Musím zaklepat, že se ozývá hodně lidí s různými projekty, mám teď opravdu z čeho vybírat. Dovedu si i představit, že bych chvíli nic netočil a trochu se soustředil na nějaký svůj film.

Už čtvrtý rok režíruju reklamy pro jednoho mobilního operátora. Kompenzuju si tak svůj režijní absťák, soukromě to beru i jako takové cvičení, i když mě stojí spoustu nervů a práce. Není to klasická reklama, kdy někdo ukáže výrobek a řekne, že je dobrý; jsou to krátké příběhy, v nichž pracuji s herci.

Jasně. Ale asi jinak, než myslíte.

Že až dospěju do Kristových let, budu v půlce tátova života. Ne tak, že bych kvůli tomu nějak zpytoval sám sebe. Vnímám teď čas úplně jinak.

Budu. Po tátově smrti jsem s nimi zatím hrál jen jednou. Nebylo to jednoduchý. Vůbec. Jsem tátovi strašně vděčný, že mě tam přivedl a můžu u toho být. Jsem vděčný i Zdeňkovi Svěrákovi, který mi záhy po tátově smrti řekl, že by chtěl, abych s nimi hrál dál.

Přiznávám, že když jsem teď vstoupil na jeviště, zalknul jsem se. Zdeněk mi musel přinést ze zákulisí vodu, abych mohl mluvit. V tom divadle jsem strávil dětství, tátu tam vidím všude. Jeho manažerskou agendu tam teď přebírá máma.

To je častá otázka, ale tohle divadlo je velmi specifické. Kluci takřka odchází z jeviště. Je jim, kolik je, a divadlo je pro ně důvod, proč ráno vstanou. Připadá mi, jako kdyby ty dveře, kterými vejdou na jeviště, byly nějakou magickou bránou, za níž se narovnají a všechno jim jde snáz.

My „mladí“ včetně Ondry Vetchého, který s námi začal hrát, jim to pomáháme táhnout. Nikdo z nás nemá ambici to převzít. To je, jako kdyby po Voskovcovi a Werichovi někdo převzal Osvobozené divadlo. Cimrmani jsou podobně specifická záležitost. Nikdo jiný by to ani neměl dělat.