Hlavní obsah

Vojta Kotek: Jsem bláznivě zamilovanej. A nešťastně

Právo, Dana Braunová

Od osmi let je v dabingovém studiu jako doma, před kamerou se v hlavní roli objevil, když mu bylo dvanáct. V šestnácti natočil Snowboarďáky a před domem, kde bydlel, čekaly dívenky s památníčky. Ve škole na něho pokřikovali Harry Potter, protože deset let propůjčoval hlas hrdinovi nejslavnější filmové ságy. Teenagerským idolem však nikdy zůstat nechtěl.

Článek

Adam ve vašem novém filmu Perfect Days už řeší docela jiné problémy, než jak přijít o panictví.

Byl jsem hrozně rád, že jsem od Alice Nellis dostal nabídku na roli dospělého kluka s trochu komplikovanějším charakterem než ty, které jsem dosud na základě Snowboarďáků a Rafťáků dostával a které mě už nelákaly. Alice Nellis s obsazením role Adama dlouho váhala, pořád nemohla najít kluka, který by vedle Ivany Chýlkové nevypadal jako totální trdlo.

Moje obsazení vzniklo prakticky z hodiny na hodinu. Přišel jsem na casting a během deseti minut jsme byli domluvení. Alice je super pohodová ženská a o tématu, které točí, ví úplně všechno, co vědět má. Spoustě režisérů jde hlavně o vizuální stránku, soustředí se na to, jak má obraz vypadat, ale u ní všechno začíná u herců. Natáčení s ní jsem si užíval.

Jak se vám hrál milenec Ivany Chýlkové?

Měl jsem z toho docela vítr. Pro oba byla ta situace dost složitá, protože jsme se neznali a určitý odstup mezi námi byl. Pro Ivanku to asi bylo složitější, ale při natáčení jsme ten odstup přirozenou cestou odbourali. Byla to pro mě vynikající herecká zkušenost.

Velký věkový rozdíl partnerů je dnes docela aktuální téma…

Osobně si takový vztah, jaký tam hrajeme, dovedu představit. Sám jsem před třemi lety měl o 11 let starší přítelkyni. Takže jsem tušil, do čeho jdu.

Málokdy to ale má perspektivu, ne?

Koliduje to na tom, že mladí mají sny, ideály, touhy a mohou mít pocit, že jim v nich starší partner brání. Ten se zase chce usadit, založit rodinu a mladší má strach, že mu to nemůže poskytnout. Vzplanutí může být velké, ti dva se mohou opravdu milovat, ale z dlouhodobého hlediska jim to spolu vydrží jen výjimečně.

Takže strach z přistřihnutých křídel?

Ve svém vztahu jsem ho neměl, spíš jsem měl strach, že té slečně nedokážu poskytnout to, co by potřebovala. Adamovi ve filmu je šestadvacet, měl komplikované dětství, je mnohem dospělejší. Je velmi zamilovaný a přesvědčený, že to zvládne. To byla trochu jiná situace, než v jaké jsem byl tehdy já.

A jak to máte v současnosti?

Složitě. Jsem bláznivě zamilovanej. A nešťastně. Naštěstí mám hrozně moc práce, takže se tím nemusím pořád zabývat.

Fotografové vás tedy nyní s nikým nenachytají?

Bohužel ne.

Čemu se teď nejvíc věnujete?

Čtyři měsíce jsem organizoval festival mladých umělců Český tučňák, který spojuje hudbu, film, divadlo a výtvarné umění. Nejdřív to začalo jako sranda: vymysleli jsme fiktivní cenu, fiktivní soutěžící, fiktivní předávací večer, ale pak nás napadlo, že bychom mohli opravdu pomoct mladým umělcům, kteří se sami těžko prosadí.

Nedávno skončil už třetí ročník a závěrečný večer dávali v televizi. Organizuju to s Petrem Oplatkou, Jirkou Černým a Honzou Melíškem, s kamarády, s nimiž točíme filmy od doby, kdy jsme ještě neměli občanku. Začali jsme parodickým remakem Psa baskervillského.

Režii se chcete věnovat i nadále?

Režie mě lákala už od prvního filmu, když si mě Vít Olmer vybral do hlavní role televizního filmu Tuláci. Je to mnohem svobodnější profese. Ale taky mnohem zodpovědnější. Herectví je oproti režírování odpočinková práce. Když přijdete pozdě, tak vám nikdo nesmí nic říct, aby vás nerozhodil, všichni se o vás starají. Rejža za všechno zodpovídá, když to dopadne špatně, může za to on.

Odsouváte tedy herectví na vedlejší kolej?

Herectví mě baví, dává mi důležité zkušenosti, poznávám herecké kolegy, zjišťuju, co po nich můžu chtít. Nikdy jsem se ale na herectví nechtěl spoléhat, je to hodně nejisté, zvlášť když člověk začne brzy jako já, rychle se vystřílí.

Vždyť hrajete v Národním divadle ve dvou shakespearovských inscenacích.

Jako host. A považuju si to. Hrál jsem tam už jako malý v Maryše jedno z Vávrových dětí a ve Stavovském divadle v Mistrovi a Markétce malého Mozarta v paruce. Dirigoval jsem přesně na místě, kde je na forbíně zlatý štítek, že odtamtud W. A. Mozart dirigoval premiéru Dona Giovanniho. Hraní s tamními herci beru i jako skvělou průpravu pro režisérskou práci.

Kdo na vás udělal největší dojem?

Já jsem celkem na kolegy přidrzlý, ale bardů, jako jsou pan Pelzer nebo pan Stehlík, si vážím, vědí na jevišti o každém odrazu zvuku. Hereckým projevem mě nesmírně zaujal Igor Bareš, navíc je s ním sranda. Obrovskou energii vyzařuje Jiří Štěpnička, navíc ho baví být s mladými, což se o všech bardech nedá říct.

Prostředí Zlaté kapličky vás tedy nezaskočilo?

Nemám hereckou školu, byl jsem zvědavý, zda na to budu mít, zda to velké jeviště utáhnu. Vím, že hodně herců, kteří byli před kamerou úžasní, na velkém jevišti vyhořeli. Jsem moc rád, že to umluvím. Asi jsem se to v dabingu, který dělám odmala, naučil.

Bavilo mě to i v Divadle Ungelt, kde je v hledišti nejvýš 90 lidí, to člověk musí používat úplně jiné prostředky než na velké scéně. Je to s Národním zajímavý kontrast. Divadlo mě do budoucnosti zajímá, ale nejpodstatnější je pro mě teď film. Chci do sebe vstřebat řemeslo, umět odvyprávět filmovou řečí to, co chci říct.

Co byste chtěl teď filmově říct?

Píšu scénář svého celovečerního debutu. Zatím se to jeví jako komedie, je to žánr, který mě baví. V poslední době se dávají samé depky, takže dobrá komedie bude hodně náročný úkol. Vycházím i z toho, co děláme s kluky. Scénář je tak trochu o nás. Nechci točit o ničem, co bych nezažil nebo co bych neznal, co nemám odžité, to by mi přišlo hloupé.

Jak to máte se studiem?

Přerušil jsem třetí ročník Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku, chtěl jsem se letos vrátit, ale kvůli Tučňákovi jsem to nezvládl, to byla čtyřměsíční práce na plný úvazek. Těžko bych se do toho mohl učit na zkoušky. Jsem sám zvědavý, jak to s mými studiemi dopadne.

Bez ohledu na to jste už zkušeným a vyhledávaným dabingovým režisérem.

Doufám, že nezůstane u dabingu. I když třeba animovaný Vzhůru do oblak byl celkem složitý, protože hlavní roli mluvil desetiletý kluk. To je vždycky v dabingu trápení - potřebujete, aby dítě bylo soustředěné. Musí celou dobu klidně sedět za mikrofonem, každý pohyb je tam slyšet. Nakonec za to Martin Sucharda dostal Cenu Františka Filipovského v dětské kategorii.

Výborný byl samozřejmě Vladimír Brabec, to je klasa, tomu už člověk nemusí nic říkat. Pavel Liška daboval mluvícího psa, byl to jeho první dabing v životě, ale byly na něho výborné reakce.

Respektují vás herecká esa jako režiséra?

Z vlastní zkušenosti vím, že když je režisér nejistý, hned mě to přestane bavit. Ať to je kdokoli. Musí umět vést a vědět, co chce. Bez přehnaného respektu řeknu každému, co od něho chci, a klidně ho nechám opakovat. S tím nemám problém. Zatím jsem se s nikým nedostal do křížku. Nikoho však netlačím k něčemu, v čem by se necítil dobře.

Mnozí si myslí, že by se filmy měly promítat v originální verzi, aby se lidé snáze učili cizí jazyk. Jaký na to máte názor?

Taky se na filmy raději koukám v originále - umím anglicky a mám za sebou španělské gymnázium - nicméně animované filmy a filmy pro děti by se dabovat měly. Nechtěl bych režírovat něco, o čem si myslím, že by mělo jít v originále.

Vaší nejznámější dabingovou rolí byl Harry Potter. Jaký k němu máte vztah?

Rozporuplný. Začal ještě před Snowboarďáky, poprvé jsem si zkusil, jaké to je být populární. Na gymplu mi říkali Harry Potter a mě to hrozně štvalo. Navíc jsem ty knihy ani neznal. Dočetl jsem jen první díl do půlky a přestalo mě to bavit. Nebavilo mě ani, jak to Daniel Radcliffe hrál. Na druhou stranu to je obrovský fenomén.

Strávil jsem s Harry Potterem deset let a je v něm zachycený můj hlas od třinácti. Je mi jasné, že to budou opakovat, když už budu mít vnoučata. Asi na to jednou budu koukat jinak než teď, ale už to byla dost otrava.

Do dabingového studia vás přivedli rodiče?

Prastrýc. Strýc mého otce je dabingový produkční, a protože v dabingu byla o děti vždycky nouze, tak mě tam vzal.

Bavilo vás to?

Od začátku, vždycky jsem to chtěl dělat. Táta o mě říká, že jsem byl vždycky Pan Opatrný. Už jako malé dítě jsem byl rozvážný, než jsem odněkud seskočil, tak jsem se třikrát rozmyslel, jak to nejbezpečněji udělat. Takže s tím hlavním, co se od dětí v dabingu čeká - se soustředěností - jsem neměl problém. Hrozně mě bavilo, když mě chválili, že jsem to zvládl na první dobrou, pořád jsem chtěl být lepší.

Někdo si může myslet, že to začalo z protekce, když rodiče byli z oboru, ale vůbec do toho nezasahovali. Mám pocit, že ani moc nechtěli, abych to dělal. Rozhodně mě do ničeho nenutili, ani za nikým nechodili, aby mi dali roli.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Vojta Kotek

Váš tatínek je manažerem a hercem Divadla Járy Cimrmana. Jaký máte k Cimrmanovi vztah?

Výborný, dokonce s nimi jedno představení hraju. Zdeněk Svěrák vymyslel akci Synové pomáhají svým otcům. Když zemřel Ladislav Smoljak, přeobsadila se Vražda v salonním kupé a syn Miloně Čepelky Joska, který je členem činohry hradeckého divadla, a já jsme se naučili roli policejního praktikanta Hlaváčka a hrajeme v tom se svými otci. V tom divadle jsem prakticky vyrůstal, táta mě tam hodně bral, jezdil jsem s nimi na zájezdy.

Skoro všechno jsem uměl nazpaměť, ale nikdy mě nenapadlo, že bych s nimi hrál, měl jsem pocit, že se na to ani nehodím. Když za mnou přišel Zdeněk Svěrák s nabídkou, bylo to těžké rozhodnutí. Na jednu stranu jsem se na to necítil, na druhou jsem mu nemohl odmítnout. Vůbec toho ale nelituji, lidé fantasticky reagují.

Je cimrmanovská poetika blízká i vaší generaci?

Funguje mezigeneračně. Zdeněk Svěrák říká, že v cimrmanovských fórech je narážka na něco z naší historie, která by měla být jasná každému, kdo má středoškolské vzdělání. Divák má pak radost, když na to přijde. Jiná je poetika herecká. Pochopil jsem, že vlastně nemám hrát. Takže jsem tam jako někdo, kdo nemá herecké školy, dobře zapadl. Užívám si tam na jevišti každý moment. Nedovedu si představit, co by ten fantastický zážitek přebilo.

Od dětských let se pohybujete v herecké branži, nemáte pocit, že žijete v akváriu? Že život je někde jinde?

Tahle branže je hodně senzitivní a můj osobní život proto dost složitý, takže myslím, že tuším, kde ten život je. Přicházím neustále do kontaktu s nejrůznějšími lidmi. Přijde mi, že mezilidské vztahy jsou na žebříčku hodnot nejvýš. Necítím se odtržený od reality, myslím, že třeba ajťák může být odtrženější.

To akvárium mi spíš vytváří okolí kvůli tomu, že jsem takzvaně populární, že na mě lidé reagují jinak, než kdyby mě vůbec neznali. S nikým nezačínáte od nuly, každý má na vás dopředu vytvořený nějaký názor. To je celkem nepříjemné.

Umíte s tím žít?

Pořád se to učím. Už to je lepší.

V čem spočívá složitost vašeho osobního života? Měla bych za to, že popularita v navazování vztahů může jen pomáhat.

Na první pohled to tak vypadá. Jenže v momentu, kdy hledáte někoho, kdo vedle vás bude fungovat tak, aby to bavilo vás i jeho, aby to bylo opravdové, tak to popularita spíš komplikuje. Vypadá to, že můžu mít každou holku, možná to tak je, nebo tak svého času bylo, ale já po tomhle nikdy neprahnul, ani jsem to neuměl, takže jsem toho ani nevyužil.

Okolí to asi od vás i trochu očekává.

A o to míň se mi to chce dělat. Když hledáte někoho, kdo to s vámi myslí upřímně, je pak problém rozeznat, do jaké míry tam hraje roli, že jsem známý. Zatím jsem to, doufám, dokázal rozpoznat. Navíc někomu, kdo na to není zvyklý, nemusí být vůbec příjemné, když se po mém boku dostane pod hledáček.

Slávu jste okusil v tandemu s Jiřím Mádlem. Pokračuje nějak vaše spolupráce?

Moderovali jsme spolu na Nově Stahovák, Jirka hrál v klipu na podporu zrakově postižených, který jsem režíroval, i hlavní roli v mém ročníkovém filmu Ctrl Emotion. Jsme na sebe dost napojení, věřím, že spolu zase něco vymyslíme. Jirka teď studuje v Americe, má taky tvůrčí ambice.

Zmínil jste se o klipu na podporu zrakově postižených, své jméno jste spojil i s televizní veřejnou sbírkou Pomozte dětem. Charita vás zajímá?

Začalo to už Tučňákem, protože vstupné, které jsme vybírali, jsme dávali občanskému sdružení Múzy dětem, které pomáhá talentovaným dětem z dětských domovů. Když přišla nabídka z Pomozte dětem, vzal jsem to tak, že může-li být popularita k něčemu dobrá, tak třeba k tomu, aby se lidé na něco v televizi dívali a inspirovalo je to k tomu, aby přispěli na dobrou věc.

Aktivit máte docela hodně. Lenošíte vůbec někdy?

Moje okolí by asi potvrdilo, že jsem workoholik. Naštěstí to, co dělám, mě baví. Když mám volno, tak nevím, co se sebou. Asi je to už deformace, protože od osmi let, kdy jsem začal dabovat, jsem pořád hodně dělal. Po škole, když šli ostatní kopat na hřiště, jsem jel do studia a pak domů dělat úkoly. Nějak jsem si na to tempo zvykl.

Takže nejspíš máte ve svých třiadvaceti vysoké cíle…

Mám cíle, které nesouvisejí s tím, že bych chtěl být slavný nebo nějak extrémně bohatý. Strašně chci točit filmy a točit je tak, jak chci. Mám u každé věci konkrétní představu, která je na české poměry docela megalomanská, a nechci z ní ustupovat. Když jsme točili závěrečný pořad k Českému tučňákovi, vystřídali jsme kvantum lokací a měli stovky kostýmů, protože to skákalo z doby do doby.

Natočili jsme ho za strašně málo peněz, sami jsme pracovali zadarmo. Vím, že si to musím, dokud jsem mladý, odpracovat, pak to bude snazší. I když je někdy hrozně těžké nepropadnout skepsi a říct si, že se na to můžu vykašlat a vzít nějaký seriál. Pro mě je ale nejdůležitější dělat to, čemu věřím. Peníze nějak přijdou.

Související témata:

Související články

Anna K.: Po slzách se vždycky rozední

„Bývala jsem strašný posera, takže teď si po tom všem sama pro sebe připadám jako Johanka z Arku,“ řekla mi pětačtyřicetiletá zpěvačka Anna K. Od té doby, co...

Ivan Trojan: Muži to dnes mají složité

Skutečných hereckých hvězd mladé a střední generace u nás není mnoho a ještě méně je těch, které nejsou spojeny s různými rozmary, nafoukaností, excesy. Ivan...

Výběr článků

Načítám