Vojta Drahokoupil: Musel jsem se zbláznit, abych přišel k rozumu

Měl jsem jednu chvíli zlomené srdce, sedl jsem si k pianu a chtěl něco zahrát sám pro sebe, něco hodného a laskavého, abych si trochu pohladil duši. Řekl jsem si, že by byla škoda si to jen tak zpívat doma, a vznikl z toho první český gospel.

Je to styl, který odjakživa miluju (začaly jej zpívat sbory v černošských kostelech v USA na přelomu 19. a 20. století). Na skladbě Co víc si přát se podílí 25 umělců, každý z nich patří ke špičce. Zpívá se mnou sbor Cantabile z Hranic na Moravě, který má s gospely zkušenost, ale byly to vždycky převzaté písně.

Ta písnička mě stála spoustu peněz, v covidové době jsem navíc nic nevydělal, prodal jsem auto a nasypal to všechno do její produkce. Pořídil jsem si kvůli tomu domácí studio. Dosud jsem písničky skládal na koleni, jen s kytarou, s vlastním studiem to bylo najednou úplně něco jiného. Makal jsem jako nikdy.

Ano, v tom smyslu, že to je první song z mojí debutové desky, která ale bude multižánrová. Bude na ní devět písní, každá bude v jiném stylu. Gospel, funk, folk, pop, rock, country, všechno žánrově čisté, jak má být.

Před dvěma lety jsem prošel psychickými problémy, všechno se na mě sesypalo a tím, že jsem už byl po Tváři trochu známý, to nabralo na síle. Na čtyři měsíce jsem musel přestat pracovat.

Začal jsem hledat sám sebe, chtěl jsem přijít na to, proč jsem nešťastný, i když se mi, viděno zvenku, dařilo. Dostaly se mi do rukou knihy jako Moc přítomného okamžiku (od německého filozofa Eckharta Tolleho) nebo Cesta pokojného bojovníka (americký autor Dan Millman), hodně mi pomohly zjistit, kdo jsem. Proto mě tak oslovila spiritualita gospelu.

Vnímám to teď tak, že jsem se před dvěma lety zbláznil, abych přišel k rozumu. A napsal jsem o tom gospel, který začíná: „Už vím, jak tančí se s ďáblem“.

Dlouho jsem o tom mlčel. Ale právě kvůli těmhle otázkám jsem o tom začal mluvit. Deprese, panické ataky, hypochondrie, paralýzy –⁠ tímhle si v dnešní době prochází spousta lidí, i ti navenek úspěšní, bez ohledu na věk. Psychické problémy se nevyhýbají nikomu.

Já se na rozdíl od mnohých tím, že jsem vyhledal odbornou pomoc, netajím. Účinkovalo to a já se cítím mnohem líp. Nebylo ale lehké přijít do čekárny a vědět, že mě tam lidé poznají a budou říkat: „Hele, co ten tu dělá?“.

Hraju čtrnáct let na piano a najednou jsem si k němu sedl a nemohl jsem hrát. Nic mě nenaplňovalo, nic jsem necítil. Měl jsem pocit, že se už nikdy nenahodím, že se z téhle spirály nevymotám. Trvalo skoro půl roku, než jsem se rozhodl vyhledat odborníky.

Bál jsem se přiznat, že jsem prohrál jednu životní bitvu a potřebuju pomoct. Díkybohu jsem na to přišel včas. Jsem dnes za tu zkušenost vděčný, protože teď vnímám život úplně jinak než dřív. Dostat se z toho trvalo dlouho a dosud mívám stavy, kdy mám černé myšlenky. Nechávám je plout, neparalyzují mě už.

Nebylo to tak, že bych byl nešťastný v soukromém životě nebo v práci. Začalo mi prostě být blbě, nemohl jsem pracovat, nebyl jsem na jevišti šťastný, když se rozjela opona, cítil jsem úzkost, stres. Měl jsem výbornou přítelkyni Kristýnu Kubíčkovou (česká Miss Earth a vicemiss ČR z roku 2016), žili jsme spolu tehdy rok. Tenkrát mi strašně pomohla.

Pro ni taky nebylo lehké mít doma chlapa, který čtyři měsíce nepracuje, sedí na gauči a říká: „Co se mi to stalo?“. Vydržela to dost dlouho, než bouchla dveřmi. Bez ní bych se asi neodhodlal vyhledat odbornou pomoc. Moc mi pomohl i brácha.

Jsem šťastný. Našel jsem spřízněnou duši a je mi s ní krásně. Známe se už hrozně dlouho, je z oboru, ale není to zpěvačka. Je krásná, talentovaná, rozhodně není z těch slečen, které jsou se mnou kvůli tomu, že jsem v televizi. Nechceme se ale ještě spolu ukazovat. Z někdejšího extroverta jsem teď introvert, co je rád doma.

Asi největší ohlas měla britská zpěvačka Adele, moje první vystoupení ve Tváři. Pro dvacetiletého kluka to bylo něco: byl jsem vypolstrovaný úplně všude, nemohl jsem se ani vyčůrat. Dopadlo to ale dobře, to kolo jsem vyhrál.

Určitě nezapomenu na Jamese Blunta, musel jsem se svléknout, což bylo trochu ponižující, protože moje tělo není úplně kulturistické. Naopak jsem si užil Bruna Marse, kdy jsem mohl ukázat, že umím hrát na bicí. Velkou pozornost vzbudila Lady Gaga nebo Václav Neckář, kterému jsem prý byl podobný.

Velký strach jsem měl z Freddieho Mercuryho, ale docela se mi povedl. Hodně mi dala zabrat Dara Rollins, to fakt nešlo, rovnou jsem se jí omluvil.

Měl jsem hodně vzorů, českých i zahraničních. Už jsem od toho upustil, protože mě to hrozně ovlivňovalo. Obdivoval jsem třeba zpěváka skupiny Green Day Billieho Joea Armstronga nebo Toma Fletchera z McFly. Všechno mi u nich sedělo, chtěl jsem být jako oni.

Když jsem měl svoji existenční krizi, uvědomil jsem si, že to je blbost, že mám věřit ve Vojtu Drahokoupila. Nemít vzor je svoboda.

Muka jsem prožíval mockrát, kdyby to tak nebylo, stalo by se z toho řemeslo. Stalo se mi, že jsem sedl k pianu a nenapsal jsem ani řádku. Jindy jsem napsal za den tři písničky. Už jsem jich napsal na stovku, pokaždé to bylo jinak.

První, mikrofon, jsem si nechal udělat v sedmnácti. Pak to šlo ráz na ráz: křídla, Music Is My Fate (Hudba je můj osud), to je název první písničky, kterou jsem napsal. Na krku mám lapač snů (původně indiánský amulet). Lidé si je věší v ložnici, aby odpuzovaly špatné sny a noční můry. Já si jeden dal vytetovat blízko hlavy. Tady mám tvář své vysněné ženy, jak jsem ji popsal tatérce.

Vidíte, takhle vypadá moje spřízněná duše, o které jsem vám povídal. Měl jsem ji vytetovanou dřív, než jsem ji našel. Když to viděla poprvé, řekla: „To jsem přece já“.

Sociální sítě moc neřeším. Komentáře čtu, i když to je někdy peklo. Zajímá mě, kolik mají moje písničky zhlédnutí na YouTube, ale že bych se pustil do psaní písně, u které bych kalkuloval, aby se hodila rádiím, to ne. Gospel je toho důkazem.

Nějak se na mě nabalily. Baví mě, ale nevkládám do nich takové nadšení jako jiní kolegové. Teď je u mě na prvním místě muzikantská a producentská dráha. Muzikál v mém životě jistě zůstane, ale ne v takovém měřítku jako dosud.

Teď si ale moc užívám Lásku nebeskou v Divadle Broadway, což je muzikál postavený na hitech Waldemara Matušky. A je to můj první muzikál ze současnosti, dosud jsem účinkoval v samých historických. Moc si v něm libuju v současném jazyce, jako d’Artagnan nebo Ludvík XIV. jsem musel mluvit docela jinak.

Nemám zase tolik zkušeností, prošel jsem jen dvěma divadly, Hybernií a divadlem Broadway. Je to dost uzavřená skupina, dostat se mezi ně není úplně snadné. Já nemám konzervatoř, ale hotelovou školu, tak docela vyčuhuju.

Když jsem v osmnácti dostal roli Romea, dost na mě všichni koukali jako na zjevení. Libor Vaculík, který to režíroval, měl se mnou andělskou trpělivost. Je to můj muzikálový táta. Za všechno, co v muzikálu umím, vděčím jemu. Měl jsem čtyři měsíce průpravy, kdy mi nedal nic zadarmo.

Měl jsem si kleknout a on: „Padáš jako hov.o do hajzlu“. Když tohle slyší asi čtyřicet lidí kolem a vy přitom zkoušíte hlavní roli, není to nic příjemného. Milionkrát jsem měl chuť s tím seknout a jít zase domů psát písničky.

Jednou bych ale chtěl napsat svůj muzikál, s vlastní hudbou, a chtěl bych to udělat velké. Živý orchestr, obří sbor, krásné téma, velkolepá výprava...

Umím rychle krájet cibuli a nerozbrečet se u toho, škrábat brambory, nést pět talířů. Jinak z praxe už nic, už v té době mě zajímalo jen zpívání.

Táta hraje v bluegrassové kapele, od pěti let jsem zkoušel hrát na různé nástroje, ale třeba můj starší brácha o to žádný zájem neprojevoval. Nikoho u nás v Toužimi nenapadlo, že bych se tím živil, ani mě.

Jsem důkaz toho, že když si za něčím jdete, i když není nic, co by mi k tomu dopomohlo –⁠ kromě píle –⁠, tak toho dosáhnete. Pořád jsem psal písničky, posílal je do vydavatelství, ale nikoho to moc nezajímalo.

Vím, co je nemít půl roku žádnou práci. Vím, co to je prožít večery v prázdném bytě na matraci se suchým rohlíkem.

Můj nejlepší kamarád je Míša Holán, skvělý herec a dabér, srdcař, na nic si nehraje. Za výborné kamarády považuju Marka Lamboru a Patrika Děrgela. Jsou to chlapi s dobrým srdcem, se kterými je fajn trávit čas. V showbyznysu to jsou výjimky, takové tam je třeba hodně hledat.