Vlků v českých lesích přibývá. Máme se bát?

Sobotní ráno slibuje chladnější, ale slunečné dopoledne. V Bezdězu přibereme s fotografem do redakčního auta dvojici. Barbora Černá a její partner Lukáš Kopic tvoří jednu ze čtyř vlčích hlídek, které se předchozí večer ubytovaly na zdejší faře. Během víkendu budou procházet okolní lesy a hledat v nich důkazy o přítomnosti chráněné šelmy, která byla na našem území téměř vyhubena už před dvěma sty padesáti lety.

Ostatní tři páry se dnes na výpravu vydaly mnohem časněji. My ještě společně popojedeme necelých patnáct kilometrů k Břehyni. Směřujeme do teritoria, kde byla před devíti lety poprvé po zhruba sto letech prokázána reprodukce vlků na českém území.

Borový les tu ještě trochu voní nočním deštěm, ale voda se už téměř vsákla do země. Pod vysokými kmeny stromů roste hlavně tráva a borůvčí, vidět je do dáli na všechny strany. Vykračujeme si po přímé lesní cestě a okolí je pořád stejné. Asi nám to ještě pár kilometrů potrvá, napadá mě, a vzápětí se raději zeptám: „Kdy tam budeme?“ Odpověď mě zaskočí. „Už jsme tady,“ usměje se Barbora.

„Nedaleko je přírodní rezervace, kam se nesmí vstupovat, tam mají vlci klid. Když se ale přesouvají, přecházejí zdejší cesty a značkují si na nich svoje teritorium,“ vysvětlí mladá žena, která působí v Hnutí Duha Šelmy jako celostátní koordinátorka dobrovolníků vlčích hlídek a osobně monitoruje oblast Podbezdězí.

Vlkům se věnuje sedm let, od doby, kdy se přestěhovala z Prahy na vesnici poblíž Mělníka.

Za chvíli dojdeme na lesní křižovatku. A ukáže se, že kvůli důkazům vlčí přítomnosti skutečně nemusíme ani vniknout do přírodní rezervace, ani se prodírat hustým lesem. První leží přímo u cesty, zčásti ukrytý pod řídkým chomáčkem rozježených náletových dřevin.

Barbora hledá klacík a vytahuje z kapsy měřicí pásmo. Výkal změří, vyfotí mobilem, zaznamená si souřadnice místa nálezu, rozhrábne ho klackem a nakonec vloží do sáčku.

Rozlišit, jestli exkrement pochází od vlka, nebo od psa, je prý pro hlídku o něco jednodušší, než když najde stopy v blátě nebo ve sněhu.

„Když v něm uvidíte větší úlomky kostí a kusy srsti, byl to pravděpodobně vlk. Mohla by to být i liška, ale ta je menší, takže pak stačí ještě posoudit velikost nálezu,“ vysvětluje Barbora. Zjištěné údaje zaznamenávají vlčí hlídky do speciální databáze, kterou sdílejí s vědci. Data poskytují taky pracovníkům národních parků a chráněných krajinných oblastí. Ti se tak mohou například dozvědět, kde všude za hranicemi jejich území smečky vlků žijí.

Hlídky ukládají sáčky doma do mrazáku a zhruba jednou za čtvrt roku nasbíraný materiál posílají do laboratoří. V genetické laboratoři při Přírodovědecké fakultě UK a České zemědělské univerzitě v Praze udělají analýzu, která odhalí příbuznost vlků s okolními populacemi - tím je například možné i zjistit, odkud k nám přišli.

Na Mendelově univerzitě v Brně se zaměřují na potravinovou analýzu, která pomůže odhalit, jestli vlk loví hlavně zvěř, nebo i hospodářská zvířata. Rozbory zatím ukazují, že vlci dávají přednost divoce žijícím zvířatům - ta tvoří více než 98 procent jejich potravy.

Pokud však vlk dostane příležitost, zaútočí třeba na ovce na pastvě. Ze statistik státní Agentury ochrany přírody a krajiny (AOPK) vyplývá, že počty vlčích útoků se v posledních čtyřech letech pohybují v nízkých stovkách, přičemž přirozeně kolísají. Průměrně za tu dobu vlci zabili zhruba pět set hospodářských zvířat ročně a obvykle jich ještě další desítky zranili. Nejčastěji se vrhají na ovce, v menší míře se jejich kořistí stávají i telata a spíše výjimečně, v jednotkách případů, jsou to kozy či koně.

Loňský rok byl pro farmáře horší než předchozí. Zaznamenali 293 útoků proti předešlým 190. Také mrtvých zvířat bylo více, 713 proti 615. Nejvíce se ozývají chovatelé na Broumovsku, kde se v okolí aktuálně pohybuje asi osmnáct vlků, a na Jablunkovsku. Už delší dobu požadují regulaci počtu šelem.

Přestože na Broumovsku se za poslední tři roky počet útoků ani zabitých zvířat prakticky nezměnil, loni v září protestovalo asi pětadvacet lidí v centru Náchoda, přičemž do města přivezli na valníku stržená zvířata. Protest vedl farmář, jemuž během jediné noci vlci usmrtili nebo vážně zranili přes dvacet ovcí.

Příliš snadný lov na pastvinách může vlky vyprovokovat k tomu, že nakonec zabijí více kořisti, než spotřebují.

Od podobného běsnění je však dokáže v naprosté většině případů odradit dobré zabezpečení.

„Vlky monitorujeme samozřejmě proto, že jsou to chráněná zvířata a že můžeme našimi poznatky nějak přispět k jejich zákonné ochraně. Hnutí Duha Šelmy se ale snaží taky poradit farmářům v oblastech, kde se vlci pohybují, jak mají svoje chovy chránit,“ vysvětluje Barbora.

A právě zabezpečení pastvin je dlouhodobě slabým místem, které útoky vlků umožňuje. Z dalších údajů AOPK totiž vyplývá, že například na Jablunkovsku nebyla loni hospodářská zvířata dostatečně chráněna ve 44 ze 46 případů. Pokud byly kolem pastvin ohrady, nebyly pro predátory žádnou překážkou.

„Klíčové proto je stáda lépe chránit, aby si vlci nezvykli chodit do ohrad za lehce dostupnou potravou,“ varuje Jan Klečka z AOPK, který se útoky na Jablunkovsku zabýval.

Jak ochránci upozorňují, dva elektrické dráty, které chovatelé běžně používají, aby udrželi stádo uvnitř ohrady, vlky obvykle nezastaví. Pomáhají proti nim zejména vysoké ploty s elektřinou a také pastevečtí psi. Zkušenosti ochránců ukazují, že správně nainstalovaný elektrický ohradník dokáže ochránit stáda v 80 procentech případů a v kombinaci s pasteveckým psem se dá předejít útokům vlků až v 95 procentech případů.

Účinnost těchto doporučovaných opatření Barbora sleduje u své kamarádky: „Rozmístila jsem v okolí jejích pastvin fotopasti, proto víme, že vlci se sice u ohrad pohybují, ale dovnitř si zatím netroufli.“

Už si taky ověřila, čím vlka naopak spolehlivě přilákat. Někteří lidé z okolních vesnic byli zvyklí vyhazovat kosti a masité zbytky na pole a potom se divili, když ho zpozorovali málem až za plotem.

„Se stopami ve sněhu je to trochu složitější, ty se dají snadno zaměnit s velkým psem,“ přidává se Lukáš, který občas provází Barboru na víkendových procházkách.

Pokud se kromě otisků tlap najdou poblíž ještě jiné důkazy jako výkaly nebo zbytky kořisti, má hlídka víceméně jasno. V opačném případě se může stát, že vlka vystopuje až do boudy.

Podobné vtipné historky však patří spíš k folkloru, protože hlídky se drží zásady sledovat stopní dráhy proti pohybu šelem, aby je nerušily.

„Kolik vlků jste tedy za těch sedm let přímo potkala?“ zeptám se Barbory a už tuším odpověď. „Ani jednoho,“ zasměje se.

Lesy v Podbezdězí, kde se vlci usadili už před deseti lety, přitom Barbora prozkoumává pravidelně. Kromě víkendů sem někdy vyrazí i ve všední dny, protože se tu pohybuje méně lidí a je tu větší klid. Oceňuje ho i ona sama.

Vystudovala výtvarnou kulturu a stavební historii, pracovala jako správce informačního systému na Filozofické fakultě UK, ale dlouholetý silný vztah k přírodě ji nakonec dovedl z velkoměsta na vesnici a mezi ekology. A tak se teď věnuje ochraně vlků, která ji i živí. Z poloviny pracuje jako koordinátorka dobrovolníků pro Hnutí Duha Šelmy a z poloviny pro Mendelovu univerzitu.

V poslední době je ale u národní přírodní rezervace Břehyně-Pecopala větší hluk naopak během týdne. Kvůli dřevařům. „Poměrně aktivně se tu v okolí těží, a tak tu jezdí pořád spousta náklaďáků,“ upozorňuje Lukáš. Domnívá se, že vlci by se kvůli tomu mohli raději stáhnout někam dál, i když potravy tu mají pořád dost.

Přestože vlci váží zhruba čtyřicet kilo, loví hlavně větší kopytníky - srnce a jeleny, muflony nebo daňky, troufnou si i na divočáky. Podle ochranářů jsou proto ve volné přírodě užiteční: pomáhají snižovat počty přemnožené zvěře, která působí škody lesníkům i zemědělcům.

Jejich oběť má obvykle rozervané břicho a překousaná žebra. Podle toho se taky na zbytcích ulovené kořisti pozná, že v lese neřádí zaběhlý pes - rozdrtit žebra totiž psi na rozdíl od vlků nedokážou.

Zamíříme přímo k rezervaci. Je potřeba postarat se o fotopasti, které mají dobrovolníci rozmístěné v jejím okolí: vyměnit baterie, stáhnout nahrávky. Barbora s Lukášem je sice mohou prohlížet už na místě, ale stejně je ještě čeká doma kontrola na počítači.

Protože vlci jsou téměř neustále v pohybu, fotky a videa často nejsou moc kvalitní ani za denního světla, natož v noci a za šera, kdy jsou tyto šelmy typicky aktivnější.

„Nejčastěji se na záběrech daří zachytit všechno kromě vlka. Hlavně kopytníky,“ zmiňuje Lukáš. Snímky z fotopastí jsou tedy mimo jiné i důkazem, že vlci tady mají potravy skutečně dostatek.

Poprvé se objevily zprávy o vlcích v oblasti Břehyně před deseti lety, nejčastěji je tehdy zpozorovali zaměstnanci Vojenských lesů. Důkaz pak přinesla na počátku roku 2014 fotopast umístěná poblíž stejnojmenného rybníka.

V létě už bylo jasné, že tu žije rodičovský pár, který odchoval mláďata, a na podzim potvrdily fotopasti pětičlennou smečku - dva dospělé a tři mladé vlky.

Vlčice tehdy pravděpodobně přišla z Německa, z oblasti Lužice, a zřejmě i vlk, s nímž se spářila. „Někteří lidi se tehdy domnívali, že sem vlky někdo z ochránců přírody záměrně vysadil, ale to je nesmysl. Mladí vlci prostě migrují a obsazují nová teritoria,“ vysvětluje Barbora.

Nedlouho předtím sice byli vlci pozorováni v bývalém vojenském prostoru Ralsko, ale některým lidem se nechtělo věřit, že by se vydali ještě hlouběji do vnitrozemí, a dokonce se tam usídlili. K domněnkám, že vlky někdo do přírody záměrně vypouští, je vedly představy, že tato šelma ke svému životu potřebuje divočinu.

„Přitom vlk je velmi přizpůsobivý a poradí si i se životem v kulturní krajině,“ dodává Barbora.

Genetickou analýzou, která srovnávala vlčí populace ze Západních Karpat i dalších oblastí střední Evropy, se skutečně prokázaly příbuzenské vztahy vlků od Ralska a Břehyně s populacemi typickými pro západní Polsko a východní Německo.

Další důkazy o přesunech vlků ze sousedních zemí pak přinášejí němečtí a polští ochránci přírody, kteří některým jedincům připevňují telemetrické obojky s GPS, aby je mohli sledovat.

Spočítat vlky není navzdory pravidelnému monitorování nijak jednoduché. Situaci komplikuje fakt, že jsou zvyklí pohybovat se na poměrně velkých územích, řádově na stovkách kilometrů čtverečných. Do značné míry proto jde jen o odhady.

Před pěti lety mělo žít na našem území kolem sedmdesáti jedinců, nyní je jich zřejmě asi sto dvacet.

Kolik se jich aktuálně vyskytuje u Břehyně a Ralska, nedokáže Barbora říct. Jejich počet se v průběhu let samozřejmě měnil, a v posledních dvou letech se tu dokonce možná ani nenarodila vlčata. Aspoň o nich nebyly nalezeny žádné důkazy.

„Před třemi lety se nedaleko Doks našla mrtvá vlčice v příkopu u silnice. Vypadalo to, že ji srazilo auto, ale při pitvě se ukázalo, že ji někdo zastřelil. Vlci jsou sice chráněni, jenže ne každý je ochoten to respektovat. Ze záběrů z fotopastí víme, že tuto vlčici, která byla jasně identifikovatelná kvůli chybějícímu uchu, doprovázela vlčata. Je tedy možné, že tato událost měla negativní vliv i na další reprodukci smečky,“ domnívá se Barbora.

Rozlišit jednotlivé vlky jinak než podle podobných znaků, jako bylo zmíněné chybějící ucho, je prakticky nemožné. Tyto psovité šelmy totiž nemají specifickou kresbu srsti jako třeba rysi.

Vlci se do České republiky začali přesouvat nejdřív ze Slovenska, v posledních letech přicházejí hledat nová teritoria zejména z Polska a Německa, kde se jejich populace rozrůstá, podobně jako v celé Evropě. Už roky žijí v Beskydech, ale taky v Orlických horách a na Broumovsku. Objevili se i v Krušných horách a daří se jim taky na Šumavě a v Českém lese.

Podle údajů Hnutí Duha Šelmy už bylo v Česku v minulosti potvrzeno přinejmenším čtyřiadvacet vlčích teritorií. Výskyt těchto šelem pomáhala za posledních dvacet let monitorovat ve vlčích hlídkách už tisícovka dobrovolníků. Aktivních jich je v současné době podle Barbory Černé zhruba dvě stě.

Vlci se koncem loňského roku usadili i v Krkonoších, žijí tam pravděpodobně dvě smečky. V posledních týdnech je lidé zahlédli nejčastěji v okolí Janských Lázní, Rudníku a Mladých Buků, tedy v trojúhelníku jihovýchodně od vyhledávaného lázeňského města. Svědci tvrdí, že se chovají obezřetně, ale ne plaše.

Spatřit vlka na vzdálenost třicet až čtyřicet metrů není podle odborníků zrovna běžné, zatím se však zdá, že jde jen o mladá nezkušená zvířata. „V případě, že by se ukázalo, že vlci přítomnost lidí vyhledávají cíleně, například z důvodu, že u člověka očekávají potravu, bylo by to potenciálně rizikové chování a jsme připraveni zasáhnout,“ okomentoval situaci v Krkonoších Miroslav Kutal z Mendelovy univerzity v Brně, který v Česku koordinuje mezinárodní projekt osmi zemí Life Wild Wolf.

Zatím podle něj všechno nasvědčuje tomu, že se vlci u Janských Lázní živí sami svojí přirozenou potravou, nicméně nějaká předchozí pozitivní zkušenost s člověkem, spojená například s odměňováním, se vyloučit nedá.

„Situace není zcela standardní, pokoušíme se použít averzivní podmiňování, tedy plašení, aby vlci měli s člověkem spojeny nepříjemné pocity a neměli tendenci ho vyhledávat,“ dodává.

Pokud by se některý z vlků příliš přibližoval k lidem i nadále, pokusí se ho odchytit a opatřit telemetrickým obojkem, aby mohli sledovat jeho pohyb. „Už jen ten zážitek s odchytem by pro něj měl být dostatečně stresující, aby se lidem začal vyhýbat. Ale kdyby to ani navzdory plašení nepomohlo, bude třeba zvíře z populace odstranit. To je však až nejzazší možnost a zatím to není na pořadu dne,“ vysvětluje.

Mluvčí Správy Krkonošského národního parku Radek Drahný varuje, že snížená míra plachosti těchto vlků neznamená, že se jedná o krotké a ochočené zvíře. „Doporučujeme mít ve volné přírodě psy na vodítku a nesnažit se vlky krmit nebo jim tam zanechávat potravu a zbytky jídla,“ zdůrazňuje. Ubezpečuje však, že při setkání s vlky není potřeba se příliš bát. Stačí jim ponechat únikový prostor a případně tlesknout rukama nebo promluvit a šelma většinou uteče.

Podle Barbory Černé by si lidé měli dávat pozor hlavně na zdroje zpráv o vlcích: „Především na sociálních sítích se objevuje řada zavádějících informací. Velmi často se stává, že tam kolují jedny a ty samé záběry vlků, ale pokaždé s uvedením jiné lokality.“

Například počátkem letošního roku způsobilo poprask video čtrnáctihlavé vlčí smečky, která se měla údajně pohybovat v okolí Českých Hamrů. Jejím autorem byl však kanadský profesor biologie a na záběrech byli zachycení tmavě zbarvení vlci, kteří žijí v Severní Americe.