Vlastina Svátková: Vystoupila jsem ze své celoživotní naivity

Jsou to čtyři roky, co jste vydala úspěšnou knížku Prostor pro duši. Pokračujete v psaní?

Napsala jsem ještě Najdeš mě ve tmě, ze které se stal taky bestseller, a teď sbírám inspiraci a nápady na další knihu. Jediné, co vím, je, že bude psaná jiným stylem a bude to ucelený příběh, možná román s vymyšlenými postavami a nebude o mně. O sobě už psát nemám potřebu, i když svoje zkušenosti a zážitky můžu převést do všeho, co vytvořím, a díky za ně.

Psaní je láska, křehká tvořivá činnost, která se objeví nenápadně a nikdy ne plánovaně. Není to v mém případě byznys, kdy napíšu jednu knihu ročně a vydělám na tom velké peníze. I když by to bylo krásné, moct se živit jen psaním knih.

Jak jste řekla, vaše kniha se stala bestsellerem. Je o ženském sebevědomí a snaze zjistit, „kdo jsem“. Co jste zjistila o sobě? Kdo je nyní Vlastina?

Nejvíc mě fascinuje to, že rozhodně není stejná jako před třemi pěti lety. Vidím ten posun a proměnu. Pro mnoho lidí to může být nepříjemná změna, protože už nejsem tak otevřená, milá, ochotná, sdílející. Intenzivně vnímám své hranice, a jakmile na ně někdo začne brnkat a zkouší si s nimi hrát, reaguji a bráním je. Asi ještě dost neohrabaně a blbě.

Ale je zajímavé pozorovat samu sebe, jak mě to baví: vnímat, co se ve mně děje, a umět to rozklíčovat. Jako bych se naučila nový cizí jazyk. Takže jsem asi ještě komplikovanější, než jsem byla předtím. Ale já si konečně začínám rozumět.

Sebevědomí si mnoho lidí představuje jako schopnost prosadit se. Došla jste k témuž?

To je asi moc jednoduché hodnocení. Spíš to vnímám jako schopnost dovolit si být tím, kým jsem, a žít ve své vnitřní pravdě. Být odvážný a nebát se říct, co potřebuji, co mi vadí, umět se pochválit, ocenit, ale i přiznat si, že jsem udělala chybu.

Zdravému sebevědomí se podle mě učíme celý život, překonáváme pochybnosti o sobě samých, kterým jsme uvěřili a které můžou být i oprávněné. Prostě přijmout, že v něčem jsem dobrá a něco mi fakt nejde a budu na tom dřít třeba do konce života.

I když v dospělém, zralém věku už spíš přijímáme rozdané karty a hrajeme s tím, co máme. Třeba já jsem se po čtyřicítce smířila, že lepší to už nebude, a tak si užiju, dokud ještě můžu, to, co mám. Zní to depresivně, ale smíření je strašně pozitivní dovednost.

Jak to myslíte, že už to lepší nebude?

V kontextu ubývající síly, uvědomování si vlastních limitů a zranitelnosti, i křehkosti života a blízkosti smrti. Minulý rok na Vánoce mi nečekaně umřela moje babička a najednou mi došlo, že jsem ve věku, kdy budou odcházet lidi, kteří tu byli celý můj život. A že to není samozřejmost, mít kolem sebe lásku.

Lepší už to nebude: mnohem víc mě bolí záda, už nemůžu běhat, mnohem víc potřebuji odpočívat a přemýšlet nad smyslem všeho, co dělám, zbavuji se nereálných nebo zbytečných snů, které byly jen součástí ega a klouzaly po povrchu. Najednou mám pocit, že nepotřebuji mnoho, ale to, co potřebuji, je to, co mám. To si musím chránit.

Netajíte se, že vás mnoho naučily vaše vztahy. Čemu nejvíc?

Učila jsem se přes paradoxy. Třeba tím, že jsem vůbec neuměla být sama, pořád jsem chtěla mít u sebe svého muže a trávit s ním čas. Rozchodem jsem se dostala do nádherného, dosud nepoznaného stavu bytí, zjistila jsem totiž, jak krásná může být samota a jak moc mi je v ní dobře. Nemluvím o osamění, ale o tom, jak si dokážu čas samoty užít a jak moc ho někdy potřebuji.

Funguje i zrcadlení. V určitých vztazích se nějak chováme, nějak reagujeme na partnera a pak v dalším vztahu potkáme člověka, který se chová jako my předtím a je nám to nepříjemné. Zrcadlí nám nás samotné, a když si to uvědomíme, poučení je velké a prospěšné. Každý máme svá vlastní témata, strachy a ve vztazích se to dá krásně trénovat a pracovat na tom, co nás celoživotně trápí.

Kde je pro vás rozdíl mezi závislostí a odevzdáním se ve vztahu?

Těžké téma. Já jsem špatný rádce, sama odpověď hledám. Životní zkušenosti mě naučily, že nesmím být nikdy závislá, že si mám připravit pevný základ pro sebe a děti, protože muž může kdykoliv odejít, vzdát to, může ho to přestat bavit, a když odevzdám celý svůj život do rukou někomu cizímu, je extrémně těžké začínat znovu, zejména pro ty děti.

Takže já mám své opatrné nastavení a do žádné připoutanosti se už nevrhám, ale neříkám, že to někomu nemůže fungovat a vyhovovat. Je asi dokonce důležité zažít naprosté odevzdání se a důvěru bez zrady a zklamání. Akorát já si budu už dávat pozor hodně dlouho a budu posilovat svoji stabilitu, abych se zvládla postarat o sebe a děti, ať jsem sama, nebo s někým.

V poslední době se ve společnosti častěji mluví o polyamorii. Co si myslíte o takových vztazích, kde jsou víc než dva partneři? Bylo by to pro vás?

Pro mě ne, i když je to zajímavé pozorovat a obdivuji, že tohle někdo dává. Obdivuji v dobrém slova smyslu. Ve výsledku dát svobodu je velkým důkazem lásky. Lepší je, když je k nám partner upřímný a na rovinu nám řekne, jak to má, než když nás celý život podvádí a obelhává a my žijeme v iluzi, že je vše v pořádku. Nejsem typ člověka, který má potřebu soudit a hodnotit a říkat někomu, jak a s kým má žít.

Po dvou manželstvích máte teď vztah s mladším hokejistou. V čem je to tentokrát jiné?

Honza není profesionální hokejista, hokej má jen jako koníček. Montuje solární panely a leze po střechách. Jsme spolu dva roky a asi to se mnou nemá jednoduché, protože jsem někdy tvrdá, přísná, náročná… No prostě starší. Ale maminku mu nedělám, stačí mi moje tři děti.

Byli jsme dlouho přátelé a možná právě proto jsem tomu dala šanci. Že jsem ho už znala a měla s ním přátelský vztah, ve kterém jsme se nemuseli přetvařovat ani dělat lepšími, protože jsme se navzájem nebalili.

Nebalili? A jak přeskočila jiskra?

V mém případě nenápadně, ani jsem si toho nevšimla. Byl to kamarád, který mi přišel pomoct složit nábytek, rozložit stůl, přestěhovat těžké věci, když jsem pracovala, uvařil mi večeři. Byl u mě pořád častěji a teď nevím, jestli proto, že jsem pořád potřebovala chlapskou ruku na baráku, nebo si on hledal záminku, aby za mnou mohl přijet.

Ve výsledku je to jedno, protože vše vzniklo pomalu, postupně - a to se mi asi ještě nikdy nestalo. Obě manželství jsem měla po krátké známosti, nedala jsem si žádný čas lépe tehdejší partnery poznat. A to byla velká chyba.

Jak moc je pro vás důležitá partnerská komunikace?

Tak ta je ve vztahu zásadní, ale dost často mi nejde. I když mám přečtených už tolik odborných knih, stejně přijdou situace, kdy pod tlakem emocí nejsem schopna mluvit vůbec, nebo až druhý den, a před tím nepříjemným dost často utíkám, protože to prostě bolí. Ale přes to všechno se snažím a učím každý den tyto situace zvládat líp a líp.

Hovořila jste o nastavení hranic. Bylo to pro vás těžké?

Poslední tři roky jsem měla nejlepší školu v podobě rozvodu, stěhování, rekonstrukce a stavby domu. Kdybych zůstala pořád tou stejnou, naivní, hodnou Vlastinou, tak jsem už mrtvá. Ale tato nová Vlastina mě strašně baví, i když se teda dost často chová nečekaně a divně, občas někoho zaskočí, někoho rozčílí, tak říká pravdu.

Asi ještě bolavá po druhém rozvodu jste se pustila do stavby domu. Jak jste to zvládala?

Asi jsem nebyla už bolavá, spíš jsem se uzavřela a stala se tvrdší a nekompromisnější. A to bylo potřeba. Vystoupila jsem z celoživotní naivity a zasmála se sama sobě. Všechno se dělo rychle, hledala jsem pro sebe a děti nový domov, bylo mi jedno, jestli to bude byt, dům, nebo budu stavět, otevřela jsem se všemu, co bude to nejlepší pro mě.

Chodila jsem na prohlídky, četla články o stavbách a materiálech, nechávala si dělat rozpočty, hledala kontakty na kvalitní řemeslníky, zároveň se modlila, aby mi dali hypotéku, kde bylo podmínkou být vyvázaná z hypotéky, kterou jsme měli společně s bývalým manželem. Pamatuju si, že jsem klečela na kolenou, tekly mi slzy a modlila jsem se s prosbou o zázrak. A ten se nakonec stal a já našla náš nový domov a dostala hypotéku.

Mluvila jste o nové Vlastině. Rozumí si s tou starou? Nebo jak se na ni dívá?

Ano, má ji ráda, ale diví se, jak se při svém tehdejším nastavení mysli mohla dožít čtyřiceti.

Souhlasíte s tvrzením, že co tě nezabije, to tě posílí?

Ano, ale život by mohl být jednodušší a aspoň někdy bychom mohli dostat prostor nebojovat, odpočinout si a nepodstupovat ty zkoušky, které nás sice nezabijou, ale jsou tak náročné, že nelze být jiný než silnější.

Máte tři syny. Jaká jste máma?

Častá otázka, na to by nejlíp odpověděli oni. Nejmladší mě pořád miluje, jak mi sám říká, nejstaršímu už lezu na nervy a otravuju ho svými otázkami a požadavky, prostřední mě nevnímá, protože je ve svém světě, do kterého se dostanu, jen když zakřičím, a já se učím nekřičet, samotné mi to strašně vadí. Ale klukům vysvětluji, že když už křičím, jsem ve stavu totálního tlaku a zoufalství, protože mě nikdo neposlouchá.

Jsem máma, která chce vědět, že je všechno v pořádku, že děti v pořádku dorazily do školy a mají úkoly, organizuju, kontroluju, vysvětluju. A moc si přeju, aby byli kluci v životě zdraví a šťastní a moc jsem toho nepokazila.

Jsou synové po vás?

Každý je jiný a určitě něco mají i po mně. Nějak po tom nepátrám a vnímám je jako zajímavé individuality, které mě umějí rozesmát, které miluju a které mě umějí i pěkně vytočit. A když se nad tím zamyslím, tak mě vytáčejí asi nejvíc tím, čím mi připomínají mě samotnou.

Co vás naučili?

Že život bez nich by nestál za to. Jsem vděčná, že své kluky mám.

Kromě psaní máte celou šíři aktivit. Hrajete, navrhujete módu, šperky. Co vás nejvíc vytěžuje teď?

Je pravda, že se to všechno vzájemně střídá a doplňuje podle okolností. Vidíte, i v pracovní oblasti se vyhýbám závislosti a snažím se dělat víc věcí, které mě baví, než být závislá jen na jedné a stresovat se, že budu bez práce úplně. Teď hodně točím, posouvám své limity, pořád je se co učit. Hlavně se už tolik nestresuju a jsem i pokornější. Vážím si, že mám práci!

Bývala jste nervák? Měla jste silného vnitřního kritika?

Nervák jsem, když mě někdo tlačí do kouta, když cítím, že jsem v pasti a nemůžu se chvíli nadechnout, zamyslet, promyslet si to. Když mě někdo nutí něco dělat a já nemám čas zjistit, jestli to tak chci. A taky když někdo nerespektuje a nemá úctu k druhým.

Vnitřní kritik se ozývá celý život, ale už ho poznám a umím ho poslat někam. Mluvím v duchu sama se sebou, uklidňuju se, hledám pro sebe pozitivní, jasnou cestu, na které je naděje spíš než strach, obavy a nenávist.

Kdo vám na vaší cestě životem nejvíc pomohl? Soukromě i profesně?

Zvláštní je, že i když jsem kolem sebe měla a mám hodně kvalitních a skvělých lidí, co mi pomohli, nejvíc jsem si pomohla asi sama. Tím, že jsem vždycky z těch s prominutím sr…k vstala a nevzdala to. Za tento povahový rys jsem obzvlášť vděčná: ať se děje cokoliv, nevzdávám se a jdu pořád dopředu, za svým snem, kterého dřív nebo později dosáhnu. Protože vím, co chci, i když si myslím, že nevím.

Dosáhla jste toho už dost. Co je tedy tím dalším snem?

Mám hodně snů. Některé jsou osobní, soukromé, ty si nechám pro sebe. Některé vám můžu prozradit. Mým snem je být soběstačná, nezávislá, finančně i pracovně. Nenechat se manipulovat strachem, proto je důležité stát nohama pevně na zemi, mít rozhled, zajímat se, nepřijímat jen jednu stranu, která tvrdí, že je jediná pravdivá.

Manipulace strachem pak moc nefunguje a já jsem na tyhle manipulace hodně citlivá, proto už skoro nemůžu číst ani zprávy. Můj sen je, aby moje děti byly v životě šťastné, nezávislé, milující a milované. Abych pro ně byla příkladem, že lze najít správnou cestu, i když několikrát zabloudíme nebo jdeme jinudy než ostatní.

Taky bych chtěla procestovat svět a s pokorou vidět co nejvíc jeho krás. Mít sílu, energii, zdraví a možnosti.

Je pro vás stárnutí téma? Co pro vás znamená a jak se s ním vyrovnáváte?

Není. Starám se o sebe, ale ne tak, že bych se snažila popírat svůj věk a trápila se tím, že jsem starší a nevypadám jako ve dvaceti. Spíš jsem blbá, že jsem si neužívala toho, co bylo ve dvaceti a třiceti, a místo toho jsem o sobě pořád pochybovala a nebyla spokojená.

Dnes jsem spokojená, i když už nemám takové tělo a pleť jako předtím. Ale k tomu prostě musí člověk dozrát.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Knihy: Prostor pro duši - Vlastina Svátková, Sama sebou - Vlastina Svátková, Najdeš mě ve tmě - Vlastina Svátková