Vlastimil Vondruška: Husitství bylo jiné, než si představujeme

V každé době najdete politické tábory, které stojí proti sobě. A oba ve jménu ideologie a své pravdy páchají bezpráví. Bylo to tak kdysi, a nedělejme si iluze, že dnes je to jiné. Lidé se jen zřídka snaží pochopit ty druhé a především v boji o moc platí, že pravdu mám pouze já.

Příkladem, k čemu může takové přezírání a neschopnost komunikovat vést, je právě naše husitství. Jako hnutí však bylo v evropských dějinách zcela výjimečné. Myšlenkově sice navazovalo na starší heretická učení, ale bylo ve středověku první, které se stalo skutečnou státní ideologií. Přijaly ho totiž všechny vrstvy, nejen ty chudé, tradičně revoluční, ale i šlechta.

Něco takového bylo pro stávající církev smrtelně nebezpečné. Proto odmítala od začátku s utrakvisty jednat a prostřednictvím křížových tažení se snažila kacíře hubit. A kališníci odmítali naslouchat hříšné papežově církvi a hubili hanebné preláty. Jak snadné, obě strany byly přesvědčeny, že mají právo zabíjet protivníky ve jménu boží pravdy.

Lidé věřili v Krista, stejně jako dnes věříme v demokracii. Jsme proto fanatiky? Já bych pro husitství použil jiný termín – fundamentalismus. Dnes tak říkáme muslimům, kteří odmítají jiné společenské normy než slova koránu. Kališníci povýšili na všeobjímající zákon slova evangelií. Kritériem toho, co je správné, byl život prvních křesťanů.

Když Praze přišli na pomoc husité z venkova, byli zděšeni z nalíčených žen a opilých měšťanů. Některé výstřednice na ulicích ztloukli a pár upálili. Požadovali uzavření všech šenků a jediné písně, které tolerovali, byly zbožné.

Rozhodně by nejásal. Už proto, že jeho myšlenky směřovaly úplně jinam. Musíme totiž odlišit intelektuální revoltu od hnutí mas. Hus byl univerzitní učenec a kritizovat církev bylo na vysokých učeních běžné.

Středověké univerzity byly církevními institucemi a podléhaly přímo papežovi. To jim zaručovalo svobodu, protože nespadaly do pravomoci arcibiskupů, aby učenci mohli svobodně bádat.

Ta privilegia šla tak daleko, že příslušníci univerzity nepodléhali ani světským soudům. Pokud studenti někde ztropili povyk, rychtář je nemohl potrestat. Prohřešky řešila univerzita sama.

Pražská univerzita měla trochu jiné postavení, v tom byla výjimečná. Karel IV. si totiž prosadil, že půjde o zemskou instituci a podléhat bude panovníkovi. Podle vzoru pařížské univerzity byli její členové rozděleni na čtyři sekce, ty se nazývaly národy, a každá měla jeden hlas.

V duchu tehdejšího vnímání národů tu tedy byli Češi, Slezané, Bavoři a Sasové. A tak se stalo, že v Praze převládl hlas těch, kteří stranili německým zemím, protože Karel IV. zakládal univerzitu jako císař, ne jako český král. Němečtí mistři si začali osobovat právo na univerzitě vládnout.

V dějinách vždycky souvisí vše se vším. Václava zbavili němečtí kurfiřti koruny římského krále jako líného a neužitečného a on to bral jako těžkou urážku. Na jeho místo zvolili falckého Ruprechta, jehož uznal římský papež (kromě něj byl druhý v Avignonu).

Uznali ho i němečtí mistři pražské univerzity. Čeští učenci však nikoli a po složitých politických intrikách se jim podařilo, že Václav změnil poměr hlasů na univerzitě, neboť král doufal, že podpoří jeho boj o římskou korunu. Po vydání Dekretu kutnohorského se Jan Hus stal shodou okolností rektorem. Právě v době, kdy papež posílal pražské univerzitě výhružky a on je jménem univerzity odmítal. Nakonec si tím vysloužil papežovu klatbu, ač nedělal nic jiného, než jednal ve shodě se svými přáteli.

Buďme střízliví. Stal se oblíbencem Čechů v Praze. Rozhodně o něm jinde mnoho nevěděli. Všeobecnou známost mu zajistilo až to, že byl upálen. Učenec Jan Hus uměl srozumitelně formulovat myšlenky, byl charismatický řečník. Právě to z něj učinilo „hvězdu“ pražského kazatelského prostředí. Mocní vždycky pronásledují ty, kteří jsou ve svém odporu příliš slyšet.

Jan Hus byl pozván do Kostnice. Původně se však mělo jednat o jeho starším sporu s papežem z časů, kdy působil na univerzitě. Koncil svolali proto, aby vyřešil problém existence tří papežů. Tuhle ostudnou věc řešila církev neplodnými řečmi celá desetiletí. Koncil byl něco jako summit EU – historie se opravdu stále opakuje. Jan Hus chtěl koncil přesvědčit o své pravdě, jenže byl příliš nedočkavý. A to byla chyba.

Zřídka se ve středověku dařilo zahájit jednání v den, na který bylo svoláno. Ani kostnický koncil nebyl výjimkou. Chyběla řada prelátů, protože v okolí se objevil mor. Nedorazil ani Zikmund, který se právě v té době nechal v Cáchách korunovat německým císařem. Bez nich se začít nedalo. Přítomní preláti neměli nic na práci, a tu se objevil Jan Hus. Ideální sousto, aby světu ukázali, že tam nejsou zbytečně.

Do Kostnice dorazil až koncem prosince roku 1414. V té době už koncil zahájil inkviziční šetření a Jana Husa nechal uvěznit. K Zikmundově cti nutno říci, že se zpočátku snažil Jana Husa zachránit. Jenže inkvizice stála mimo jeho pravomoc. Přiměl však koncil, aby ho přemístil do relativně pohodlnějších prostor, Jan Hus směl přijímat návštěvy a psát dopisy a inkviziční tribunál s ním jednal nadstandardně ohleduplně.

Zikmund chtěl být po smrti svého bratra Václava českým králem a uměl si spočítat, že by neměl cítění českého panstva urazit. Jenže jednání koncilu se hroutilo a on musel jako politik zvolit kompromis. Francouzští a němečtí preláti žádali odsouzení Jana Husa, protože ve svých zemích měli sami potíže s kacíři.

Aby podpořili uvěznění papeže Jana XXIII., což byl základ Zikmundova řešení problému trojpapežství, ustoupil jim nakonec ve věci Jana Husa. I tak ale dělal potom vše, aby tvrdohlavý betlémský kazatel odvolal a nemusel skončit na hranici.

Nemám rád planá gesta, ale jsou situace, kdy by člověk prostě neměl zradit své přesvědčení. Dnes se podivujeme, že Jan Hus šel na smrt dobrovolně. Jenže naše doba ztratila smysl pro chlapství a rytířskost. Naši předkové se smrti nebáli zdaleka tolik, jako my.

Jan Hus se prostě rozhodl. Pochopil, že koncilu nejde o skutečnou pravdu, a věřte, ztráta iluzí a naděje je často horší než fyzický skon. Nezapomínejme, že byl hluboce věřící. Pokud pro svou pravdu zemře, vstoupí do lepšího, spravedlivějšího světa.

Samozřejmě vůbec netušíme, kdo betlémskou kapli v časech Jana Husa navštěvoval. Vše, co se o tom vypráví, jsou až pozdější vzpomínky, a ty jsou notně propagandisticky zabarvené. Spektrum jeho posluchačů bylo však zjevně velice široké. Husovi naslouchala vládnoucí elita, královnou Žofií počínaje. Jana Husa zvali do svých paláců na večeře významní velmožové, aby s ním mohli diskutovat. Husa poslouchali měšťané, řemeslníci i jejich tovaryšové, a samozřejmě také početné zástupy žen.

Jak ale kázání vypadala, to s jistotou tvrdit nemůžeme, protože se nedochovala. Pokud sám Hus některé myšlenky později zapsal, není jisté, zda právě tak hovořil k lidu. Ale je jisté, že v podobném duchu tehdy kázali v Praze i jiní čeští mistři. Všechno to však byli učenci a hovořili se znalostí teologie a evangelií. Doba samozvaných kazatelů přišla až s revolucí.

Ne, ta radikalizace postupovala samozřejmě pomalu. Prvním krokem bylo to, že Jakoubek ze Stříbra začal podávat kalich i prostému lidu. To on zavedl přijímání podobojí. Nicméně v Praze mělo zpočátku kališnictví stále ještě podobu do jisté míry intelektuální a z kazatelen hovořili lidé vzdělaní. Jiné to však bylo na venkově, kde začali působit skuteční revolucionáři, aktivisti bez znalostí, kteří nosili v duši jen víru. Někteří však také nenávist ke stávající společnosti.

Radikálním centrem s vlastním pojetím reformy církve se staly zpočátku jižní Čechy. Není to náhoda. Kolem roku 1330 byli totiž z Německa vyhnáni stoupenci kacířské sekty valdénských, kteří se usadili u nás na Třeboňsku a Soběslavsku. A protože byli pod drobnohledem církve, vytvořili si ilegální kacířské buňky.

Tahle sekta měla své tajné kazatele, její příslušníci se ženili a vdávali jen mezi sebou a tak přežívali po generace. Jakmile se začal po venkově šířit neklid, byli jediní připravení a ideologicky jednotní. V tom je síla tajných disidentských skupin. Proto se nejradikálnější kališnické hnutí zformovalo právě v jižních Čechách.

Především je nespravedlivé odsuzovat tehdejší panstvo jako zrádce národa. Měli své představy a ctili zemské uspořádání. To oni od začátku vedli na mezinárodní scéně politický zápas o uznání kalicha. Mnozí riskovali pohodlí i své životy, aby hájili odkaz Jana Husa.

V mnoha ohledech se chovali rozhodně státoprávněji než Zikmund, o prostých božích bojovnících ani nemluvě. Teprve léta bojů vychovala z válečníků také státníky.

Husitství bylo nesmírně rozporuplné, a většinou jiné, než si představujeme. Právě proto jsem začal psát Husitskou epopej, v níž bych chtěl některá tvrzení demytologizovat. Na podzim vyjde třetí díl. Mám totiž pocit, že je na čase říci lidem, že máme být nač hrdí.

Naši předkové se rvali o místo na slunci, a i když to nedělali v rukavičkách a dělali chyby, bez nich by asi české země nebyly tím, čím jsou. A možná by nebyly vůbec české. Dějiny nejsou sbírkou pohádek či příběhů červené knihovny, jsou to většinou drsné thrillery, v nichž jde o přežití. A platí to i dnes.

To, co Evropě hrozí, se nevyřeší naivními řečmi o lásce a pravdě. Takové vedl Jan Hus a skončil na hranici. Pokud nechtěli jeho následovníci rukou nepřátel rovněž zahynout, museli bojovat. A musíme i my. To je hlavní poučení z dějin.