Hlavní obsah

Vlastimil Harapes: Velkým sportováním si lidi v podstatě škodí

Právo, Markéta Mitrofanovová

Když v horku z pražského Malostranského náměstí šplháme do kopce k Novým zámeckým schodům, u kterých Vlastimil Harapes bydlí, je jeho čerstvých sedm křížků znát. Jakmile se ale červencový jubilant usadí ve svém obýváku v domě ze 16. století, kde je příjemný chládek, hned zase pookřeje a v mobilu mi ukazuje fotky své rozkvetlé zahrady, která je na jaře a v létě jeho největší vášní.

Foto: Jan Handrejch, Novinky

Vlastimil Harapes

Článek

Cítíte, že je vaše tělo po desítkách let tance zhuntované, nebo naopak ve formě?

Znám spoustu bývalých profesionálních tanečníků a tanečnic, kteří se dožili vysokého věku. Když jsem byl třeba v Moskvě jako člen mezinárodní poroty, potkal jsem kolegyni, která v devadesáti letech běhala po schodech jako srnka. Myslím si, že je to individuální, protože naopak znám jinou, která má taky devadesát, ale musela si nechat udělat umělá ramena, kyčle i kolena.

Jak je to u vás?

Měl jsem únavové zlomeniny holenních kostí z přetížení. Absolvoval jsem hodně premiér, hodně jsem skákal, hodně jsem zvedal, prostě jsem to přeháněl. Rok a půl jsem se musel léčit, až se kosti zase zvápnily. Zároveň to ale byla výhoda, že mezitím přišla nabídka na roli v divadle nebo ve filmu, takže jsem měl vždycky co dělat.

Myslíte si, že nebýt intenzivní pohybové průpravy byl byste teď na tom fyzicky hůř?

Myslím si, že bych na tom byl líp, kdybych nic nedělal. (smích) Velkým sportováním si lidi v podstatě škodí. V našem oboru se vždycky říkalo: když tě bolí pravá noha, tak si to hoď na levou. Jenže nakonec si zničíte i tu druhou nohu. Člověk by měl aspoň trochu poslouchat své tělo, co mu dovolí, a nepůsobit mu násilí.

Každý doktor vám řekne, že se nikdy nesmí jít přes bolest, jinak si ubližujete. Špatné je to, že čas představení nebo – v případě sportovců – zápasu či závodu nemůžete změnit, takže bolest se musí zmírnit třeba obstřikem, což škodí zdraví. U nás jsem se s tím moc nesetkal, ale v Rusku kolegyně v době menstruace netancují a pak se kolem čtyřicítky bez problémů stanou matkami.

Na první pohled ale nevypadáte zničeně.

Právě proto se na ten druhý pohled raději neukazuju. (smích)

Trápí vás něco?

To nemůžu říct, ale všechno mi jde pomaleji. Zároveň mě tak obrovské číslo u mého věku zaskočilo. Samozřejmě znám o dvacet let starší Soňu Červenou nebo Zdeňku Procházkovou, které jsou v nádherné formě, jenže já jsem pohodlný a čím dál častěji mě přepadává pocit, že se mi nechce nic dělat.

Doběhnout tramvaj, to už je pro mě nadlidský výkon, takže ji nechám ujet a řeknu si: vždyť přijede další.

Foto: ČTK

Jako princ v inscenaci Labutího jezera v Národním divadle v roce 1982. Jeho taneční partnerkou byla Miroslava Pešíková.

Očekávala bych, že vám pohyb bude po těch letech chybět.

Je mi líto, že už to není jako dřív. Kdybych běžel, budu dýchat jak sentinel (nákladní automobil poháněný parním strojem – pozn. red.). Asi každý člověk ve stáří dojde k závěru, že pospíchat se má pomalu, že vám nic neuteče, protože spěcháte stejně jenom do hrobu. Teď se hlavně snažím víc poslouchat své tělo.

Užíváte si aspoň toho, že v tanečním důchodu nemusíte dodržovat přísnou životosprávu?

Nikdy jsem nic takového nedržel. Než bych se měl omezovat jako někteří kolegové a kolegyně, to bych raději netancoval. Asi jsem měl dobré spalování. Navíc pokud víte, že vás čeká hodně námahy, nemůžete se nacpat k prasknutí. Jíte lehčí věci, maso bez příloh a ovesné vločky. To je instinkt, že nechci sám sebe zatížit jídlem. Když se pořádně najím, hned se mi chce spát.

Setkal jste se u baletu s tím, že by někdo kontroloval muže ohledně váhy? Kvůli silnější postavě jste jako šéf Baletu Národního divadla propustil jednu členku souboru.

Nezažil jsem, že by někdo z tanečníků měl takový problém. Ale baletka přece nemůže vypadat jak Věstonická venuše, její tělo musí splňovat estetická kritéria. Mezi ostatními tanečnicemi, které jsou štíhlé, se hned pozná, když má nějaká kila navíc.

To byl nápad vaší maminky přihlásit vás jako malého kluka na rytmiku?

Máma říkala: ten náš Vlastík neustále poskakuje a prozpěvuje, tak to aspoň dostane nějaký řád. Byla to škola hrou, která s baletem neměla nic společného. Tleskali jsme a dupali, vymýšleli scénky s loupežníky, čerty, žábami. Původně jsem toužil hrát na housle, ale učitel mi to zprotivil, protože chtěl po mně jenom stupnice.

Foto: archív V. Harapese

Při vystoupení v kroužku rytmiky, když mu bylo asi 10 let.

Jak jste prožíval nástup na konzervatoř v Praze, kam jste ve čtrnácti zamířil ze severočeské vísky Droužkovice?

Na Žižkově jsem měl strejdu, mámina bratra, a v Podolí zase tátovu švagrovou, takže jsem za nimi mohl zajít a každých 14 dní jsem jezdil domů. Ve škole mi to vůbec nešlo, až na folklór, kde se nejenom tančilo, ale i zpívalo. Dařily se mi i moderní tance, ale z klasiky jsem měl pořád čtyřku.

Doma jsem bulel, aby mě ze školy vzali, že půjdu radši na gymnázium a budu se učit nenáviděnou matiku, chemii a fyziku. Dlouho jsem totiž měřil metr padesát a až po patnáctých narozeninách jsem během tří let vyrostl třicet centimetrů, takže po maturitě jsem klasickému tanci přišel na chuť.

Předpokládám, že jste byl vychováván jako benjamínek, když jste měl tři starší sestry.

Když mi byly dva roky, tak se nejstarší sestra vdávala, druhá byla starší o 12 let. Vyrůstal jsem s tou třetí, která měla šest, když jsem se narodil. Protože rodiče jezdili do práce do Chomutova a byli celý den pryč, nikdo se o mě moc nestaral.

Běhal jsem s ostatními po vesnici, ale když jsem byl mladší, stávalo se, že mě sestra zavřela doma a šla někam za klukama. Tvrdila, že tam budou padat čokoládové trakaře a že mi jeden přinese, což se nikdy nestalo. A když přijeli naši z práce a já jsem bulel, tak dostala výprask. Zároveň je ale pravda, že jak sestra ráda tancovala, tak díky ní jsem uměl polku a valčík ještě dřív než čtení a psaní.

Foto: archív V. Harapese

Ve Vláčilově filmu Markéta Lazarová z roku 1967 ztvárnil syna saského šlechtice Kristiána.

Během umělecké kariéry jste dostal i několik příležitostí ve filmu a dodnes hrajete divadlo, ale teprve nedávno se vám splnil sen vyzkoušet si dabing.

To bylo moje tajné přání. Nadaboval jsem papuánského náčelníka, což bylo milé a zábavné. Ve filmu Den pro mou lásku, kde moji postavu namluvil František Němec, jsem s hlasem ještě neuměl zacházet a pak přišla zvláštní móda, kdy se někteří herci nechávali dabovat někým jiným.

Ale když mě Jan Kačer chtěl do role vzdušného ducha Ariela v divadelní inscenaci Shakespearovy Bouře, řekl jsem, že bych se nejdřív potřeboval naučit mluvit. Tak jsem zavolal Libuši Havelkové, která mi dala pár hodin. Pochyboval jsem, jestli je to dobrý nápad začínat v pětatřiceti s divadlem, ale ona prohlásila, že rozhodně ano, že tak ztepilého herce u nás nemáme.

Kromě toho, že jste uměleckým šéfem Mezinárodní konzervatoře Praha, hrajete v Semaforu a působíte jako čestný předseda Českého hnutí speciálních olympiád, často také vyrážíte mezi důchodce.

Pojímám to jako one man show. Zazpívám jim, povyprávím, pustím ukázky z tancování a na závěr je zahrnu vtipy. Je úžasné pozorovat staré lidi, jak se smíchy popadají za břicho.

Foto: ČTK

V představení Čochtanův divotvorný hrnec na prknech Semaforu účinkuje v roli Josefa Maršálka. Jeho dceru Káču hraje Lucie Černíková.

Asi jste dobrý vypravěč.

Ano, říká se to o mně a taky to mám v horoskopu. A hlavně si vtipy pamatuju. Nedávno mi volal známý s přáním k narozeninám, tak jsem hned s jedním vyrukoval: „A co ta tvoje?“ ptá se jeden. „To je anděl,“ povídá druhý. A ten první na to: „Jéé, ty se máš! Ta moje ještě žije…“

To vy takový problém řešit nemusíte. Není vám občas smutno?

Pokud si člověk neuvědomí, že je v podstatě na světě sám, je to velká chyba.

O některých svých tanečních partnerkách jste v dílu televizního dokumentu Neobyčejné životy mluvil jako o ježcích, protože se vám s nimi nespolupracovalo zrovna nejlépe.

Partnerku si nevybíráte, tu vám přidělí. A zkouší se tak dlouho, až se to poddá, aby to bylo ke koukání. Podobně má někdo léta kolegyně a kolegy v práci, se kterými ho ani nenapadne se přátelit. Můžu s nimi stokrát tancovat, aby to nikdo nepoznal, ale zážitek z toho nemám. Třeba proto, že muziku necítíme stejně.

Foto: archív V. Harapese

Jako čestný předseda Českého hnutí speciálních olympiád jezdí podporovat mentálně postižené sportovce.

Copak nestačí, aby to byla dobrá tanečnice?

Když je trošku starší nebo má titul, začne poroučet, protože si myslí, že jenom ona má pravdu. Časem si ale zvyknete, že život není to, co chceme, ale to, co máme. Hlavně je třeba diplomacie a vůle se domluvit.

Hodně lidí z branže o vás tvrdí, že kolem sebe šíříte dobrou náladu a navíc nenecháte lidi na holičkách. Stačí vzpomenout vaše návštěvy u umírající herečky Nataši Gollové.

Taky proto jsem u mentálně postižených v Českém hnutí speciálních olympiád. Chci dělat lidem radost. Baví mě pozorovat, jak na pár hodin zapomenou, že je třeba něco bolí, a radují se. To nabíjení se je vzájemné. V lidech pak zůstanou dojmy, o kterých si ještě dlouho vyprávějí. Nejspíš to mám po rodičích, kteří byli velmi společenští a zábavní.

Považujete bydlení na pražské Malé Straně jako dobré pro život?

Rozhodně to není bydlení pro staré a nemocné, protože když napadne trocha sněhu, chodíme jako podělaní, abychom sebou nesekli na dlažbě. To místo má sice svoje romantické kouzlo, ale praktická stránka je trochu jiná. Nehledě na to, že v blízkosti není žádný obchod.

Foto: ČTK

Hana Zagorová a Vlastimil Harapes byli na přelomu 80. a 90. let minulého století manželé a dodnes mají přátelské vztahy.

Jestli se na podzim dostanete do Senátu, budete to mít aspoň blízko do práce.

Kvůli tomu přece nekandiduji. (smích) Senát vnímám jako jakousi radu starších, kde bych mohl uplatnit zkušenost a pomoct, kde je potřeba, to znamená po stránce kultury a sociálních záležitostí.

Při natáčení Markety Lazarové vám hodně vadily prostoje, kdy se třeba čekalo na správné počasí, a vůbec vám film přišel v porovnání s tancem málo akční. Budete mít trpělivost schůzovat?

Myslím si, že trpělivost už k mému věku určitě patří.

Výběr článků

Načítám