Vlasová magie kadeřnice Ireny Vavruškové

U mě to vlastně začalo už v prenatálním období. Moje maminka byla totiž už v devátém měsíci, když na jaře 1967 vyhrála Mistrovství Československé republiky v účesové tvorbě, a já jsem už tehdy všechen adrenalin prožívala s ní.

V té době byla soutěž obrovsky prestižní, protože se do zahraničí prakticky nejezdilo a mistrovský titul bylo nejvyšší ocenění, které mohla získat, takže to musela být velká sláva.

Ano. Pracoval v kadeřnictví s babičkou, maminčinou maminkou. A protože se jí šikovný mladík líbil, seznámila je.

Zafungovalo to, a když se pak naši vzali, propojily se dva velké kadeřnické klany. Kadeřník byl i babiččin manžel a tatínkův otec měl za 1. republiky vlastní salón.

:.Ráda tvoří ze zdravých dlouhých vlasů, které jsou ozdobou ženy. Vyhlášené jsou její kolekce svatebních účesů. foto: Právo/archív Ireny Vavrušková

Ty jsou právě mých praprarodičů. U nás v rodině jde skutečně o několik generací.

Abych byla upřímná, zpočátku jsem to vůbec dělat nechtěla. Měla jsem sice šikovné ruce, ale zároveň mě lákalo cestování. Chtěla jsem si rozšiřovat obzory a poznávat svět a přihlásila jsem se na hotelovou školu s tím, že budu stevardkou.

Otci se to ale nelíbilo a já tenkrát ještě nebyla tak suverénní, abych si prosadila svou. A tak jsem skončila na Středním odborném učilišti v Praze Na Dobešce.

Z domova jsem řadu věcí znala, takže jsem měla určitý náskok. Hlavně jsem ale nechtěla působit jako protekční dítě známých rodičů, a tak jsem zlobila, abych se alespoň nějak vymykala. Hned v šestnácti jsem začala soutěžit.

Poprvé jsem skončila ve školních kolech jako druhá, ale stejně s jízlivými poznámkami, že je to proto, že mám tátu i mámu v oboru. Když jsem to tenkrát zaslechla, strašně mě to dopálilo a dalo mi to impuls všem dokázat, že těmahle rukama na molu češu já.

..Ráda tvoří ze zdravých dlouhých vlasů, které jsou ozdobou ženy. Vyhlášené jsou její kolekce svatebních účesů.foto: Právo/archív Ireny Vavruškové

Poprvé mi došlo, že mám hrdost a sebevědomí. Chtěla jsem dokázat, že je to ve mně, a dělala jsem pro to strašně moc. Měla jsem pěkného černovlasého přítele, ale protože v té době vyhrávali samí zrzouni, nabarvila jsem ho přes zákaz a protesty jeho rodičů nazrzavo. A vyhrála jsem s ním republikové mistrovství učňů.

Ano a hrozně moc. Vlastně mě trénovala maminka, přestože to bylo zakázáno. Byla pro mě jednička, i když jako učitelka velice přísná. Na mě ale stoprocentně fungovala.

Například mi ukazovala, jak při určitém úkonu postupovat. Když jsem to napotřetí neudělala správně, byla schopná mi den před soutěží říct, ať se na to vykašlu a jdu na cukrářku. Tím tak brutálně naštvala mé ego, že jsem si řekla, tak to tedy ne, a dokázala jsem to.

Naši byli nadšení sportovci, takže jsme v zimě prožívali víkendy na lyžích, v létě zase chodili po horách, byli jsme pořád venku, v přírodě. A co se Petry týče? Když se také rozhodla pro obor, představovala jsem pro ni handicap, protože jsem měla o dva roky víc zkušeností.

:.Z aktuální kolekce Extravaganza pro jaro/léto 2008: mikádo dvakrát jinak. Účes je na titulní straně prestižního časopisu Coiffure de Parisfoto: Právo/archív Ireny Vavruškové

Zase ale v době, kdy jsem si já už budovala vlastní cestičku a pořád se zlepšovala, Petra vyrostla v krásnou mladou dívku a přihlásila se do soutěže o první Českou Miss.

To jistě. Byla ohromně podnikavá. Když jsme se v roce 1989 odstěhovaly s Petrou z domova, udělala si z našeho dětského pokoje v dejvickém bytě privátní salón. A protože měla spousty zákaznic, jen kvetl.

No, tak jednoduché to zase nebylo. Maminka mi tehdy řekla, že u ní nemám zrcadlo, ať se poohlédnu jinde. Tak jsem si pronajala byt na Hradčanské a šla pracovat do hotelu Diplomat s tím, že budu tak dobrá, že o mě nakonec maminka bude stát.

Abych to zkrátila, postupně jsme u ní začaly pracovat obě. Byt ale brzy na naše zákaznice nestačil a maminka začala shánět prostory pro salón jinde.

To je pravda. Otevřely jsme ho také v Dejvicích počátkem roku 1992 ve velice příznivé době. Já tehdy vyhrála Mistrovství republiky a Petra Miss Prahy a následně Miss Čech, takže se o nás, a tudíž i o salónu, psalo všude.

:.Špičkové kadeřnice a úspěšné spolumajitelky pražského Vlasového studia Vavruškovi - Irena starší, Irena mladší a Petra.foto: Právo/Michaela Feuereislová

Cestování šlo ruku v ruce se soutěžemi. V devatenácti jsem se dostala do reprezentace České republiky a byla jsem prakticky v celém světě – ve Spojených státech, na Kubě, v Bulharsku, v Rusku, ve Francii, v Rakousku – a všude jsem sbírala diplomy.

To je kámen úrazu. Naši mě nutili do němčiny, ale pak přišel boom angličtiny, a protože tu naše generace ještě ve škole neměla, doháněli jsme to po různých kurzech, do toho práce a rodina... takže na angličtinu chodím pořád. V zahraničí funguji, jak umím, a kde potřebuji, najmu si tlumočnici.

Bral si mě už před devatenácti lety s tím, že se svému povolání chci naplno věnovat. Věděl ale, že se umím k práci postavit tak, aby se do života vešel ještě někdo jiný, tak to neřešil.

:.Na uměleckých kreacích spolupracuje s profesionálním týmem. Autorem snímků z Ireniny kolekce Secese 2006 je Jakub Klimo.foto: Právo/archív Ireny Vavruškové

Je ze zcela jiného ranku, věnuje se financím. Ale jeho maminka byla kosmetička, takže tušil, do čeho jde.

Spolupráce s věhlasným kadeřníkem Gerhardem Matuschkou. Poté, co skončil jeho salón ve Smečkách, žil v Německu a vydával plakáty a časopisy pro kadeřníky.

Byl maminčiným letitým spolupracovníkem a považoval ji vždycky za hvězdu v oboru. A tak jsem pro něj začala externě fotit účesy u nás. Počátkem devadesátých let nebyli vizážisté, stylisté a modelingové agentury, takže jsem všechno – od česání přes líčení až po oblečení – dělala úplně sama.

:.Na uměleckých kreacích spolupracuje s profesionálním týmem. Autorem snímků z Ireniny kolekce Secese 2006 je Jakub Klimo.foto: Právo/archív Ireny Vavruškové

Jako modelky jsem využívala kamarádky i rodinu, jen vynikajícího fotografa Vlastimila Macháčka mi půjčoval z Německa. Byla to ohromná škola.

Na dítě jsem čekala mnohem déle než Petra, která myslím úplně nevyužila šance z Miss, otěhotněla a měla Míšu. Já ale chtěla jít dál a o dítěti jsem vůbec neuvažovala.

Pak k nám začaly přicházet velké zahraniční firmy, propagující kosmetické prostředky, a začaly se zajímat o lidi, kteří jsou v oboru známí. A zase nebyl na dítě čas.

:.Patnáctiletá kurážná Míša je pro kreativní tetu ideálním objektem. foto: Právo/Michaela Feuereislová

Společně s dnes už špičkovými návrhářkami, jako je Monika Drápalová, Klára Nademlýnská nebo Táňa Kovaříková, jsem obíhala akce související s módou a česala celebrity jako Lucku Bílou, Terezu Maxovou a Báru Nesvadbovou, dvakrát do roka jezdila do Itálie, Francie a Anglie na veletrhy účesové tvorby, průběžně sledovala přehlídky a show, jimiž se prezentovaly velké kadeřnické firmy.

Bavilo mě poznávat, koho chtějí oslovit, kdo je jejich klient. A najednou bylo sestřině Míše šest a Petra se mohla vrátit do práce. Mně dal život znamení, že nastal můj čas, a do roka se mi narodila Alexandra.

Jsem šťastný člověk. Všude tam, kde se pohybuji, mě považují za někoho, kdo přináší světlo a má radost ze života. Narodila jsem se 9. května, což je podle numerologa šťastné datum, tak to mám nejspíš v číslech.

Kadeřníky z kreativního týmu HCF jsem znala od prvních profesních krůčků, kdy jsem se poprvé dostala do světa. Česání na této úrovni se mi moc líbilo, obdivovala jsem je při velkolepých show, na nichž spolupracují s nejlepšími návrháři a vizážisty.

Jednou jsem si dodala odvahu a požádala členku úzkého kreativního týmu Laetitii Guenauovou o týdenní stáž u ní v Paříži. Najala jsem si tlumočnici a zaplatila, co chtěly.

Věděla jsem, že tohle nikdo jiný mít nebude. A protože jsem už chtěla zviditelnit nejen sebe, ale i náš salón, přidala jsem se k několika našim špičkovým kadeřníkům do české sekce této společnosti. V roce 2003 pak bylo naše studio přijato do HCF Paris.

Chceme jim dát možnost být stále hezčí, držet krok se světem i v účesové tvorbě. Mít v Praze účes, který se právě nosí v Paříži. Musím říct, že české ženy jsou dnes skvěle informované, a tudíž i velice náročné.

Chceme, aby měly možnost najít kadeřníky, kteří se neustále vzdělávají. A my se musíme snažit jejich požadavky plnit. Právě to mě nutí se pořád vzdělávat a stavět si uměleckou laťku vždy o něco výš. To je motor, který mě posouvá dál.