Vladimír Polívka: Největší frajeřina není vyhrát, ale uznat, že to někdo vymyslel líp

Lamentování některých herců mě štvalo, protože právě v těžkých časech by lidé, kteří jsou vidět, a ještě dělají tak hezkou práci, jakou je herectví, měli být spíš pro ostatní oporou, a ne skučet.

Byl jsem dva a půl měsíce na Moravě – mám tam domeček, který zušlechťuju a piplám, moc mě to baví. Trávil jsem hodně času s rodinou, protože v té samé vesnici má dům i táta, takže jsem se mohl hodně vídat s oběma bráchy a malou sestřičkou.

Přistoupil jsem na ten klid, zpomalil jsem. Asi bych kecal, kdybych řekl, že jsem toho udělal víc než v běžně vytíženém období. Jsem rád součástí něčeho, mám rád kolem sebe pohyb, tehdy mi srdce i hlava vibrují líp, než když jsem nuceně o samotě.

Ona není z oboru, nemyslím, že by chtěla, abych tady o ní mluvil. Ale hýbe se stejně ráda jako já.

Ona si za všech okolností umí najít něco, co ji baví. Nebyla se mnou celou dobu, ale když byla, tak ji to těšilo, frustrace byla spíš znatelná na mně. Chyběl mi adrenalin jeviště. Když mi navíc zavřeli posilovny a všechno ostatní, chodil jsem aspoň s bráškou běhat.

Pozor, je mu šestnáct, je o pět centimetrů vyšší než já a hraje v dorostenecké basketbalové reprezentaci! Nevím, zda jsem pro něho byl plnohodnotným partnerem.

Taky jsem po delší době sochal. Tím se zabývám už dlouho, ale v normálním provozu je těžké si najít dost vnitřního času, soustředění. V izolaci k tomu byla dobrá příležitost. Dělám busty.

Nejen teta, ale i můj děda. Babička je zase akademická malířka. Oni mi hlavně dodali chuť se do sochařiny pustit, ale nemyslím si, že bych oplýval nějakým mimořádným talentem.

Hodně. Budu spíš charakterem jako Polda zamlada. Je to trochu jako s mým tátou – v mnoha věcech jsme si strašně podobní, a dost často v tom, co nás u sebe štve.

Nevím, jak to popsat, jediný výraz, který mě napadá, je „samonasrání“ – zničehonic se naštveme a odejdeme, aniž někdo ví, proč se to stalo.

Pozitivní shoda zase je, že umíme přiznat, že jsme se mýlili. Největší frajeřina není vyhrát, ale uznat, že to někdo vymyslel líp. Během těch dvou měsíců, co jsme teď byli víc spolu, jsme si tohle všechno řekli a hodně nás to potěšilo.

V létě s tím budeme vystupovat na letních scénách ve Slavkově a v Brně. Hrajeme to už třetím rokem. Ještě před pěti lety bych se do toho nepustil.

Léta jsem posedlý tím, že si všechno musím udělat sám, za sebe; v tom, nebýt jen „něčím synem“, jsem byl až zatuhlý. Znám několik lidí, kteří jsou na tom stejně nebo podobně, ale nikdo s tím tak nebojoval.

Když se teď dívám nazpět, zdá se mi, že to můj vývoj zpomalilo, že jsem v něčem mohl být víc napřed.

Kdybych fakt, že jsem „Polívka“, přijal dřív, mohl jsem být v lecčems svobodnější. Na druhou stranu vím, že mnoho lidí, kteří si mě váží, by si mě možná tolik nevážilo. Vědí, že jsem se za to jméno nikdy neschovával. Každopádně bych s tátou dřív nemohl pracovat – ne kvůli němu, ale kvůli sobě.

S tím nápadem přišel táta. Šli jsme spolu venčit psa a on povídá: „Hele, nenazkoušíme něco?“ A začali jsme tu myšlenku úplně spontánně rozvíjet. Od té doby si věříme jiným způsobem. Věřím mu jinak než otci, on mně jinak než synovi. Věříme si jako profíci.

Vůbec ne. Baví mě na jevišti vycházet z toho druhého. Ze slavných lidí jsem nikdy nervózní nebyl.

Ono je trochu něco jiného mít je v plenkách kolem sebe, a stát s nimi na jevišti. V době, kdy jsme zkoušeli Šaška a syna, mě už ale nesvazovalo ani neomezovalo, že táta je takový profík, má za sebou takovou kariéru, spíš jsem byl zvědavý, zda to spolu zvládneme.

Jsem taky v lecčems komplikovaný, bývám bojovně nastavený, není se mnou vždycky jednoduché vyjít.

Jasně že jo. Výhoda byla, že já nerad pokračuju v konfliktech a táta na ně zase rád zapomíná. Ani jeden nemáme rádi dlouhodobé střety. Občas jsme se porafali a šli dál. A s větší láskou, protože se pročistil vzduch.

Vždyť původní Šašek a královna bylo i její představení. Byla naprosto dojatá a nadšená. Máma je prototyp milující matky, navíc je jižanka a jsem její jediný syn.

Její víra ve mě je bezmezná – je přesvědčená, že všechno, co dělám, je správné. Když se mnou třeba někdo nesouhlasí nebo mě kritizuje, má tendenci hájit mě jako lvice.

Až jí to občas musím rozmlouvat a brzdit ji. Nemůže pochopit, že někoho štvu jenom proto, jak se jmenuju a jak vypadám. Vyráží za mě do bitev, které už nechci bojovat, protože ve svých jednatřiceti vím, že to nemá cenu. To si sednu na koně a odjedu.

Už jsem byl obsazený a tvůrci pořád přemýšleli, kdo by měl hrát toho, kdo hned na začátku umře. Když mi řekli, že by do toho chtěli tátu, divil jsem se proč. Jsem totiž na tohle společné obsazování stále přecitlivělý. Ubezpečili mě, že jim nejde o spojení dvou Polívků, ale hledají někoho, kdo se objeví v jediném obrazu a divákům bude líto, že umře. Takových herců moc není.

Vím už, že podstatné je, jak to vnímá divák – zda mu vyhovuju, protože to dělám dobře, nebo proto, že jsem něčí syn. Už nejsem tak přehnaně defenzivní a nepotřebuju sám sebe ubezpečovat. Teď mi přijde důležitější se soustředit, aby to tak zůstalo.

Jeho humor byl vždycky neuvěřitelně pohotový a bryskní. Na druhé straně lidé, se kterými pracuju, k tomu nemají vůbec daleko. Díky tátově výchově se s tím dokážu dobře vypořádat. Vlastně jsem celý život měl štěstí na chytré a vtipné lidi.

Určitě k nim patří David Novotný nebo Vašek Neužil s Jardou Pleslem. V pánské šatně to bývá nářez. Ovšem dámská šatna je pro ještě otrlejší. (směje se)

Už jich asi pár odehrál. Chápavě se mi teď směje. Dejvického angažmá si ale vážím nejen kvůli lidem, ale i proto, že dostávám rozličné role. Není to tak, že když jsem mladý a mám modré oči, tak budu milovník.

Když mi bylo nějakých patnáct šestnáct, moc jsem si přál si ho zahrát. Hrozně se mi líbily ty verše. Když mi zavolali z Národního, bylo to neskutečné.

Na rozdíl od jiných postav v dramatu o Emanuelu Moravcovi byla ta moje fiktivní. Byl to typ člověka „kam vítr, tam plášť“, kterých je spousta v každé době. Mohl být stejně starý jako já a musel jsem hledat, co ho hnalo dělat to, co dělal. Docela mě bavilo to rozebírat.

Ne. A není nutné na to tlačit. Určitě k tomu někdy nějak dojde. Moc si jí jako herečky považuju. Prošla hodně fázemi: pařížská Mezinárodní škola pohybového divadla Jacquese Lecoqa, pantomima, vítězství ve StarDance, fantastická je v komických filmových rolích. Obdivuji, jak si ze sebe umí dělat srandu.

Popravdě řečeno nejsem nešikovný člověk. Mohl bych dělat mnoho jiných věcí. Jenže herectví mě vždycky přitahovalo a nakonec přitáhlo.

Ne, je to krásné povolání, jen dodnes trpím, že je na rozdíl od sportu hrozně subjektivní. Za roli ve filmu nebo na divadle nedostanete medaili, není to odraz–dopad, nedá se to změřit.

Ta subjektivnost a neurčitost znamenají neustálé napětí. Možná proto si to stále kompenzuju sportem. Nebo něco dělám na baráčku, třeba postavím zídku. Něco, co se dodělá a dá se na to sáhnout.

Dělat divadlo znamená si obrovsky zkomplikovat život. Mám dojem, že kdybych dělal něco jiného, měl bych život jednodušší. Jsou dny, kdy cítím úzkost, že jsem něco udělal blbě, že jsem tomu nedal všechno, co jsem mohl, nebo jsem zase moc tlačil na pilu.

Třeba to tak nebylo, ale nikdy si nemůžu sáhnout na tu medaili nebo zídku a říct si, že jsem to přece tak blbě neudělal. Dokážu pak být dlouhou dobu na sebe naštvaný.

Paradoxně jsem vidět míň, než když jsem byl dítě, což považuju za úspěch. Mým cílem není být lidem na očích, ale dělat něco, co mám rád. A dělat to dobře.