Vladimír Mlynář: Celý život jsem byl maminčin mazánek

Nejenže byl nejprve odsouzen v kauze Testcom na pět a půl roku do vězení a následně Vrchním a pak i Nejvyšším soudem zcela osvobozen, ale v jednačtyřiceti se stihl znovu oženit a pořídit si miminko. Od ministerstva spravedlnosti se nakonec za několik let, kdy měl nervy nadranc, sice dočkal omluvy, ale nočních můr, které mu to způsobilo, se už asi nikdy nezbaví.

„Není to až takové drama, ale musím brát léky, abych se mohl najíst,“ připouští Mlynář, který trpí takzvanou refluxní chorobou jícnu, při které mu během trávení stoupají žaludeční šťávy nahoru. „Asi dvakrát jsem si na cestu do zahraničí zapomněl vzít prášky a musím vám říct, že je to nepříjemné. Úplně vás to vyřadí z provozu. Je to typická civilizační choroba, kterou trpí hlavně vystresovaní pánové ve středním věku.“

Současný premiér ho oslovil v době, kdy se Mlynář živil coby konzultant v oblasti informačních technologií. Jak tvrdí, práci ve Strakově akademii bere především jako službu Janu Fischerovi, s nímž jeho angažmá stojí i padá. „On je představitel státu, jaký se mi líbí, a pro žádného jiného ze současných kandidátů na premiéra bych pracovat nechtěl,“ vysvětluje muž, který úřednického předsedu vlády zpočátku zasvěcoval do světa stranické politiky.

Na rozdíl od prezidentova poradce Ladislava Jakla přitom své názory nežene do extrému. „Nejsem jako Láďa Jakl, který vyhrotí nějaký problém, a tak prezidentovi pomáhá tříbit myšlenky. Moje spolupráce s Janem Fischerem je jiná. Už tím, že není profesí politik a neřídí se ideologickými kompasy. O věcech debatujeme bez potřeby je vyostřovat. Mým úkolem není být jako pepř, který se přidává do omáčky, ale spíš taková jíška, základ, ze kterého se bude vařit.

Navíc spoustu věcí už se premiér v politice rychle a dobře naučil, sám dokáže oddělovat věci důležité od nedůležitých, jednat s politiky, chápat jejich motivy jednání a vědět, že směrodatný je výsledek, takže v lecčems už vlastně radit nepotřebuje,“ vysvětluje Mlynář, který se podobně jako jeho šéf poprvé ocitl v politice téměř ze dne na den, když se na začátku roku 1998 stal ministrem bez portfeje v provizorní Tošovského vládě.

Přestože jako novinář vedl s někdejším ministrem zemědělství Josefem Luxem soudní bitvu kvůli tomu, že jeho úřad nechtěl zveřejnit informace o přidělování dotací, v kabinetu, kde se na půl roku sešli, si k sobě našli cestu. Politický nováček Mlynář se tehdy v prostředí, které znal dosud jen z druhé strany, rozkoukával a snažil se něčemu přiučit. Nejvíc paradoxně od lidovce Luxe.

„Určitě neměl žádný důvod mě mít v oblibě, ale časem se mezi námi vyvinulo přátelství a z mé strany k němu hluboká úcta, protože on byl státník. Viděl jsem, že o věcech hrozně moc přemýšlí a je vždycky výborně připravený. Věci neposuzoval ideologicky černobíle, ale z pohledu normálních lidí. Držel si kritický odstup a svůj vlastní názor, byl velmi věcný a racionální, ale zároveň tvrdý politický vyjednavač,“ vzpomíná Mlynář. Dodnes se ostatně přátelí s Luxovou manželkou, která kandiduje do Sněmovny, aby tam, jak sama prohlašuje, vnesla víc slušnosti.

„Když jsem vstupoval do politiky, taky jsem viděl morální stránku věci jako naprosto dominantní, ale pak jsem musel těžce hledat rovnováhu mezi slušností a efektivitou. Udělal jsem samozřejmě i hromadu kompromisů, abych ve Špidlově a později Grossově vládě něco prosadil, protože v politice se počítají výsledky. Například Táňa Fischerová je určitě milá osoba, ale když se podíváte, co po ní v politice zbylo, tak toho moc nenajdete. Na druhou stranu za některými, kteří se nedají považovat za symbol slušnosti, zůstala spousta věcí. Typickým příkladem je Miloš Zeman.“

S politikou byl Mlynář konfrontován už od dětství. Jeho otec Zdeněk, v roce 1968 člen nejužšího vedení KSČ, patřil mezi komunistické reformátory a pozdější disidenty a v roce 1977 emigroval do Rakouska. Vladimír vyrůstal jen s matkou, ekonomkou Ritou Klímovou, protože otec je opustil půl roku po jeho narození.

„Celý život jsem byl maminčin mazánek a s otcem jsem měl poměrně složité vztahy. Zazlíval jsem mu, že od nás odešel a že jsem, hlavně v citlivém věku dospívání, doma tatínka jako ostatní. Když byl v emigraci, psali jsme si, jenže poštu kontrolovala StB, takže to nebylo ono.“

Po listopadu 1989 stáli otec a syn každý jinde i politicky. Zatímco Zdeněk se rozhodl podpořit levici a nějaký čas byl i čestným předsedou Levého bloku, Vladimír měl k postkomunistické levici hlubokou nedůvěru. „Přestože mi jeho pozdější politické směřovaní připadalo hodně nešťastné, snažil jsem se s ním vyjít, protože děti mají svoje rodiče respektovat. Můžou s nimi nesouhlasit, ale neměly by se s nimi hádat,“ říká teď.

Občas jsou mu připisovány vlastnosti, kterými se prý vyznačoval i jeho otec. Touha být u něčeho zásadního, někdy až arogance či povýšenectví. „Když to o mně někdo říká, divím se tomu a mrzí mě to, protože já jdu v životě za svým, ale nechci ubližovat,“ krčí rameny.

Senátor Jiří Dienstbier, který znal oba dva, může porovnávat: „Jsou si velmi podobní postavou a jistými způsoby chování, ale každý z nich měl jiný základ, co se týká zkušeností a vzdělání. Zdeněk Mlynář se mohl ještě normálně vyvíjet, zatímco Vláďu po maturitě už nikam nepustili. Sám mi jednou říkal, jak je to hrozné, že otec nad ním v diskusích vždycky vyhraje,“ vzpomíná Dienstbier s tím, že na Vladimírovi nepozoruje takovou míru vnitřní jistoty, jakou měl jeho otec. Což je možná dobře.

Poprvé se ženil v jednadvaceti letech, kdy si bral spolužačku z gymnázia Lucii. V rozmezí dvou let se jim narodili synové Vojtěch a Václav, ale manželství vzalo po šestnácti letech zasvé. „Postihlo nás to, čemu se odborně říká dvoukariérové manželství, typický produkt sňatků uzavřených v raném věku v hlubokém komunismu.

Po listopadu 1989, kdy se lidem naprosto změnily životy, šel často každý svou cestou, až se vztah rozpadl,“ vysvětluje Mlynář, který měl v roce 2006 druhou svatbu.

„S mojí druhou ženou jsme se poznali až po rozpadu mého manželství na jednání vlády Vladimíra Špidly, kam Pavlína občas chodila za prezidentskou kancelář jako zástupkyně ředitele zahraničně-politického odboru. Předtím dlouho studovala a žila v USA. Byla to láska na první pohled.“

Po tříleté známosti se také v Americe vzali, protože tam právě byli na stipendijní cestě. Pro Mlynáře to byl druhý dlouhodobější pobyt za oceánem, neboť počátkem 90. let odjel do Washingtonu pomáhat své matce, tehdejší velvyslankyni, která zrovna onemocněla rakovinou.

V USA pak v době, kdy doma probíhala kauza Testcom, hledal i trochu klidu. „Odešel jsem z politiky, čekal jsem na soud a měl jsem chuť a potřebu vypadnout, podívat se na věci s odstupem a něco nového se zase naučit. Trošku jsem snad pochopil americkou mentalitu. V USA můžete narazit jak na koncentrované burany, se kterými našinec nemá moc společného, tak na intelektuály, mezi kterými se cítíte příjemně.

Zejména při druhé návštěvě jsem měl štěstí na komunitu právníků a diplomatů, většinou spolužáků mojí druhé ženy, která na východním pobřeží studovala zahraniční politiku a řešení konfliktů. Nebyli to zkrátka kovbojové ze středozápadu, kteří mají na můj vkus příliš jednoduchý pohled na svět.“

Do politické branže se vrátil téměř po pěti letech, kdy si prožil pád z vrcholu, z pozice ministra, až na odsouzence. „Když člověk dostane takhle do držky, tak se buď zatvrdí, a stane se cynikem, anebo ho to vede k nějaké sebereflexi,“ zamýšlí se Mlynář. „Nejdřív byl ve mně velký pocit nespravedlnosti a chvíli mi trvalo, než jsem se s tím srovnal, ale dneska už nejsem zahořklý ani pomstychtivý.“

„Před listopadem 1989 mě chtěli poslat do vězení za samizdat, ale to se s hrozbou kriminálu v demokracii nedá srovnat. Za komunistů bylo jasné, kde je dobro a kde zlo, a bylo jen otázkou volby, kam se člověk postavil. Jít před rokem 1989 do vězení za disidentskou činnost bylo samozřejmě zlé, ale morálně to nebyla žádná hanba, zatímco když jde někdo sedět v demokracii, předpokládá se, že provedl něco skutečně špatného.“

Politická scéna, z níž v roce 2005 odcházel, se mezitím trochu změnila. Mlynář dává za pravdu těm, kteří tvrdí, že zhrubla, ale vidí na ní i další deformace: „Co je nejhorší, že forma vítězí nad obsahem. Strany produkují politiky, kteří odpovídají na poptávku po jednoduchosti. Typickým příkladem je David Rath. O přemýšlivé lidi není zájem. Navíc se výrazně prohloubily příkopy mezi stranami v osobní rovině.“

Když se mu před šesti lety několikrát stalo, že najednou začal vidět rozmazaně, napadlo ho, že snad jenom potřebuje brýle. Jenže vyšetření ukázalo, že má na kosti za levým okem nádor. „Žertem říkám, že se na to přišlo díky tomu, že jsem byl tehdy ministr - papaláš. Dvakrát nebo třikrát se mi na jednání vlády rozostřilo vidění, jako když pod vodou otevřete oči, ale za deset minut to přešlo.

Řekl jsem to šéfovi svojí kanceláře, který mě objednal k doktorovi, a po vyšetření na očním mě hned poslali na magnetickou rezonanci, na kterou se jinak dlouho čeká. Když mě vytáhli ven, začali kolem běhat vyděšení lékaři a nechtěli mi nic říct, jenom naléhali, abych zrušil další program.

Pak primář přinesl snímek, který vypadal dost strašidelně, a já prožil nepříjemných pár dnů, než zjistili, že ten útvar je nezhoubný. Každé dva roky je teď potřeba ho měřit, ale dokud neroste a v ničem mi nepřekáží, není podle lékaře důvod se v tom vrtat.“

Mlynářův nejstarší syn studuje práva, prostřední design a nejmladší, kterému je rok a půl, zdokonaluje chůzi po schodech. „Jakub je sice vymodlené dítě, protože jsme přece jenom už starší rodiče, ale žena se chce brzy vrátit do práce. A já ji podporuji v tom, aby šla pracovat aspoň na částečný úvazek.“

Zatímco starší synové dopláceli na to, že jejich tatínek byl vlastně ještě sám dítě, Jakubovi se promíjí i noční křik kvůli klubajícím se zubům.

„Po více než dvaceti letech je člověk tisíckrát trpělivější, i když už nemá tolik energie. Moje první děti to chudáci ode mě schytávaly, když nechtěly jíst nebo spát. Myslel jsem si, že když zařvu, tak se něco změní. Zralejší člověk ví, že to k ničemu nevede, takže Jakub bude možná trochu rozmazlený, ale je zahrnutý láskou.“

Na rodičovský život v druhé polovině 80. let nevzpomíná zrovna jako na procházku růžovým sadem. A nejen proto, že narození prvních dvou synů nebylo plánované. Hlavně bylo tehdy těžší zajistit chod domácnosti s malými dětmi. „K dispozici byly jenom pleny na praní a žehlení a papání se muselo mixovat, kdežto dneska všechno koupíte hotové. S děckem se dnes dá jít i do restaurace a vůbec naprosto civilizovaně existovat.“