Vladimír Kratina: Ženský svět je úžasný

Dokáže, pochopitelně. Ale kliďas většinou jsem.

To bych musel přemýšlet, dlouho se mi taková situace nestala. Tedy aspoň ne taková, při které bych docela ztratil kontrolu.

To tedy opravdu málokdy. Když už se rozčilím, což bývá většinou doma, s manželkou nebo s dcerou, v duchu si říkám, že to už by snad i stačilo. Takže pak už spíš účelově herecky předvedu, že jsem rozčilený. Zahraju rozčilení, aby to už přestalo.

To ne, ona je v tomto směru rozumná. Snad jen jednou jsem u nás u vchodu zahlédl barového povaleče. To jsem trochu protestoval, ale jinak je v tomhle docela normální.

Snažím se spíš domluvit. Ale je fakt, že občas taky vypěním. Když si ty děti někdy melou pořád dokola svou, to dovede vytočit.

Určitě ne. Naopak dámy člověka utvrdí v určitých věcech, které už o nich tuší. Jen jsem si to malinko ověřil. Ale jinak jsem do ničeho nepronikl, protože to ani nejde.

Existují takové pranostiky chlapského světa. Například: Nevědí, co chtějí, a nedají pokoj, dokud to nedostanou. Ověřil jsem si, že na tom něco je. Ale kromě podobných jednotlivostí je obdivujeme a máme je rádi. Nesmí se však do toho šťourat. Konkrétní věci náš obdiv nabourávají. Ale jinak je ženský svět úžasný a vlastně mu ani moc rozumět nechci. Částečné tajemno mi přijde nutné. A hádám, že opačně to platí stejně.

Ano, vyrostla ve Francii. A vrátila se sem, nicméně pendluje stále po světě, protože pracuje u jedné nadnárodní společnosti. Ta pauza, co jsme se neviděli, nebyla až tak strašně velká. S její maminkou získaly francouzské občanství a jezdily sem už před revolucí. Já ji neviděl reálně asi deset let, což není až tak strašné.

Pochopitelně jsem o tom na výjezdech s divadlem přemýšlel. Ale zřejmě jsem nenašel odvahu. Když jsem večer šel cizím městem, padl na mě pocit, že moji lidé odjedou a já tu zůstanu úplně sám. Nebudu tu mít kamarády, nic. V Praze jsem byl přece jen mezi svými.

První proběhl asi až v Ypsilonce. Měl jsem docela kliku, s divadlem jsem jezdil ven docela dost. Služební pas v divadle jsem měl orazítkovaný celý. Ale na můj osobní mě nikdy nikam nepustili. Doložku jsem nikdy žádnou nedostal. Vlastně, počkejte… Jednou ano. Byla ale na nic.

Chtěl jsem tehdy vyjet na prázdniny za svou tehdejší přítelkyní, která zpívala na lodi v Norsku. Odpověděli mi, že to není v zájmu republiky. Tehdy jsem se naštval a napsal jsem generálu Bohumilu Cardovi, což byl policejní náčelník Středočeského kraje. Jako dnes si to pamatuju. Ten přípis měl být původně ponížená suplika, jako že bych rád… Ale jak jsem psal a narůstalo to ve mně, na konci už byly věty: Ostatně, vážený soudruhu generále, se nejedná o nic jiného, než že bych rád strávil nějakou dobu v zemi, která je bohužel jiného společenského zřízení, za což nemůžete ani vy, ani já.

Ano, před divadelními prázdninami. A po měsíci a půl, koncem srpna, mi přišlo, že generál Carda usoudil, že bych vyjet mohl. Už to ale bylo k ničemu, protože od prvního září mi začínalo divadlo. A bylo po prázdninách. To byl můj jediný soukromý pokus o výjezd. Ale protože to byl kocourkov, už v listopadu jsem jel s divadlem na zájezd do italské Boloně.

Nebylo to úplně hned po revoluci. Bylo to v roce 1994 a mělo to vývoj. Nestalo se to ze dne na den. Začal jsem přes den prostě dělat i jiné věci než herectví. V divadle jsem kolikrát musel jít za ředitelem, že večer nemůžu hrát. Postupem doby mi zůstalo už jen jedno představení. A bral jsem za to stejný plat jako ostatní, kteří hráli dvacetkrát do měsíce. Mně už bylo trapné ten plat brát a tak k mému odchodu došlo samovolně. Dohrál jsem Jak jsem obsluhoval anglického krále a šel za ředitelem, že už to zrušíme. Už tady zacláním.

Různým věcem, o kterých nemá cenu hovořit.

Třeba. Tento rok na podzim s ním vyjedeme znovu.

To neumím posoudit. Nejsou mi ale cizí různé úvahy a občas v rámci různých činností domlouvám i obchodní podmínky.

Nepatřím k těm, co to mají od narození jako poslání. Nijak zvlášť mi to nechybělo, nicméně jakmile jsem ho zase začal dělat, baví mě to.

Já policajty hraju, už asi potřetí za sebou. Není to tedy vysněná role, ale možná by nebylo od věci udělat seriál, ve kterém bych byl jako komisař. Když mi strkají různé policajty, tak že bych jako hrál jednoho. (usmívá se)

To je asi nepochopení, co to je práce pro chlapa. Samotný herecký výkon mi nepřijde dehonestující. Ale to okolo možná ano. Jak říkal Milda Kopecký: Herec je dáma, co čeká na vyzvání k tanci. Možná v tomto smyslu, tedy čekat, co přijde, by se to tak dalo chápat.

Docela vysoko, to ano. Jak říkám, z osmi možných honorářů bylo sedm doma. Do jisté míry jsem se překvapil. Spíš ale tím, že jsem to zvládl, protože jsem to měl ztížené. Točil jsem tehdy dva televizní filmy a zkoušel divadelní hru, která měla 16. prosince premiéru. A já skončil až třináctého. Režisér Sokol se doma modlil, abych už konečně vypadl. Bylo to náročné. Vždyť spousta kolegů měla zdravotní problémy.

Bosák měl natržený sval a všechny dámy chytly záda, i mladé modelky. Ráno jsem šel do divadla, ve dvě skočil do auta, odjel na Kavčí hory, tam do večera trdloval a večer jsem měl hrát divadlo. Kolegové si na tancování nechali volný podzim. Ale když já přijel s vyplazeným jazykem na trénink, oni už seděli v kavárně a měli natrénováno. Takže spíš než překvapení jsem si ověřil, že to snad se mnou není ještě tak hrozný.

Ne, ona naštěstí není nějaká šílená tanečnice.

Ale to jo, to jsme teď nedávno byli a ještě jsem provedl dvě paní profesorky. Ale na téhle úrovni jsem byl vybaven i předtím. Ve StarDance to není tanec, to jsou akrobatické výstupy. Když mi to moje tanečnice předvedla, musel jsem se vždycky půl hodiny smát, že zrovna tohle bych měl dělat.

Jsem otec Ivy Kubelkové a mám občas spory s Lojzou Švehlíkem. Jinak je to pro mě nový typ spolupráce, protože ta role vzniká za pochodu. Vypadalo to jako čurda (divadelní výraz pro malou roli - pozn. red.), ale režisér Adamec řekl, že se rozroste. Zatím to ale je čurda. (směje se)

Ambicióznost v jistém smyslu může být pozitivní. Člověk může mít ambici ve věcech, které mají smysl. Nicméně jako dvoumetrový člověk netrpím velkými ctižádostmi ani vzteky. Tím trpí mrňaví lidi, zvlášť chlapi. My velcí chlapi jsme bohorovní. Tudíž velkou ambiciózností netrpím. Ale mám třeba ambici něco pěkně sehrát v divadle. Nebo ve filmu. Aby to lidi bavilo a bylo to věrohodné. A pak ještě pár drobných ambicí, třeba aby byl člověk slušný.

Co by to v této souvislosti mohlo znamenat? Abych vychoval dobře dcery?

To už mi trochu zavání a to chci odlišit. Jsem vlažně ambiciózní. Jakoukoli výraznou ambici a cpaní se někam a nespaní kvůli tomu v noci nemám rád. Je mi to i nepříjemné. Nepovažuju to za dobrou vlastnost. Myslím si, že je to přehnané, a v mém vnímání nastává přehnaná ctižádost dost brzo.

Zcela rozumím doktorům. Ale z toho všeho, jako z celé řady jiných kauz, mi vyplývá zcela jednoznačně jedno: mluví se hlavně o věcech vedlejších. To, že ve zdravotnictví a nejen v něm utíká opravdu spousta peněz, jsou kradeny miliardy, o tom se zas tak nehovoří. Všichni to ale vědí a občas se to v nějakých kauzách ukáže. Jenže druhý den se na ty kauzy zapomene, nikdo si věci nedá do souvislosti. Že třeba proto není na platy lékařů. A to mi vadí. Že se nevěnujeme podstatným věcem. Doktoři podle mě byli dohnáni až k tomu, čeho se dopustili. Dvacet let na ně každý kašlal. A ve zdravotních pojišťovnách mizí miliardy. Nedivím se, že to doktory štve.

Jestli ve dvanáctiletých, to nevím, ale v cyklech funguju určitě. Jako asi každý.

Šťastně ženat. Doufám, že naposledy. Protože je to štrapáce. A hlavně to nakonec vždy vyjde nastejno.

Ano, a někteří to ani tak nepochopí.