Vladimír Kratina: Drtivá většina života v páru je o rozumné domluvě

Téměř dvoumetrového herce nelze přehlédnout, když s doutníkem v koutku úst nedbale kráčí ke své oblíbené hospůdce. Tvrdí, že velcí chlapi jsou bohorovní, takže ani on se nikam necpe a je pohodář.

A jen tak něco ho nerozhází. „Všechno beru fatalisticky. Přiznám se, že když je na místě, abych se rozčílil, musím to někdy i zahrát, protože vnitřně mě to nijak neirituje.“

Kdysi chtěl být po tátovi mašinfíra, taky muzikant, filmový režisér, spisovatel… Dnes představuje paradoxně hlavně drsné chlapíky, kteří se nebojí práce a umějí se poprat se světem. V civilu se prý nepral nikdy, jen jednou mu ve vinárně omylem ukopli nos.

„Kdosi měl pocit, že mu přebírám slečnu, tak mě vytáhl ven, já uklouzl a on mě kopl do nosu. To je celé. Od té doby se raději snažím každou ošemetnou situaci okecat.“

Momentálně se zabydlel v rolích doktora a restaurátora.

„V Cestách domů zrovna překopávají děj, takže můj doktor Dvořák má trochu prázdniny. V Ordinaci pro změnu poslali Martina Jánského do Španělska a do příběhu se vrátí na podzim. Takže víc hraju v divadle a užívám si prázdniny. Normální provoz,“ shrnuje lakonicky hlasem s příchutí drsného sametu.

Každá z těch dvou rolí je diametrálně odlišná a převtělování z jedné do druhé bere jako zábavný bonus své profese. „Jánský vstoupil do děje zhruba před rokem a je takový zvláštní zjev – dobrodruh. Vrátil se z ciziny a přivezl si pár kostlivců ve skříni, dohnal ho jeho kumpán, dokonce se střílelo kvůli penězům a diamantům, zkrátka akční záležitost.

Dal se dohromady se Zlatou Adamovskou, mají se brát, jenže se cítí jako údržbář vedle lékařky nerovně… Dál se uvidí,“ usmívá se herec pod fousy. Jeho hrdina zažil dlouholeté odloučení od dcery kvůli emigraci, on taky.

V reálu odešla do ciziny první manželka, loutkoherečka Šimona, a vzala s sebou tehdy devítiletou dcerku Marii. „Setkali jsme se asi po deseti letech, těsně po revoluci. Vztahově jsme dobře navázali, roky pendlovala mezi Francií a Českem, pracovala pro nadnárodní firmy a učila jazyky. Dnes žije tady a udělala ze mě dokonce dědečka – mám díky ní ročního vnuka!“

On sám o emigraci taky přemýšlel. „Ale přesně si pamatuju moment, kvůli němuž jsem od toho upustil. Byli jsme s divadlem na zájezdě v západním Německu, po představení jsme zašli na pivo. Když jsem se vracel tím cizím nočním městem, díval jsem se do oken, která jedno po druhém zhasínala, a v duchu jsem si představoval: Sakra, kolegové ráno odjedou a já tu zůstanu sám…“

V Cestách domů stojí Vladimír na opačném konci společenského žebříčku – je ředitelem nemocnice a místo montérek nosí padnoucí oblek a kravatu. „Tu roli jsem vzal hlavně kvůli Jiřímu Adamcovi, který potřeboval protihráče k Lojzovi Švehlíkovi, silného chlapa. Dvořák je na rozdíl ode mne velmi ambiciózní a přísný. Má taky dceru a tu hraje Iva Kubelková… Je od rány, ale já s ní žádné konflikty nemám.“

Stejně tak dobře vychází s vlastními dcerami, které má celkem tři. K Marii přibyly ještě jednadvacetiletá Dominika a desetiletá Sofie z jeho druhého svazku s původně zdravotní sestrou Jitkou.

Mužský parťák mu v rodině nechybí. „Nejsem šovinista a nerazím heslo: postav dům, zasaď strom a zploď syna. Ženský svět mi vyhovuje a na pánské zábavy mám kamarády,“ tvrdí.

Jako správný táta se dcerami rád pochlubí. „Dominika je moc šikovná, vedle studia si přivydělává jako hosteska, zkoušela modeling a taky už hrála v pár seriálech. Baví ji fintit se, chodit s partou na diskotéky… Na její nápadníky trochu žárlím, ale nejsem typ, který by je odháněl s brokovnicí.“

Zasáhl jen jednou, když pod oknem postával mladík, typický barový povaleč. Snažil se dceři vysvětlit, aby si vybírala kluky, kteří za něčím jdou, studují nebo hrají hokej, zkrátka mají nějakou vizi. „Naštěstí to sama brzy pochopila. Vedl jsem ji taky k tenisu. Pinkání a švitoření s hráči ji bavilo, ale zápasy ne. Je zkrátka nesoutěživá po mně,“ krčí rameny herec.

Sofie prý zlobí úměrně svému věku. „Neuklízí, zapomíná věci, včera ztratila už podruhé mobil. Za dveřmi cítím pubertu, občas má takové ty pohledy mimo, lakuje si nehty… Ale na rozdíl od Dominiky hodně čte, chodí na spoustu kroužků včetně piana a zpěvu a taky hezky výtvarničí. Má to chudinka nabité.“

Kdyby se některá z dcer vrhla vážně na herectví, moc by se neradoval. „Ta profese je hodně nejistá. I když holky to mají lepší. Je předpoklad, že se vdají a bude je třeba živit manžel. Osobně jim nechci v ničem bránit, nikam je tlačit, ať si vyberou samy.

Za bolševika nám cpali ohledně výchovy Makarenka, ale pak se zjistilo, že je to nesmysl, protože z 80 procent stejně vyhrávají geny. Osobnost se vytváří v prenatální fázi a do tří let dítěte. Pak už můžu jen pasivně sledovat, co je tam uloženo. Manželka to neslyší ráda, ale je to tak.“

Jeho vlastní puberta proběhla velmi aktivně. „Měl jsem to správně: jako malý jsem žil v Městečku u Křivoklátu. Takže taška do rohu, tepláky a ven, do lesa. Krásný život na třeskutém venkově. S bruslením na rybníku, mlékem od sedláka, pravým domácím uzeným a partou, s níž jsme chodili s prakem na bažanty, ale nic neulovili.“

Tam taky poprvé zažil, jak chutná honorář. „Recitoval jsem v hospodě srdceryvně Nerudovu báseň Jak lvové bijem o mříže… a měla ohromný úspěch, táta dostal panáka a já tatranku!“

Když začal brát rozum a zajímat se o kulturu, přestěhoval se s rodiči do Ostravy, kde to tehdy docela žilo. „Čili taky ideální.“  Vydával časopis Bloček, hrál bigbeat, později zpíval s kytarou vlastní písničky v klubu Suterén, kde vystupoval i Karel Kryl.

Na školu kašlal. „Ne že bych chodil za gympl, byli jsme v humanitní třídě čtyři kluci, takže děvčata se o nás starala, neb jsme byli vzácní. Poklimbával jsem v poslední řadě a byl tak povznesený, že jsem si nedělal ani taháky. Maminka se dost naplakala, když na schůzkách slýchala: Chytrej, ale lajdák.“

Tvrdí ale, že nezažil nic výjimečně divokého. „Že jsme chodili místo do tanečních na pivo, je běžné. Pochopitelně mám několik drsnějších historek, které nejsou pro veřejnost, ale ty se dají taky zažít všude. I já jsem psal básně z nešťastné lásky, i já často zavíral hospody, a že jsem propil kytaru… tehdy se to jevilo jako výhodný obchod.“

Do Prahy na herectví se vydal kvůli lásce. Jinak by z něj byl asi zavedený ostravský fotograf svateb a pohřbů. Láska sice dlouho nevydržela, ale o další cestě bylo rozhodnuto.

Na DAMU zažil asi nejdramatičtější moment svého života: zatkli ho kvůli znevažování rudé vlajky, kterou našel na ulici. „Byla divoká doba a hrozilo mi za výtržnictví až osmnáct měsíců natvrdo. Šoupli mě do Ruzyně, dali pár obuškem, narvali do hnědých tepláků a strčili do cely, zcela bez kontaktu se světem.

Drsná zkušenost, zvlášť pro začínajícího herce, který věřil, že je král a patří mu svět. Ale měl jsem kliku na advokátku, zapojil se i profesor Sklenčka – a výsledkem byla milost od prezidenta Svobody. České divadlo bylo zachráněno!“

Po škole prošel královéhradeckým divadlem, ústeckým Činoherním studiem a na osm let se zasekl v pražské Ypsilonce, kde psal i muziku k několika hrám. „Dokonce jsme měli my písničkáři samostatné představení Tak jako tak – s Jirkou Schmitzerem a Markem Ebenem.

Nedávno se našla stará nahrávka a vyšla jako cédéčko. Takže mám důkaz, že jsem muziku opravdu dělal. Dnes zpívám už jen po litru vína, to začnu békat moravské lidovky,“ směje se.

Pak se ocitl v Činoherním klubu, kde hostuje s pauzami dodnes, hrál taky v Národním divadle. Pověst velkého bohéma se s ním vesele táhla dál. „Je nad lidské síly spočítat propité noci, kdy jsme v divadelních klubech řešili otázky umění až na dřeň. Byl to jeden velký flám. Nikdy jsme pochopitelně nic nevyřešili.

Mladí kolegové dnes vedou stejné řeči a dojdou ke stejným závěrům, tak to má být. Ve zralejších letech ale zjistíte, že svět není zase tak vážný a že je taky důležité, abyste dobře viděl, slyšel, chodil… Zkrátka najdete jiné priority.“ Dnes už nehledá pravdu na dně lahví. Razí heslo Spencera Tracyho, který na otázku, v čem tkví tajemství jeho hereckého úspěchu, odpověděl: „To je jednoduché. Musíte přijít včas, umět text a nevrážet do nábytku.“

To se Vladimírovi daří. V poslední době zaujal mimo jiné v tragikomedii Moucha na zdi s Dášou Bláhovou. „Přitáhla ji z Austrálie a je o manželském páru bývalých tanečníků. Vyprávějí svůj životní příběh, dohadují se a přou… A pak aby nebyla nuda, přijde mladá dvojice a profesionálně zatančí.“

Sám Vladimír sice perlil ve StarDance roku 2008, ale předtím ani potom nikdy netancoval. „V první chvíli jsem se cítil jako člověk, kterého postaví před terč a začnou vrhat nože. Pak se to poddalo. Vím, že někteří ze soutěže v tanci úspěšně pokračovali, ale mě to nebere. Nejsem dřevo, cítím rytmus, valčík i ploužáka bych dal, jenže proč? Muzikanti přece netančí!“

Ve filmu debutoval roku 1975 v dramatu Hřiště a na první příčky popularity ho katapultoval film Křehké vztahy režiséra Juraje Herze. Stal se idolem paní a dívek a jeho fotka visela v mnoha pokojíčcích. „Bylo mi naštěstí už třicet, takže mě to nijak nerozhodilo. Tehdy nebyla herecká sláva tak preferovaná, tyhle manýry k nám vtrhly až po revoluci. Dnes je sláva profese sama o sobě – někteří lidi nic jiného nedělají, jsou jen vidět na akcích a v časopisech.

Já byl vystudovaný herec, který prošel všemi možnými rolemi, znal řemeslo, na to jsem kladl důraz. Ta nadstavba mě nezajímala. Navíc jsem kamarádil s lidmi jako Petr Čepek a viděl jsem, že i pro ně je herectví podstata.“

Od té doby natočil desítku úspěšných filmů (Prázdniny pro psa, Oldřich a Božena, Druhý dech, Fontána pro Zuzanu…). Leckoho proto překvapilo, že na celou dekádu praštil s hraním a vrhl se na podnikání. Spoluprodukoval například muzikál na ledu Mrazík nebo rozjížděl firmu na zpracování mediálních informací Anopress.

„Zjistil jsem, že kreativitu lze projevit v jakékoliv činnosti, nejen v umění. Ale všechno to mělo společný kadlub, ne že bych si pořídil hospodu nebo fabriku. To jsem věděl, že by špatně skončilo. Nakonec to dohnalo i chudáka Bolka Polívku.“

Pak ovšem přišly další nabídky před kameru, hlavně do seriálů (Místo v životě, Náves, Letiště). Dnes Vladimír tvrdí, že ho ta pauza občerstvila a herectví ho začalo zase bavit. „Navíc se neděsím věcí jako účetnictví, už tuším, jak co funguje. Což není špatné ani pro normální život.“

Sám na sebe se ale v televizi nedívá, obrazovku zapíná převážně na sport. „Jako kluk jsem hrával fotbal, tenis, závodně plaval. Pak vypukl ten společenský život… Ale občas mívám různé návaly pohybu – jednu dobu jsem chodil denně plavat do Podolí, dal si kiláček… Jindy jsem dřel na veslovacím trenažéru a přitom si hnul se zády. Sportem k invaliditě. Dnes zajdu občas na šlapací trenažér a hraju tenis.“

Důkazem, že mu pohyb není cizí, je stále vypracovaná figura. Přestože jeho velkou vášní je jídlo – vaření i konzumace. Když se rozpovídá na toto téma, rozzáří se mu oči a skoro cítíte tu vůni.

„Jsem velký gurmán. Na rozdíl od jiných chlapů po mně nezbude bordel. Vařím jako v televizi, vše si předem připravím do mističek a průběžně odmývám nádobí. Mám rád pořádek i na talíři, všechno musí být tip ťop. Mrknu na internet, projedu různé recepty a pak domýšlím. Byla doba, kdy jsem dělal králíka po francouzsku na hořčici, dnes je můj majstrštyk královské kuře se zázvorem. Trochu výživné, ale údajně oblíbené jídlo anglické královny.“

Zajímá mě, zda má i recept na manželství. „Vydržet! Co jiného? Lidi, kteří často střídají partnery, věří, že to jednou bude výrazně lepší. Ale ono je to po určité době zase stejné, tedy pokud nejde o patologické věci, jako že dáma zešílí nebo se z muže stane alkoholik. Drtivá většina života v páru je o rozumné domluvě. Vášně vyšumí…“ Někteří chlapi jsou podle něj přímo předurčeni k tomu být se ženou, neumějí žít sami – a do téhle kategorie patří.

„I těch dvanáct let mezi manželstvími, jimž říkám roky bezvládí, jsem měl vedle sebe partnerky, přijde mi to přirozené. Vždycky jsem zahořel láskou jako blesk z čistého nebe. Zafungovala chemie… a já se nechal ulovit.“

Se současnou ženou jsou už přes dvacet let a svatbu chápe jako logickou součást životaběhu, o které ani nepřemýšlí. „Má to jisté výhody v jednání s úřady, nechci pořád vysvětlovat, proč moje partnerka nebo děti mají jiné jméno. Na druhou stranu se říká, že nesezdané dvojice se víc snaží udržet vztah živý, no nevím. Mně prostě manželství vyhovuje.“

Hlavou je u Kratinů manželka. „Je to pohodlnější. Jitka všechno plně prožívá, já už to beru s odstupem. Funguje nám to podobně, jako říkal Werich: já rozhoduju o hlavních věcech – třeba o vztahu k Tchaj-wanu, ona o podružnostech jako dovolená nebo nákup pračky.“

Kratinovi už léta bydlí v pražském centru. „Neměl bych nervy jezdit denně po dálnici na představení jako mnozí kolegové. Jdu raději do divadla pěkně procházkou, s rukama za zády, o hodinu dřív a dám si kafíčko. Ostatní dobíhají na poslední chvíli.“

Ale jistá dávka sentimentu a romantiky ho táhne do přírody. Po chalupě u Berounky koupil chatu na Sázavě. „Stojí v lese nad údolím a je tam moc krásně. Koukáme do zeleně a na zahradě nám rostou houby. V létě můžeme běhat klidně nahatí. Idylka je sednout si na terasu, zapálit doutník a poslouchat, jak cvrlikají ptáci, večer si dát vínko a kus masa na gril…“

Nejdřív chatu ovšem musel zvelebit, vykopat studnu, dát novou střechu, schodiště, teď předělává pokoj pro hosty. „Pořád se něco děje. Sám nejsem vůbec kutil ani zahrádkář, lidi z venkova tohle neznají, ti mají naopak rádi kavárny.

Naštěstí ženu práce na zahradě baví, takže maká na záhoncích a na skalce. Její otec je velký mičurinec a vozí jí sazenice. Já akorát sekám trávu a kácím stromy. Jen jednou jsem se vypjal ke kutilskému výkonu a udělal dceři domeček na stromě, na muří nožce. Možná vydrží i pro vnuka,“ doufá herec.

Potkat ho můžete i s třináctiletým labradorem Nerem, který kráčí ještě pomaleji než on. „Nejsem psář, ale když byla Dominika malá, vyplakala si ho. Jednou na chatě jsem byl oslabený po flámu a kývl jsem.

Dnes je Nero člen rodiny. Nechal jsem ho vycvičit od kluka, který cvičí psy pro slepce. Poradil mi, abych mu občas dal dvojitého nelsona a chvilku podržel, aby pochopil, kdo je pánem. Zafungovalo to. Nejdřív se bránil, ale pak v klidu čekal, až mě to – debila – přestane bavit. Ne nadarmo mu říkám profesor.“

Vladimír netrpí na profesní ani soukromé sny, stále se nad ním ovšem vznáší nedokonalá znalost angličtiny. „Vím, že doma se to nenaučím, takže mám přání vyrazit někam do světa do školy – to kdyby se mi podařilo! Že bych si mohl cizojazyčně povídat nebo číst…“

Rád čte hlavně detektivky – americkou drsnou školu. Pod jejím vlivem taky napsal námět na detektivní seriál z prostředí zvláštního oddělení, jmenuje se Policajt policajtů. „Kostra je vymyšlená, ale mám slíbené skutečné příběhy o kmotrech a kriminalitě policajtů, což je silné a aktuální téma. Nic napucovaného.“

Nejoblíbenější relax je pro něj slunce, voda a vzduch. Dřív o prázdninách obcházel přístavy, žena mu proto koupila ke kulatinám kapitánský kurz a dnes se z něj stává v létě mořský vlk. „Rodinu jsem už vyvezl, jenže je to moc nebaví, letos tedy vyrazím s chlapskou partou. Taky jsem dostal voucher na golf, ale ten plus ryby si schovám na stará kolena.“