Vladimír Körner: Dějinné zlomy vždycky odnesou slušní nevinní lidé

Protože mocní nesnáší vypravěče tragických příběhů. Vždy jsem se cítil být na straně poražených, ne na straně vítězů. Jsem autor zániku. To nemají rádi.

Ne, taky šel můj první román Slepé rameno do stoupy, vyšel až v roce 1965. Podobný osud potkal i můj první film Tichá zimní hora v režii Jiřího Sequense: byl zastavený ve výrobě a natočený materiál byl zabavený.

Za normalizace se žádaly problémy okresních tajemníků, teď se žádají vraždy. Ani na jedno se nehodím.

V posledních hodinách války byl zastřelen v polích v Uhřičicích u Kojetína můj tatínek. Dodneška tam stojí dřevěný kříž, byl in memoriam vyznamenán dvěma Československými válečnými kříži. S jeho rakví jsme se pak vrátili do Zábřehu, odkud rodiče po záboru Sudet utekli před Němci. Nebýt této události, nenapsal bych ani řádku.

Je to moje trauma, které mě ovlivnilo na celý život. V prvních letech školní docházky v Zábřehu jsem propadal, byl jsem úplně mimo. Konec války a to, co následovalo, nebylo v pohraničí vůbec nic pěkného, jak o tom svědčí masové hroby na severní Moravě.

Poslední věc, kterou jsem napsal – leží už hezky dlouho v České televizi – se jmenuje Ztracené pastviny a pojednává o odsunu Němců ze Šumperska.

Odehrává se v létě 1947, v roce strašného sucha. Končí to tím, jak poslední šumperští Němci dostali povolení rozloučit se na Vřesové studánce. Když se tam domodlili, udeřil do křížku blesk, přišla bouřka a od té doby celý podzim pršelo.

Jistě, když tady žili tisíc let. Byly by to prosperující oblasti. Odsun, jak jsem ho zažil já, byl odsun dětí a stařenek, chlapi byli buď v zajetí, nebo mrtví. Po něm zůstaly prázdné opuštěné vesnice, kostely, hřbitovy. Zbyl jen zmar. Zmizela tak i krajina mého mládí, chtěl jsem ji popsat aspoň ve filmech.

Mám rád třetí díl Svědka umírajícího času (o osudech lékaře Jana Jessenia za třicetileté války – pozn. red.), který na Slovensku natočil Miloslav Luther s Rudolfem Hrušínským a Petrem Čepkem.

Na Slovensku nebo v Polsku ten seriál opakují dodnes. Českou televizi nezajímá, přestože jde o bytostně české dějiny – defenestrace, bitva na Bílé hoře, poprava českých pánů… Nejraději jsem spolupracoval s Františkem Vláčilem. Ctil na rozdíl od současných režisérů literární předlohu.

V mých filmech hráli často Rudolf Hrušínský a Petr Čepek. Z hereček jsem rád spolupracoval s Janou Brejchovou a Vilmou Cibulkovou.

Seznámil nás režisér Antonín Máša. Po Markétě Lazarové zbyla na Barrandově spousta středověkých kostýmů a hledal se námět, kde by se daly využít.

Psal jsem v té době ze stejného historického období Písečnou kosu (apokalyptický příběh na pozadí křižáckých válek – pozn. red.), tak jsem rychle napsal scénář Údolí včel. Všechna místa, v Polsku i na Šumavě, kde se to odehrávalo, jsem dobře znal.

V Polsku jsem pěšky prochodil západní Prusy a tamní krajina mě uhranula. Byla stejně mrtvá jako krajina mého dětství po válce.

Na ty jsem narazil už jako děcko na severní Moravě: Bruntál, Karlova Studánka, lesy kolem Bouzova, to všechno býval majetek řádu německých rytířů.

Ani ne, dramaturg byla spíš funkce společenská, psaní bytostně soukromé. Měl-li český film nějaký význam, byl spjat s literaturou, jak svědčí šedesátá léta.

V mých dobách byla dramaturgie velmi vážená profese. Dělal jsem třeba dramaturga filmům Antonína Máši a Evalda Schorma i černobílých Schulhoffových kriminálek s Rudolfem Hrušínským. Po ruské okupaci jsem ovšem dostal zákaz.

Za každého režimu se mocní v mých příbězích poznají. Jsem autorem tragických příběhů, který pojmenovává zlo, a ten u nich oblíbený nebývá. Zášť mocných je pro autory ničivá.

Nijak nezměnila mé přesvědčení, že dějinné zlomy vždycky odnesou slušní nevinní lidé. Předchozí režim mi házel klacky pod nohy, kde to šlo.

Když jsem odmítl schválit vstup vojsk v roce 1968, nesměl jsem dělat dramaturga a psal jsem scénáře načerno. Zachránili mě Slováci, když natočili Lékaře umírajícího času, a Poláci, kteří zfilmovali tři mé předlohy.

Můj kamarád Jirka Křižan mi v listopadu 1989 volal, že zakládají Občanské fórum, ale já se toho odmítl účastnit. To jsem ještě nevěděl, jakým úderem pro mě rok 1989 bude.

Těšil jsem se, že přichází období svobodného psaní, ale když přišel na později rozkradený Barrandov Václav Marhoul, vyhodil mě pro nadbytečnost. Reedice mých knih byly zastavené. Odešel jsem do předčasného důchodu a od té doby živořím.

Původně jsem o ní psát chtěl, ale zákazy mě zahnaly do minulosti. Teď už mi současnost nic neříká. Svoboda a demokracie otevírají cesty k dobru, ale i ke zlu. Bohužel ta druhá možnost nyní převažuje.

Naše civilizace čelí dvěma velkým nebezpečím: islámu, jedinému náboženství, které se šíří násilím; druhým je ničení přírody, která se bude nějaký čas dělat mrtvou, aby se zbavila lidské přítěže.

Ne. Naše společnost utíká od Boha, a to se vymstí. Na tom skončil Řím, Napoleon, Hitler i Stalin. Český stát má navíc ve vínku bratrovraždu. Od Přemyslovců po Lipany, Bílou horu či bitvu u Zborova.

Velmi těžce, ale věřili, že půjdou do nebe.

Na stroji jsem se naučil psát na střední filmové škole v Čimelicích, za život jsem jich oddělal pět. Počítač jsem nikdy neměl. Jsem minulé století. Psaní je otázka koncentrace. Je to ale činnost vražedná pro zdraví: píšete v jednom kuse dvanáct hodin a venku utíká život.

Ne, starý vlk loví sám. S Františkem Vláčilem jsme byli z nové vlny šedesátých let vyvržení: divili se, že točíme „blbosti“ o křižácích, když teď frčí cinéma vérité.

Jenže já měl vždycky za to, že historky ze života patří do života, a ne do filmu. Vyznával jsem jinou poetiku než moji spolužáci Menzel, Juráček, Chytilová, Schorm.

V Zábřehu, jehož jsem čestným občanem, mi vystrojili krásnou oslavu, dali rozeznít všechny zvony ve městě. Seděl jsem na lavičce před kostelem sv. Bartoloměje a díval se na dům, kde se narodila maminka, a naproti na úřad, kde byl zaměstnaný tatínek.

Ve městě mého dětství a mládí jsem se se čtenáři i diváky rozloučil. Už nepíšu. Psaní jsou galeje, útěk od života. Místo reálného života žijete v říši duchů.

Může se vám hodit na Zboží.cz: