Vladimír Kořen: Zázraky přírody jsou pro mě jako přípravka na smrt

Pravda, je to neobvyklý skok, ale na druhou stranu je zajímavé, že moje rodiče to kdysi napadlo, uvažovali o tom. Sami sice učitelé nejsou, ale zdálo se jim, že já mám typicky učitelský pohled na svět.

Zřejmě ano. Dodnes, kdykoli uvidím něco zajímavého, ať už se podívám do vesmíru, nebo třeba do prehistorie na kosti dinosaurů, nadchnu se a mám tendenci to ještě někomu ukázat. Ono se to v podstatě kloubí i s tím, co dělám v Zázracích přírody. Práce v tomhle pořadu je hodně podobná tomu, co teď podnikám s dětmi ve škole.

Chvíli ano, ale během studia na gymnáziu přišla sametová revoluce, a to mě samozřejmě ovlivnilo. Pocházím z Teplic, kde se tehdy začalo hodně mluvit o těžbě uhlí a jejích dopadech na krajinu. Už tenkrát jsem se začal zajímat o životní prostředí a usoudil jsem, že jako novinář budu mít šanci něco změnit. Nakonec jsem neuvažoval o ničem jiném než o žurnalistice.

Rychle, jak už to v životě bývá, a taky se spoustou náhod. Jen ve stručnosti: jako starosta jsem měl dokončit dvacet let stará rozhodnutí. Šlo o převody obecních bytů do vlastnictví nájemníků za symbolickou částku. Ty případy jsou i jinde v republice, ale u nás se to v detailu lišilo. Přišlo mi to sporné, právně nejisté.

Kdybych přišel s podobnou konstrukcí dnes, je to podle mě mimo zákon. Soudkyně nakonec konstatovala, že byty máme převést a většina v zastupitelstvu to přijala bez odvolání. Situace ve městě, která kolem toho vznikla, mě trápila a nedovedl jsem se s tím vnitřně srovnat. Trápil jsem ostatní i sebe. Řekl jsem si, že je čas odejít.

Přesně tak. Sice jsem kvůli tomu případu uvažoval o odchodu už delší dobu, měl jsem to i prodiskutované s kolegy, ale svou budoucností jsem se přitom detailně nezabýval.

Taky jsme s manželkou čekali čtvrté dítě a mně bylo jasné, že bych měl trávit víc času s rodinou. Blížily se Vánoce a já si řekl, že si dám oddychový čas a začnu to řešit až v lednu.

Naprosto nečekaně. Manželka je učitelka, a když jsem pro ni jednou zkraje loňského roku přijel ke škole, potkali jsme se s panem ředitelem. A on mi povídá: „Zrovna když mi odchází pár lidí, ty mi ještě navíc přivedeš dobrou učitelku do jiného stavu. Kdybys byl chlap, tak mi pomůžeš a půjdeš učit.“

Namítl jsem, že nemám pedagogické vzdělání, on na to, že si ho můžu dodělat při zaměstnání, a během půlhodiny jsem měl podepsanou smlouvu. Ale jen na částečný úvazek, chtěl jsem si nechat prostor na natáčení Zázraků přírody.

Nemohl. Novináři by se totiž v politice angažovat neměli. Sice jsem pořád ještě smluvně patřil do zpravodajské redakce České televize - novinářskou práci jsem jen přerušil kvůli práci starosty -, ale návrat by byl opravdu složitý.

Těch deset let na říčanské radnici jsem se po dohodě s Českou televizí samozřejmě snažil, abych se nijak nedotkl velké politiky a řešil jen praktické věci na úrovni obce, a samozřejmě abych se v první řadě vyhnul skandálům, které politiku často provázejí. Myslím, že se mi to povedlo.

Byl to ostatně i můj cíl - dokázat, že politika není jen špína. Ale vrátit se do zpravodajství, to by po tak dlouhém působení v politice, i když jen komunální, nejspíš opravdu nešlo.

Jako novinář to samozřejmě chápu. I když je pravda, že před lety jsem si dveře do zpravodajství úplně zavřít nechtěl. Jenže to jsem netušil, že budu starostou tak dlouho. S Českou televizí ale máme dobré vztahy, Zázraků přírody se tohle netýká.

Nejen to, ale pomohla mi i ona sama. Už její první rada byla k nezaplacení. Když mě zkraje uviděla, jak po nocích vysedávám nad přípravami, upozornila mě, že vymýšlím už vymyšlené.

Ukázala mi třeba zásobárnu pracovních listů s úkoly, které jsou odzkoušené už spoustou učitelů. A já nad jednou vyučovací hodinou seděl i tři hodiny, než jsem to celé sám vymyslel!

A víte, že ne? Nejspíš to bude tím, že mám audiovizuální média pod kůží. Ale i jinak to pro mě bylo skvělé: měl jsem možnost používat různá videa, psali jsme online testy, které se okamžitě samy vyhodnotily...

Kdežto dnes budu sedět nad písemkami z fyziky, opravovat je ručně a strávím nad nimi nejméně hodinu. Ředitel naší školy taky koupil skvělý program, kde jsou k dispozici 3D modely snad úplně všeho - od dinosaurů po průřez sopkou.

Z těchto hledisek byla distanční výuka dobrá a naučila nás spoustu věcí. Když jsem potom přišel osobně do třídy, bylo pro mě vlastně docela těžké najít způsoby, jak dětem leccos ukázat. Protože ne všechny třídy mají vybavení, jako jsou třeba interaktivní tabule.

Ale děti samozřejmě potřebují být spolu, musejí mít sociální kontakty. Ostatně ani dospělým nesvědčí být dlouhodobě v izolaci.

Určitě. Zvlášť když mám tak skvělé kolegy v kabinetu!

On je to opravdu výjimečný pořad a já mám ohromné štěstí, že se na něm můžu už tak dlouho podílet. Na konci loňského roku jsme odvysílali stý díl a ještě pořád máme velmi vysokou sledovanost...

Když se něco udrží v hlavním vysílacím čase déle než deset let, je to v televizním světě něco mimořádného.

Samozřejmě mi to pomáhá. Kdekoli. Ať už jako starostovi, nebo jako učiteli.

Rozhodně! Když třeba ve fyzice rozebíráme stav beztíže, samozřejmě dětem pustím, jak to vypadá, když se pan učitel dostane do stavu beztíže. Zjistil jsem dokonce, že Zázraky přírody využívají i ostatní fyzikáři, když chtějí dětem ukázat, jak fungují přírodní zákony. My ty naše pokusy totiž děláme ve velkém, vždy jsou i dost dramatické, a to děti baví.

Ve škole ten pořad ale využívám i jinak. Někdy totiž udělám během pokusu nějakou chybu a můžu dětem ukázat, kde vznikla a jak se mi to pak vrátilo. Chybami se člověk učí a podle mě by to mělo platit i ve škole, neměla by se z toho „dělat věda“. Každý někdy chybuje.

Souviselo to s tím, co jsem dělal už předtím ve zpravodajství. Nastoupil jsem tam v roce 1996, nejdřív jsem pracoval ve zpravodajské směně, po čase jsme dostali s Karlem Rožánkem na starosti Události v regionech a posléze jsem dělal vedoucího vydání Jednadvacítky a k tomu ještě redaktora.

Jako obor jsem si vybral vědu a životní prostředí. Okolo roku 2002 jsme se tedy uvnitř zpravodajství České televize začali věnovat vědě, v podstatě to byl prvopočátek dnešní vědecké redakce a moje role byla podobná tomu, co dnes dělá Daniel Stach.

S kolegyní Terezou Pultarovou, která teď pracuje ve Velké Británii a je mezinárodně uznávanou vědeckou redaktorkou, jsme pak díky Zdeňku Šámalovi dostali možnost točit pořad Planeta věda.

Potom přišel ještě projekt krátkých reportáží věnovaných české vědě České hlavy, vzniklo jich asi 330. A zrovna tehdy hledala dramaturgyně Eliška Faeklová ze zábavy někoho do nového pořadu Zázraky přírody, což je původně německý formát, a všimla si mě.

Zrovna včera jsme se bavili s jednou kolegyní ve škole o tom, že Zázraky přírody jsou pro mě vlastně taková přípravka na smrt.

Já už totiž vím, jak to vypadá, když spadnete s autem do vody a nemůžete se dostat ven, jaké to je, padat na laně a netušit, jestli vás zachytí v dostatečné výšce nad zemí, a taky vím, jak to bolí, když se z padesátimetrové výšky vrhnete na hladinu přehrady. A to bolí opravdu hodně.

Strach přitom samozřejmě mám jako každý a prožívám ho i velmi intenzivně, ale učím se s ním pracovat. Nejdřív si musím pokus osahat, vědět, jak se budu jistit. Pak můžu strach překonat.

Tohle asi nehraje roli. Jednou jsem měl přejít poslepu kladinu ve výšce asi deseti metrů. Přestože jsem byl dokonale jištěný a kladinu jsem si předtím prošel, jakmile mi zavázali oči, rozklepala se mi kolena. Ušel jsem metr a vrátil se.

Jindy jsem byl pod hladinou a byl jsem závislý na tom, jestli ke mně někdo doplave a dodá mi ústy vzduch. Je to relativně jednoduchá situace, ale protože jsem nad ní neměl kontrolu, byl jsem namydlenej. Pro mě je asi nejdůležitější mít věci pod kontrolou, vidět, kde jsem a co se děje.

Slaňování žižkovské věže. To byl určitě velký zážitek. Trénoval jsem na to s hasiči, a když jsem věž zdolal, připadal jsem si jako opravdu Velký Kořen. Moje ego mě v tu chvíli doslova předcházelo. Ještě jsem nebyl doma, ale už jsem se viděl, jak mě tam vítají jako nějakého hrdinu.

On je opravdu skvělý parťák, kamarád. Ale hlavně je vynikající herec, který vždycky ví, kam a jak se před kamerou postavit nebo jak velká gesta může dělat... Pořád se od něj mám co učit, tohle v sobě opravdu nemám.

Ale skvělá je celá parta, která pořad točí. Do pokusů někdy zatáhneme i širší štáb. Je znát, že je to baví, a myslím, že je to vidět i na pořadu.

Strávit pár dní na vesmírné stanici, to by byla opravdu paráda... Do pořadu stále vymýšlíme nové pokusy, letos budeme zase točit spoustu zajímavých věcí, o kterých samozřejmě nemůžu mluvit. Takže já si svoje realistická přání vlastně plním průběžně a nějaké další speciální asi nemám.

Měl bych ale jiné. Abychom se jako společnost naučili respektovat přírodu. Stejně jako my potřebujeme k životu svobodu, potřebuje ji i příroda. Nemáme právo si všechno kolem sebe podmanit.

Myslím, že poslední vědecké výzkumy ukazují, že v přírodě je spousta vztahů a vazeb, které nás významně přesahují, a že člověk rozhodně není pánem tvorstva.

Pro zázraky přírody bychom měli najít místo nejen v národních parcích, ale i doma na zahradě nebo za humny.

Jsem. Když teď vidím, jak nejmladší Vládík roste a kolik s ním můžu strávit času, je mi to kvůli starším dětem až líto.

Na svoji práci na radnici si v žádném případě nestěžuji, byla to moje volba, ale je pravda, že jsem s ní strávil hodně času a domů jsem chodil i v deset v jedenáct večer. Po roce jsem pořád ještě ve stavu, kdy teprve nabírám energii. Ale nedávno jsem se už přistihl při myšlence, že bych se ještě do něčeho pustil.

Začal jsem studovat!

Ne, studuji Přírodovědeckou fakultu na Karlově univerzitě. Ještě to tedy není univerzita třetího věku. (směje se)

Vybral jsem si environmentální vědy, tedy ochranu přírody, v Ústavu životního prostředí UK. Protože jsem rybář, hodně mě zajímá ochrana vody, vodních ekosystémů a ryb. Vtipné je, že na univerzitě teď studuje i moje nejstarší dcera.