Vladimír Brabec: Současným kolegům nezávidím

Divadlo je základ, jenže dneska to už neplatí. Jde o to, se uživit. Já tomu rozumím. Dnešní herec musí z něčeho žít. Musí někde bydlet, potřebuje auto… Na to mu divadelní gáže nestačí. Za nás to bylo jiné: neexistovalo vzít si na něco půjčku nebo cestovat po světě.

Musel bych uživit rodinu, musel bych přistoupit na to, co vnímám tak negativně. Jen bych se snažil zvolit to nejméně negativní. Hereckou soudnost a stud bych překonat neuměl. Dělat něco podřadného, abych za to dostal pár šupů… Nezávidím svým současným kolegům. Možná ze mě hovoří stáří, ale mám za to, že my jsme měli daleko silnější tvůrčí prožitky.

Neodpovím na to, protože bych se naštval sám na sebe, kdybych řekl nějakou určitou roli. Mě opojily všechny role. Ohromně silné zážitky mám třeba z role Polonia v Hamletovi, které v Národním režíroval Mirek Macháček. S ním byla nádherná práce. Hlídal si každou reprízu, nekompromisně vyžadoval přesnost. To není úplně snadné, každý večer přicházíte v jiném rozpoložení, sedí před vámi jiní diváci…

Občas nečekaně a občas nečekaně humorně. Hráli jsme třeba Veselé paničky windsorské, kam dal Shakespeare jednu šílenou roli naprostého milostného blba. Toho jsem hrál. Vymysleli jsme s režisérem Pleskotem, že budu mít v ruce růži a vždycky ji dám nějaké dámě v pravé lóži. Hrál jsem to mockrát, pokaždé to dobře fungovalo. Zase ji dávám, v té tmě přirozeně nevidím, kdo tam sedí. Dostal jsem pak od té dámy dopis, kde mi děkovala za to, že se konečně šťastně rozvedla. Její manžel byl totiž patologický žárlivec.

Protože se mi tam už nelíbilo a už jsem dospěl do penzijního věku. Navíc jsem málo hrál a nepohodl se s novým šéfem. Není pravda, že mi vadily malé role, tam se herec vyvzteká. Přišlo mi, že tam trčím sám, plno mých kolegů odešlo a ze staré gardy nás tam zbylo pár. Jana Hlaváčová a Luděk Munzar odešli ještě přede mnou, stejně tak Bořivoj Navrátil.

Odešel jsem s tím, že už nikdy nebudu hrát divadlo. Úplně se mi to zhnusilo. To se mnou ty tři sezóny udělaly.

Dělal jsem v rozhlase a v dabingu, práce jsem měl dost. Jednou za mnou přišel Láďa Županič, ředitel Hudebního divadla Karlín, a nabídl mi roli plukovníka Pickeringa v muzikálu My Fair Lady. Do zpívání se mi sice vůbec nechtělo, ale on mě přesvědčil, že plukovník skoro žádné nemá.

A tak jsem vlezl do hudebního divadla, kde jsem zůstal dalších deset let a kde jsem naprosto drze nejenom hrál, ale i zpíval. Ty písničky pro mě sice byly pořádné nervy, ale také veliká radost! Divadlo mě zase spolklo. K tomu jsem si vzal hezkou roli v divadle Broadway a na Palmovce. Pak to se mnou fláklo.

Ano. Už to nechci pokoušet. Navíc mě zlobí záda, špatně chodím…

Ne, spíš s tím, že jsem měl předtím zlomenou nohu a nebyl jsem rozhýbaný.

Dívám se na to z profesních důvodů. Připomínám si, kde a co se za tím odehrávalo. Nějaké emoce u toho neprožívám.

Jediný, kdo to nevysílá, je Česká televize, která ten seriál vytvořila. Vydělali na tom v téhle době obrovské peníze, protože si pokaždé nechali od všech televizí, které to dávaly, zaplatit vysílací práva.

Přiznám ale, že mi po těch letech dělá dobře, když na mě lidé volají majore. Dnes mi to už zní úplně jinak než před lety a já to beru jako satisfakci. Vím, že se jim líbí herecké výkony. Jinak by se na to nedívali.

Byl to seriál o policajtech, který se dělal ve spolupráci s ministerstvem vnitra. Byla to nesvobodná doba, a tak vzniklo to, co vzniklo. Filmařsky tomu může málokdo něco vytknout. Pak mě ale mnozí z těch, kteří mi za to tleskali, chtěli za to utopit. Jenže by museli utopit celou hereckou generaci, hrálo v tom asi 600 lidí. A kolikrát hráli hodně divné role. Já tam vůbec nebyl žádný estébák, já byl kriminalista. První díly, které jsem před natáčením četl, byly podle skutečných kriminálních případů.

Líbily se mi, jak byly napsané. Myslíte, že jsem pak u nějakého patnáctého dílu mohl říct, že se mi to už nelíbí a ať to hraje někdo jiný? Vždycky říkám, že mě major Zeman sežral. Já se přitom do politiky nikdy nemotal. Ani to po mně nikdo nechtěl.

Na rozdíl od mnoha kolegů jsem nikdy nebyl v KSČ. Přiznám se, že kdyby s tím za mnou přišli, bych byl asi srab a rovnou je neposlal do háje: Měl jsem připravenou výmluvu, že jsem k tomu ještě nedozrál. Naštěstí k tomu nikdy nedošlo a já pak po listopadu nemusel ostentativně rudou knížku vracet.

Samozřejmě sleduji, co se kolem nás děje. Moc radostného v současné společnosti nevidím. Včetně toho, co se na nás valí. Nechci podléhat nějaké vystrašenosti, ale islám nás může klidně převálcovat a tuhle civilizaci rozložit. Jsem neznaboh a obecně se mi nelíbí moc, kterou mají velké církve. Nejhorší je, že se Evropa nemůže v takové kritické chvíli domluvit. Řeší se místo toho hlouposti.

Je to tak, já tehdy chtěl být v létě, kdy se točilo, s rodinou. Děti byly malé a já si je chtěl užít aspoň o divadelních prázdninách.

Mně už se o tom nechce mluvit a vy jste slíbila, že se budeme bavit o jiných věcech než o majoru Zemanovi.

To bylo ještě za války. Zpíval jsem v dětském sboru a v divadle v ulici Ve Smečkách, kde je dnes Činoherní klub – tenkrát se to jmenovalo Ženský klub – jsme se účastnili nějaké soutěže národní písně.

Kdepak. To bylo až po válce, kdy mě herečka, režisérka a divadelní organizátorka Míla Mellanová vzala do Pražského divadla pro mládež do hry Dva roky prázdnin podle románu Julese Verna.

Na školu jsem přišel v roce 1949. V prvním ročníku mě učil Václav Vydra mladší. Měl po tatínkovi velice působivý patetický přednes, a protože pedagog byl pro nás pánbůh, mluvili jsme na absolventském představení všichni jako mladí Václavové Vydrové.

Nezapomeňte, kolik mi bylo: z měšťanky jsem šel v patnácti na dramatické oddělení konzervatoře, z níž po půl roce ministerstvo udělalo vysokou školu. Tak se stalo, že jsem v devatenácti absolvoval vysokou školu! Stejně na tom byla Jana Štěpánková, byli jsme o několik let mladší než naši spolužáci – třeba Petr Haničinec, Alena Vránová nebo Josef Zíma.

V roce 1953 jsem dostal umístěnku – to už dneska málokdo ví, co to je – do oblastního divadla v Mostu. Byl tam výborný kolektiv a já byl vděčný za každou roli. Nehráli jsme jen v Mostě, byli jsme z velké části zájezdový soubor. Jezdili jsme po celém Krušnohoří: do Ústí, do Teplic, do Děčína.

V Mostě bylo výborné publikum. Vždycky tam žili lidé, kteří hrozně moc pracovali, nějací zlatokopové se tam po válce netáhli. Moc času město poznávat nebo chodit po hospodách jsem ale neměl.

Pamatuji se na krásnou historickou část města, když ji v polovině 70. let kvůli těžbě uhlí zbourali, nedovedl jsem to pochopit. Ta bourací mánie nás bohužel neopustila. Nedokážu si představit, že by se třeba kvůli uhlí srovnal se zemí hřbitov, kde jsou pochovaní mí předkové.

Na prvním místě to byl náš ročníkový vedoucí Radovan Lukavský. Hodně mě ovlivnil Otomar Krejča, který mě učil celé čtyři roky. V posledním ročníku nás měl i Miloš Nedbal. To, že se z nich stali mí kolegové, pro mě byla velká pocta a zároveň jsem před nimi měl daleko větší trému.

Čtyři roky jsem hrál u E. F. Buriana, pak jsem dostal nabídku do Národního. Šéfa činohry tam zrovna dělal Otomar Krejča. Tenkrát to nebylo jen tak. Herec tam musel odehrát tři role, než ho schválila umělecká rada. Zůstal jsem tam skoro 35 let.

Moje první zkoušená role, po několika záskocích, byla ve Smrti obchodního cestujícího od Arthura Millera, to byla inscenace, která se, myslím, zapsala do dějin českého divadla. Karel Höger hrál hlavní roli, já s Vláďou Rážem jeho syny.

Třeba s Rudou Hrušínským, jezdili jsme spolu na hony. To jsem asi měl v krvi. Můj dědeček byl totiž pytlák. Tatínek mi vyprávěl, že jich bylo dvanáct dětí a děda chodil na zajíce, aby měli nějaké maso, ne jen brambory a kozí mléko.

Já měl ovšem řádné myslivecké zkoušky. Pro mě bylo nejkrásnější, když jsme ve čtyři ráno vyšli na jelena. Nádherná zamlžená příroda, ostrý vzduch… Já ho nemohl střelit, i když jsem nějakého viděl.

Za války. Nesmějte se, jako kluk jsem si tenkrát lepil letadýlka. Na škole jsem začal s parašutismem a věnoval jsem se mu až do konce studia. V Mostě, kam jsem nastoupil, to nešlo, ale když jsem se vrátil do Prahy, rozhodli jsme s Luďkem Munzarem, že si uděláme kurz létání na větroních.

Problém byl v tom, že ve všední den se nelétalo, to tam měla armáda, jedině v sobotu a v neděli. A to jsme většinou hráli a často dvakrát. Snažili se nám vyjít vstříc. Nemuseli jsme například chodit na brigády. To byla podmínka, aby někdo mohl létat. To nebylo jako dneska, kdy si zaplatíte a létáte.

Když jsem dostal první infarkt, měl jsem za to, že létání pro mě končí. Pak se ukázalo, že to tak nemusí být, taky se po převratu trochu uvolnily předpisy a začal jsem létat v Jaroměři. Udělal jsem si zkoušky na ultralighty. Jenže jsem zjistil, že to finančně neutáhnu, a vrátil se k větroňům.

Je tam nádherné ticho a člověk má pocit, že překonává přírodu. Což je samozřejmě blbost. Jste ve vzduchu, jenom když vám to příroda dovolí. Nejdéle jsem létal bezmála šest hodin. Nádhera! Teď už to všechno sleduju z časopisu, který mně posílají. Kdybych byl mladší a zdravější, létal bych na závěsném rogalu. To jste jenom vy a příroda.

Po hraní se mi nestýská. To, co vidím v televizi, je dost hrozné. Totéž slyším od jiných lidí. Pořád se tam střílí a je to sestříhané tak, že se z toho dělají mžitky před očima. Nenechají herce něco zahrát. Proto se lidé tak rádi dívají na staré filmy a inscenace.

Nedávno jsem se setkal s jedním bývalým kolegou. Ptal jsem se ho, zda něco dělá. Že prý tu a tam, nic moc. „Prosím tě, i když by to bylo něco dobrého, stejně tam jsme jen mezi dvěma reklamami. Ty jsou důležité,“ řekl mi.

Do divadel jsem stejně moc nechodil, měl jsem poslední dobou dost starostí sám se sebou. Bydlím se ženou, která je hodně nemocná, u dcery na venkově a jsem tu spokojený. Mám perfektní rodinu, syna, dceru, tři vnoučata a tři pravnoučata, všichni mi dělají radost.

Bylo to v mém prvním angažmá v Mostě, ona zpívala v operetě v divadle v Teplicích. Jsme spolu už přes šedesát let.

Všechno se dá ustát. Chce to rozum. Teď jsou pro mě nejdůležitější dobří kamarádi a dobré léky. (smích)