Vítězslava Kaprálová: Oslnivý talent předčasně zmařila smrt

Nesmírně talentované mladé ženě, která se ctí obstála v čistě mužské profesi, dopřál osud jen krátký život. Zemřela v pětadvaceti letech, sotva sedm týdnů po svatbě. Přesto se stihla zapsat do dějin hudby – a zlomit spoustu mužských srdcí.

Možná za to mohl rodinný vzor: milovaný tatínek Václav Kaprál, žák Leoše Janáčka, hudební skladatel a majitel brněnské hudební školy, žil i po rozvodu v jednom bytě s manželkou a zároveň udržoval vztah s členkou místního pěveckého sboru.

Kromě milostných eskapád dali rodiče dceři do vínku výjimečný hudební talent: svou první skladbu V říši bájí napsala v devíti letech. V patnácti se zapsala ke studiu skladby a dirigování na brněnské konzervatoři.

Z deseti přijatých byla jediná dívka. A jako jediná studium dokončila. Absolvovala koncertem pro klavír a orchestr d moll, který sama dirigovala. Poté pokračovala ve studiu na pražské konzervatoři u profesorů Vítězslava Nováka a Václava Talicha.

„Takové malé, tiché děvče a tolik divokosti a velikosti v jeho muzice,“ řekl o ní Talich.

Graduovala orchestrální Vojenskou symfonietou, kterou pod její taktovkou provedla Česká filharmonie. Krátce nato se v Praze seznámila s Bohuslavem Martinů, otcovým přítelem a vrstevníkem. V říjnu 1937 odjela studovat do Paříže, kde získala stipendium na École normale de Musique – a kde v té době žil i Martinů.

Soukromé lekce skladby brzy přerostly ve vášnivý vztah, jemuž ženatý sedmačtyřicetiletý skladatel a jeho dvaadvacetiletá žačka zcela podlehli. Oslovovali se Písničko a Špalíčku.

Písnička: slunečná, neposedná, proměnlivá. Špalíček: kousek hrubě otesaného dřeva, udělaný celý z hudby…

Martinů se však odmítal rozvést, a tak rozčarovaná „Vitulka“ hledala zapomnění nejdřív u leteckého inženýra Rudolfa Kopce a posléze u spisovatele Jiřího Muchy.

Mezitím plně žila hudbou: v červnu 1938 s úspěchem dirigovala v Paříži cembalový koncert Bohuslava Martinů. Po předvedení symfoniety s orchestrem BBC v londýnské Queens Hall ji obecenstvo osmkrát vyvolalo potleskem zpět na pódium.

„Skromnost, pokud šlo o hudbu, nebyla její silnou stránkou. Přitom jak byla malá a drobná, byla úžasně sebevědomá a rázná – zejména když to někdo nečekal. Při prvním setkání ji lidé obyčejně přijímali s pobavenou něhou – dokud nenarazili na její pevnou vůli,“ napsal o ní Jiří Mucha v autobiografické monografii Podivné lásky.

„Když jsme přišli do rozhlasu a postavila se na stupínek, podívala se na ni ta sebranka ostřílených hráčů s pobaveným, u někoho i pohrdlivým úsměvem… Když odklepala, zvedli liknavě nástroje a pohlédli jeden na druhého. A pak to začalo. Neodehráli ani tři takty a jako by byl po nich šlehl bičem. Narovnali se, upřeli na ni oči, a už je měla v moci jako krotitel smečku tygrů…

Rázně je zastavovala, stručně vysvětlovala, kde byla chyba, kde vyžadovala změnu. Když skončila, řekla Merci a celý orchestr začal tleskat. Velkým dirigentům se to po zkoušce stává, ale obvyklé to není,“ vzpomínal Mucha na provedení Vitčina Vánočního preludia pro francouzský rozhlas.

Ve své profesi byla cílevědomá a houževnatá, jako žena křehká a rozmarná. Pro muže měla neodolatelné kouzlo a dokázala elegantně lavírovat mezi několika najednou.

Jak s nadhledem podotkl Jiří Mucha: „Polyfonické vedení hlasů vypěstované u ní Novákem jí dovolovalo vést dva až tři citové vztahy současně. Většinou bez vážné disharmonie.“

Bohuslavu Martinů docela popletla hlavu. „Ty jsi moje jediné sluníčko, jediný paprsek hřejivý, který mi dodává odvahy, a nevidím ani, jak to budu moci zde vydržet, když nepřijedeš. A jak to budu moci snést, když nebudeš stále vedle mne. Písničko moje sladká, moje nejsladší, jediná…

Nevzdávám se naděje, leda že bys ty sama se změnila a dlouhým odloučením přišla k jinému názoru: ale to se nestane, viď? Nedělej prosím tě nic unáhleného, prosím! Prosím!“ zapřísahal ji v létě 1938, když se po ukončení stipendia vrátila do Brna a zasnoubila se s pohledným a bohatým inženýrem Kopcem.

Rudolf pro ni představoval únik z neřešitelného vztahu se ženatým mentorem. Její dopisy z té doby soustředila Karla Hartl v monografii Vítězslava Kaprálová Dopisy láskám. Jsou roztomile naivní, zakončené podpisy jako Tvoje Malé Štěňátko nebo Tvoje Vitulka – štěně.

„Miloučký a drahý Rudečku, myšička vzkazuje kocourkovi-mourkovi, žabička skokánkovi-chytrouškovi a ptáčínek ptáčinýnkovi, že ho má moc ráda a že by ho chtěla vidět,“ píše v jednom z nich…

V prosinci 1938 se Martinů konečně vyjádřil: „Řekni mi, řekni, Písničko, chtěla bys býti stále se mnou? Tolik bych rád, abychom jednou mohli mít domov pro nás dva, pro nás dva samotny, anebo nanejvýš s něčím malým a ubrečeným, chtěla bys?“ Jenže pozdě – už to nebyla Špalíčkova Písnička, ale Rudenkova žabička…

Tak to pokračovalo pěkných pár týdnů, než v lednu 1939 získala – díky Martinů – další stipendium na École normale de Musique. Vrátila se do Paříže. Zpočátku s láskou ke skladateli bojovala.

„Měl bys přijet, jak jsem Tě úpěnlivě prosila, a měla bych toho zapotřebí, mám takové roztoužené ruce, ústa, tělo… to bude úplný samum, až se sejdeme. Ještě kolik? Dva měsíce! A vůbec, máš mě rád moc a moc? A nebuď mi nevěrný. Nerada bych Tě hodila přes palubu žralokům, což by se v tomto případě stalo, protože bych už o Tebe nestála, jakožto o tvora slabšího než já – děvče, vydané všanc Paříži, a přece odolávající.

O mě strach vůbec mít nemusíš (no!), nemohu za Tebe najít náhradu (abych byla upřímná, hm –). Rudku, toužím po Tobě, nejsem naprosto voda a chlad, ale krev a oheň a chci Tě, svého muže, svého milence. Umučím se touhou a žádný ji nemůže splnit než Ty, Tvoje ruce, Tvé rty, Tvé tělo,“ píše Rudolfovi v dubnu 1939.

Nakonec však Bohuslavu Martinů opět podlehla, i když jen nakrátko. A právě v té době potkala „nového přítele a ctitele Jirku“, syna malíře Alfonse Muchy. „Dopejsků“ Kopcovi začalo ubývat. „Proč mi nic nepíšeš? Čekám den ze dne netrpělivěji a stále nic nejde. Hádám na dvě věci.

Buďto že se zlobíš, nebo že jsi se v Paříži do někoho zamilovala… Je-li to tak, jak hádám, je to přesmutné. Teď, když už máš skoro přijet! Jeden astrolog mi hádal, že se v květnu rozejdeme, a jakkoli jsem se mu tehdy vysmál, zdá se mi, že to snad přece jen bude nakonec pravda. Nu, co mohu ale dělat. Jsi daleko,“ stýskal si snoubenec v květnu 1939.

Astrolog měl pravdu, pár dní poté vztah skončil: „Budiž světlo mezi námi. Rozjasnil jsi mi nejsmutnější dobu mého života a přišel jsi opravdu v pravý čas a v nejkrásnější podobě… Hrozně lituji toho, co bylo, protože to není… Doufám, že Tvůj příští dopis bude méně oficielní a víc srdečný, ovšem nemělo-li by ti to srdce diktovat, pak… Víš asi, jak taková věta se dokončuje? Tvoje Vitka.“

Ochladnutí citů potvrzuje také dopis tatínkovi z června 1939: „Ty sám, tatínku, víš, co to znamená žít s někým jen na základě rodinných a společenských shod, i když je to předobrý člověk jako máma – nebo Kopec. Kopec: dobrý manžel, děti, kuchyň… Martinů: láska a hluboké porozumění…“

Když se Rudolf dal k fašistům, byl definitivní konec. Tátovi ovšem zapomněla zmínit, že je ve hře ještě někdo další: v té době už totiž chodila i s Jiřím Muchou, synem malíře Alfonse Muchy.

„Co to bylo za podivnou lásku, když jsem v jejích výpočtech hrál stále třetí housle,“ povzdechl si o mnoho let později při psaní vzpomínek.

O dva měsíce mladší Jiří jí imponoval: studoval medicínu, dějiny umění a orientalistiku, hovořil anglicky, francouzsky i německy, v Paříži se živil jako novinář. Díky slavnému otci se stýkal s mnoha známými lidmi z umělecké komunity.

Seznámili se 27. dubna 1939 a ještě téhož dne skončili u Jiřího doma, v pokojíku bez oken, který měl pouze velký zasklený obdélník v šikmém stropě.

„Když se zhaslo, bylo vidět hvězdy. Když pršelo, šuměl na skle déšť. Jako velice tichá hudba. Tu noc se už Vitka domů nevrátila,“ vzpomínal se svých pamětech.

O Vánocích 1939 se zasnoubili. Počátkem března však dostal Mucha povolávací rozkaz do československé jednotky francouzské armády. A jí se stýskalo.

„Jirko, Jirko, miláčku Jirko, proč nejsi u mne? Strašná úzkost mě svírá a nevím z čeho, snad někdo zpovzdáli si svírá úpěnlivě hlavu rukama a pláče hořkým, suchým mužským pláčem a zahání tak moje štěstí svou nepronesenou kletbou. Bože, odpusť mi, věděla jsem častokráte, co činím, a nebylo to vždy dobré. A Ty, můj sladký milý, jsi mi vnesl starý nepokoj do duše, posledními slovy při loučení… Můj drahý, milý, něžný Jirko, Jiří. Kouzelné slovo nejkouzelnější lásky. Naší,“ napsala mu v březnu 1940.

V téže době ovšem uvažovala o odjezdu do Ameriky s Bohuslavem Martinů. A vzápětí se zasnoubila s Muchovým kamarádem z dětství, letcem Ivem Tondrem.

„Milý Jirko, oznamuji ti, že jsem se strašně zamiloval do Vitky a hodlám si ji pokud možno v nejkratší době vzít. Nehodlám ti poskytnout výhodu času, neboť nechci hazardovat se svým osobním štěstím. Bylo by mi sice velmi milé, kdybychom byli oba společně a mohli svést poctivý boj, ale bohužel to nejde… Doufám pevně, že ať bude mít úspěch kterýkoli z nás, nezmění se tím naše přátelství a poražený snese ránu jako chlap,“ napsal mu koncem března kamarád.

Přelétala mezi svými muži nepolapitelná jako pingpongový míček… „Co jsem mohl dělat? Dovlekl jsem se na poštu a poslal telegram: Připrav ihned naši svatbu, přijedu ve čtvrtek,“ vzpomíná Mucha. Dne 23. dubna 1940 uzavřeli civilní sňatek na radnici pařížské čtvrti Passy.

„Už vám nepíše Vaše Vitulka, ale Vitka Muchová… Jsme hrozně, hrozně šťastní, nedovedete si představit hezčího, chytřejšího, hodnějšího a dobrého člověka, jako je Váš zeť. A má mě rád jako blázínek. Strýčkovi se moc líbí, no, což o to, to všem, až moc někdy (slečnám), ale s tím si dovedu poradit… Měli jsme svatbu na radnici, měla jsem světle (paví) modrý kostýmek, krajkovanou blůzičku, klobouk stejné modré barvy s bílými květy a závojem, překrásné střevíčky, bílé rukavice samozřejmě a lilie,“ napsala rodičům 9. května 1940.

Na líbánky nezbyl čas, Jiří se musel vrátit do vojenského tábora. Chystala se za ním, její zdravotní stav se však prudce zhoršil a skončila na pařížské klinice Vaugirard.

V té době začalo nacistické Německo obsazovat severní Francii a Jiří převezl nemocnou manželku do jihofrancouzského Montpellier. Vzápětí se musel vrátit do války.

„Mé drahé nešikovné stvoření s medvídkovitými pohyby a se zajíkavým smíchem osmiletého chlapce, jak tě mám ráda. Jiří, Jiří, Jiří, má bělostná věži slonová, pramínku napájený z moravských luk, síni rytířská, ano, všechno to jsi Ty a já jsem Tebou, mé nesmrtelné prachové zrnko pouště. Líbám Tě dlouze a závratně, navždycky, navždycky Tvoje Vita,“ napsala mu zamilovaně z nemocnice.

Těšila se na společné toulání světem. Věřila, že spolu budou mít děti, už měla dokonce vybraná jména: Ondřej a Václava.

Pak se však bolesti zhoršily. „Ještě jednu takovou noc bych nevydržela, nevím, co bude. Srdce mně skoro netluče… Mysli na mě a modli se tuto noc. Noha od injekcí tak bolí, je dusno,“ stěžovala si manželovi. A bylo čím dál hůř.

„Jsme dvě malé děti, které se našly, aby se v bázni přitulily jeden ke druhému, děti v černém lese, a to jedno se nyní ztrácí mezi stromy. Jirko, Jirko, miláčku, co dělat? Nemohu víc psát… jsem u konce sil,“ napsala Jiřímu na frontu.

V sobotu 15. června se podrobila operaci. Ta sice vyloučila rakovinu a zánět, ale nepomohla. O den později zemřela, snad na rozptýlenou tuberkulózu nebo tyfoidní horečku.

„Cítil jsem, že se vzdaluje, že se jedno po druhém trhá pouto, které ji vázalo k tomuto světu, a zůstávala už jen láska. Držela mne oběma rukama, ale odcházela. Slyšela hudbu… Na okně šuměly vlny deště. Začínalo svítat. Její dech se krátil. Pak ustal nadobro. Položil jsem jí ruku na oči a řekl jsem: Sbohem Vitko,“ vzpomínal Jiří Mucha.

Nezůstal vdovcem dlouho, smutek převrstvila válka: do roka se oženil se skotskou hudební skladatelkou Geraldine Thomsenovou. Po pádu Francie se stal důstojníkem letectva v Británii a válečným zpravodajem BBC. Poznal bojiště v Africe, Evropě i Asii. Ale nezapomněl.

Když se ho o půlstoletí později ptali, co byl jeho nejbolestivější zážitek z válečné doby, odpověděl: „Smrt Vitky Kaprálové.“