Víte, komu poděkovat za právo žen volit?

Český národ byl vždycky trochu cimrmanovského ražení, a tak asi málokoho překvapí, že zakladatelem prvního ženského spolku, Klubu amerických dam, byl muž - Vojtěch Náprstek.

V domě U Halánků se začínají 15. ledna 1865 scházet ženy, aby zde mohly v Čítárně Amerického klubu dam studovat, chodit na přednášky, učit se cizím jazykům či pořádat veřejné akce, jako například sbírky na výstavbu pomníků buditelům.

Do domu U Halánků docházeli i muži, mimo jiné Tomáš Garrigue Masaryk. První československý prezident byl totiž v dějinách ženské emancipace podstatnou postavou. A to nejen proto, že po sňatku převzal jméno své manželky Charlotty. Právě u Masaryka skládala v roce 1901 jednu z vysokoškolských rigorózních zkoušek naše první doktorka filosofie Marie Zdeňka Baborová.

A je to také on, kdo formuloval myšlenku, že „ženská otázka neexistuje, stejně jako neexistuje mužská otázka, jde jen o otázku společnosti“, kterou zachytil v roce 1905 v článku Moderní názor na ženu v Ženské revue.

V rámci Washingtonské deklarace, jež uznávala nezávislost národa a kterou museli představitelé nového československého státu v roce 1918 podepsat, byla klauzule, že ženy a muži si mají být rovni z hlediska politického, sociálního a kulturního. Od tohoto okamžiku mohly ženy nejen volit, ale také usednout v Národním shromáždění. První političky se v něm objevily už v témže roce, zaujímaly čtyři procenta všech přítomných. Mimochodem v současné době je podíl žen v Poslanecké sněmovně 25 %.

Ženy v Národním shromáždění se hned chopily práce. Františka Plamínková se zasadila o zrušení celibátu učitelek. Zákon se jí podařilo prosadit v roce 1919, ovšem se zpětnou platností od roku 1918. Skloubení profesního a osobního života bylo pro učitelku a novinářku Františku Plamínkovou podstatné. Zasazovala se o to, aby rodiny zaměstnávaly v domácnostech pomocnice, čímž se vytvářela nová pracovní místa a zároveň měly ženy více prostoru pro svou kariéru. Velkou pomoc viděla v mateřských školkách a technických vymoženostech, které by ženám v péči o domácnost pomáhaly.

Nešlo jí však pouze o ženské hnutí, spravedlnost byla její hodnotou obecně, o čemž svědčí i otevřený dopis, který v září roku 1938 napsala Adolfu Hitlerovi. V něm obhajuje prezidenta Edvarda Beneše a Hitlerovi vytýká řadu omylů.

Za práva žen bojovala Františka Plamínková i během druhé světové války. Neúnavná „dělnice“ ženského hnutí, vzdělaná, vtipná a vždy pohotová řečnice byla v roce 1942 popravena nacisty. Oficiální důvod byl, že odmítla odsoudit atentát na Reinharda Heydricha.

Blízkou spolupracovnicí Františky Plamínkové byla Milada Horáková. Veřejnost ji má často zafixovanou jako nezlomnou bojovnici proti komunismu. To není chyba, ovšem doktorku Horákovou bychom měli připomínat i proto, že se podílela na přípravě zákona o rodině, který vešel v platnost v roce 1950. Díky němu dosáhly ženy poprvé v historii naší země právní rovnosti.

Zároveň tím byl zrušen Všeobecný občanský zákoník rakouský. V něm stálo, že hlavou rodiny je muž a žena mu ve všech ohledech podléhá, není svéprávná, tudíž manžel se stává zákonným zástupcem. V praxi to znamenalo, že věno, jež nevěsta dostala od rodičů, a ti na něj často spořili celý život, dostal do správy manžel. Stejně tak rozhodoval o jméně jejich společného dítě. Neznamená to, že to tak chodilo všude, stejně tak nikdo nemůže tvrdit, že ukotvení nového zákona chování lidí ze dne na den změnilo. Ale byl to důležitý začátek. Radosti z první fáze emancipace si Milada Horáková dlouho neužila. Ve stejném roce, kdy zákon začal platit, byla ve vykonstruovaném procesu popravena.

K dalšímu většímu posílení ženských práv došlo v roce 1965, kdy jeden ze zákonů upravoval podmínky, za kterých mohou ženy pracovat, a to včetně těch těhotných. Matky dětí mladších patnácti let měly právo na kratší nebo zvláštním způsobem regulovanou pracovní dobu. Při onemocnění dítěte měli rodiče (nejen matka) právo na tři dny volna placeného pojištěním. Později vešel v platnost zákon chránící těhotné či matky před vyhazovem. Mateřství také přestalo být důvodem k odchodu ze zaměstnání, ale vedlo pouze k jeho přerušení.

Od roku 1968 trvala mateřská 26 týdnů, při vícečetném porodu 35 týdnů. V  roce 1970 se zvýšila na dva roky a od roku 1989 jsou to roky tři. Mimochodem Československo mělo v 70. letech nejdelší mateřskou dovolenou v Evropě a má ji dnes i Česká republika, jak ve své knize Žena za socialismu píše Alena Wagnerová. Pokud teď trochu tápete ve významech mateřská versus rodičovská dovolená, pak vězte, že mateřská dovolená po uplynutí osmadvaceti týdnů mění název na rodičovskou.

Ne každá žena, která otěhotní, přivítá svůj stav s radostí. Zákon o interrupci vešel v platnost v roce 1958, ovšem s mnoha omezeními. Pokud žena některou ze zákonem definovaných podmínek nesplnila, musela ona, nebo její lékař, podat žádost k tříčlenné dobroznalecké komisi. Ženy, které si sezením u „potratové komise“ prošly, si často odnášely psychické trauma z ponižování a pohrdání, podle svědectví z pozdějších let docházelo i na vulgární slovní útoky. V komisi zasedali nejen lékaři, ale i zástupci lidu, což byli většinou spoluobčané z daného města.

„Taková praxe neměla daleko od veřejného pranýřování ve středověku. Co je však horší, výlučně osobní rozhodnutí, a z hlediska ženy určitě ne lehké, měli v rukou cizí lidé,“ říká historička Hana Vesecká.

Je proto děsivé, že o pětašedesát let později se opět začínají u nás objevovat hlasy podporující zákaz potratů. To se bohužel podařilo například v sousedním Polsku, ačkoli v únoru proběhlo zmírnění zákona platného od roku 2020. Buďme tedy šťastné za naši republiku i za zákon z roku 1986, který zrušil potratové komise.

Těžko říct, jak by Františka Plamínková ohodnotila výsledky svých bojů dnes. Líbilo by se jí, že si ženy mohou zvolit po svatbě příjmení, jaké chtějí, což je dáno zákonem z roku 2001? V této době také proběhla úprava pracovního zákona a z mateřské dovolené se stala rodičovská, na kterou může nastoupit i muž. Ten má po porodu také právo na šestinedělní volno. V roce 2012 vešla v platnost novela zákona určující, aby ve střídavé péči po rozvodu končilo co nejvíce dětí. Od roku 2014 si pak dítě starší dvanácti let může rozhodnout samo, s kým chce žít. Tím vším se v současné době naplňují slova prvního československého prezidenta o mužské a ženské otázce citovaná v úvodu tohoto článku. Protože zákony jsou jedna věc, ale myšlení a nálada ve společnosti jsou věc druhá. Jedno bez druhého se neobejde.

I kvůli tomu je nyní „na stole“ hned několik zákonů chránících ženy. Asi nejpalčivější je Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí neboli Istanbulská úmluva. Tu sice Česko v roce 2016 podepsalo, ale do dnešního dne neratifikovalo. Nejde přitom o nic jiného než o prevenci proti násilí genderově motivovaného, prevenci domácího násilí a sexuálního násilí. Poslední pokus, neúspěšný, o ratifikaci proběhl v lednu letošního roku.

Bude to ještě boj, ale ani Františka Plamínková s dalšími ženami, které se tvrdě praly za práva dalších generací, tedy i za ta naše, to neměly jednoduché. Tak je nezklamejme.