Violoncellistka Terezie Vodička Kovalová: Být sexy při hraní nemám na seznamu

„Jsem prostě hudebnice a učitelka,“ odpovídá Terezie na otázku, čím se dnes hlavně živí. Od šestnácti let se ale věnuje i zpěvu a proniká tak do světa alternativní hudby. Navíc si často odskakuje k modelingu a v neposlední řadě je váženou učitelkou hry na cello.

Jinak je živel, který se podílel na více než padesátce hudebních alb, vystupuje třeba se zpěvačkou Vladivojnou La Chiou či s kapelou Lucie a chystá se vydat první sólové album.

V populární multiinstrumentální show Vivaldianno Michala Dvořáka, která vyprodala O2 arénu, střídá v černém koženém minioblečku akustické a elektronické cello a je prostě nepřehlédnutelná.

Se svým nástrojem vyráží pravidelně do světa, vystupovala na třech kontinentech. Málokdo by tušil, že se krásná a nadaná umělkyně od mládí potýká s vážnými zdravotními problémy.

Je to tak, když letím letadlem, musím mu koupit extra letenku. Je to můj spolucestující na vedlejším sedadle.

Když jsem byla malá, tak to byl Čmelák.

Je velmi specifický. Zrovna teď se mi stalo, že mi u něj praskla hlava od krku. Měla jsem asi hodinu hysterický záchvat, hrozně jsem to prožívala. Specifické je to hlavně tím, že se tenhle nástroj ke mně dostal, když mi bylo třináct. Byl nový a od té doby na něj nikdo jiný nehraje. Prostě to cello jsem já.

Mám, je to bohužel taková suma, že to v Čechách pojistit nelze, musela jsem se obrátit na specializovanou pojišťovnu v Anglii.

Je to trochu problém, mám od třinácti degenerativní chorobu, která ovlivňuje pohybový aparát, a kvůli tomu by mě asi ani nepojistili. Potýkám se celoživotně s řadou zdravotních problémů, hlavně se zády. Někdy prostě nemám svůj den, když jsem v bolestech.

Rozhodně. Směřovala jsem původně ke klasickému hraní, ale jen do doby, než se začalo projevovat, že kvůli zdraví nejsem s to udržet tempo, tedy několik hodin denně cvičit. Kvůli fyzickým indispozicím jsem se tak stala netypickým muzikantem. Ale má to i své výhody.

Tak třeba už nepařím, nepiju alkohol, neponocuji, snažím se dobře stravovat. Ty časy, kdy jsem kalila ve svých patnácti v Ostravě na Stodolní, bydleli jsme vlastně za rohem, jsou pryč.

Ale bývá to někdy zábavné, když jste jediný střízlivý člověk na akci. Vidíte, co vyvádějí ostatní, a ještě se o ně musíte postarat. Pokaždé si uvědomuji, že v dnešní společnosti je fakt divné nepít. Ale aby bylo jasno, nejsem abstinent. Jen prostě nemám potřebu pořád lít. A abych nezapomněla, strašně ráda řídím.

Pochopitelně dbám na svůj zevnějšek, ale jsou koncerty, kdy jsem nenalíčená a nevadí mi to. Nedělám si ale iluze, vím, že je to potěšující pro oko.

Pro mě je ovšem hraní na ten nástroj všechno jiné než být sexy. Prostě to tak neberu, když vystupuji, prožívám širokou škálu emocí, být sexy není vůbec na seznamu.

Stát se modelkou a předvádět módu, to byl můj velký dětský sen! Jen se mi splnil, až když jsem byla vyprofilovaná jako muzikantka.

Trávím hodně času na cestách, pro mě znamená komfort cítit se pohodlně. Podle oblečení také poznáte, jak na tom právě jsem. Jestli mám ten den zdravotní problémy a jsem v bolesti. Čím větší bolení, tím volnější, širší oděv.

To se nedá srovnat. Modelka je jedna z mnoha, jež předvádějí dílo někoho jiného. Není to nic extrémně kreativního, kromě chůze a výrazu tváře. Na pódiu je to velmi individuální. Pro mě je to nesrovnatelné, jediné, v čem by se to mohlo podobat, je ta pozornost lidí.

Určitě to nebyl záměr. Oslovila mě známá módní návrhářka Tereza Vu, jejíž prádlo se mi velmi líbí, a tak jsem do toho prostě šla.

Jsem extrovertní introvert. Ale podle mě to tak má každý druhý umělec. Díky tomu, co dělám, musím umět obě polohy, je to trošku bipolarita, kterou vám spousta umělců potvrdí.

Asi se budu opakovat, ale musím to znovu říct, podle mě je talent mírně přeceňovaný. Stejně důležité je mít vizi, pracovat na sobě. Znám spoustu talentovaných lidí, kteří se nakonec té profesi nevěnují. Talent nestačí k tomu, aby byli slavní.

Kolikrát jsou slavnější lidi, kteří na sobě makali tak, že to dotáhli dál než ti nadanější. A je docela normální, že když se vám objeví talent hodně brzo, v dětství, málokdy vám vydrží do dospělosti. Člověk je tak exponovaný v mladém věku, že když dospěje, je toho naprosto přesycený.

Cello nepatří zrovna ke snadným nástrojům, docela dlouho trvá, než přijdou nějaké výsledky. Je to dlouhodobá, kontinuální práce, čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak důležité je pracovat zároveň s psychikou dítěte. Ale opravdu se nepovažuji za hledačku talentů.

Jo, narazíte na někoho takového, ale často tomu brání jiné věci. Dítě nemusí mít na ten výkon mentalitu, aby to dotáhlo tak daleko, anebo má rodiče, kteří tomu brání. Nebudu někoho rozvíjet na tuhle úroveň, pokud nejsem přesvědčená, že to tak chce.

Můj talent se objevil zhruba po roce hraní a pak se to už vezlo. Mně se líbila ta představa, že budu muzikantkou, ale živit se tím není nic jednoduchého a nechci to udělat někomu, o kom nejsem stoprocentně přesvědčená, že si to tak přeje a že má předpoklad se tím uživit.

Samozřejmě. Je to ta největší roztomilost. Nejmenší velikost je takzvaná osminka, to je opravdu hodně malé cello.

Záleží na tom, jak vyrostete. Někdo nehraje na dospělácké nikdy, protože je malý, ale to se stává spíš ženám, ty pak hrají na tříčtvrtku.

Nemusí se vzdát ani s věkem. Učím i dospěláky. Všeobecně se dospělé snažím k hraní ponoukat, často slýchávám, jak si někdo posteskne, že by rád hrál na nějaký nástroj, že to byl v mládí jeho sen, ale už si připadá starý.

No jasně, ať jde do toho. Můj táta je zubař a teď chodí na dramatický kroužek a ještě na kytaru. Je mu sedmašedesát.

Mimochodem není špatné přitom vědět, k jak zajímavému zjištění došli vědci při výzkumu mozkové aktivity. U žádné jiné lidské činnosti neprobíhá taková mozková reakce jako při hraní na hudební nástroj.

Dochází k propojení pravé a levé hemisféry, vznikají tam neurosynaptická spojení a procvičuje se několik mozkových center dohromady. U dětí bylo například zjištěno, že i když se tomu věnovaly třeba jen chvíli, pomáhalo jim to při učení i při socializaci.

Je to obdobné, mozková aktivita vzrůstá už ve chvíli, kdy posloucháte hudbu, ale v momentě, kdy to sama vykonáváte, je to úplná exploze. Tím, že masírujeme všechna ta centra dohromady, koordinaci, motorické funkce, kognitivní schopnosti, nutíme mozek, aby vytvářel opět nová nervová spojení.

Než se trápit, je někdy lepší vyzkoušet jiného učitele. Nejdůležitější je ale vždycky ze všeho nejdřív pořešit nástroj. Přivedli mi dítě na přijímačky a postupně vyšlo najevo, že vlastně nechce hrát na cello, ale na kontrabas.

Maminka myslela, že cello bude jednodušší. Musí mít také fyzické předpoklady pro ten nástroj. Třeba když má dítě extrémně krátký malíček, cello pro něj úplně nebude.

Polichotilo mi, když si mě vybrali ke spolupráci. Vždycky jsem byla jejich velká obdivovatelka a hodně si považuji, že jsem s nimi mohla strávit tolik času. Otto a Jiří plánovali konec taneční kariéry, a tak vznikala myšlenka jejich úžasného baletního projektu Orfeus.

Hrála jsem na pódiu přímo v představení, společně s francouzskou houslistkou Annou Dugast, což je mimochodem nastávající Otty. Setkat se s takovými jmény, na to jsem fakt pyšná, je to věc, kterou mi nikdy nikdo nevezme.

Někdy přemýšlím, jestli nepostrádám gen vůči dětem. V mém okolí si ze mě dělají srandu, že jsem ta přísná teta. Ne že bych s dětmi neměla vztah, koneckonců je učím a mám je moc ráda, ale mateřství je pro mě velmi specifická disciplína.

Navíc se řadím do skupiny lidí, kteří zažívají environmentální depresi. Vnímáme, že se se světem děje něco zásadního a jako lidstvo proti tomu zatím nic zásadního neděláme.

Přestože chci mít děti, řeším, zda je přivést do tohoto světa, který se neumí vypořádat s ekologickou krizí a spěje do záhuby. Každopádně je to myšlenka, která mě a podobně smýšlející mladé lidi nenechává chladnou.

Jde to skvěle, fandíme si. Pravda je, že umění a sport jsou sice odlišné disciplíny, ale v mnoha ohledech se překvapivě podobají. Odmalička jste trénovaní, abyste byli nejlepší. Trávíte hodně času na cestách, musíte dodržovat určitý režim, abyste mohli dlouhodobě fungovat.

Je tam velká oboustranná tolerance, protože oba víme, jaké to je, být daleko od rodiny, cestovat za prací. Manžel jezdí dvakrát ročně do Spojených států, kde skautuje mladé sportovní talenty na univerzitách, komunikuje s trenéry. Do mého světa přišel nepolíbený hudbou a u mě to bylo stejné.

Má ho rád, volal mi tuhle z Ameriky, jak se mu po nás, po obou, stýská. Že mu chybí, že mu tam nikdo nehraje.

Pro mě jsou totální relax knížky. Je to největší dobrodružství. S manželem hodně cestujeme a chodíme na dlouhé procházky s naším pejskem Starkem. Je to jack russell a doprovází mě na cestách autem a často i na koncerty, nechyběl snad na žádném natáčení.

Ale na čem ulítávám, jsou fantasy, komiksy, miluji sci-fi filmy. Jsem vášnivou fanynkou počítačových her, pařím klidně dlouho do noci. I s manželem.

Určitě, mám jich hned několik, například na koncertech Vladivojny, doporučuji sledovat její Facebook. Také to vypadá, že se do Čech vrátí Vivaldianno. Na podzim se chystá velký projekt v Ostravě, ve spojení se Svatováclavským festivalem. No a snad ta moje sólovka, na tu se velmi těším, ale nechci předbíhat.