Violoncellistka Terezie Kovalová: Jsem takový potápěč v hlubinách

Projekt Vivaldianno, který spojuje barokní hudbu Antonia Vivaldiho s moderním, art rockovým zvukem a vizuální show, se letos divákům představuje v nové verzi. Jak se liší od těch předešlých?

Ještě více propojuje hudbu s videoprojekcí a 3D efekty. Michal Dvořák (hudebník, producent – pozn. red.) je profík, má jasnou představu, jak mají věci vypadat, neustále je posunuje, a tím je pro mě velkou inspirací.

Jsem mu nesmírně vděčná, že u projektu mohu být od začátku, což je už nějakých devět let. Udělat podobnou show na světové úrovni se jen tak někomu nepodaří.

Je koncertní šňůra hodně náročná?

Mám pocit, že po tom, co jsme zažili v Saúdské Arábii, mě nic nepřekvapí. Hráli jsme týden v kuse dvě až tři představení denně, byli jsme dokonce ve dvou týmech. Venku padesát, vevnitř osmnáct, z toho extrému mě chytla osmička, takže to bylo dost zábavné.

Jinak Vivaldianno The Show hrajeme několikrát do měsíce, momentálně sídlíme v Divadle Hybernia a pokaždé si to užívám.

Kromě dobrodružství v hudbě ráda experimentujete i s módou. Jak si vybíráte oblečení na vystoupení?

Ač to nevypadá, je to poměrně komplikovaný proces. Přestože sedím, docela dost se pohybuji, navíc mám tělo při hraní netradičně posazené – podsazenou pánev, břicho vpředu, záda rovná. To znamená, že zapínání u kalhot na pupíku je dost nepříjemné, protože by se mi knoflík zařezával do břicha.

Nemohu mít žádné flitry, aby se mi neobtiskly do nástroje, ani šaty bez ramínek – nástroj by je shrnul. Úzké rukávy na zápěstí by zas překážely v pohybu.

Kvůli problémům se štítnou žlázou se i hodně potím, proto mám do některých kostýmů všité vsavky, aby to nebylo vidět. Momentálně také řeším diagnózu autismu, k čemuž patří i to, že potřebuji, aby mi materiály byly příjemné. Limitů je dost a návrháři občas bývají mými požadavky překvapeni. A to si představte, že půlka z šatů není vidět. Jen ruce a nohy. (smích)

Stalo se někdy, že jste kvůli nevhodnému oblečení nemohla hrát?

Na jedné charitativní akci předváděly známé osobnosti modely zhotovené na základě děl několika výtvarníků. Mě zašili do bílých šatů, aby na mně mohli vybraný obraz promítat, navíc vyhotovených z látky, která vůbec nepružila. Na pódiu jsem zažila nejdelší minuty v životě.

Silou vůle jsem přesvědčovala každou buňku těla, aby spolupracovala, napnula jsem všechny svaly na maximum, abych mohla ohnout ruce. Nejraději bych na to zapomněla, bylo to jedno z mých nejhorších vystoupení.

Máte ještě nějaké další noční můry?

Na prvním místě sexistické kecy, těm se speciálně v Česku nelze vyhnout. Čím menší město, tím hloupější vtipy. Vím, že je cello z hlediska historie extrémně sexualizovaný nástroj, ale nevím, proč bych kvůli tomu měla poslouchat trapné narážky.

Sem tam pořadatelé zapomenou donést židli, na které při vystoupení musím sedět. Málokomu také dojde, kolik nástroj stojí. Ač na to své kolegy upozorňuji, stalo se mi, že mi do něho dva z nich kopli. Přitom se jedná o mistrovský kousek milionové hodnoty.

Už se nástroj rozbil?

Jednou jsem otevřela futrál a hlava od krku byla prasklá následkem mikropraskliny ve dřevě. To jsem dostala hysterák, protože ten nástroj jsem já, jsem s ním maximálně propojená. Nikdo jiný na něj přede mnou nehrál, rozehrávala jsem ho, když byl nový.

V dané chvíli naštěstí bylo jedno, jestli pojedu na vystoupení s akustickým nebo elektrickým nástrojem. Jinak bych si musela od pana houslaře půjčit náhradní akustické cello, což by pro mě bylo extrémně nekomfortní, nerada si zvykám na nové věci.

Kolik nástrojů tedy čítá váš kompletní arzenál?

Doma mám v zásobě jednu yamahu a druhý elektrický nástroj je ze 3D tiskárny od české značky MyCello. Jo a pak pracovní cello do ZUŠ, kde učím, ale to je tovární nástroj pouze pro potřeby výuky.

V základní umělecké škole učíte více než dekádu. Jak moc těžká řehole to je?

Letos, po dvanácti letech, jsem se rozhodla, že s výukou ve škole skončím a dál budu učit už jen soukromě. Dala jsem veřejnému sektoru mnoho, ale spoustu mi toho také vzal. Do vypuknutí covidu jsem učila, protože mě to bavilo, a neřešila jsem finanční stránku, nemusela jsem. Pak nastal střet s realitou. Když si srovnáte poměr cena/výkon, jsou platy učitelů stále velká bída.

Systém našeho školství je tristní a také jsem se nesmířila s tím, jak jsme nezvládli výuku během pandemie, s následky se na dětech potýkám pořád, dost tím utrpěly. Stávalo se mi, že jsem se rozbrečela, jakmile jsem přišla ze školy a zaklapla dveře od bytu. Až mi přítel řekl, že o mém učení dlouho neslyšel jedinou pozitivní věc. Uvědomila jsem si, že takhle to dál nejde.

Co konkrétně vás rozplakalo?

Celkové vyčerpání. Přestalo mi vyhovovat, za jak dlouhé období jsem schopna vyhodnotit, že dítě udělalo posun. Vadí mi, že se hraní vůbec nevěnuje. Ať už je to z jakéhokoliv důvodu – nebaví ho to nebo je přetížené, protože má každý den dva kroužky.

Nechápu, co si rodiče potřebují dokazovat, že mu nedopřejí žádný volný čas. Když přijde dospělý člověk, je znát extrémní zájem, a přestože se vymlouvá, že necvičil, uděláme obrovský kus práce a odcházím nabitá energií.

Děti mám ráda, ale jejich výuka pro mě momentálně není udržitelná. Když potřebuji kvůli koncertům přehazovat hodiny, jsem kolikrát ve škole denně. Máma je ředitelka v ZUŠ dodnes, i babička učí, učitelství považuji za úctyhodné řemeslo, jestliže to někdo vydrží. Teď se ale potřebuji věnovat sobě a jiným projektům. Jsem však přesvědčená, že se k výuce dětí jednoho dne vrátím.

Jak moc je cello u dětí populární?

Díky The Piano Guys a 2Cellos (hudebníci, jež proslavily klipy na YouTube – pozn. red.) překvapivě docela dost, i když nepatří do kategorie jednoduchých nástrojů. Dětem trvá, než se naučí tahat smyčcem a hrát.

Trochu si lámu hlavu, jak je to s tím hudebním talentem. Může se stát, že ho mám, a přesto mi hra na určitý typ nástroje nepůjde, zatímco na jiný ano?

Začnu odjinud. Hudební talent musíme rozlišit na rytmické a múzické vnímání. Vyloženě arytmických a amúzických lidí, kteří neslyší ani rytmus, ani melodii, je pouze jedno procento světové populace. Ostatní hudební sluch mají, i když si to nemyslí.

To proto, že u nich sluch není cvičený a rozvinutý, což může ovlivnit negativní zážitek či situace, kdy se vytvoří blok. Hudební talent však z nikoho muzikanta neudělá, jde jen o nepatrnou část procesu.

Mnohem důležitější je múzické vnímání, přístup učitele, motivace, trpělivost, fyzické předpoklady a určitě štěstí. Dál se člověk může rozvíjet, než narazí na svůj strop. Každý má totiž limit, kde se zastaví a už se neposouvá. Mělo by se také přihlédnout k tomu, na jaký nástroj dítě chce hrát. Stávalo se mi, že toužilo po jiném nástroji než po cellu, a já ho šťastně nasměrovala jinam.

Vám hudební nástroj také vybrali rodiče.

To je věc, kterou dost řeším. Až po dlouholeté terapeutické práci a letité kariéře mi došlo, že dělám něco, co jsem vůbec nechtěla dělat. Dlouho jsem violoncello nenáviděla. Aktuálně s tím hodně pracuji a hledám si k němu lásku. Tu jsem postrádala, pomáhal mi právě talent a extrémní láska k hudbě. Euforie z vystoupení přebíjela všechny další nepříjemné pocity.

Umocnil to i přechod od klasiky k alternativě, ocitla jsem se mezi lidmi, kteří milují svoji práci, a já to chtěla mít stejně. Je ale třeba říci, že jsem rodičům nesmírně vděčná, že mě u hraní udrželi. Je nutné si také přiznat, že ani jeden nedělá to, co chtěl.

Netajíte se tím, že chodíte na psychoterapii. Kdy jste s ní začala?

Poprvé to bylo asi v mých 13 letech poté, co jsem utekla z domu. Naši mě poslali k psycholožce, aby zjistili, co se děje. Pamatuji si, jak mi ta paní byla nepříjemná, a celé to bylo dost nekomfortní. Navíc jsem zjistila, že některé věci, se kterými jsem se jí svěřila, řekla mým rodičům. Brala jsem to jako zradu a na dlouho jsem se uzavřela.

Pak se už mé problémy jen stupňovaly, až to došlo do fáze, kdy mi tehdejší partner řekl, že můj styl komunikace s rodiči není vůbec v pořádku, a vzal mě na konstelace. To je způsob terapie, při kterém se jako divadlo odehrává váš příběh, může být skupinová i individuální. Chodila jsem na ni vždy jednou za čas v rozmezí několika let.

A psychedelika?

Terapeutku jsem také vyhledala, když jsem byla v toxickém vztahu s narcistním manipulátorem. Abych se ujistila, že neblázním, že musím najít sílu vztah opustit.

Když začala pandemie, došlo u mě k vyhoření, byla jsem na tom celkově hodně blbě. Terapii jsem si přidala do života už pravidelně, nejprve s mikrodávkováním (malé dávky psychedelik, jež mají zlepšit výkon, kreativitu a psychické zdraví – pozn. red.) a pak jsem vyzkoušela i psychedelickou terapii.

To není příliš běžné.

Zažíváme psychedelickou renesanci, kdy jsou halucinogenní a psychedelické látky jako psilocybin, LSD, mezkalin, ketamin či MDMA globálně zkoumány z hlediska využití v terapeutické praxi. U nás je legálně dostupná pouze ketaminem asistovaná psychoterapie v rámci kliniky Psyon, která je i částečně hrazená některými pojišťovnami.

A také v rámci výzkumných studií Psiket001 a Psiket002 za podpory Nadačního fondu pro výzkum psychedelik Psyres v Národním ústavu duševního zdraví. Obě studie jsou pro lidi trpící rezistentní depresí či depresí komorbidní s onkologickým onemocněním a jsou otevřené, nabírají zájemce. Zkoumají strategie rychlé antidepresivní odpovědi psilocybinu a účinek je srovnáván s ketaminem.

Každá psychedelická látka má trochu jiný účinek, který může pomoci se širokým spektrem problémů, ať už jsou to úzkosti, deprese, posttraumatická stresová porucha (PTSP), poruchy příjmu potravy, překvapivě také Alzheimerova choroba.

Vás na tu myšlenku přivedlo co?

K mikrodávkování mě přivedla kamarádka, která studuje investigativní žurnalistiku v Londýně. Sdílela informace, jak v Silicon Valley s mikrodávkováním experimentují za účelem zvýšení efektivity práce. Princip je jednoduchý, berete tak nízkou dávku látky, že nevnímáte žádné psychedelické stavy, pouze cítíte celkově lepší náladu a motivaci.

Pokud vás zajímá přímo psychedeliky asistovaná psychoterapie, například v rámci KAP (ketaminem asistovaná psychoterapie) na klinice Psyon, je potřeba splnit určité parametry včetně vyšetření krve, vše je velmi přísně kontrolováno.

Jak to konkrétně vypadá?

Pro představu, jak to zhruba může probíhat, terapie se odehraje na příjemném místě, kde je postel plná měkkých polštářů, voňavé svíčky, posloucháte hudbu. Mimochodem speciálně pro tento typ terapie tvoří už i slavní skladatelé, třeba Jon Hopkins. Pak dostanete látku a následně klapky na oči.

Ve chvíli, kdy vás látka bere na nějakou cestu, je důležitý záměr, se kterým se na ni vydáváte, neméně důležité je pak ale také zvládnout záměr opustit a nechat se vést. Proto je konzultaci léčebného záměru s terapeutem věnován velký prostor.

Mluvíte s terapeutem během „tripu“?

Nemusíte, ovšem jste tam od toho, abyste adresovali nějaký problém. Pokud se bavíme přímo o mé osobní zkušenosti, při jedné terapii, kterou jsem podstoupila v zahraničí, jsem měla intenzivní pocit, že umírám, a člověk, co tam byl se mnou, na to dobře zareagoval. Dal mi čichnout oblíbené vůně a přivedl moji mysl zpět do těla.

Víceméně platí, že čím víc se cestě bráníte, tím je zážitek nepříjemnější. Je ale neuvěřitelné, jak lidská mysl přesahuje naši tělesnost.

Zásadní pro léčbu je pak integrace, tedy to, jak daná zjištění a vjemy dostanete do běžného života. Těsně po dávce si člověk není moc schopen uvědomit, co se vlastně odehrálo, chvilku trvá, než to docvakne. Proto v návaznosti na zážitek samotný probíhají další sezení s psychoterapeutem.

Pozorujete na sobě změnu?

Neuvěřitelnou, mám pocit, že jsem náhle začala žít, cítím se být víc, mám se daleko více ráda. Mým hlavním problémem byly velké bolesti, které spustily posttraumatickou stresovou poruchu, byla jsem totálně odpojená od svého těla. Dokonce tak, že mi ze začátku látky nezabíraly. Je těžké to popsat pro někoho, kdo to nezažil.

Celkově jsem se však více otevřela lidem a světu, více vnímám, jaké vysílám vlny do okolí a jaké vlny vysílají lidé směrem ke mně.

Souvisí nějak terapie se zjištěním, že jste na autistickém spektru?

Ano, terapie to pomohla odkrýt. Zpětně mi začala docházet strašná spousta věcí. A dostala jsem odpověď, co se to se mnou vlastně děje. Teď jsem v procesu oficiálního otestování, bohužel odborníků, kteří se tomu věnují, je málo, těžko se k nim dostává.

Problém je i to, že poměrově jsou v drtivé většině diagnostikováni chlapci/muži, přestože žen s autismem je spousta. Holky se ale projevují jinak, vytvářejí si mimikry, aby byly schopné zapadnout, tedy ve výsledku působí „normálněji“, a k diagnóze se tak nedostanou. Podobně je to i s ADHD.

To, jak je důležitá terapie a psychohygiena, hodně sdílíte na sociálních sítích. Co vás k tomu vede?

Všichni říkají, jak jsem odvážná, že jdu s kůží na trh, ale mně to připadá normální. Spíš mi přijde nenormální, že se terapie nebere jako běžná věc, která pomáhá. Sdílení pocitů i zkušeností s psychoterapií přispívá k tomu, že mohu traumata zpracovávat.

Něčím, s čím se neumíme srovnat, projde drtivá většina z nás. Nemusí to nutně být jen válka či znásilnění, jak si často myslíme, stačí i situace, kdy vás pokouše pes, máma vám vynadá a dá facku, místo aby vás pohladila a řekla Příště to už nedělej…

Může to být cokoliv, co se odehrálo jinak, než mělo, a zanechalo v nás šrám. Všichni jsme uzavření v nějakém těle a snažíme se hrát virtuální hru jménem život, v níž máme jenom jednu šanci. A to potřebujeme sdílet. Podívat se do vlastních útrob je ta nejděsivější věc na světě, ale jestli máme nějakou jistotu v životě, která nás podrží, pak jsme to my sami.

Chystáte první album. Promítne se v něm i vaše terapie a osobní cesta?

Stoprocentně. Jsem v procesu překopávání priorit, celá deska bude zrcadlit cestu za vlastní zranitelností. Patnáct let jsem dělala věci pro ostatní a nastal moment, kdy jsem věděla, že potřebuji začít dělat věci pro sebe.

Došlo mi, že svým způsobem nenávidím, co dělám, a potřebuji se posunout. Zrovna ale nastala pandemie, zavřeli hranice a jeden z produkčních byl ze Slovenska, čímž se natáčení zkomplikovalo. Do toho jsem měla tvůrčí krizi a rozpadalo se mi manželství. To vše se do desky promítlo.

Už máte název?

Bude se jmenovat Zinka. Jeli jsme do USA na turné s Vladivojnou La Chia a s námi nový kytarista. A protože mám obrovský problém se seznamovat s novými lidmi, byla jsem z té situace značně nesvá.

Shodou okolností jsme spolu však trávili většinu času, povídali si a on mi začal říkat Zinka. Nedalo mi to a zeptala jsem se, co to znamená. Řekl mi, že jsem úplná Terezinka, jen je to moc dlouhé, tak to zkrátil.

Došlo mi, jak je důležité být otevřený, protože jen díky tomu mohou vznikat skutečně hluboké vztahy. Protože jestli něco v životě hledám, je to hloubka. Jsem takový potápěč v hlubinách.

Kdy se budou moci ponořit i posluchači?

Album by mělo vyjít v listopadu. Je kompletně autorské, drtivá většina skladeb bude postavená na violoncellu, hodně v kombinaci s elektronikou. Rytmus pro skladby se vyráběl z akustických zvuků, třeba jedny bicí vznikly z bubnování na pupík mého pejska, objeví se tam i rytmus házení sirek na struny.

Půjde hlavně o instrumentální skladby, zpívané budou v češtině i angličtině, bude to pestrobarevné album, připodobnila bych ho k filmové hudbě.

Co chystáte na léto?

Kromě Vivaldianna mě čeká také projekt Magická fontána na pražském Výstavišti a vystoupení se souborem Holektiv Vrány. Maximálně se však soustředím na dokončení alba.

Celkově jsem velmi vděčná, že můj život vypadá, jak vypadá. Nejsem limitována jinými pravidly, než jaká si sama nastavím. Sice pracuji od pondělí do neděle, ale mohu se ráno vyspat, pak jít se psem a skládat hudbu do noci. Neměnila bych.