Viola Davisová: Vyrůstala jsem v zoufalé bídě

„Jsem moc pyšná na vedlejší roli v dramatu Ploty, za kterou jsem loni dokonce dostala Oscara, ale na tu hlavní jsem pořád čekala. Nestěžuji si, jen mi bylo líto, že jsem si nikdy za dvaadvacet let u filmu neměla šanci zahrát takové postavy, jako měla třeba Jane Fondová v Klute, Meryl Streepová v Sophiině volbě či Diana Keatonová v Annie Hallové. Teď ji mám a nesmírně jsem si ji užila. Konečně jsem si splnila svůj herecký sen,“ svěřuje se populární Viola Davisová.

Ve Vdovách ztvárnila Veroniku Rawlinsovou, vůdčí postavu ze skupiny čtyř vdov, jejichž manželé – ozbrojení lupiči – jsou zabiti při pokusu o loupež. Ovdovělé manželky, které spolu nemají nic společného s výjimkou dluhů z kriminálních aktivit mrtvých manželů, pak vezmou osud do vlastních rukou.

„Nedokázala jsem si představit, že by mi někdo tak výraznou titulní roli nabídl, protože Veronika původně nebyla psaná pro černošku. Když tedy za mnou slavný režisér Steve McQueen přišel a doslova řekl, že v té postavě vidí právě mě, moc mě to potěšilo,“ říká.

„Příběh Veroniky mě fascinoval. Líbilo se mi také, že ve filmu nechybí ani nepřehlédnutelný milostný příběh. Hrála jsem spoustu právniček, detektivních vyšetřovatelek i ředitelek CIA, ale v nich ve mně nikdo nikdy neviděl Ženu. A tady je navíc mým manželem běloch, a to ne ledajaký, ale slavný Liam Neeson. S ním se v postelových scénách vášnivě objímám a líbám!“ prozrazuje s nadšením.

„No schválně si to představte: čokoládová žena po padesátce líbá známého muže bílé pleti. Na první pohled tomu nikdo nebude přikládat význam. Kdy jste ale podobnou scénu viděli a uvidíte ji znovu? Jestli si myslíte, že to zveličuji, proč se to neděje častěji? Je tedy logické, že mě napadaly i myšlenky o rasových důsledcích,“ dodá s povzdechem.

V této souvislosti Viola Davisová nedávno připomněla film Černobílý svět (2010), drama o rasovém napětí v Americe šedesátých let, od kterého si hodně slibovala. Odtušila, že je jí líto, že ani komerčně úspěšná role černé služebné Aibileen Clarkové, která jí vynesla druhou oscarovou nominaci, pro ni nepřinesla herecky kýžený posun.

„Přiznávám, že po Černobílém světě mi zůstali přátelé kolegové a ohromná zkušenost, která je k nezaplacení. Byl to ale film, který nemá co dělat s tvůrci, ale s kulturou samotnou. Nemyslím si totiž, že lidé všeobecně chtějí vidět a slyšet, co se u nás v té době dělo. Pro mnoho kritiků byl tento snímek jen přikrášlené připomenutí zavrženíhodného času v amerických dějinách a nebyly to hlasy služebných, které byly nakonec slyšet.

Z mého pohledu byl promarněnou šancí. Dostala jsem za něj sice něco přidáno, ale žádný posun v mé kariéře nepřinesl. Nestala jsem se kasovním trhákem, jen jsem dál pokračovala ve stejných vedlejších rolích jako před tím a čekala na tu hlavní.“

Roli ve Vdovách proto považuje za svou velkou satisfakci a stejně i to, že se o ní v posledních letech mluví jako o ozdobě Hollywoodu. S několika cenami Tony například za King Hedley II a Ploty je považována za jednu z nejlepších divadelních hereček, za čtyřletý seriál Vražedná práva má i televizní Emmy a tři oscarové nominace. První získala za jedenáctiminutové vystoupení ve snímku Doubt (2008), tu druhou za zmíněný Černobílý svět (2010) a třetí za filmové Ploty (2016) po boku Denzela Washingtona proměnila na zlatou sošku.

Cesta na výsluní byla pro Violu značně trnitá. Jako jedno z pěti dětí Dana Davise, trenéra koní, a služky, dělnice Mary, se narodila na chudé farmě prarodičů v Jižní Karolíně, než se s dalšími dvěma sourozenci přestěhovala na Rhode Island, kde se maminka aktivně zapojovala do Hnutí za lidská práva. Když jí byly dva roky, matku po protestu před Brownovou univerzitou zajali a s dcerou strávily hodiny ve vězení.

Na své dětství vzpomíná slovy: „Vyrůstala jsem v zoufalé bídě, nic nefungovalo. Oběd byl léta jediným jídlem za celý den.“ Její život se změnil, až když ji zařadili na střední škole do dramatického programu, po jehož absolvování se zúčastnila konkurzu na prestižní konzervatoř Juilliard School v New Yorku. V šestadvaceti na ni byla přijata po přednesení monologu ze známého románu Alice Walkerové Purpurová barva. Absolvovala ji v roce 1993. Od třiceti pak už byla nepostradatelná ve vedlejších rolí desítkách filmů rozličných žánrů.

V osobním životě je Viola Davisová, stejně jako její matka, aktivně zapojena do občanského hnutí za práva žen, zvlášť pak afroamerických. Říká: „Když jsem byla mladá, říkala jsem, že chci být bohatá a slavná. Chtěla jsem být známá divadelní herečka, chtěla jsem, aby mi diváci házeli na pódium květiny. Teď mám jak ocenění, tak slávu, a přesto cítím jakési rozčarování z toho, že našemu dědictví stále není věnovaná patřičná důležitost. Právě tomu má pomoci i produkční společnost JuVee, kterou jsem založila se svým manželem. Je hlasem pro ty, jejichž hlas není slyšen. Chceme postupně měnit tvář Hollywoodu,“ končí Viola Davisová, která je označovaná za jednu z nejvlivnějších osobností nejen v Americe.

Je patnáct let vdaná za o dvanáct let staršího černošského herce Julia Tennona, s kterým adoptovala v roce 2011 dceru Genesis, a je zároveň nevlastní matkou jeho dvou synů z předchozího manželství.

Letos vydala knížku pro děti, zmodernizovanou verzi klasiky z roku 1968 o medvídkovi v manšestrových kalhotách, nazvanou Corduroy Takes a Bow. Je inspirací pro mladé černošské dívky, za jejichž budoucnost cítí odpovědnost.