Vilma Cibulková: Rozhodně jsem nezmoudřela

To bychom se musely zeptat autorů. Ale rozhodně ji vymysleli dříve, než jsem prošla výběrem a byla do ní obsazena. Než tedy našli příznačný kabátek. Ještě bych k té charakteristice postavy dodala, že je přímočará, a to já umím být jen zřídka.

A vyvrátila bych vám, že má problémy s dcerou. Vidím to tak, že má naopak dcera Lenka starosti se svou matkou. Ale to se snad sluší ve všech rodinách, mají-li se dotyční rádi. A co se týče mne, tak ve svém osobním životě už rok sdílím se svou dcerou jen starosti konstruktivní a příjemné. Ještě musím dodat, že Ivana z Ulice je natolik impulzivní, že jsem měla co dělat, abych jí i já svým proslulým tempem vůbec stačila.

Rozumět jí musím, vždyť jí dávám podobu, ale co se týče styčných bodů, pak je to tak, že jí ráda propůjčuji něco ze své zkušenosti a empatie, ale stále v rámci Ivančiných rysů povahy, daných autorem. A ona mi zase na revanš párkrát dovolí smích, protože se jí chtě nechtě musím často zasmát.

Zastat také. To ještě častěji. Víte, potkám-li se ve svém životě s člověkem, co je přesvědčen o své bezchybnosti, pak zbystřím a příště se mu raději vyhnu. Poškrábaní a chybující mě zajímají mnohem více. Máme se o co podělit.

Postava Ivany mě baví podobně jako středoevropské počasí. Umí mě překvapit v dobrém i zlém. I ta její nemotornost, když zrovna myslí něco konečně dobře. Dobrák určitě je. Chci se nějak vyhnout tomu příšernému termínu „hodná“. Kde na takové hodnocení člověk vůbec přišel? Často se pozastavím nad tím, co se pod ním asi skrývá…

(Pobaveně) Ne, určitě ne ve smyslu těch častých dospěláckých vydírání Když budeš hodná, tak… Rodičovství je taková pekelná laboratoř, že? Tuhle jsem zaslechla v jedné pizzerii rozčilenou maminku, která na svého potomka vyštěkla: Ty nevychovanče nevychovaná! Tak pěkně si vynadat, a ještě k tomu před dítětem, že!? K smíchu, ale fatální pro potomka.

Jinou maminku, v jiném žánru a jiné ploše. Řekla bych to tak, že v tom filmu jsem jeden z tónů v symfonii. Ale nutný.

Každý rok jiné. Vždycky nové.

To zní jako pohoda na povel. Co je befelem, to moc pohody neskýtá. U nás se Vánoce liší podle toho, koho kolem sebe máme. Kde jsme a s kým.

No vidíte, a já netrvám na tom, že je musíme trávit zrovna doma. Krásné jsou, když mohu být s rodiči, krásné s dětmi. Ještě přesněji, krásné jsou vždy a kdekoliv, pokud máte rodiče a pokud máte děti. Několikrát se nám povedlo věnovat Štědrý večer takovým, kteří nemají vůbec nikoho. Takové Vánoce jsou nezapomenutelné.

Necháme se překvapit. Vánoce ještě nenastaly. (úsměv) Jistě ale se svými nejbližšími.

Krásné, jako celé moje dětství. Bylo nás pět. Tři holky a rodiče. A naše Krušné hory a Doupovské vrchy a vždycky hromady sněhu a my děti pořád venku.

Teď jste mi ale svou otázkou připomněla jednu vtipnou osudovou větu, kterou jsem pronesla, když mi bylo zhruba sedm roků. Moji rodiče se jí smějí dodnes. Řekla jsem: „Já mám strach, že až vyrostu, tak budu tvrdit, že jsem měla neradostné dětství.“

Přesně pamatuji, že té myšlence nepředcházel žádný konflikt, ani nepatrné jiskření, jen ta dlouhá, hlubokomyslná úvaha, než to ze mě vypadlo. Kde by mě tenkrát napadlo, že až vyrostu, bude moje dětství ta největší cennost, která se nedá ukrást.

Samozřejmě. Dominantou večera býval, a dodnes je, koncert. Tak zvaný. Po večeři, ještě před dárkovými orgiemi. Společně zpívané kánony většinou prosmějeme, protože se přes rok zapomenou… Maminka s holkama hrávala na klavír, já s tatíčkem na housle.

S přibývajícím počtem vnoučat ale přibývá každý rok i nástrojů – flétny, kytary, trubky – i tance, a s nimi navíc i kvality.

Tím nejlepším zvykem, který se za celá dlouhá léta nevynechal, ba maminka ho stále vybrušuje, jsou její autorské básně a balady, pochopitelně podány jejím přednesem. Neuvěřitelně vtipné. Maminka je každoročně aktualizuje dle stávající politické situace a sociálních podmínek a poměrů. Už dopředu je nám tedy jasné, co asi každému pod stromkem bude ležet.

Jeden hodně vytoužený dárek byly sáňky. Naši se v té době kvůli nim asi museli hodně uskrovnit, byla to novinka! Byly železné. Ale nejezdily. Jenom na ledu. A tak jsme se vrátili zpátky k pytlování.

Ano, to se vycpal igelitový pytel od ledku senem a hurá na kopec. Nejlépe to pytlovalo mamince, byla bravurní, protože byla těžká. Jeden z dárků jsme ale opravdu nečekali.

Náš vánoční stromek stával, a to by nás muzikanti za to jistě zaškrtili, na klavírním křídle. Ale kolik se toho pod takové křídlo vešlo! A jednou se pod ním skrývala krychle pod ubrusem. Když ho tatíček velkým gestem sejmul, stála tam prosklená vitrína na máslo a sýry, vyřazená z místního konzumu, tentokrát pro změnu plná ptáčků. Chůviček.

Dokud byli pod ubrusem, tak mlčeli. Navíc jsem v dětství tatínkovi přičítala nadlidské schopnosti, takže jsem to kouzlo zbaštila celé. My si jinak i dnes dárky většinou vyrábíme.

Dokud tatínek ještě pracoval u dráhy, chodívala jsem za ním do služby na hradlo, a to jsme pak načerno občas pokládali na koleje mince a plomby a čekali, až je mašina rozmázne, z pětníků vycházely doslova skvosty, každý rok pro maminku jiný šperk.

Dokud maminka nezjistila, jak se takový šperk vyrábí. To jsme pak slízli oba dva. A já se jí nedivím. Mě na tom dobrodružství ale bavila nejvíc ta lumpárna. Tatínek to ještě pěkně přibarvil, říkal: Opatrně a nenápadně, ať nás někdo nenačapá, jinak nás zavřou!

Kdepak. Jenom se dřív vstává. Uchovala jsem si z dětství jednu báječnou tradici: po ránu jsme vyráželi do lesa podarovat muflony a zajíce s plnými koši brambor a jablek. Protože žiji už více než dvacet let na okraji Prahy a máme nejblíže k Drábským světničkám, tak vyrážíme každoročně obdarovat zvěř do těchto zalesněných skal.

Rozneseme zásoby, zapálíme prskavky, na ohništi si opečeme chleba, spočineme a hurá zpátky domů vařit. Pak teprve chystáme tabuli. Spočívá v tom, že každý ze sezvaných hostů uvaří jeden chod, který si vybral z nejrůznějších koutů planety a který se vaří přímo na Štědrý den. Pak se vše seskládá do devíti chodů a zbaští do dna. A pak se hrábne do strun a do kláves…

Povětšinou.

Dítě jsem pořád, ale pětníky už padly. A tak kreslím, maluji, píšu, matlám figurky ze šamotu, snažím se cosi uplést, ale často ze zamýšleného svetru zbude jenom šála…

Ano, trpělivosti se věčně učím.

Tak letos jsem už svetr dotáhla do konce. To jen proto, že jsem měla nutkavou potřebu se zamyslet, a pro tyto účely je pletení vynikající prostředek. A navíc, já se musím pro věc nadchnout, abych u ní vydržela.

Když u něčeho nevydržím, pak snáze poznám, že jsem se do toho vůbec pouštět neměla. Nebyl v tom smysl.

Samozřejmě. To snad potkává kdekoho. Je možné, že s věkem vědoměji selektuju. Pokud se ale za čas k rozdělané práci vrátím, pak už ji z ruky nepustím, zřejmě si moji pozornost žádá, jen chtěla uzrát v jiném čase.

Pozor, mám velký záběr. Musíme brzdit. Řeknu to jinak. Víte, co je pro mě „Pojď sem“? Všechno, co dělám, musí mít pro mě ono „pojď sem“: zaťatý háček, dráp, špagát, vůni, zkrátka co si mne přitáhne a já jeho. Tak, abych ho se stejným, možná i větším „pojď sem“ dokázala předat dál. To mě baví. Asi proto, že to vůbec není snadné.

Nelituji, přesněji řečeno, nezamýšlím se nad tím jako nad ztrátou. Realizovat svoje představy na vlastní kůži vyžaduje úplně jiný čas a jinou energii, jinou zodpovědnost. Dotýkám se snahy, která mne asi naplňuje víc, než skýtá stálá střecha nad hlavou. Od dramaturgie přes režii a výrobu až po samotné hraní je všechno v našich rukou, a je to dobrodružná cesta. Takhle vznikla naposledy hra s názvem Druhá smrt Johanky z Arku v režii Světlany Lazarové a v podání mém, Ladislava Mrkvičky a Stanislava Lehkého.

Samozřejmě, ale kostým je to nejmenší. Spolu se svými kolegy je nás tolik, co prstů na jedné ruce, děláme si veškerou výpravu. Momentálně nás čeká nejtěžší kapitola, zajistit finance na nově chystané přestavení Slawomira Mrožka s pracovním názvem Hledáme Karla! Zatím tu výbornou nadčasovou komedii zkoušíme, tak nemohu křiknout hop, dokud nepřeskočíme.

Ne, Mireček si ponechal původní firmu, já hraji s úplně novým divadelním uskupením.

Samozřejmě, jen to, že člověk s partnerem nebo manželem už společně nežije, přece neznamená, že se zákonitě změní vztahy, které jsme konkrétně my dva budovali jedenáct let. A navíc, oslovení Mireček patří ještě do dob jeho mládí, kdy vytahoval lana po skalách. Díky lezcům tedy bude Mirečkem navěky!

Nemám co vylepšovat. Můj vztah k Šimonce se nezmění, dokud budu živa. Vždycky náš vztah byl, je a bude vztahem nejvzácnějším. Rozlišuji – dcera, droga, problém, starost… Když se ale na ni ptáte, pak by bylo přirozenější, kdyby u vaší otázky byla. Je dospělá, statečná a já si jí nesmírně vážím. Díky svým terapeutickým úspěchům by odpovědi zvládla s větším nadhledem.

Ale jeden zápas ji rozhodně ještě čeká a o něj bychom se mohly obě dvě s plnou náručí podělit. A to totiž nekonečný zápas s předsudky. Já se s nimi potkávám dnes a denně, a to bez ohledu na kvalitu mého života i práce.

Ano, je statečná. A spoustu skvělých vlastností má po svém tatínkovi. Oba jsou navíc ve znamení Býka.

Všichni tři jsme rohatí. Což nevylučuje velký respekt a obdiv jednoho k druhému. Občasné trky jsou jen postrky vpřed.

Kdopak by nám na tuto otázku mohl zodpovědně odpovědět? Že by naše skutky? Pokud si ale vystačíme s klišé, pak jsme rozhodně nezmoudřeli. Některé názory a hodnoty ve mně zůstávají neměnné, přestože na ně nahlížím jiným a novým prizmatem.

Je možné, že trochu jinak hospodařím se svými emocemi, čas je ke mně trpělivý, já k němu taky, oba si pěkně čekáme s dozráváním. Emoce ve mně totiž nestárnou, ba naopak ještě přibývají, tak proto ta vědomější hospodárnost.

Musím být, to bych jinak nemohla svoji profesi vůbec dělat.

Snažím se o to. Samozřejmě na jevišti si často vystačíme se zkratkou, v životě to musíme celé projít. Je to věčný páternoster, nahoru dolů, ale já mám ty své dřepy a vztyky dostatečně vytrénované. Snažím se je alespoň dělat po spirále, nesviští mi tolik vítr kolem uší.

Přirozeně. Ze zvědavosti. Upřesním vám to. Ani jeden z těchto sportů nepěstuji. Já jsem si je pouze osvojila, a to v rámci svých sil a možností. Ale když obě ty aktivity přešly do fáze, že mi kupříkladu parta potápěčů volala, jak se pěkně potápějí v Karibiku a zda se nechci ponořit s nimi, moje odpověď zněla: Tak si to užijte i za mě, já se právě nořím v metrových závějích v Jizerkách, neboť natáčím Krev zmizelého.

A když mi lezci volali z Indie a říkali: „Lezeme tu dva měsíce, přijeď si zalézt, ty to dáš,“ tak jsem právě pravidelně lezla na jeviště v Ungeltu. A tak si ráda vystačím s tím, že co jsem chtěla vidět, to jsem si prohlédla, a dolezla jsem až tam, kam mi vlastní sily dolézt dovolily.