Článek
Areálem majestátního gotického kláštera zní náboženské zpěvy, ozývá se kopání do míče a vítězný řev dětí po vstřelení gólu. Je neděle. Do opatství se sjely desítky zájemců o rozjímání s Bohem i ti, co se jen chtějí dozvědět z výkladu průvodce něco více o historii místa.
Zmínku o Vilemíně nečekejte. Mniši se o ní baví neradi. Byla přece kacířka. Co naplat, že právě v Chiaravalle žila, že jej ve druhé polovině 13. století proslavila a že jen díky cisterciákům mohl její kult vzkvétat. Dnes jich v opatství žije kolem desítky. O řeholi není zájem, říká průvodce. „Kdo by chtěl v 21. století dělit pozemskou existenci mezi modlení a těžkou fyzickou práci?“ dodává.
Výrobky mnichů – především potraviny – si můžete koupit v klášterním obchodě. Peníze jdou i na opravu budov areálu, z jehož rozsáhlého hospodářského zázemí zbyly už jen trosky.
Přijela se synem
Vilemína Česká se narodila podle historiků kolem roku 1210 v Praze. Do Milána přišla se synem někdy ve druhé polovině 13. století. Ačkoli žila velmi asketicky, naslouchali jí lidé z tamější smetánky, včetně příbuzné vládnoucího rodu Visconti Manfrédy.
lášter stále obývají mniši. V provozu je i obchůdek s jejich výrobky, především potraviny a náboženské předměty. I když nic nekoupíte, úsměv vám tu přidají zdarma.
„Vyloučit náhlé zjevení české královské dcery v Miláně nelze. Ale nedá se ani potvrdit,“ říká s opatrností Josef Žemlička, historik a odborník na středověk: „Víme o ní jen z inkvizičních milánských protokolů z roku 1300. Zmínku z doby, kdy Vilemína skutečně žila, nemáme.“
Z dochovaných střípků plyne, že byla skromná, oblékala se do chudých šatů, věnovala se charitě, měla výjimečné léčitelské schopnosti a v její blízkosti vždy stál nějaký obdivovatel. V Miláně a jeho okolí žila nejméně na třech místech, včetně Chiaravalle. Zemřela někdy kolem roku 1281, zhruba dvacet let poté, co začala vést zbožný život.
Žena vůdkyně
Kolem údajné české princezny vznikl v Miláně jeden z prvních křesťanských kultů, který výrazně vzýval ženský princip Ducha svatého. Říká se jim vilemínité, chodili v jednoduchých hnědých hábitech.
Věřili, že spása lidstva přijde zásahem osoby něžného pohlaví. Usilovali o zlepšení poměrů v církvi i společnosti. Po smrti Vilemíny je vedla papežka Manfréda, která doufala v ovládnutí Říma, v rozbití nefungujících katolických struktur a v nalezení nové cesty katolictví založené mimo jiné na pokřtění všech nevěřících – od muslimů po židy.
Historik Josef Žemlička v příběhu ztracené princezny příliš nevěří. „Vyloučit její existence se nedá,“ dodává.
V Itálii jim tehdy přála doba. Třinácté století přineslo rozkvět tamních měst i veliké majetkové rozdíly mezi obyvateli. Sociální napětí se vyostřilo. „Je možné, že kult měl ohlas i mezi chudinou, dobové zdroje o tom ale pochopitelně mlčí,“ zamýšlí se profesor Žemlička.
Vykopaný hrob
Hledáte-li Vilemínin hrob, vejděte do kostela – hlavní části kláštera v Chiaravalle. Vstup je zdarma. Při pohledu na oltář otočte svůj zrak vlevo. V koutě stojí socha s půvabnou tváří. Takto si princeznu představoval italský sochař Giacomo Manzu v 70. letech 20. století.
Podíváte-li se oknem do veřejnosti nepřístupného hřbitova, uvidíte hrobku charismatické vůdkyně. Kdysi k ní chodívala procesí lidí, ve víře v uzdravení se jí po dlouhé roky dotýkaly tisíce rukou. Více než 700 let je ale prázdná.
Její slávu ukončil zásah proti feministickému kultu vedený dominikány. Historička Lenka Stará píše, že v létě 1300 byly souzeny tři desítky kacířů. Ondřej Saramita a Manfréda z Pirovana skončili na hořící hranici. Zbylí zaplatili pokutu nebo na zádech či hrudi nosili za trest žluté kajícné kříže.
Posmrtně si to církev vyřídila i s údajnou princeznou. Její ostatky nechala v Chiaravalle vykopat a pro výstrahu Milánským spálit. Podle tehdejší víry jí akt měl vzít věčný klid.
Cisterciáci, kteří kult podporovali, provedli po jeho rozprášení hluboké pokání.
Dochovaný zápis
Dnes lze manuskript z inkvizičního procesu dohledat v milánské Ambrosiánské knihovně. Královský původ je v něm podle italské profesorky Mariny Benedettiové zmíněn třikrát, včetně zprávy o cestě stoupenců do Čech po Vilemínině smrti.
Ona sama údajně o tom, kdo jsou její rodiče, nemluvila. Potvrzení o urozenosti světice nenašli věřící ani v Praze. Možný otec Přemysl Otakar I. i sestra Anežka byli několik let, respektive měsíců po smrti. Zemi spravovali za nezletilého Václava II. Braniboři.
Kroniky mlčí o údajné vladařské dceři úplně. „Je to záhada. Pokud by byla potomkem Přemysla Otakara I. a skandál by byl jaksi diskrétní, české zdroje by o něm psát nemusely ze solidárnosti. Nezmiňují se o ní ale ani zdroje rakouské či německé, které by určitě vše s chutí využily,“ upozorňuje na tradiční škádlení feudálů profesor Žemlička.
Pohled na kostel, kde se scházela procesí Vilemíniných obdivovatelů.
Nastiňuje proto hypotézu, že Vilemína mohla znát dobře české šlechtické prostředí. „O její minulosti před příchodem do Itálie nevíme nic. Volně rozvažuji, zda to nebyla dvorní dáma. Jedna česká dcera Přemysla Otakara I. žila i v nedalekých Korutanech,“ dodává.
Zamýšlí se pak, proč tatínek mohl dceru vypudit. Třeba proto, že porodila nemanželského syna. Přemysl Otakar I. byl jinak známý svou krutostí. Na blízké při budování království ohledy nebral. Zapudil mimo jiné první manželku Adlétu Míšenskou i s jejich čtyřmi dětmi. V mocenském rozmachu se mu více hodila uherská princezna Konstancie.
Všiml si jí Palacký
V českých pramenech se Vilemína objevuje až v 19. století díky Otci národa Františku Palackému. Právě on v milánských archívech objevil zmíněný inkviziční protokol.
Italskou Guglielmu pak opatrně začlenil do genealogie Přemyslovců. Počeštil ji na Blaženu, neboť italsky se jí přezdívalo Felix, tedy Blažená. S otazníkem zůstává v rodokmenu dodnes.
Průvodce vypráví historii Chiaravalle. Zmínku o možné české princezně v ní nehledejte. Mniši se o ní baví neradi.
„Říkávalo se jí také Viléma, Vilemína, modifikací je více. Blažena je už docela násilná – odráží počešťování jmen, měst a oblastí v době Palackého. Ani Vilemína ovšem není pro přemyslovské princezny typické jméno,“ shrnuje Žemlička.
Říká, že pro něj osobně je charizmatička (osoba obdařená zvláštním darem Ducha svatého) zajímavá pouze jako možná hříčka dějin. Kdyby se její urozený původ prokázal, byla by sestrou svaté Anežky České. „Vytvořily by zajímavý kontrast: jedna světice, druhá kacířka,“ uzavírá.
Podoba se nezachovala
Pravdu o jejím původu neodhalí ani nejmodernější vědecké metody, třeba testy DNA. Z Vilemínina těla nezbyl ani popel. Do současnosti se nedochovala ani její tvář. Za to už ale inkvizice nemůže. Ve 13. a 14. století se žijící lidé zachycovali v umění výjimečně. Všechna její zpodobnění jsou proto zidealizovaná.
Jisté je, že ona sama i kult Milán ovlivnily na desítky let. Po její smrti se tam prý šířila šeptanda, že nová spása přijde opět z Čech. A jak všichni z hodin historie víme, více než sto let nato začal nápravu církve hlásat Jan Hus. Historici i tuto legendu zmírňují. Vznikla prý až někdy v 18. či 19. století.
Podoba Vilemíny se nedochovala. Zidealizované byly portréty také její údajné matky Konstancie Uherské. Na snímku je její socha na jedné z budov v Předklášteří, kde založila klášter pro řeholi cisterciaček.
Ať to bylo s Vilemínou jakkoli, budete-li v Miláně, vyčleňte si pár hodin a zajeďte do Chiaravalle. Cesta je jednoduchá. Stačí vyjít z metra M3 ve stanici Corvetto a přestoupit na autobus 77. Daleko od domova se vám otevře příběh osoby, která je možná českou zatoulanou princeznou. A s důrazem na ženu jako hybatele světa jistě předstihla nejen svou dobu.
Vilemína a její kult
Narozena v r. 1210 v Praze králi Přemyslu Otakarovi I. a Konstancii Uherské.
Na svět měla přijít o Letnicích, v den Seslání Ducha svatého, slavený 50 dnů po Velikonocích.
Kolem r. 1260 se i se synem ocitá v Miláně.
Proslavily ji skromný život, léčitelské schopnosti, pomoc chudým a nemocným.
Oblékala se do hnědého hábitu, stejně jako její věrní.
Na těle měla mít podobně jako Ježíš Kristus pět ran. Byla proto pokládána za inkarnaci Ducha svatého, jeho ženskou podobu.
S inkvizicí se setká už za života, vyvázne bez obvinění.
Zemřela někdy kolem r. 1281 ve farnosti kostela svatého Petra u milánského Dómu.
Pohřbili ji do drahé hrobky v Chiaravalle, k níž chodili lidé věřící v její vzkříšení. Procesí připomínala v mnohém pohanské rituály. Důležitá v nich byla i esoterika.
Léčivý měl být už roztok vody a vína, kterým se omývalo tělo zesnulé. Později k uzdravení stačilo prosté dotýkání se hrobu.
Stoupenci věřili v zánik tehdejšího modelu katolictví. Předvídali i svůj dočasný skon, „Jidášovu“ zradu.
Inkvizice vilemínity rozprášila v létě 1300. Vadilo jí mimo jiné, že společenství konalo vlastní mše vedené kněžkou, papežkou Manfrédou. Ta skončila na hořící hranici s Ondřejem Saramitou, hlavním vykladačem učení. Vykopány a spáleny byly i ostatky Vilemíny.
