Viktorka z Babičky: Jak se liší román a realita?

Viktorie Terezie Židová přišla na svět 9. června 1792 v Červené Hoře na Náchodsku ve stavení číslo 4. Narodila se Anně Židové rozené Lelkové a jejímu manželovi, chalupníkovi Antonínovi Židovi (objevuje se také varianta jména Žídek či Zítko), což zaznamenala křestní matrika v Červeném Kostelci.

Za kmotru jí šla Terezie Středová a za kmotra Josef Tuček, oba z Červené Hory. Pokřtil ji kostelecký kaplan Antonín Vondráček. Její jméno je v matrice zapsáno jako „Viktoria Theresia Židin“. Do školy chodila ve dva kilometry vzdálené Slatině nad Úpou, neboť v jejich vsi škola nebyla.

„Viktorka byla děvče jako malina; daleko široko nebylo jí rovné. Svižná jako srna, pracovitá jako včelka, nikdo nemohl by si lepší ženy přát,“ vypráví rýzmburský myslivec v knize Babička.

Chlapci se za krásnou dívkou otáčeli, zvlášť když měla od otce, žernovského sedláka, dostat slušné věno. Ráda tancovala a nikdy nezůstala stát v koutě.

Ve skutečnosti se její podoba nezachovala, na přelomu 18. a 19. století nebývalo zvykem portrétovat chudé dívky. Pokud budeme věřit líčení červenohorského kronikáře, sepsanému na základě vzpomínek pamětníků, byla to drobná dívka s kulatým obličejem a dlouhými černými vlasy: Libuše Geprtová, která ji ztvárnila ve slavném televizním zpracování Babičky z roku 1971, jejímu typu odpovídala dokonale.

Skutečnost i literární fikce se shodují v tom, že dívčina láska k myslivci byla vášnivá a zhoubná. Románová Viktorka se jí zpočátku bránila, avšak marně. Nepomohl ani amulet proti uhranutí od kovářovy ženy. Utekla za ním a za sebou nechala všechno, co do té doby představovalo její svět.

Skutečná Viktorka se zachovala stejně. Svého vojáka potkala zřejmě někdy v roce 1812, když pracovala ve službě u sedláka Václava Mikše v Žernově. Byla to neklidná doba. Francouzský císař Napoleon sbíral armádu proti Rusku. Rakouský císař František I., nejdříve jeho nepřítel, poté jeho tchán, nemohl zůstat stranou. Josefovská pevnost praskala ve švech a vojáci, kteří se už nevešli do kasáren, byli ležením po okolí.

V Žernově se ubytoval pátý prapor polních myslivců. Jak vysvětluje publicista Stanislav Motl v knize Tváře osudu, šlo o oddíly rakouské lehké pěchoty, které vznikly ze sboru původně tyrolských dobrovolníků. Tito vojáci byli vyzbrojeni moderními puškami, pohybovali se v rojnici před vlastní pěchotou a měli za úkol přesně mířenou palbou rozrušovat nástupní formaci nepřítele.

A do jednoho z nich se Viktorka bezhlavě zamilovala. Když ho převeleli, odešla sloužit do Hanušova statku v Olešnici, kde byla provdána její sestra. Nevydržela tam ale dlouho.

„Táhlo ji to za ním. A tak za nějakou dobu z Olešnice mizí. Kroky ji vedou do Josefova. Těžko si dnes dovedeme představit, co tato událost – na počátku předminulého století, a ještě k tomu v malé obci – znamenala. Dívka uteče za vojákem… Celý kraj si měl o čem vyprávět. Dnes už nezjistíme, jak dlouho se Viktorka zdržovala mimo domov a zda svého vyvoleného opravdu našla. Někdo tvrdil, že jakýsi profous vzal na tu nešťastnou zamilovanou holku důtky a vyhnal ji hned ode dveří kasáren,“ píše Stanislav Motl.

Podle vzpomínek pamětníků následovala nešťastná Viktorie vojenský oddíl po kraji. Nějaký čas strávila v Josefově, poté v Hradci Králové. Čím vším si asi muselo projít osamělé děvče ve víru napoleonských válek… Putovala s vojáky jako markytánka? Byla věrnou družkou jednoho muže? Miloval ji a opustil? Nebo ho zabili? O tom kroniky mlčí.

Víme jen, že se jednoho dne vrátila: bláznivá – a těhotná. Slovy rýzmburského myslivce z Babičky: „V té zpustošené, zvlčené postavě ztěžka jsem ji jen poznat mohl. Ale byla to ona! Šat její měl panský kroj a musel bývat pěkný, ale teď byl všecek zedrán. Na postavě její shledal jsem, že je matkou.“ Když nadešel čas, porodila miminko, které hodila do řeky Úpy. A potom mu po večerech chodívala ke splavu zpívat…

Také Viktorie Židová byla po návratu zlomená a zbavená jasného uvažování. „Zavedla se s vojákem, když v Červené Hoře bytem leželi, a nic dobrého jí z toho nevykvetlo. Voják – černý myslivec – ji opustil a Viktorka tesknila, až se rozstonala. Dlouho ležela pádem, vykřísala se, ale krása s ní spadla, svět si pokleskem zkazila a ostala pomíchaná na rozumu,“ napsal červenohorský kronikář Julius Janků.

Podle pamětníků se „z ďoučete plného života stala dívkou pomatenou, jež jako padlá nepřišla nikdy do rodné chalupy“. Toulala se pod širým nebem. Přespávala v malých jeskyňkách: buď v lese pod Žernovem zvaném Dubina, nebo pod převisem na stráni ve Zlíči. Často také sedávala u ratibořického splavu či v trámoví slatinského mostu, který později vzala povodeň.

„Ve stavení pojedla, ale když jí na cestu dávali, nebrala. Kde měli děti, hnala se ke kolébce a děti hýčkala. Cestou hvízdala,“ píše se v červenohorské kronice.

„Byla to osoba skutečně pomatená a živila se žebrotou. Chodila vždy v čistých, vypraných šatech, které prala buď v řece Úpě, nebo v potoce. Šaty sušila na břehu na keřích. V létě ráda po lese sbírala houby, dělala z nich hromádky, obojí houby dohromady, jedlé i jedovaté. Neměla ráda mladá děvčata. Když je potkala, tak jim sprostě nadávala,“ zapsal žernovský kronikář Jindřich Valášek a zdůraznil, že „tento můj záznam je skutečný, autentický, mně ho vyprávěl můj otec, narozený v roce 1878 a jemu to říkala jeho matka Josefa, rozená Kaněrová ze Zliče, která Viktorku osobně znala“.

Dejme opět slovo Boženě Němcové. „Jednou v noci stál jsem na čekání, na stráni nad Starým bělidlem; měsíc svítil jako ve dne. Tu vidím vycházet Viktorku z lesa. Když jde, nese ruce přes sebe položené, hlavu kupředu schýlenou a běží tak lehce, až člověku se zdá, země že se nedotýká. To utíkala tak z lesa a zrovna k splavu,“ vypráví rýzmburský myslivec.

„Když jsem dobře přihlídl, vidím, že cosi do vody zahazuje, a slyším ji tak divoce zasmát se, až se mi vlasy zježily. Pes můj začal hrozně výt, já se tenkráte hrůzou třásl. Viktorka sedla si ale potom na pařez a zpívala; nerozuměl jsem ani slova, ale nota byla k ukolébavce, co zpívají matky dětem: Spi, děťátko, spi…“

O miminku se zmiňují obě kroniky, žernovská i červenohorská. „Děťátko – šílená – utopila v řece u Žebrácké rokle,“ píše se v červenohorské. Podle žernovského kronikáře novorozeně ve strži jen pohodila. Narodilo se snad mrtvé? Nebo ho zabila, a nebyla odsouzena s ohledem na choromyslnost? To není příliš pravděpodobné, tehdejší doba byla – zejména k provinilým ženám – přísná. Navíc v žádné matrice neexistuje záznam o narození Viktorčina miminka.

„Je to poměrně velká záhada, ale nějaké indicie tu přece jen jsou. Ve sbírce matrik, spravovaných ve Státním oblastním archivu v Hradci Králové, archivním oddělení Zámrsk, lze dohledat informace o narození a zároveň i úmrtí dvou původem neznámých novorozenců,“ konstatuje Jaroslav Čáp ze Státního okresního archivu Náchod.

U zámku v Ratibořicích byl v červnu 1811 nalezen opuštěný chlapeček pokřtěný Jan Petr Hund (zemřel ve věku 2 měsíce) a v září 1820 chlapeček pokřtěný August Leopold Trouwe (zemřel ve věku 1 měsíc a 2 týdny). Šlo jen o náhodu? Nebo má některý z těchto záznamů souvislost s Viktorkou?

Vyloučit se to nedá. Nicméně první miminko přišlo na svět pravděpodobně dřív, než svého myslivce poznala, a druhé zase v době, kdy už ji nejspíš dávno opustil, takže to není úplně pravděpodobné. Novorozenec utopený ve splavu bude spíš básnickou licencí Boženy Němcové. Inspiraci však čerpala v realitě.

Viktorka totiž přece jen porodila, ale daleko později. Jak potvrzuje červenohorská farní matrika, Viktorie Židová, v té době dvaačtyřicetiletá, „dala život dítěti – 14. srpna léta Páně 1834“, a to v Červené Hoře číslo 8, v domku, odkud snad pocházela její maminka. Nemanželský syn dostal jméno Jan, v matričním zápisu Johann. „Nikdo neví, kdo byl jeho otec,“ konstatuje kronikářka Červené Hory Ludmila Jirásková. Zneužil někdo opuštěnou bláznivou tulačku, jak spekuluje publicista Stanislav Motl? To se můžeme jen dohadovat.

Nicméně známe další osud dítěte. „Dne 4. 9. 1834 Červená Hora čp. 28 – v 6 hodin ráno zemřel onen Jan Žid, ve věku 21 dní, nemanželský syn žebračky Viktorie Židové, a téhož dne v 6 hodin odpoledne pohřben Františkem Kernerem, kosteleckým knězem, úmrlčí list vystaven 5. 9.,“ cituje archivář Jaroslav Čáp z matriky červenokostelecké farnosti.

Božena Němcová nechala svou romantickou literární postavu zemřít mladou: bláznivou Viktorku při bouři zasáhl blesk tak, že měla „od ramena až k noze na levé straně šaty spáleny“.

Ve skutečnosti se Viktorie Židová i přes těžký život těšila dobrému zdraví podstatně déle. Když čtrnáctiletá Barunka Panklová pletla věnečky s ostatními vesnickými děvčaty, měla za sebou dvaačtyřicetiletá Viktorie porod syna Jana. Přesto slavnou spisovatelku přežila o šest let.

Jak vzpomínal kronikář Jindřich Valášek, jeho pradědeček Josef Kaněra, starosta Zlíče, nalezl na podzim 1868 při pochůzce lesem Viktorku „v posledním tažení“. Ležela vysílená na pozemku, jenž mu patřil, pod převisem na stráni zvané Kaněrova, kde často přespávala. V tu chvíli si uvědomil, že pokud zde stará opuštěná žena zemře, bude mít výdaje s pohřbem jeho obec.

„Sedlák nelení a běží do vesnice. Rychle sežene několik pomocníků, zapřáhne a jede s koňmi a bryčkou zpátky. Polomrtvou žebračku vynese za pomoci několika druhů z jeskyně a naloží ji do vozu. A pak se dá rychle na cestu. Je dlouhá přes čtyři kilometry a vede do Červené Hory, do obce, kam Viktorka Židová přísluší,“ popsal situaci Stanislav Motl v knize Tváře osudu.

Podařilo se, starosta Kaněra přivezl Viktorii do vsi ještě živou. Zemřela v domku číslo 8 - kde kdysi porodila syna – v sobotu 17. října 1868 „o páté hodině“.

V matrice je jako příčina smrti uvedena sešlost věkem. O dva dny později byla pohřbena na obecní útraty do společného hrobu chudých na městském hřbitově v nedalekém Červeném Kostelci, pod který červenohorská farnost spadala.

V místě tehdejšího hřbitova se dnes zelená zahrádka s Viktorčiným symbolickým hrobem, který je součástí Muzea Boženy Němcové. V přilehlém domku kupce Augustina Hůlka totiž spisovatelka krátce po svatbě bydlela.

Kovaný železný kříž nad kenotafem nese desku s poněkud matoucím nápisem: „Zde odpočívá Viktorka, narozená r. 1792, dcera Ant. Žida, zemřela 17. X. 1868.“ Není to pravda. Hřbitov v Červeném Kostelci byl později přemístěn a ostatky ze společného hrobu chudiny skončily v místní kostnici. Tam někde mezi tisíci dalších spočívají zřejmě i kosti Viktorie Židové.

Každé slovo nemůžeme věřit ani obecním kronikám. Pamětní kniha obce Červená Hora byla založena v roce 1922 a pamětní kniha obce Žernov o rok později. Vznikaly tudíž víc než půl století po Viktorčině smrti. Jejich věrohodnost je – na rozdíl od farských matrik – poněkud nejistá.

Kronikáři vycházeli z vyprávění pamětníků, kteří byli ve věku jejich rodičů a prarodičů. Paměť může po tolika letech klamat. Nehledě na vliv samotné Babičky, která vyšla poprvé v roce 1855. Viktorčina tragédie, jak ji popsala Božena Němcová, mnohé lidi dojala, a mohla zpětně pozměnit i vzpomínky, aby lépe odpovídaly knize.

Jedno je však jisté: Viktorie Terezie Židová skutečně existovala. A její osud byl krušný možná ještě víc než osud bláznivé Viktorky.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Babička: Obrazy z venkovského života - Božena Němcová