Viktorie Čermáková: Být navenek svatá není zdravé

Byla jsem divadelní herečkou asi pětadvacet let, do divadla jsem přišla ve čtrnácti. Cítila jsem se v divadelním světě o dost lépe než v tom reálném. Ale i v tomhle vysněném světě přicházejí chvíle úzkosti, kdy se ptám: Má vůbec smysl to, co tu dělám?

Kolem pětatřiceti jsem si začala uvědomovat, že jsem si od divadla slibovala zbytečně moc. Vnímala jsem ho jako magický prostor se silným vlivem na celou společnost. Doufala jsem, že když budeme hodně pracovat a budeme upřímní, bude to na ni mít nějaký citelný dopad.

Jenže jsem po čase získala pocit, že být interpretem na tohle nějak nestačí a že mě to přestává bavit. Měla jsem dvě možnosti: být jako herečka po zbytek života naštvaná, že to režiséři neumí vždycky udělat tak, abych já byla s jejich výpovědí o našem společném světě spokojená, nebo to vzít do rukou sama a mít jako režisér větší vliv na to, co se vlastně divadlem říká, popisuje a řeší. Přihlásila jsem se na režii na DAMU a od té doby se věnuji režii.

Určitě, i když to má svá úskalí. Všechno je teď na mně. Výhry i prohry inkasuju já. Být režisér taky znamená být vůdce. Nelze tu kuňkat nebo říkat: Hele, udělej si to, jak chceš.

Ať už je člověk ženou, nebo mužem, musí tady prostě projevit zmužilost a musí být připraven čelit konfliktům, které zákonitě přijdou. Na určité vykládání světa či života jsou totiž lidé velice citliví, a pokud jdete proti jejich přesvědčení, jsou z toho mnohdy opravdu konflikty na život a na smrt.

Mám hlavní zodpovědnost, přestože je divadlo založeno zejména na spolupráci všech zúčastněných. To je to, co mě na něm vždycky přitahovalo. Divadelní společenství je takový malý model světa.

To byste se musela zeptat jeho. Určitě už o tom někde mluvil. Jsme od sebe docela věkově vzdáleni, je o sedm let mladší. A já už tak kolem patnácti moc doma nebývala. To mu bylo plus minus sedm, a tak si nejsem jistá, jestli jsem ho mohla v té době nějak ovlivnit.

Když byl malý, tak jsem ho samozřejmě převlékala za různé postavy a vymýšlela různé akce. No, nevím, jestli s tím byl spokojený. Narodila jsem se, když maminka ještě studovala loutkoherectví na DAMU a tatínek se zrovna dostal na FAMU. Tahle původní rodinná atmosféra nás asi ovlivnila oba. Bohužel rodiče se záhy po Hynkově narození rozvedli.

Tu nabídku jsem přijala mimo jiné i proto, že jsem tak měla možnost strávit s bratrem nějakou dobu společně a blíž se s ním seznámit. Práce před kamerou byla ale jinak stejná jako s cizími lidmi.

Herec musí prostě umět vystoupit ze své komfortní zóny. Objímat se s úplně cizími lidmi, smát se věcem, které mu třeba nepřipadají směšné, plavat oblečený ve studené vodě nebo se oblékat do něčeho, co by si v životě neoblékl atd.

To všechno jsou velké tlaky na psychiku, takže jestli vás pak před kamerou nutí líbat se s vlastním bráchou, anebo s cizí ženou, jako ve filmu Osm hlav šílenství, je vlastně úplně jedno.

Myslím, že ano a snažíme se o to od té doby dál.

Když jsem se rozhodla, že budu režisérem, byla jsem přesvědčená, že právě se ženami se mi bude spolupracovat nejlépe. Že herečky ocení prostor pro tvorbu a porozumění, které jim přinesu.

Že je povedu bez manipulace tak, aby jim to bylo spíše příjemné a měly možnost se na celé věci partnersky podílet. Překvapilo mě, že na nějaké partnerství s režisérem je málokdo zvědavý.

Pro ně je často důležité, že je vede režisér muž, protože je to víc inspiruje. Je tam nějaká přirozená souhra pohlaví. I já se kupodivu mnohdy lépe domluvím s mužským osazenstvem. Ale záleží na konkrétních lidech, nedá se to generalizovat.

Jen jsem prostě byla dost překvapená, že když jsem někdy dělala ryze ženské představení, herečky opravdu nebyly nadšené, že je povede žena. Že by se na mne jen kvůli tomu těšily, to opravdu ne. Záleží ale samozřejmě na tom, jaké jsou zavedené pořádky a vztahy v tom kterém konkrétním divadle.

Určitě. Když je někdo opravdu důstojný stařec, lidé se mu lépe svěří do rukou. Je to archetyp, kterému se těžko ubráníte. Když nějaká dívenka začne jemným hláskem říkat, že bude asi dobré jít nejdřív dopředu a tam se pomalu otočit, málokdo tomu vůbec popřeje sluchu. Je těžké s tím bojovat.

Neznamená to, že by se dívenka nikdy nemohla stát režisérkou, ale musí si zřejmě vytvořit tým takových lidí, kteří archetypy nepotřebují, nebo jim dokážou vzdorovat.

Lidí, co za sebou nepotřebují mít důstojného starce, pojistku před ztrapněním. A takových lidí není mnoho, neboť divadlo je nebezpečná disciplína a herec tu veřejně dává všanc svou čest a pověst. Herci mají tudíž rádi silné a mužné režiséry, kteří vytvářejí pocit bezpečí.

Člověk s tím musí bojovat, jen když je žena a tu profesi chce dělat. Já ze sebe prostě důstojného starce neudělám. Ani energického muže, přitažlivého pro herečky. Buď to tedy můžu prohrát, přiznat špatné rozhodnutí a skončit s tím, nebo si hledat témata a týmy, se kterými jít do toho bude mít smysl. A možná, až ze mě bude důstojná stařena, už to půjde lépe.

Určitě. I když vztah matky a syna bude asi o něco jednodušší. Na té hře mě zajímalo hlavně to, že je o rodinném klanu, který se táhne od začátku minulého století do jeho konce. To je doba, která mě velmi zajímá.

Pozice ženy v něm. Její moc a možnosti. Na začátku století nebyla antikoncepce ani volební právo a ženy mohly těžko ovlivňovat, jestli vůbec budou mít nějakou kariéru.

Oproti tomu tlak na ženy, který nastal od 90. let, na to, co všechno by měly zvládat, jak být šťastné a co všechno by měly osobně a profesně naplnit, je ten druhý protipól. Rozdíly v nárocích na ženy během 20. století jsou tak markantní, že mě to nepřestává fascinovat.

Každou konkrétní ženu pak samozřejmě ovlivňuje to, kdo ji vychovával. A i když je Máma říkala, že bych neměla anglická hra, myslela jsem u ní hlavně na svůj vlastní život a osud. Přemýšlela jsem, jak mě vlastně vychovávala moje babička. Žila ve stejné době jako hlavní postava naší hry jménem Doris, kterou hraje Radka Fidlerová.

Procházelo mi hlavou, jak vlastně ta moje babička ovlivňovala chod celé rodiny. Přemítala jsem o jejích skvělých i špatných vlastnostech. Jak silně ovlivnila nás, svoje vnuky, a jak má dokonce vzdáleně vliv i na naše děti.

Byla to zvláštní povaha. Pocházela z hornického města. Její rodiče měli hodně dětí a ještě si přibrali na vychování dva sirotky. Babička se od sedmi let o všechny děti starala.

Byla silná a zvyklá dřít, mít několik zaměstnání a v noci ještě umýt podlahu nebo vyprat. Byla velmi rozdávačná a nebyla schopná myslet na sebe, pečovat o sebe a brát se vážně.

Zajít si k doktorovi, nechat si udělat nové brýle, to neexistovalo. Pečovala o všechny okolo, nikdy však o sebe. Nedokázala ani přijmout dárek. Plno lidí nám říkalo, jak se máme, že naše babička je svatá žena.

Myslím, že není zdravé být navenek svatou ženou. Ukazovat všem, jak se pro ně rozkrájím, a o sebe nedbat. Je to docela blbé dědictví, se kterým i já bojuji, i když babičce samozřejmě za strašně moc věcí vděčím.

Spíš mě mate, když se to tvrdí. V podvědomí to stoprocentně vyřešeno nemáme. Podobné modely chování jsou v ženách silně zaťaty a zaklety. Ačkoli dávno předstíráme, jak jsme moderní, pereme se s tím.

Ano, a o tom je ta naše inscenace. Zamýšlíme se, jak to sladit a nejít do extrému. Být samostatná, silná a svobodná, ale nepodobat se mužům, a tím pádem si pro ně zachovat přitažlivost, to je trochu oříšek.

To je složité. Poprvé jsem se vdávala v sedmnácti letech. A po roce se rozváděla. To jsem si v podstatě zopakovala ve svých čtyřiadvaceti. Tahle první dvě manželství byla spíš způsobem, jak se dostat co nejdál z rodiny, kde pro mě bylo dost nemožné existovat.

Normální by bylo s někým nejdřív chodit a pak se rozejít, získávat nějaké zkušenosti, ale já se vždycky rovnou vdala. To asi nebyla úplně regulérní manželství, spíš shody okolností vzniklé z nějakého náhlého pocitu blízkosti, protože ten se v naší rodině po matčině novém sňatku moc nevyskytoval.

Moje třetí manželství bylo ale celkem naplňující a vydrželo patnáct let. Manžel byl režisér, takže bylo založeno na spolupráci a porozumění. Vlastně pořád jsme mluvili o divadle: ve dne, v noci, do rána, pořád.

Myslím, že po určité době se podobné vztahy vyčerpají. Jsou zatěžující, není v nich prostor kompenzovat věčné napětí něčím úlevným. Práce je i u jídla, v noci pak probíhají nesmyslné hádky. Je to dost náročný projekt, míchat práci a osobní vztahy.

No, právě. Často spolupracuju s lidmi, kteří mi jsou blízcí, a těžce pak nesu, že se to neobejde bez konfliktů. Přitom vznikají ze zdánlivých maličkostí. Pro lidi zvenku je asi komické, že i déle než měsíc dokážeme s výtvarníkem řešit, třeba zda na scéně bude nějaká stěna a jak bude vypadat.

Myslím, že spousta zdravotních obtíží, co mám, pramení právě z toho. Říkám si často, že od toho odejdu, budu dělat něco jednoduššího, odpracuju si svoje a pak budu doma myslet svobodně na cokoliv jiného. Oddělím lidi z práce od lidí blízkých a tím zmenším nebezpečí konfliktů. Zatím se to nepodařilo.

Je totiž výhodné spolupracovat s lidmi, kteří jsou nám velice blízcí, protože jde vždycky o společné myšlení a cítění při vytváření toho modelu světa, který v divadle vždy společně konstruujeme.

Ano, je. Ale dělá trochu jiný druh divadla než já. Od začátku si umíme naše světy oddělit, takže si do nich intenzivně nezasahujeme. Pracovní život oddělujeme od toho osobního. Snad jsem se trochu poučila.

Může se vám hodit na Zboží.cz: