Vida Skalská Neuwirthová: Přání si plním za jízdy

Z filmového plátna brzy zmizela a pod vlivem rodinné historie se rozhodla šířit mezi nejmladší generací povědomí o židovství. Věnuje se nadšeně dětskému divadlu v souboru Feigele, který založila ještě před filmovou slávou Tří veteránů.

„Josefe, hloupý Josefe, pojď s námi do školy,“ letí vzduchem zvonivý, autoritativní a zároveň vlídný pokyn autorky a režisérky v jedné osobě. A deset holčiček a kluků na jevišti pražské Židovské obce začne poslušně pokřikovat na muže uprostřed. Právě se zkouší hra o Golemovi, s níž vystoupí během prosincového svátku chanuka.

„Chodí ke mně dokonce už druhá generace, takže mám princezny, které jsou dcerami prvních královen,“ pyšní se. Potom Feigele objede nějaké školky, zahraje na Hagiboru a v čerstvě opravených synagogách.

Do toho ještě zvládá provázet turisty po Praze, Terezíně i dalších městech, což je teď i jejím hlavním zaměstnáním. Píše ale také knížky, nazpívala CD, vychovala dva syny a za pár měsíců se stane babičkou.

„Někdy se až divím, co všechno stíhám. Ke konci roku bych mohla pracovat na trojitý úvazek. Čekám, kdy se moje hlava rozskočí. Ale pak přijdou měsíce, kdy se to trochu zklidní,“ rozpovídá se usměvavá, energická Vida, po manželovi Neuwirthová.

Velké černé oči, havraní vlasy, výrazná gesta. Podle sochaře Jaroslava Róny svého času nejhezčí holka v Praze, „hebrejská princezna“.

Postupně, rodiče mi nechtěli komplikovat dětství, v totalitní společnosti nebylo židovství zrovna populární. Hlásit se k němu nebylo přímo nebezpečné, ale ani dobré. Když jsem se táty ptala, proč má vytetované číslo na ruce, odpovídal, že je to číslo do nebe, že to tam má předplacené. Až ve čtrnácti letech mi řekli podrobnosti o naší rodině, že 30 příbuzných zahynulo v koncentračních táborech.

Ale ani ve čtrnácti nevíte, jestli máte být na svůj původ hrdá, nebo o něm radši nemluvit. Každopádně mě zaujal. V tom věku se navíc každý potřebuje vyčlenit, být jiný než ostatní, zvláštní.

Začala jsem chodit na Židovskou obec a k rabínovi, kde jsme se s pár dalšími tajně vzdělávali. Jednou bylo na svátek chanuka pozváno populární Mimtrio, aby udělalo program pro děti. Michal Nesvadba nakreslil na jevišti velký stromeček. Namítla jsem, že se to sem příliš nehodí.

Nakonec načrtnul jakousi dámu a nabídl dětem, aby ji ozdobily. A mně došlo, že musím něco udělat já, jinak židovské děti nebudou vědět nic o svých kořenech a tradicích. Oslovila jsem pár rodičů, kteří se nebáli, a s dětmi jsem nacvičila u rabína doma první představení o královně Ester. Naši z toho nadšení nebyli, báli se, že si zkomplikuju život.

Přímo ne. Před každým vystoupením se ovšem muselo jít na policii a žádat o povolení kulturního programu. Na otázku, co se bude hrát, se vždy uvedlo: Pohádka pro děti. Což je uklidnilo. Že šlo většinou o biblické příběhy, už naštěstí nedohlédli. A tak jsme hráli…

Ze zpětného pohledu si uvědomuji, že naše divadlo byla v té době asi jediná pražská aktivita pro židovské děti. Zatím si skoro všechny pamatuji a je hezké je teď vídat na Obci. Třeba jsem tomu napomohla…

Od gymnázia jsem se pohybovala zároveň v amatérských divadlech a ve společnosti kolem Tomáše Vorla. Ten mi také nabídl první roli ve svém studentském filmu Dáreček…

Na zkoušky na DAMU nás s Evou Holubovou připravoval pan Nedbal – jenže mě nevzali. Chtěla jsem to zkusit za rok a mezitím sbírat zkušenosti jako elévka. Zaměstnali mě v divadle Sluníčko, kde potřebovali vedle loutek živého herce – Kryštůfka Robina do Medvídka Pú. A já se zamilovala do loutek.

Líbily se mi reakce dětí, jejich spontánnost, bavilo mě to s nimi mnohem víc než s dospělými. Takže jsem tam zůstala, a protože někteří kolegové z divadla učili zároveň na škole, dostala jsem od nich i potřebné znalosti.

Je fakt, že sami se pohybovali v jiné oblasti – táta byl účetní a máma právnička. Po nich to převzali skokem moji synové. Můj bratr studoval medicínu, tam to bylo vyřešené. A u mě si rodiče zvykli, že jsem spíš do toho kumštu.

Měli jsme stromeček a dostali dárky, tak jako v ostatních rodinách. Jen jsme někdy v té době jeli na hory. Myslím, že většina židovských rodin se tu asimilovala, cítily se jako Češi s židovskými kořeny, nebyly ortodoxní.

Táta měl i židovské jméno – Vítězslav Mojše Abeles. Ale ani jeho rodina nebyla příliš pobožná. Jeho bratr roku 1938 dokončoval medicínu a profesoři mu doporučili změnit jméno. Tak vzali doma seznam a ukázali prstem na Skalský. Díky tomu školu dokončil a pak v Terezíně přežil jako doktor celou válku.

Táta byl také v Terezíně, pak v Osvětimi, Birkenau, Buchenwaldu a Flosenbürgu. Na konci války se mu podařilo uprchnout z pochodu smrti a do osvobození se ukrýval.

Američané ho odvezli do nemocnice v Praze, kde ho našel bratr. Už od dveří volal: Ukaž levou nohu! A byl rád, že ji vidí. Před časem ho totiž pronásledoval v horečkách strašný sen, že někdo řeže tátovi nohu. Zjistili potom, že zrovna v té době byl v Osvětimi a doktor Mengele mu na noze dělal pokusy. Bratři byli propojení, i když 500 kilometrů od sebe.

Táta si po válce dodělal školu, našel zaměstnání a bydlel s bratrem a jeho ženou. Jednoho dne přišel a říká: Jestli se někdy ožením, tak s tou právničkou, která tu dnes sháněla místo. A to byla moje máma. Jako vždy měl plán, který úspěšně realizoval.

Vida se jmenovala první láska mého dědečka z Černé Hory, což babička asi netušila a na jeho přání tak pojmenovala moji maminku. Díky tomu nezvyklé jméno povolili za doby minulé i u mne. Původ má historický: jakýsi statečný dalmatský bojovník (který ale prohrál v bitvě) se jmenoval Vid, česky možná Vít, a Vida je jeho ženská podoba.

Tmavý vzhled jsem podědila po prapříbuzné. Táta vzpomínal, že kdysi měli v rodině herečku, což se tehdy bralo jako značně nevhodné povolání, která vypadala jako já. Od ní to přeskočilo.

Ne. Je pravda, že kdysi žil v Praze ortodoxní rabín David Neuwirth. Ale manželova rodina s ním nemá nic společného. I když… asi o nikom nemůžete říct, jaký je přesně jeho původ, kdo si koho vzal někdy v 16. století.

Manžel každopádně ví, koho si vzal. Potkali jsme se už na gymnáziu, chodil o rok výš a stal se z něj uznávaný lékař. Vyrovnává moji emocionalitu a spojuje nás hodně věcí, třeba láska k rockové hudbě.

Pokud ho vytáhnu do divadla, musím předem zjistit, zda představení stojí za to. I mně vadí přílišné bazírování na vulgarismech. Nebo moderní úpravy klasiky včetně jazyka a oblečení. Mám ráda dodržování aspoň určitých tradic.

Žijeme v zemi, kde jsou Vánoce velký svátek, takže vyzdobím byt, ale nijak zvlášť to neprožívám. Je dobré se zastavit a užít si klidné dny. Jen se nemusím plánovaně na všechny usmívat pouze proto, že je vánoční čas. Cukroví moc nejíme, ale zase hezky provoní celý byt…

Zároveň na Obci oslavím chanuku. Absorbuji z obou stran. Podobně to mají i synové. Nejsme pobožná rodina, modlila jsem se snad jen ve škole za lepší známky.

Šla jsem na konkurz, sháněli holku s velkýma očima daleko od sebe, orientálního vzhledu. Když mě uviděl Zdeněk Svěrák, volal hned režiséru Lipskému, že už nemusí hledat.

Úryvek z pohádky Tři veteráni, kde Vida Skalská Neuwirthová hrála princeznu Bosanu. 

Zkusili mi cvičný nos, aby posoudili, jak bude vypadat můj obličej, zda mu zůstane dostatečný výraz. Ve filmu mi frňák roste postupně, nejdřív vypadám jako prasátko.

Natáčení probíhalo velmi kuriózně – měla jsem s sebou stále dva asistenty s pruty, do nichž zahákli nos prodloužený na dva a půl metru a nosili ho se mnou z místa na místo. Akorát když jsem si potřebovala odskočit, přehodila jsem ho kolem krku a šla sama.

Nejhorší bylo lepení nosu, trvalo asi hodinu a maskéři používali nepříjemné lepidlo, po němž zůstávala ošklivě podrážděná kůže. Když to viděl pan Hrušínský, chtěl, aby mi přidali na honoráři.

Nezapomenu, jak na moje narozeniny přinesli ze štábu vodku a nutili mě dát si panáčka. A jelikož jsem s nosem nemohla pořádně pít, poradili mi srkat po lžičkách. Jenže tak se opijete rychleji, najednou se mi začalo všechno motat a režisér se divil, proč mám tak malé oči. Musela jsem se hodně soustředit, abych to ten den zvládla.

Vůbec všichni, i herecké legendy, se ke mně chovali krásně. Pečovali o mne, dávali mi najevo, že jsem mladá a docela hezká, pomáhali mi. Já byla vychovaná, abych si vážila osobností, lidí, kteří něco umějí a zaslouží si úctu, což dnešní generace ne vždy dokáže.

Takže mi chvíli trvalo, než jsem zjistila, že ti nejslavnější jsou úplně normální. Až později mi došlo, jakou jsem měla kliku, že jsem mohla být v jejich blízkosti.

Jsou herečky, které za celý život nenajdou svých patnáct minut slávy. Já je mám s touto rolí pětatřicet let každý prosinec. Dodnes mě lidé poznávají na ulici, a přestože jsem ve filmu byla zlá a panovačná, reagují na mě hezky.

Stále píší o autogramy a často chtějí 3–4 najednou, protože jsem pro ně trochu exot, špatně se ke mně dostávají a můj podpis prý má při výměně cenu několika jiných. Nedávno jsem nasedla do taxíku a řidič povídá: Ááá, princeznu jsem ještě nevezl! Nebo jdu na Pražský hrad a u kontroly slyším: Princezna nemusí, ta půjde zvlášť.

Ale jinak? Po ohlasech Tří veteránů mi hodně lidí radilo: Vykašli se na Židovskou obec, kazíš si tím renomé. Pokračuj raději v nastartované kariéře. Já to ovšem vzdát nechtěla. Řídila jsem se heslem: Sedávej panenko v koutě, když budeš hodná, najdou tě. Jenže mě už nikdo moc nehledal.

Občas jsem se k filmu ještě dostala, objevila jsem se ve Vesničce mé střediskové, v Goletu v údolí, v Písni o lítosti, ve Fasbinderově Dnu idiotů... Přesto mi Tři veteráni život posunuli.

Na konkurzu jsem totiž potkala Pavla Marka, který mě přivedl k černému divadlu Ta Fantastika. Velmi mě zaujalo, a tak jsem se po filmování stala jedním z jeho zakládajících členů.

Hráli jsme roztomilou pohádku pro děti, představení pro dospělé – a pak začali mít kolegové velké oči a jezdit do ciziny. Byli dobří, komerčně úspěšní, ale mě to přestalo bavit. Oprášila jsem loutky a se známým hercem jezdila po školkách. To bylo hezké období.

Pak se mi narodily děti a přešla jsem do divadla Minor. Do toho vpadla nová doba a dostala jsem nabídku udělat si představení sama. Vybrala jsem pohádku I. B. Singera Lví mléko a biblické příběhy. Dala jsem vše nejdřív k posouzení panu Vyskočilovi, který bydlí blízko nás.

Musela jsem také sehnat potvrzení od ministerstva školství, že nebudu manipulovat s dětmi. Představení dopadlo fajn, jenže v divadle se změnilo vedení – a já si založila vlastní loutkové divadélko. Byla jsem manažer, autor, režisér, organizátor dopravy a techniky, sekretářka, producent, žadatel o granty a rozesílatel brožurek s programem.

Přesně tak, i když zůstalo jen to provázení a Feigele. Soubor vznikl už roku 1980 a stále v podstatě funguje formou „sám si peru, sám si vařím“. I tady jsem dlouho na všechno byla sama. Teď už mám pomocníky, hlavně s výtvarnou stránkou. Jsem ráda, protože mě to občas dost vyčerpává.

Dnes jsem například mluvila šest hodin pro turisty v Terezíně, odkud jsem spěchala na podvečerní zkoušku s dětmi, a cítím, že nervíky pracují. Ale pořád mě to baví a doufám, že i děti. Proto to dělám.

Dostanu je odpoledne také mírně vyčerpané po škole a ostatních kroužcích, udržet jejich pozornost není snadné. Pokud je téma zaujme, vydrží maximálně hodinu, musím je stále zapojovat. Chtějí se předvést, mít hezké kostýmy, líbit se.

Nejmladší jsou pětileté, nejstarší kolem dvanácti. Ale většinou se nakonec stane zázrak a představení dopadne dobře. Samozřejmě děti jsou roztomilé vždy, drobné chybičky jim každý odpustí.

Davidovi je 31, vystudoval v Německu a Francii právo. V Paříži zůstal, našel si místo v advokátní kanceláři i nevěstu a v březnu ze mě udělají babičku. Na to se moc těším! Bydlí sice mírně z ruky, ale objevila jsem celkem levné letenky, takže za nimi můžu létat častěji. Pomoc se bude jistě hodit.

Francii jako takovou miluju, horší je to s jazykem. Paměť mám slušnou, od šesti do osmnácti jsem zpívala v Kühnově dětském sboru, jenže francouzština je těžká. Pomáhá mi naděje, že snacha se učí česky a jde jí to moc dobře. Tak je reálná šance, že robátko bude mluvit oběma jazyky.

Matyášovi je 28, absolvoval VŠE v Praze, ale věnuje se golfu. Dokončuje další školu a stane se profesionálním trenérem. Ke golfu ho přivedl manžel, já to zatím jen zkoušela, moc mě nebaví. Snad časem…

Někdy jdu s nimi a sleduji hru. Je to hezká procházka, ale osmnáct jamek trvá dlouho. Nejsem obecně moc na sport, trochu lyžuji a jezdím na kole, fitko mě neláká a na jógu jsem rychlá. Nevydržím dlouho na místě a neumím se úplně zklidnit.

Žádný den není stejný. Lidé jsou různí, mám větší skupiny, ale i rodiny s dětmi. Nejraději provázím studenty a děti, kde uplatním bohaté zkušenosti z divadla. Předat mladým cestovatelům zábavnou a hravou formou informace z historie je někdy tvrdý oříšek, ale podle reakcí soudím, že se mi to daří.

Místo tradičního deštníku chodím s loutkou královny nebo kašpárka. Informace propojuji příběhy, něco musím vynechat a fakta občas uvádím do osobních souvislostí. Někdy i zmíním historii naší rodiny, že můj otec byl v koncentračním táboře, aby si uvědomili, že to není tak dávno a je důležité o tom mluvit, aby se v budoucnu nedělaly stejné chyby.

Ani ne. Nedávno mě zvali na jakýsi konkurz, ale myslím, že bych už neobstála. Jsem doma mezi dětmi ve Feigele, tam je mi příjemně. Občas s námi hrávají i dospělí herci – Jiří Štrébl, Petr Vacek, Alena Štréblová, Jana Krausová…

To si pak s nimi na jevišti užiju. Jen pro radost, spíš coby nápověda, jako u Cimrmanů měli zvídavého invalidu, který zachraňoval situace, když někdo zapomněl text. Nebo herec onemocní a musíme si s tím poradit, hráli jsme už Abraháma bez Abraháma – vytáhla jsem loutku a vodila ji. Podobně při absenci herce v roli Jonáše – opět jsem vzala loutku, dala ji do obrovské velryby – a zjistila, že je to tak lepší.

K tomu píšu dětské knížky, zatím vyšly dvě – Opuštěný palác a Dobře ukryté poklady. Jde hlavně o převyprávěné biblické příběhy a legendy.

Se svým životem jsem celkem spokojená. Přání si plním za jízdy, hlavně rychle, nejsem příliš trpělivá. Když mám chvíli pro sebe, poslouchám třeba U2, Coldplay…

A čtu romantické knížky. Aby to nebylo trapné, tak v angličtině. Možná mi chybí kamarádka, která by se mnou šla od školky a mohla jsem se jí s čímkoliv svěřit. Máma už není a nikoho nechci otravovat. Ale přátele mám, to ano. A plány? Snad být hodná babička…