Vica Kerekes: Pro každého znamená erotika něco jiného

Měkkost, něha, ženskost - asi tak bych vyjádřila první dojem, když stoupala po schodech a zvědavě i rozpačitě se rozhlížela po kavárně. A jako odpověď na mé mávnutí vykouzlila zářivě milý úsměv. Je škoda, že občas zapomínáme na naše nejsilnější zbraně, napadlo mě. Krásná jedenatřicetiletá slovenská herečka Vica Kerekes je navíc velmi otevřená a plná energie.

Jsem absolutně šťastná, přímo se vznáším. Jen si někdy říkám, že bych už měla říct stop. Cítím, že moje tělo i duše začínají být unavené. Musím vydržet v tomhle tempu do jara, pak snad přijde pauzička. Poslední volno jsem měla loni v létě. Vstávala jsem v šest ráno, abych ještě za chládku vyšla ven a pak se zavřela na celý den v domě. Teplo mi totiž není příjemné. Zato podzim a zima jsou moje období, to si vychutnávám. Ale sledovala jsem olympiádu, takže to bylo super. Přivedla mě i k vlastnímu sportování. Jako dítě jsem byla hodně v pohybu a pak, nevím proč, jsem přestala.

Rozhodla jsem se najít sport, který pro mě bude zcela přirozený, odmítám tělo do čehokoliv nutit, musí mi to přinášet radost. Takže jsem zkusila spinning, power jógu, lezení po umělé stěně, orientální tanec port de bras…. Přišla jsem na to, že kde jsou choreografie, to nemusím, podvědomě se mi to spojí s prací. A já potřebuji úplně přepnout. Ze všech pokusů vyhrálo lezení a chůze.

Celkem ano, byla to pěkná práce, s manželskou dvojicí fotografů. Ona je Češka, on Němec, žijí v Paříži a fotilo se v Normandii. Nechtěli jsme nic prvoplánového, jen vyjádřit, že pro každého znamená erotika něco jiného, každý má odlišnou představu. Jsou to proto spíš symboly. Střídám barvu a délku vlasů, líčení. Většinou jsem oblečená, jen se zvýrazněnou linií těla. Nahá je pouze jedna fotka. Bavilo mě odhalovat, kolik žen se ve mně skrývá. Nebo v nás, ženách.

Začala jsem, fotím hlavně své kolegy, ale i život. Když někam cestuju, projdu si samozřejmě nejznámější místa, ovšem raději jsem mezi běžnými lidmi na ulici, kde si osahám, čím žijí. Jen se tak potuluju nebo si sednu a pozoruju cvrkot. Hodně mě naučil můj muž, který je fotograf. Sledovala jsem ho, jak pracoval, často jsme se o tom bavili, chtěl slyšet můj názor. Tím jsem získala sebevědomí a vnímám okolní realitu trochu jinak. Což se mi hodí i v práci, vizualizace je pro herce důležitá.

Ano. Ale musím říct, že už nejsme spolu. Vloni jsme se rozešli. Máme se pořád rádi - a vždycky budeme, protože naše pouto je velmi silné. Ale právě proto jsme si dali volnost, abychom mohli prožít i něco jiného.

Asi tak. Bylo to ovšem docela vtipné. Když jsem přišla do ateliéru, kde jsme spolu měli prvně fotit kalendář pro jednu módní návrhářku, říká mi asistentka, že právě utekl z Buenos Aires před nevěstou. Rozmyslel si svatbu. Pomyslela jsem si, ježíš, co je to za šílence! Líbil se mi, ale zdál se mi moc mladý, jen o čtyři roky starší než já. Tehdy mi připadali zajímavější zralí muži. Focení proběhlo v klidu, došlo na módní přehlídku a já dumala, proč mě nezkusil sbalit. Nelíbím se mu? Tak jsem se na něj podívala… a bylo to. Vážně! Proto věřím, že my ženy si vybíráme partnery, ti to ale nesmějí vědět.

Ta v podstatě neskončila. Ale byli jsme do sebe až moc zamotaní, žili jsme ve vlastním světě a nevěděli, jak reagovat na ten okolní. Náš vztah byl šíleně intenzívní, spálili jsme všechny mosty. Čím déle jsme byli spolu, tím to bylo výraznější. Až jsme začali cítit, že by každý měl hledat svoji cestu, budovat vlastní kariéru. On potřebuje ženu, která by mu dělala zázemí, podporovala ho a stála vedle něj. Je velmi talentovaný, ví, čeho chce dosáhnout, ale tohle mu chybí. Já se snažila, jenže maximum jsem dát nemohla, sama bych taky potřebovala oporu. Dlouho jsme to probírali…

Ještě ne. Nejdřív jsem musela najít vnitřní rovnováhu, zklidnit se. Tak rychle skočit do nového vztahu by nebylo zdravé a asi by to neskončilo dobře. Chci se trochu provětrat, nadechnout. Aby muž, který přijde, neměl dojem, že funguje jako náhradník. A já neměla pocit zavřené klece. Abych se mu mohla úplně odevzdat. Až to nastane, budu přesně vědět, že je to ten pravý.

Rodiče žijí ve Filakovu a často za nimi jezdím. Tam je můj první domov. Ale po škole mě to táhlo do Budapešti, tam mám teď trvalé bydliště a hodně přátel. V Česku se mi líbí, ovšem zatím se tu pohybuju jen pracovně. Jsem takový kosmopolita, baví mě poznávat nová místa. A cestovat…

Podle toho, kam a s kým jedu a co prožívám. Někdy mi opravdu stačí obyčejný spacák a batoh. Vyrůstala jsem v Tatrách, kde jsme měli chalupu, s bratry a kamarády jsme lezli po kopcích a spali ve stanu. Ale mám ráda i útulné hotely, někdy až luxusní, proč ne? Vybírám si místa, kde není horko. Byla jsem i na Havaji, ale do moře jsem vlezla jen na pět minut. Nevím, co to mám v sobě, nedělá mi to zkrátka radost. Zato v Normandii mi vyhovovalo chladnější povětří, líbilo se mi, jak si chodí lidi na pláž hrát s míčem, udělají si piknik, posedí v písku…, to mi přišlo nesmírně harmonické. Podobně na mě zapůsobil Island, něco mě tam silně táhne. Stejně tak do Skandinávie.

Bylo by to lákavé, ale nejsem si jistá. Já nevěřím ani v existenci Boha, jak jsme se učili ve škole, nevnímám, že by existovala jedna bytost, která nás všechny řídí. Myslím, že nejdůležitější je to, co uděláme v tomto životě. Mohla bych to formulovat tak, že věřím na anděly, čímž nemyslím postavy s křídly, ale energie. V podstatě to, co ze sebe vyzařujeme. A co se k nám zase vrací. Často se stane, že na někoho pomyslím, v něco silně věřím - a to se splní, toho potkám.

O něčem podobném. Vzletně řečeno o naději v nás, o síle myšlenky. O tom, co si kdo připustí a čeho chce dosáhnout. Řada lidí se bojí nejrůznějších věcí, nosí v sobě negativní myšlenky - a ty se pak často vyplní. Čtveřice hlavních hrdinů, Richard Krajčo, Jakub Prachař, Lenka Vlasáková a já, zažívá své problémy a různě je řeší. Moje postava Nina vyrůstala v dětském domově, je uzavřená do sebe a přebíjí to tím, že je navenek drsná, šíleně se maluje a výrazně obléká. Ale nikdo se jí nemůže dostat pod povrch. Až přijde láska - a dojde ke změně.

Určitě ne. Je to pro mě velmi zajímavá role, musela jsem se kvůli ní učit jezdit na koni a hodiny balit dárky - řeknu vám, že to je docela náročné. Včera jsem taky prožila nácvik v létací komoře, protože jen tam dokáže být Nina uvolněná a nebojí se, že jí někdo ublíží. Létání má v sobě, ale v reálném životě jí nejde. Celkově se jedná o zcela jinou povahu, než mám já, hodně bojuje sama se sebou. Trochu se jí bojím, ale zažívám i příjemné vzrušení, jak ji chytím a jak to dopadne.

Asi jako ostatní. Netrpěla jsem depresemi zřejmě proto, že jsem vyrůstala ve zdravé rodině, naši měli plno zvířat, kolem byla příroda. Nikdy jsem neuvažovala o tom, že budu herečkou. Nesbírala jsem plakáty, nesledovala celebrity, neměla oblíbenou hvězdu, s níž bych se porovnávala. Raději jsem běhala venku a chodila do kroužků.

To, že jsem poměrně malá, jsem neřešila. Dnes se sleduju víc, protože musím, jsem na očích. Jediná věc, která mě trápila, byly výrazné pihy. Pro ostatní děti byly známkou jinakosti. Posmívaly se mi. Na ulici jsem ostražitě sledovala, jestli si jich kluci všímají a styděla jsem se. Maminka mě uklidňovala, že je měla taky a samy zmizely, což nebyla pravda, ale pomohlo mi to.

To určitě. Něco máme dané, ale můžeme s tím pracovat. Ve mně je temperamentní Maďarka i mírná Slovanka hledající harmonii. Dřív jsem byla strašně horká hlava, když se mě někdo dotknul, rychle jsem se naštvala a vybuchla. Žárlila jsem a chovala se sobecky. Měla jsem třeba kamarádku, která se přátelila ještě s další spolužačkou, a mě to velmi zraňovalo. Tak jsem si řekla: Dost! A učím se takové věci pouštět, držet od těla.

Zatím mi vzhled spíš pomohl. Ráda využívám ženské zbraně, nejsem svatá. Když cítím, že mi to pomůže něčeho dosáhnout, zapojím své přednosti. Vlastně celá moje profese je o vzhledu, proto se o sebe starám. I když to nepřeháním. Věřím, že když budu ve vnitřním souladu, projeví se to na tváři.

S rivalitou jiných žen jsem se nesetkala, možná za zády, ale přímo nikdy. A když to malinko pocítím, jdu hned proti, jsem k té ženě strašně milá, aby mě nemohla chytit. Je takové přísloví, že k nepříteli se máš chovat ještě vlídněji než k příteli.

Nejraději jsem si hrávala sama, přišla jsem domů, zavřela se do pokojíčku a přehrávala si různá povolání… Lákalo mě být lékařkou, psycholožkou nebo učitelkou jako maminka. Byla jsem vším. Možná proto jsem neřešila, co budu doopravdy. Vážně jsem se začala rozhodovat až po maturitě, nešla jsem hned na vysokou, ale vzala si rok času pro sebe. V novinách jsem pak náhodou četla inzerát, že se otvírá policejní akademie. Řekla jsem si, že sama sobě dokážu, jestli na to mám. Jenže mě v posledním kole nevzali.

Jistě, moc. Třeba Bondovky znám všechny. I dobré krimi a klasické detektivky. Hercule Poirota si nenechám nikdy ujít!

Napsala jsem si všechna pro i proti, co by mi v budoucnosti přinášelo radost. Nedovedla jsem si představit, že bych seděla celý den zavřená v kanceláři. Vzpomněla jsem si na své dětské hry a rozhodla se zkusit, zda mám talent. A když mě na herectví nepřijmou, nebude to zkrátka moje cesta. Ale povedlo se. Začala jsem na Slovensku, pak v Budapešti. Zrovna jsem točila a volali mi z agentury, že mě chce vidět Jan Hřebejk kvůli chystanému filmu Nestyda. Že na castingu budeme čtyři, a která z nás vyhraje, pojede přímo na soustředění s ostatními herci. Rychle jsem sbalila raneček a vyrazila do Čech. Následovali Muži v naději…

Tak uvažuje hodně chlapů, je to ze života. Proto jsem s tím nijak extrémně nebojovala a bavilo mě sehrát svoji roli v tomto duchu. Ale v reálu jsme myslím stejně nevěrné jako muži, jen to asi víc skrýváme. Láska na celý život je nádherná věc, ovšem odehrává se spíš v románech. Lidi nejsou monogamní bytosti. I pokud se ti dva našli ve všem od zájmů po erotiku, jsou okamžiky, kdy je zaujme někdo jiný. Pak je na člověku, co s tím udělá, jestli si řekne: musím to mít, zkusím to aspoň jednou. Anebo si ujasní, že mu to za to nestojí.

To je fakt těžké a specifické. Znám pár, kdy se žena dozvěděla o manželově nevěře a jako první ji napadlo, že je to její vina. Odpustila mu - a ten muž jí za to byl vděčný. Našli si k sobě zase cestu a velmi jim to pomohlo. Jiný naopak takové situace využije: Když mi odpustila (odpustil) jednou, projde mi to i příště. Anebo žena může provinilého muže až vydírat: Byl jsi nevěrný, tak zaplatíš drahou dovolenou, kožich. Opravdu není recept. Je třeba znát dobře svého partnera a neublížit mu.

Samotná nevěra by pro mě asi důvodem k rozchodu nebyla. Co si budeme povídat, někdy není o ničem jiném než o těle. A to já neberu tak vážně jako duševní nevěru. Co je horší? Prožít s někým chvíli vášně a zjistit, že mě už dál neláká? Anebo na někoho stále myslet a představovat si ho v intimních chvílích? Vím, o čem mluvím… Osobně bych poprosila o odpuštění - a stejně tak bych byla schopná odpustit já.

S krátkými a televizními snímky je jich přes třicet, musela bych zavolat mamince. Byla amatérská režisérka, začínala jsem u ní a dodnes dokumentarizuje všechno, co dělám, sbírá články… Češi mě vnímají jen z filmů, které znají. Ale kdybyste se mě zeptala, co bych si chtěla ještě zahrát, neuměla bych odpovědět, protože jsem už zkusila všechno. Drama, komedii, underground film, pohádku. Rozhodně se všude nesvlékám, tahle šablona mi už vadí. I když se přiznám, že hraní bez šatů mi problém nedělá, beru ho jako práci, jako přirozený kostým. Nejsem to já Vica Kerekes, kdo se odhaluje, ale moje postava. Nedělám z toho vědu.

Asi 7 dní hříchů. Natáčení sice probíhalo v extrémních podmínkách, kvůli strašlivému počasí se muselo často přerušovat. Nezapomenu, jak pršelo, bylo bláto, a do toho já v lehkých šatičkách v noci utíkala temným lesem nebo dlouhé minuty ležela postřelená v ledové kaluži. A nesměla jsem se ani třást zimou. Ale brala jsem to tak, že jsem aspoň poznala své fyzické hranice. Psychika je něco neuvěřitelného, už vím, že když musím, zvládnu všechno.

S tím nemám problém. Jednou jsem točila v Maďarsku film, kde mi zemřela matka, a já navrhla, aby se dala na hrob fotografie mé vlastní. Všem to přišlo strašně morbidní, ale mamince to nevadilo a šla do toho. Věřím, že takový člověk pak naopak žije velmi dlouho. V seriálu Odsouzení jsem už kdysi zemřela, zavraždili mě. A zažila jsem na vlastní kůži, jaké to je, když člověka dávají do igelitu, stále slyším to zavírání zipu - měla jsem husí kůži.

Měla by zajímat každého, zvlášť ty, kteří tu dobu nezažili. Je důležité vědět, co bylo a jak jsme se zachovali. Jsem pro, aby takové filmy vznikaly. Nabídli jsme divákům komorní příběh dvojice s odlišnou národností, která jde proti okolí i dějinám. Jenže dnes je doba, že se nechodí do kina skoro na nic. Mladí si filmy stahují a pouštějí doma. Hlavně komedie, aby se odreagovali od reality. Ale já osobně historické filmy miluju, můj favorit je Schindlerův seznam…

Vyhovuje mi, že nikdy neměly ženy tolik svobody jako dnes. Můžou si žít své sny a představy. Ale nelíbí se mi, že jsou některé až příliš emancipované, že mizí role muže a role ženy. Hudráme, kde jsou opravdoví muži. Ale někdy jsme na vině my, protože z nás necítí, že je potřebujeme. Na tohle prolínání rolí bychom měly dávat pozor. A taky mi vadí, že žijeme skoro virtuální život.

Jsem, ale používám ho jen kvůli reklamě. Nedávno jsme jely s kamarádkami do Vídně. Jen jsme sedly do vlaku, každá začala chatovat, vyfotily jsme se a už dávaly obrázky na Facebook. To je hrozné. Proč nemůžeme existovat právě teď a užívat si moment, který žijeme? S člověkem, který je tady? Místo toho se už domlouváme s někým jiným na dalším programu. Měli bychom si dávat pozor na mezilidské vztahy.

Určitě. Maďaři v sobě mají kouzlo, vědí, co chtějí, a používají účinné zbraně. Většinou jsou galantní a pozorní, nebojí se balit vás na ulici, používat lichotky. Ale jsou i nebezpeční, když ženu dostanou, stejně snadno ji vymění za jinou, v tom hrají velmi tvrdé hry. Nepozná se, zda to myslí vážně, nebo ne. Ovšem právě proto jsou tak vzrušující a přitažliví. Češi jsou víc uzavření do sebe. Nemají takovou odvahu k prvnímu kontaktu, ačkoliv dovedou být taky velmi pozorní a milí. A jsou vtipní, já český humor miluju. Tím mě mohou dostat.