Veterinární medicína je v současnosti často na úrovni špičky medicíny humánní

„Tenhle jezevčík měl vyhřezlou ploténku a bohužel ho k nám přivedli až po několika týdnech, během kterých zbytečně trpěl.“

Tomek pohladí psa v jednom z kotců pooperační místnosti. On i jeho devět kolegů se zaměřují na jednotlivé obory medicíny. Zanalyzují potíže domácího miláčka, poté doporučí vhodnou léčbu.

Jsou tu pro klienty, kteří chtějí zajistit svým čtyřnohým společníkům dobrou péči a jsou ochotni za ni zaplatit.

„Lidé, kteří si pořizují štěňátko nebo koťátko, kolikrát nemyslí na to, že s ním přichází i odpovídající výdaje. Jde přece jen o divokého tvora, může si lehce zlomit nohu a mít jakékoli jiné potíže.“

Mohlo by se zdát, že nemalé peníze vydají jen ti movitější, ale opak je pravdou, podle personálu nemocnice jejich klientskou základnu tvoří normální lidé ze střední třídy.

„Nejčastěji operuji meziobratlové ploténky, spravuju zhmožděný krk, léčím záněty mozku a míchy. Občas je třeba pomoci s nádorem, ten se dnes dá odstranit už i z blízkosti míchy a mozku,“ vyjmenovává Aleš Tomek náplň své práce na sále.

Veterinární univerzitu dostudoval v roce 1999 a po dvou letech praxe se rozhodl dál vzdělávat ve Švýcarsku. „Evropská specializace je nejvyšší odbornost, které můžeme dosáhnout. Studium trvá tři až pět let,“ říká. U nás se ale získat nedá. Zájemci musí na západ Evropy a do Spojených států.

„Rezidenční pobyt se dá téměř srovnat se seriálem Chirurgové. Pracujete pod někým, kdo už má dokončené vzdělání a dlouhou praxi. Dřete od nevidím do nevidím a nadřízený nad vámi stojí a říká, co děláte dobře a co špatně,“ vzpomíná Tomek.

Češi jsou bezpochyby velkými milovníky domácích zvířat. Počet koček a psů na obyvatele patří k největším v Evropě a za jejich zdraví se dost utrácí. Brněnská klinika má mezi svými deseti lékaři dva neurology, dermatologa, internistu nebo chirurga a ortopeda v jednom. Jejich cílem je stále se přibližovat systému lidského lékařství a na klinice pacientům dopřát odpovídajícího odborníka.

„Určitě netvrdíme, že umíme všechno. Nemáme kardiologa a očaře, ale víme, které kolegy máme doporučit,“ předestírá chirurg a ortoped Michal Vlašín. „Jsem z lékařské rodiny, a tak je pro mě přirozené k tomuto modelu inklinovat. Zatím mi v naší profesi chybí rozdělení na vícestupňovou veterinární medicínu. I zvířecí pacienti by měli mít obvodního doktora, který by závažnější problémy přeposílal na vyšší stupeň.“

O pracoviště s odpovídajícím vybavením i proškoleným personálem je podle MVDr. Vlašína čím dál větší zájem. „Jako pacient půjdete s bolestí ke svému obvoďákovi, ale těžko si od něj necháte operovat slepé střevo,“ uvádí příklad.

„Bohužel i dnes je normální, že někteří kolegové rozříznou psa, něco z něj vytáhnou a zase ho zašijí bez toho, aby přesně věděli, co a jak dělají. V našem oboru chybí strach ze zodpovědnosti. Pokud se něco nepovede lidskému doktorovi, tak ho zavřou a ukamenují,“ myslí si veterinář, který mimo svoji praxi pomáhá řešit stížnosti podané u Komory veterinárních lékařů.

Za zanedbání péče o němého společníka u nás opravdu nepadají tresty odnětí svobody. „Na specializace neexistuje žádná legislativa,“ vysvětluje chirurg a doplňuje, že i čerstvě vystudovaný zvěrolékař se může prohlásit za specialistu. „Na klinice Jaggy se naopak snažíme dělat věci podle určitého modelu, který funguje na Západě.“

A prý to není úplně snadné: „Sám se snažím s mladými držet krok. Je mi padesát a momentálně si dodělávám evropské zkoušky,“ posteskne si Vlašín. „Odborníků by tu bylo víc, pokud bychom měli odpovídající pracoviště, která by je uměla školit. Absolventi mají jedinou možnost – dostat se do zahraničí, a to není v mnoha ohledech snadné,“ dodává.

Špičkové ordinace potřebují odpovídající vybavení. To zahrnuje nemalé investice. Na klinice jedna ze sester právě rehabilituje zlomenou nohu jorkšírského teriéra a druhá doprovází jiného na magnetickou rezonanci. Přístroj přišel na milióny.

„Kromě rezonance tu máme i ultrazvuky, děláme intervenční medicínu nebo různé katetrizace (cévkování – pozn. red.), jenže jeden katetr stojí sedmnáct tisíc.“ Chirurg Vlašín ještě upozorňuje na to, že pracuje v čistě komerční sféře a musí spoléhat jen na peníze od klientů.

„Děláme laparoskopické kastrace, které jsou šetrnější než klasické. Laparoskop ale stojí dva milióny, každé kleště do něj jsou za patnáct tisíc. Lidé si někdy myslí, že nám dají víc peněz za stejný výsledek, ale ve skutečnosti platí za použití lepšího vybavení.

Vlašín ještě zmíní pojištění zvířat, které je u nás spíš raritou, a prý je to škoda. „Funguje jako pojistka na auto. Banka za vás zaplatí výlohy do určité částky. Zdravotní pojištění, které si platíme my, má úplně jiný princip – mělo by pokrýt veškeré léčebné výlohy.“

Pokud jsou majitelé ochotni platit za zdraví svého zvířecího společníka, jistě hledají služby kvalitního profesionála. Ale jak ho najít? Vodítkem pro majitele nemocných zvířátek by měla být právě úzce zaměřená odbornost. „Když je v ordinaci jeden člověk a má na dveřích napsáno gynekologie, oftalmologie, dermatologie a ortopedie, tak je asi něco špatně. Nikdo nezvládne obsáhnout tolik oborů kvalitně,“ vysvětluje veterinář.

Vlašín dodává, že přes všechen pokrok se jejich praxe nedá srovnat s úzkým zaměřením lékařů humánní medicíny: „Za svoji kariéru jsem odoperoval maximálně třicet žlučníků. Myslím, že to nepřeženu, když řeknu, že lidský specialista jich během profesního života vyjmul šest tisíc a nedělal nic jiného.“

Zvěrolékařův den prý může vypadat tak, že spraví koleno, pak srdce, udělá plastiku ucha a nakonec se vypořádá s kýlou.

Hodně lidí si hledá veterináře i podle osobního doporučení. Známí mohou poreferovat, s jak vstřícným přístupem se setkali. „Asi není hřích, když vás nějaký náš kolega večer odmítne v případě, že přijdete s banalitou. Na druhou stranu, pokud není schopen dlouho vysvětlit, co se děje, něco bude špatně,“ říká MVDr. Michal Vlašín a poukazuje na to, že klienti mají často opravdovou starost a chtějí porozumět diagnóze.

„Vždycky si představuju sám sebe. Taky chci, aby mi doktor vysvětlil problém, strávil se mnou chvilku a odpověděl na moje dotazy,“ myslí si David Hanzlíček, internista kliniky Jaggy. „Když použiji nadsázku, tak nechcete, aby vám řekl jen – máte nádor, za týden umřete, na shledanou.“

Důležité je najít si někoho, kdo dodržuje etiku. Majitelé se často ptají, jestli se bude jejich mazel trápit. „Operovat by šlo úplně všechno, ale ne vždy úspěšně. Někdy přivedou pacienta s nádorem ve fázi metastáze a vyhlídky na jeho spokojený život po zákroku jsou téměř nulové.“

Pak je podle Davida Hanzlíčka správné léčbu odmítnout a vysvětlit, že další invazivní postup je bezvýznamný. „My naštěstí máme možnost eutanazie a je etické ji v takových případech doporučit,“ uzavírá internista.

Majitelé mají samozřejmě právo nechat svého nemocného společníka uspat, i když zrovna neumírá na rakovinu. Čím dál častěji jim ale místo poslední injekce dopřejí komplikovanou a nákladnou léčbu. Čerstvě vystudovaní zvěrolékaři si narůstající trend dobře uvědomují. „Víc a víc kolegů se zaměřuje na malá společenská zvířata, na druhou stranu ubývá odborníků v oblasti hospodářských zvířat,“ říká MVDr. Karel Daniel, prezident Komory veterinárních lékařů České republiky.

Podle něho není starost o dobré zdraví našich chlupáčů jen výstřelkem poslední doby. „Zájem o komplexní péči roste už několik desetiletí. Myslím si, že vliv má zvyšující se kupní síla majitelů zvířat i posun ve vztahu ke ‚čtyřnohým přátelům‘. Chybějící pouta v rodině či v obci nemohou nahradit pouze virtuální vztahy na sociálních sítích,“ říká prezident Daniel a upozorňuje na to, že Česko má vysokou úroveň zdravotní péče o němé společníky.

„Veterinární medicína je v současnosti často na úrovni špičky medicíny humánní. Provádějí se efektivní chirurgické zákroky, nákladná onkologická léčba, obrovský pokrok udělala také dietologie,“ míní.

Aspiranti na odborníky pak zvolí různé cesty, jak dané vzdělání získat. „Relativně nejvýše stojí evropští specialisté, kteří vyšli ze systému EBVS (Evropská asociace veterinární specializace – pozn. red.), jichž jsou u nás desítky. Existuje i množství kolegů, kteří se z důvodu vlastního zájmu nebo zájmu chovatelů ve svém okolí soustředí na určitý segment činnosti, v němž poté vynikají. Ty bych nazval neformálními či přirozenými specialisty,“ dodává Daniel.

„Nejmenší tvor na mém operačním stole byla samička křečka. Přinesli mi ji během noční služby,“ vzpomíná MVDr. Marta Skrejvalová z pražské veterinární nemocnice Vetcentrum Duchek. Smutnou rodinu nejdříve odmítla.

„Křečici byl už rok a půl, ale nakonec jsem se nechala umluvit. Byla už úplně placatá, skoro nežila. Vytáhla jsem jí nádor na děloze a nakonec se vzpamatovala a uzdravila.“ Samice si pak užívala života ještě dalších devět měsíců. „Průměrný věk křečka jsou tak dva roky. Zákrok jí prodloužil život o velký kus,“ usměje se zvěrolékařka, jejímž hlavním oborem na klinice je cytologie – zkoumání buněk.

V praxi se zaměřuje na nádory a také na bulky a boule domácích mazlíčků. „Vždycky jsem se kamarádila s mikroskopem,“ říká Skrejvalová, která nastoupila do praxe v roce 1997 a hned se začala zaměřovat na koprologická vyšetření. Ta slouží k diagnostice parazitárních infekcí.

„Zabývala jsem se buňkami a víceméně se samovzdělávala. V té době u nás neexistovala jiná možnost, jak pokračovat. Bohužel nejsem dobře jazykově vybavená a nechtělo se mi utrácet za zahraniční kurz bez překladatele.“ Postupem času se začaly pořádat semináře i v České republice a doktorka ráda využila možnosti nečerpat vědomosti pouze z knih a průběžně se vzdělává.

„Dnes se v praxi nejčastěji potkávám s kožními nádory a dělám biopsie (odběr tkáně – pozn. red.). Pacientovi se najde nějaká boule na těle, ta roste nebo jiným způsobem zlobí.“ Úkolem zvěrolékařky je zjistit, jestli se mazlíček jen praštil a pod kůží má hematom, nebo jde o nádor a velký problém – pak stanoví léčbu. Devadesát procent majitelů přistoupí na její návrh.

„Určitě aspoň tady v Praze chtějí lidé svá zvířata léčit. Žijí s nimi v bytě, spíš si všimnou, že něco není v pořádku, a přijdou. Také chtějí, aby jejich společník vydržel co nejdéle,“ říká Skrejvalová. Proto v případě rakoviny někteří majitelé zvolí i dlouhodobou léčbu pomocí chemoterapie. Většinou se prý klienti zhrozí, když uslyší slovo onkologie, ale pacienti snášejí terapii i injekční stříkačky dobře. „Špatně je jim opravdu málokdy, je to spíš výjimka. Občas přijdou o srst, tak chodí v oblečku. Dá se to zvládnout.“

Zvěrolékařka na závěr ještě upozorní na to, že ona i její kolegové se čím dál častěji setkávají se stejnými civilizačními chorobami, jaké trápí lidstvo – problémy se srdcem a cukrovkou. „Otázkou ale je, jestli jsou zvířata kvůli jinému životnímu stylu nemocnější. Je možné, že jsme o jejich obtížích nevěděli, protože se tolik nediagnostikovalo do hloubky,“ uzavírá cytoložka Skrejvalová.