Vesmířanka Jana Kratochvílová: Pornografie škodí ženám i mužům

Hned po první písničce - svém slavném hitu V stínu kapradiny - se zpěvačka dala do vysvětlování: „Sešli jsme se tady taky proto, abychom pokřtili dvojcédéčko No a co! s podtitulem Songy nad časem a nad prostorem. Čas totiž neexistuje, abychom si udělali jasno, a potvrzují to i nejnovější výzkumy nukleárních fyziků. Osvoboďte se a zapomeňte na všechnu minulost!“

Album zpěvačka pokřtila svěcenou vodou z dětské vodní pistolky. „Tu si může udělat doma každý, na to nejsou potřeba žádné papíry, stačí srdce. Objevte ho! Máte krásná srdce, víte to? Máme vás rádi a chtěli bychom, aby se vám dařilo dobře a překonali jste všechny problémy. Buďte sami sebou, ale nejdřív sami sebe najděte. A nebojte se ničeho, protože neexistuje ani smrt. Jediné, co je a trvá, je láska…“

Na koncertě zaznívaly songy nové i ty starší - většina z nich však měla nové texty i aranžmá. Některé Jana Kratochvílová zpívala česky, jiné anglicky, další tak napůl. „No a co, svět je plný zombie, no a co, svět je hologram…“ předvedla nový text své známé písně ze 70. let minulého století. „Není už na čase, abychom si stvořili svůj vlastní hologram a předesignovali se? Všechny čerty vrátíme do pekla, kam patří.“

A pak místo známého textu lidové písně Kam se, ptáčku, kam schováš, zazpívala: Bude zima, bude mráz, kam se lásko, kam schováš? Schovám já se do ráje, tam má pravá síla je.

Technicky to nebylo ono a navíc jsem měla ještě nacvičenou básničku a k té jsme se už nedostali. Nebyly žádné reklamy ani plakáty, jen oznámení na nástěnce v paláci Akropolis. Přišlo asi sto lidí. Termín také na poslední chvíli změnili a to jsem už plakala, protože takhle se opravdu pracovat nedá. Ale nesmíme se vzdát, protože tvoříme budoucnost. Pořád jsme někomu nepohodlní, všechno nám cenzurujou a zakazujou. A to je celý můj život. Stěžovat si ale nechci, protože to chápeme tak, že překážky utužují spirit čili lidského ducha. Už je těch překážek ale opravdu hodně. Proto jsme vyhlásili novou obrodu. Poprvé mi kariéru zastavili, už když mi bylo patnáct.

Našla jsem to doma v dopisech, které jsem psala bráškovi. Když mi bylo patnáct, měli jsme první kapelu s klukama, kde jsme byly dvě zpěvačky, a pak přišla skupina Matador a chtěla nás jako předkapelu. Já v tom dopise bráškovi psala, že to, co si k nám dovolují, si nenecháme líbit a že se prosadíme i bez nich. Pak však přišly další překážky. Po letech mě třeba vybrali na Yamaha festival do Tokia, kde jsem vyhrála cenu publika.

U maminky doma v zásuvce jsem nedávno našla důležitý papír. Do Pragokoncertu pak totiž přišla nabídka od firmy Columbia včetně stipendia, protože si mě chtěli vychovat jako svůj talent, ale všechny ty materiály skončily v šuplíku a nikdo mi nic neřek’. A teď jsme zase měli hrát v Česku, ale nehrajeme. Je to ještě horší než za minulého systému, to jsme aspoň koncertovali.

Neumím lhát. Bylo to tak, že jsem odcestovala legálně na platný cestovní pas, protože mě poslali na festival do Irska. Mezitím ale doma zrušili všechny moje koncerty a oznámili, že jsem emigrovala. Před návratem domů jsme s Pavlem Trnavským dostali echo, abychom se nevraceli, protože jinak by nás zavřeli. Jaké to bylo? Hrozné, asi jako když vás rozpůlí zaživa. V Praze jsem měla svého miláčka Jirku, který za mnou za rok utek, a Pavel (jde o skladatele Pavla Trnavského - pozn. red.) tam zanechal svou nevěstu. Byla to tragédie a zatím se nám nikdo ani neomluvil.

Po festivalu jsme byli tak populární, že na nás troubila auta, co jela kolem, až jsem vždycky vylezla a dívala se, jestli je s naším autem všechno v pořádku. Měla jsem čerstvý řidičák a malého Volkswagena brouka. V něm jsme pak s Pavlem i spali. V Anglii ze mě nejdřív chtěli udělat popovou hvězdu a nazvali mě Jana Pope, ale to jsem nechtěla. Měli jsme s Pavlem obrovskou vůli, že se prosadíme i jinak, jak chceme my.

Za co nás v Anglii chválili, za to nás tady démonizovali. V Anglii nás vyhlásili jako jednu z největších nadějí anglické hardcorové scény a fotili nás na titulní stránky. Někteří z těch muzikantů, co se tomuto proudu také věnovali, hlásili k satanistům. Mysleli jsme si, že to mají jako image, ale oni to mysleli vážně. Z toho jsem měla v břiše klubko hadů, samozřejmě spirituálních, kterého mě pak jedna anglická hílerka (léčitelka - pozn. red.) zbavila, a najednou mě břicho bolet přestalo.

Jednoho dne přijel do Londýna jeden z mých milovaných bratříčků, to bylo už po revoluci, a začal říkat, že mě rodina a krev volá zpátky. Držel mě za ruku, až jsem se rozbrečela, a že se tedy vrátím. Pak jsme hráli na heavymetalovém festivalu v Trutnově, kde jsem měla rytířský oblek s rohama na hlavě. V roce 2003 pak mého Jirku pozvali do Prahy, aby hrál na Pražském jaru na Memorial Tributu Franka Zappy, ale mě tam vůbec pustit nechtěli.

Nicméně Vladimír Kočandrle z vydavatelství EMI mi tehdy nabídl, ať natočím desku. Když jsem mu ale řekla, že teď se jmenuju Jana Uriel Kratochvílová, odpověděl, že to nesmím. Ptala jsem se proč. Hana Zaňáková vystupuje jako Lucka Bílá, tak proč se taky nemůžu přejmenovat? Pak vznikla deska, která se jmenovala jenom Uriel. Nemám nic proti nikomu, ať každý žije a má radost, ale jsem proti těm, co zakazují ostatní zpěváky. S cenzurou se potýkáme neustále. Už se neupaluje, ale zakazuje.

V Londýně žili v naší čtvrti na jedné straně ulice ortodoxní muslimové a na druhé straně Židé. Po levém chodníku chodili lidi s bílými čepičkami a po pravé s černými klobouky a to se nám moc líbilo, protože spolu žili v míru a nikdo s tím neměl problém. I moje katolická babička byla vyhozená z rodiny, protože ostatní byli evangelíci, ale to je přece neštěstí! Kde je ta křesťanská láska?

Říkali to o Mozartovi, Einsteinovi, o Beethovenovi i o Nietzschem, a to jenom proto, že říkali svoje názory. Je to velice chudá a ubohá obrana těch, kteří neumějí inteligentně argumentovat. Kdyby byli všichni takoví cvoci, jako byl Mozart nebo Einstein, byl by na světě ráj. Když jsem řekla, že svět je hologram, čili že všechno kolem nás existuje jen díky našim vnitřním projekcím, chtěli mě zavřít do blázince. A teď to samé napsali v časopise American Scientists a vědci na výzkum v této oblasti dostávají miliónové dotace.

Nepochopím, co je na boxerských rukavicích nebo troše třpytu na tváři. Dám na sebe to, co mě momentálně napadne. Nepochopím, že někdo na své vlastní vyjádření potřebuje vizážistu nebo návrháře. To neví, jak vypadá a co se v něm zrovna děje? A to, že se na stránkách novin a časopisů prodávají polonahé mladé holky jako maso na trhu, nikomu nevadí? Často nejsou ještě ani plnoletý. Jak to jejich otcové a matky můžou dopustit?

Víte, láska je nádherná věc a osvícená láska - a to i ta fyzická - je svatá, ale pornografie škodí ženám i mužům a zotročuje jeden druh proti druhému, protože ponižuje všechny. Muž tím neponíží jen ženu, ale i sebe.

Máme je rádi všechny, ale oni s námi moc nekamarádí. O muzice se s námi nikdo nebaví, ani novináři. Ty z bulváru bychom zajímali, jenom kdybychom měli třeba bouračku, ale my jsme zdraví a s mým miláčkem Jirkou se pořád milujeme, takže z nás nic nevytřískají.

Nejdřív jsme v Anglii na jídlo neměli ani peníze, ale mně nedělalo problém být bez jídla. Pak jsem jedla jen syrovou stravu a teď některé dny jenom piju. Jen tak by to ale nikdo zkoušet neměl, já se už znám.

Nedávno mě, antidrogovou osobu, oslovil časopis Legalizace, který bojuje za legalizaci marihuany, abych napsala titulní článek. Přitom já jsem si nikdy nevzala nic kromě acylpyrinu, a to jsem se ještě týden omlouvala spiritu, že jsem to udělala, protože mě už opravdu hodně bolela hlava. Žádné drogy nebereme. Tak jsem ten článek napsala a napsala jsem tam i o tom hologramu a myslela si, že budou uvolnění, když chtějí volnost i pro sebe, ale zase udělali cenzuru. Časopis, který bojuje za legalizaci marihuany, neunesl drogu jasmínku. To je totiž moje nynější jméno a přišla jsem na něj, když jsem doma našla lahvičku od svého prvního parfému s vůní jasmínu, který mi koupil můj milovaný tatínek.

Nevěřím, protože neexistuje. Když jsme před lety byli u zakládání Centra přirozené smrti, natáčeli jsme pro lidi, kteří umírali a odcházeli do jiných dimenzí, album Immortality, aby jim dodávalo sílu. Studovali jsme tenkrát tibetské meditace smrti, ale teď už jsme dál. Smrt se týká jen těla, spirit neboli duch je věčný. Na album vyšla úžasná recenze v Belgii a Dánsku, že to je největší naděje postkomunistické éry.

Máme z ní radost, ale je smutné, že jsme po tolika letech v šoubyznysu museli bojovat o to, abychom tam kromě písní, které už všichni znají, mohli umístit i naše současné písničky. A samostatnou sólovou desku nejme schopni vydat vůbec, to nám firmy bohužel zatím blokují. To je úplně neuvěřitelné a nestalo by se to snad ani v Albánii.

Také některé písničky máme zablokované a nehrajou se, i když jsme je všechny dělali pro naše miláčky v publiku, třeba Holčičku na Měsíci, kterou jsem viděla v jedné vizi, jak tam stála s dlouhými vlasy a Lunu hlídala. Také jsme už před lety složili na vyžádání několik písniček pro Karla Gotta včetně písně o Pohanské bohyni a Hymny lásky, ale stále ticho po pěšině.

Můj milovaný bratříček Mireček odešel ze života před sedmi lety za přítomnosti několika lidí a tomu se přece neříká sebevražda. I když na smrt nevěřím, nemohla jsem se z toho vzpamatovat, protože tu už s námi není. Teď o tom mluvím úplně poprvé, doteď jsem na to neměla sílu. Mireček byl o několik let starší, ale byl jako moje dvojče.

Maminka se z toho zhroutila a nikdo to zatím pořádně nevyšetřil. Zemřel 5. listopadu 2004. V ten den jsem dávala jednomu bezdomovci v Londýně na ulici banány a nějaké peníze - Jirka mě od nich vždycky musí odtahovat. A ten pán mi tehdy řekl: Potká vás velké neštěstí, ale anděl na světě se nesmí bát. Nevěděla jsem, o čem mluví, ale najednou jsem začala zpívat novou písničku. Bratr Mireček mi ji v tu chvíli poslal. Byl divoký jako já, ale kromě něj mám ještě bratry Jožina a Milana.

Zprostředkovala jsem jí kontakt na jednu velmi dobrou hílerku z Anglie. Mamince se stále daří dobře, jenom jí zakazuju číst bulvár a dívat se na televizi, protože to ji ničí. Teprve nedávno mi řekla, že jako malou ji učila maminka Václava Havla, který už také odešel.

Mívám takové stavy, že pořád slyším muziku. Slyšela jsem varhany, i když všechno bylo ve studiu vypnuté. Prosila jsem, aby mi to přestalo, protože to bylo šílený. Jinak jsem naprosto dyslektická, co se týká map, ale jednou jsem zůstala sama v lese a dokázala vylézt u té samé větve, u jaké jsem do něj vlezla. Když se ráno probudím, promítám si absolutní spirituální ochranu pro všechny naše miláčky. Neznamená to, že nás čerti nenapadnou, ale nesmíme se dát.