Veronika Žilková: Svět mužů mi imponuje, o emancipaci nestojím

Před dvěma lety si sáhla na dno, když jí po půlročním trápení zemřelo miminko, a teď je osudu vděčná, že starosti s jejími šesti dětmi jsou vyváženy radostmi, že hraje role, na které se těší, a má konečně po boku muže, kterého považuje za ideálního.

Viďte! Když jsme před dvěma lety stahovali v Činoherním klubu hru, kde jsem deset let hrála 19letou pannu nevěstu, myslela jsem si, že to byla moje poslední panna v životě. Tahle je už aspoň stará panna.

Mám čtyři nápadníky, kteří představují mužské archetypy. Viktor Preiss je dnešním jazykem intoš, Honza Šťastný metrosexuál, Daniel Bambas neurotik a Martin Zahálka macho. Režíruje to Vladimír Morávek, který to pojal jako epos o marnosti a směšnosti hledání ideálního partnera.

Já jsem potřetí vdaná, pětkrát jsem rodila, už se tím, jak se s touhle marností lidstvo trápí, jen bavím. Můžeme kolem toho vést jakékoli intelektuální debaty, ale vlastně jen hledáme, s kým chceme zplodit potomstvo. A to já v každém manželství splnila.

Naše čtyřletá Kordulka se jednou při zkoušce rozplakala, a když jsme se k ní rozběhli a ptali se, proč pláče, ona vzlykavě říkala: „Já bysem chtěla, aby sis vzala našeho tátu.“

…a doma jednu takovou nevěstu Agátu mám. Ta taky hledala, který z těch mužských archetypů se k ní nejlíp hodí.

Ano, Moraváka, motorkáře (motokrosový závodník Jan Brabec – pozn. aut.).

Jsem spokojená s každým, kdo s ní vydrží.

Období, kdy jsem to viděla a hroutila se z toho, mám za sebou. Vůbec mě to už nezajímá. Zajímá mě jediné: aby byla šťastná. Agáta je kvalitní člověk. Když kdokoli z rodiny potřebuje pomoct, všechno zruší a jede za ním. Dřív než hasiči a záchranka se volá Agáta. To je vlastnost, která je pro mě daleko důležitější, než jestli jí někde koukala podprsenka.

Těžko říct, protože moji manželé byli diametrálně odlišní. S každým jsem ale byla šťastná. Svět mužů mně hrozně imponuje, o emancipaci nestojím, vyhovuje mi submisivní role.

Já si to myslím, ale všichni se se mnou rozvedli, protože jsem dominantní. Asi nechápali, že bych pro ně do ohně skočila. Ale teď poprvé někoho poslouchám. Stropnického se i bojím.

Bezvadné. Moc si ho vážím i jako režiséra. Dělala jsem s ním Adinu a Zkoušku orchestru. Je osvícený, inteligentní, jen občas bývá uzurpátor. Mně to ale nevadí. Naopak mám pocit, že jsem v dobrých rukách, jako manželka i jako herečka.

Když jsem zvažovala, zda tam nastoupit, řekla jsem si, že Martinovi je 54, mně bude 49, proč bychom těch pár let nemohli hrát spolu v jednom baráku. Jako kdy by manželé, kteří jsou keramici, neměli prodávat v jednom krámku. To přece není, že by pan ředitel pomáhal přes postel osmnáctileté studentce. Moje historie s vinohradským divadlem je však daleko starší než naše známost. Už na DAMU jsem tu dva roky hostovala. Jenže pak mi řekli, že hostování se může změnit ve stálé angažmá, když vstoupím do strany. Neudělala jsem to, udělala to jiná má spolužačka a nastoupila ona. Já šla do Městských divadel pražských – v den, kdy Martin Stropnický odtamtud odcházel na Vinohrady. Pak přišla revoluce, on odešel do diplomatických služeb, a když se v roce 2004 vrátil, obvolával různé herečky, jimž chtěl nabídnout angažmá. Já to odmítla s tím, že když mě odněkud vyhodili, tak tam už nepůjdu. Ten den jsme si ale vyměnili telefony.

Martin chodí každé ráno s mým psem. Tedy se psem, kterého mi koupil k narozeninám. A koupil mi psa, kterého si přál. Retrívra, protože o jednoho rozvodem přišel. Mně stačí, že u Martina cítím zastání a ochranu. Nedělá mi problém ustoupit, i když to pro mě je docela nové a učím se to. Uvědomuji si při tom, kolik chyb jsem udělala ve svých předchozích vztazích, kolikrát jsem zbytečně rvala pytle s cementem. Ten chlap to možná ani nechtěl. Martin mi vyhovuje i svou rychlostí. Pohodu a klídek oba svorně nesnášíme. Když si chceme odpočinout, vyrazíme na nějaký dlouhý pochod. Plný plyn je moje normální rychlost. Když zvolním, přijdou na mě deprese.

Během loňského června odešly tři děti. Myslela jsem si, že ten velký dům budu muset prodat, nebo se tam zblázním. Naštěstí teď s námi střídavě bydlí naše maminky a vrátila se Agátka.

Děti odešly do svých nových hnízdeček. Doma nezůstalo skoro nic, protože jsem jim všechno rozdala, od kuchyňského stolu až po prádelníky. Vypadalo to, že nás někdo vykradl. Byla jsem ale ráda, že si s sebou odnesly kus domova. Nejhorší to bylo pro Kordulku a Vincenta, kteří byli úplně vykolejení, že tam zůstali sami. Bylo jim tak smutno, že se sestěhovali do jednoho pokoje.

Tvrdím, že láska matky se musí projevit i tím, že dětem dokáže dát svobodu. Milovat děti, abych nebyla sama, je sobecké. Nebylo to jednoduché třeba v tom, že osmnáctiletý Honzík nechal ve třetím ročníku průmyslovky. Že Markéta nechala vysoké školy, není takový problém, protože má maturitu. S Cyrilem to bylo snazší. Studuje na filozofické fakultě španělštinu a překladatelství a odešel bydlet s dalšími studenty. Asi si potřebovali od mé možná přílišné péče odpočinout. Pořád jsem jim mazala chleby, pořád jsem je kontrolovala. To už nedělám, jen je stále sponzoruji.

Ano, mám tam osmnáctiletou dceru, která odejde z domu, dvojčata šesťáky a holčičku v mateřské škole. K cukrárně se dostanu jako slepý k houslím a moc mi to nejde.

Hrát singla mě baví, můžu si vyzkoušet situace, které z normálního života neznám. Taky si rolí Věry plním dětský sen.

Chodila jsem jako dítě za maminkou do účtárny a tak se mi tam líbil zvuk psacích strojů a sčítaček, že jsem toužila být účetní. Touhle rolí jsem si ho splnila.

Systém zdravotnictví. Měla jsem v posledních měsících dvě nejmenší děti, čtyřletou Kordulku a 12letého Vincenta, hodně nemocné. Obvodní lékařka je poslala na ozdravný program do Olivovy léčebny v Říčanech. Je to státní zařízení v nádherném zámečku. Před 30 lety tam shodou okolností můj tatínek začal s píšťalkovou terapií Veselé pískání – zdravé dýchání. Nechápala jsem, že to tam zeje prázdnotou. Doktoři raději předepisují předražené vitaminy, než by poslali děti do bezvadné léčebny, která je navíc plně hrazená. Pro děti chrchlající na Ostravsku a v Praze ideální prostředí.

Jak víte, mám bohužel i tragické. Vždycky jsem ale narazila na skvělé lékaře, jenže ti mají nedůstojné, mizerné podmínky a málo sester. Přitom vím, kolik jenom já platím na zdravotní pojištění.

Myslím, že u nás není oblast, která by nebyla zasažená korupcí. Najde se asi ve všech zemích, ale jinde je považovaná za zločin, u nás za tolerovaný způsob obživy.

Určitě, ale vůbec nevím koho. Nejraději bych šla k volbám až někdy za dvacet let, až se to tady úplně vymění. Až tu zase budou regulérní politické strany, a ne party prospěchářů. Tady ani není pravice a levice, to se za těch 20 let úplně setřelo, je to tu jedna korupční parta.

Byla jsem poslankyní za ekologické hnutí Praha Pražanům, ale už dva roky po revoluci jsem viděla, jak se rozmáhá korupce. Odešla jsem zhnusená, když si na obecním úřadě začali přidělovat byty.

O tom mám docela dobrý přehled, protože mám děti rozptýlené od mateřské školy až po vysokou. To, jak na tom školství je, není vina pedagogů, ale vina špatného systému – hodnotového i finančního. Nejsou-li kvalitní učitelé kvalitně ocenění a odcházejí-li ze školství, tak něco není v pořádku. Trápí mě, že třeba Honzík opustil v osmnácti střední školu a nemohla jsem mu v tom zabránit. Když jsem se přišla do školy zeptat, zda tam chodí, řekli mi, že je mu osmnáct, a tak mi nesmějí nic říct, že by k tomu museli mít jeho souhlas. Hrozně málo své děti chráníme a nutíme je k dospělosti. Ta by neměla být podmíněná jen rodným listem, ale i nějakým výsledkem. Třeba tou maturitou.

Měla jsem děti na obou typech škol a vždycky záleží na lidech. Cyril dodnes vzpomíná na profesora na soukromém gymnáziu na Jižním Městě, který shodou okolností chodil v dětství k mému tatínkovi na píšťalku. Učil je základy společenských věd a učil je ne jako předmět, ale jako názor. Stejně tak se mi stalo, že na jiné privátní škole dítě spadlo do drog. Na jedné státní škole jsem zažila ošklivé jednání se žákem, na druhé zase přílišné pochopení pro lhaní dítěte.

Byly jsme tři děti a rodiče to měli snazší v tom, že nebyly drogy. To je dnes obrovský problém. Naši rodiče byli starší a možná měli přehnané ambice. Bratr vlastně proto utekl do zahraničí. Mě trochu nechávali být, protože měli za to, že ze mě nikdy nic nebude. Po době dospívání a mládí vůbec se mi nijak nestýská, nebylo to pro mě období, na které nějak zvlášť vzpomínám.

Nevěděla jsem, co se sebou, byla jsem nešťastná, že mě nikdo nechce. Teprve po dětech jsem se uklidnila, že má existence má nějaký smysl.

Střídalo se to. Agátku jsem měla hrozně mladá, brzy jsem se rozvedla, Cyril se narodil hodně nemocný, pak přišel Vincent, ten byl zdravý, tlustý, spokojený. Po roce jsem si vzala z dětského domova dvě děti – jako poděkování za to, že Cyril přežil. Původně jsme si chtěli přivést jen jedno, ale holčička, do které jsem se v dětském domově na první pohled zamilovala, měla ještě bratříčka. Těch pět dětí bylo opravdu hodně, uživit je nebyla legrace.

Mé sestře také takhle zemřelo první dítě, měla ale to štěstí, že pak měla dvě zdravé děti. Takže to trauma brzy zaplnila novými zážitky. U mě to tak nebylo.

Určitě bych zabránila, aby tak trpěl. Těhotenství bych byla ukončila.

Kdyby Bůh dovolil, že by lékaři na tuhle hroznou vadu přišli včas, věděla bych, že to tak chtěl. Já ale na všechny preventivní testy chodila a na nic se nepřišlo.

Zásadně to otřáslo mojí vírou v sebe. Žila jsem v přesvědčení, že všechny problémy dokážu překonat. Možná jsem tuhle lekci měla dostat, abych pochopila, že člověk všechno vůlí nezmůže a že ne všechno musí skončit dobře. Do té doby jsem žila zhýčkaná úspěchem, všechno u mě končilo dobře. Vystudovala jsem školu, po které mnozí marně touží, dostávala jsem hlavní role, vydělávala jsem, měla jsem dětí, kolik jsem chtěla, muže, které jsem chtěla. Asi přišel čas, abych pochopila, že to není napořád. Jednou jsem hrála zhýčkanou princeznu, která měla všechno a toužila po něčem, co ještě nemá. Byl to žal. Když ho pak prožila, poznala, že pravá radost je taková, která je vykoupená žalem. Ve 47 letech jsem se to musela naučit i já.