Veronika Žilková: Něco jsem plánovala a bůh se mi směje

Já jsem ho dosud viděla jen po kouskách. Stejně jako jiné filmy, v nichž hraju. Zásadně se na sebe nedívám. Což bych asi neměla říkat. Ale jednu scénu v tom filmu mám vyloženě oblíbenou. Na náhorní planině Jizerských hor jdeme s Bolkem Polívkou a do všeho hraje krásná hudba Radima Hladíka.

Já vám nevím… Myslím si ale, zrovna teď, že bych na něj mohla po tom čtvrtstoletí konečně vyrazit. Což bude opravdu výjimka z mého pravidla. Nejsem ani ten typ herečky, co se dívá na place na záběry, které se natočily. Říká se jim kopr. Jakožto bývalá učitelka herectví jsem k sobě jednoduše velmi kritická.

Já je miluju! Jen v nich nesmím hrát. Kino je ostatně odjakživa má velká láska. Když jsem byla mladá, zvládla jsem klidně tři filmy denně. Taky se pamatuju, že jsem tam chodívala sama. Nemám ráda, když mě někdo, něco při sledování filmu ruší.

V té době vůbec ne. Ještě aby mě při sledování filmu bral kdosi za ruku! To by mě rozčilovalo. Chtěla jsem se plně soustředit na příběh, vcítit se do postav.

Ještě pro pořádek, Lva získal i Bolek Polívka (na 32. ročníku MFF KV dostal také Křišťálový glóbus – pozn. red.). A kde ho mám? To je docela legrace. On se nám po domě stěhuje. Když byly děti malé, měly v pokoji postavenou zoologickou. Nechyběli v ní plastoví hroši, sádrový šnek a ani ten Lev. Teď je kdesi ve sklepě. Možná tam patří. (smích)

Bolek k tomu s oblibou, v žertu, říkává: Oba máme za film své Lvy, jenže ten tvůj je takový menší, máš ho za vedlejší roli, já za hlavní. Ostatně právě díky němu jsem k sošce získala odstup.

Ano, v té době se ocenění vnímalo jako velmi prestižní. Čeští lvi se teprve začali rozdávat (v roce 1993 – pozn. red.). Herci po nich toužili. Jejich udílení byla velká událost. No a Bolek mě vzápětí po ceremoniálu pozval do své televizní Manéže jako Marilyn Monroe z příkopu.

Nešlo o pražskou luxusní ulici, ale skutečně o příkop. Já jsem si v té scéně, úplně rozcuchaná, vzala Lva do igelitky, v níž byly i dva lahváče. Navíc jsem hrála, že jsem opilá.

Sehráli jsme spolu vše, jak se naplánovalo, a já jsem pak diváky ujišťovala, že jsem střízlivá. Což Bolek okomentoval: No tak to je herečka! Vidíte, jak skvěle zahrála tu střízlivou!

A ještě jednu věc mám spojenou s tím obdobím, s úspěchem Zapomenutého světla. Byla jsem na mateřské dovolené. Doma měla pět dětí. Mám tu dobu trochu v mlze.

Pamatuju krásné časy, kdy jsem tam jezdívala jen s batohem jako studentka DAMU. Když jsem začala hrát, přibyly oficiální pozvánky pro „herečku“. K tomu se pojí nejen kina, ale také úžasné večery.

Shrnu-li tu úvahu stručněji: na festival jezdím ráda, když mě pozvou. Naposledy jsem tam byla s manželem, který byl ministr obrany, jako jeho žena. Letos si konečně festival užiju – díky Bolkovi – jako herečka.

Podívejte se, dětí mám hodně. Zájem o to doprovodit mě je velký. Řekla bych, že až stojí „frontu“. Uvidím, kdo z nich nakonec bude mít chuť i čas. Doufám, že se dostaneme hlavně do kina. Právě kvůli filmům na podobné akce jezdím. Některé si dlouho pamatuju, třeba švédský Tik-Tac (ve Varech uveden v roce 1998 – pozn. red.). Jinak mám radši svůj klid.

Takhle to nevidím. Vždyť ani ve zmíněném Zapomenutém světle jsem nebyla žádná křehule. Hrála jsem nemocnou mámu tří dětí, rázně řídící rodinu. V Jitřní záři taky nejsem „semetrika“. Hraju úřednici s velmi tragickým osudem, starou pannu, která není zlá. Stane se obětí své profese.

Je „jen“ součástí chyby v procesu. Ze všech zúčastněných pak dopadne nejhůř. Věřte mi, vážně to není jednoduché povolání. Starala jsem se o dvě děti, které byly ve své rodině týrané. Se sociálními pracovnicemi jsem tak byla v kontaktu poměrně často. Ano, jejich rozhodnutí mění osudy, ovšem jejich chyby mohou skončit úmrtím dětí.

Někdy se prostě stává, že dospělí použijí dítě pro splnění svých snů. Rodiče Jitřní záře chtěli žít mimo systém v plesnivé chaloupce s hliněnou podlahou. Je to ale nejlepší pro dítě? Stejné je to se jménem.

Rodiče by si měli hlavně uvědomit, že dítě roste. Má-li netradiční jméno, je to ono, kdo čelí poznámkám okolí. I když i tohle se dá v dospělosti řešit. Přejmenování stojí pár set korun. Navíc neznám skoro nikoho, komu by se vždycky líbilo jeho jméno. Ani já jsem nechtěla být Veronika.

Marie, Maruška. Můj brácha Štěpán zase chtěl být Martin. Kordulka chtěla být Kordélie. Tím se vracím k otázce na jména mých, našich dětí. Já je za netradiční nepovažuju. Kordula je postava ve Strakonickém dudákovi. Tradiční česká jména jsou i Agáta, Cyril, Vincent, Melichar. Žádnou Jitřní záři jsem rozhodně nezvažovala.

Obětavost. Děti mám na úplně, úplně prvním místě. Vždycky. Proto jsou pro mě role typu matka kašle na dceru bezvadné. Blíž mám rozhodně k jiným. Například k té, co jsem hrála ve filmu Spolu. Taky půjde letos do kin.

Hraju v něm matku autistického syna, jemuž se totálně obětuju. Mentálně je mi taky blízko role ve Světýlkách. Teprve se budou točit. Hraju v nich babičku hlavní hrdinky, malé holčičky, jejíž rodiče se rozcházejí.

Zdá se. Do toho ještě dělám pro Primu krásný seriál s Pepíkem Klímou, o němž zatím nemohu moc mluvit. Čeká mě také muzikál z rockového prostředí v pražském Divadle Broadway.

Jasně! A budu v něm dokonce zpívat. Tedy má role je činoherní, ale jednu písničku v ní dám, duet Osmý den, s Bořkem Slezáčkem. Hrajeme rodiče hlavní ženské postavy. Všechno se ale ještě může změnit, představení se teprve připravuje, zkouší.

Já jsem dokonce na první rande vyrazila na Olympic! Na koncert do Lucerny. Bylo mi patnáct a musím říct, že mě Petr Janda zajímal rozhodně víc než ten kluk, s nímž jsem tam byla.

Já jsem z rodiny, kde se ctila vážná hudba. Takže dokonale znám Bacha, Dvořáka, Stravinského… Olympici jsou tak v mém celoživotním repertoáru výjimkou. Jejich písničky znám. Jsou kusem mého života.

Musíte plánovat. Mít někoho k ruce, kdo vám pomůže. Když jsme dělali na Nově pořad Tele Tele (2000–2007 – pozn. red.), mívala jsem pocit, že jsem v televizi víc než doma. Ale jak jsem už říkala, rodinu mám na prvním místě. Proto jsem si před odjezdem na natáčení vše připravila, vyřešila tak, aby to doma hladce fungovalo.

Tohle je pravda. Spánek byl až skoro na posledním místě. Bez schopnosti spát čtyři hodiny denně bych tempo domácnost, pět dětí, šest dětí a profese, nezvládala. Mám navíc štěstí, že jsem z rodiny, kde nikdo moc nespí.

Je ale fakt, že dnes na sobě nějaké deficity v tomhle směru cítím. Zpětně taky vůbec nechápu, jak jsem mohla dělat Tele Tele a mít doma tolik malých dětí. Asi vážně platí motto: Život není to, co chceš, ale to, co vydržíš.

Hele, telefony byly, sice normální, ovšem fungovaly. Leccos mi usnadnily. V mé nepřítomnosti byl pak doma vždycky někdo spolehlivý. Fungovaly slečny au pair.

Navíc táta mých dvou synů Marek Navrátil – bohužel už taky zemřel – se o rodinu staral poměrně dost. My jsme se tak i dohodli, že to budu já, kdo bude vydělávat. Podle mě děti nikdy nestrádaly.

Já mám už roky v dokladech dokonce uvedeno: Stropnická. Jen mi tak nikdo neříká. Když přijdu k zubaři, stává se, že slyším: Paní Žilková, počkejte, ještě je před vámi Stropnická. Myslím si, že v tomhle nejsem v oboru sama. Podívejte se na Dášu Havlovou, ta taky byla pro lidi dlouho Veškrnová, než ji přijali jako Havlovou.

Nebyla. Poprvé jsem si rodné jméno měnila až při třetí svatbě. Tehdy jsem si řekla, že to bude už definitivní změna. No není. Takže se budu před úřady po rozvodu, až proběhne, vracet ke svému rodnému jménu: Žilková. Aspoň v tom nebude zmatek.

Sice si nic v životě moc nepočítám, ale tohle vám líp vyjasním. Porodila jsem pět dětí (Agáta, Cyril, Vincent, Kordula, syn Melichar zemřel několik měsíců po narození v roce 2007 – pozn. red.), vychovala jsem jich šest. U mých, porozených, svatby nehrozí. Takže na to téma se nemusíme dál bavit.

Ne. Proč taky? Myslím si, že jsem se jejich výchově věnovala. Naučila jsem je spolehlivosti, pracovitosti, zdravit, děkovat, čistit si zuby. Teď jim už držím palce. Například teď Vincentovi. Na Voyo vysílají jeho pořad První dobrá, série filmových skečů. Navíc tam píše a režíruje Mužketýry.

Cyril je překladatel, tlumočník, k tomu má kavárnu. Agáta je naprosto schopná, sama skvěle vychovává dvě děti. Kordulka je parkurová jezdkyně. Chodí na Střední školu dostihového sportu a jezdectví v Chuchli a já ji mohu jen obdivovat, jak se skvěle stará o svého koně, jak ho zvládá…

Mé děti mě jednoduše v mnohém předběhly. Jsem jejich velká obdivovatelka.

Ne, jsme máma a děti, tak to má být. Práce nás doma nezajímá. Necháváme ji za dveřmi. Jelikož se ale pohybujeme plus minus ve stejném prostředí, sem tam padne otázka: Co je, mami? To když třeba vidí, že jsem unavená. Já odpovím: Točila jsem. A jdeme dál.

Občas ano, když se nám projekt líbí. Tenhle jsme si vymyslely. Už jsme natočily deset dílů. Ukazujeme v nich krásy naší země ze dvou generačních pohledů. Agáta na místě vidí design, já jeho historii. Myslím si, že to je dobrý formát.

Jak cestujeme, potkáváme podobné páry: dospělé dcery a jejich mámy. Užívají si, že jsou spolu. Jejich cesta je většinou taková fajn poznávačka. A věřte mi, je to úplně jiná forma výletů než s malými dětmi. Konečně neřešíte svačiny. Je to i úplně jiné, než když vyrazíte na zamilovanou cestu s mužem.

Ženská domácnost? Tu u nás nehledejte. Mám tři syny. S jedním žiju přímo v domě. Jiný bydlí poblíž. Třetí k nám jezdí často na návštěvy. Maminku máme ve střídavé péči my tři, její děti, sourozenci. Navíc je u nás často vnuk, s kterým chodím na ryby a na fotbal. Co se týče žen a mužů, žijeme tedy doma v jakési rovnováze.

Když se starám o maminku, tak samozřejmě vařím. Jinak v kuchyni moc nejsem. Kordula chodí na obědy. Večeři často odbýváme v autě, protože jsme vlastně furt ve stáji, u koně.

Nejvíc obecně řešíme, co on žere. To je vám úplná věda. Základem je seno, k tomu přidáváte granule, vitaminy – jiné před závody, jiné po nich.

Jak Kordula chodí do té školy, vůbec se leccos dozvím. Když ke koni přidáte pravidelné krmení našich dvou psů, nejvíc vážně řeším jídlo pro zvířata.

Výživu lidí jsme doma odsunuli. A jak mají kluci vlastní domácnosti, vztahy, občas mi naopak něco k jídlu přinesou. V tomhle se mi to opravdu prohodilo.

Já odpočívám třeba zrovna tady, s vámi. Hrozně ráda si totiž povídám. Odpočinek je pro mě i moje profese. Je to nesmírně pozitivní, inspirativní prostředí. Tedy srovnám-li ho s tím, v němž jsem žila v posledních letech: v politicko-diplomatickém světě.

Tohle by bylo na dlouhé vyprávění. Tak zjednodušeně. Herci ve své profesi musejí mít emoce. Politici emoce prakticky mít nesmějí. Proto jsem ráda, že jsem znovu tam, kam patřím.

Když ukončíte natáčení, často po něm odjíždíte domů s pocity, jako byste byla na táboře, kde se vám moc líbilo. Sejde-li se skvělý štáb, vaši spoluhráči, s kterými si mezi záběry skvěle pokecáte, řežete se smíchy, co chtít víc… Přitom si přece odpočinete! Po politickém jednání se nával energie spíš nedostaví.

Když se kniha psala, netušila jsem, co mě za chvíli potká, že mi manžel napíše, že se chce rozejít. Já teď řeším, co bude dál. A jelikož jsem v ní hodně otevřená, asi bych do ní tuhle etapu dala.

Nicméně i ta má kniha končí větou: „Kdy se bůh nejvíc směje? Když člověk plánuje.“ Což přesně odpovídá tomu, co žiju. Něco jsem plánovala a bůh se mi směje.

Může se vám hodit na Zboží.cz: