Veronika Žilková: Dnes už vím, jak náročné manželství je a že nic na světě není ideální

Nejsem na to ani trochu pyšná, že jsem už potřetí vdaná. Zvlášť proto, že jsem děvče z katolické rodiny, které bylo vychovávané v tom, že by se mělo snažit dodržet tradiční model - tedy strávit celý svůj život s jedním jediným mužem. Pyšná jsem ale na své děti.

Částečně to bude tím, že jsem herečka. A k herectví samozřejmě patří jakási forma přecitlivělosti. Pro každého herce jsou emoce základním pracovním nástrojem, jinak by si neuměl navodit pocit radosti nebo smutku, když klapne filmová klapka a začne se natáčet. Tak to prostě je.

Jakási rozervanost plyne i z toho, co během svého pracovního dne děláte. Normální člověk vstane, oblékne se a celý den stráví třeba za počítačem v kanceláři.

Herečka ale vstane, vymění svoje domácí pyžamo za pracovní a v tom pak vleze do postele úplně cizímu pánovi, kterému hraje manželku. Nebo připraví snídani úplně cizím dětem, kterým zase hraje matku. Pro herce je pak rozvod docela běžným pracovním úrazem.

Za mými rozvody je ještě jedna věc: mí rodiče. Ti spolu strávili celý život i přesto, že se neustále hádali. Ctili totiž, že co Bůh spojil, to člověk nerozpojí. Snažili se udržet rodinu i přesto, že v ní vládlo dusno. Mně ale to dusno vadilo. Nechtěla jsem ho zažívat i ve vlastním manželství.

Jakmile jsem se tedy vdala a objevilo se dusno, vzdala jsem to. Rozvedla jsem se. Netušila jsem, že to dusno do manželství patří, stejně jako do něj patří chvíle pohody. A že udržet si manželství je daleko těžší než udržet si práci.

Zatímco v práci si vystačíte s diplomacií, do rodinných vztahů zasahují city. Spousta věcí se vás dotýká osobně.

Myslím si, že jsem se rozváděla dřív, než bylo potřeba.

Dnes už vím, jak náročné manželství je a že nic na světě není ideální. Je takový starý vtip: „Přijde mladá žena do knihovny a ptá se, kde by našla román o šťastném manželství. A knihovník jí říká: Běžte na konec chodby a ve třetí uličce vlevo najdete pohádky.“

Byla bych zkrátka ráda, kdyby to moje poslední manželství vydrželo až do konce. Ostatně ten konec není zas až tak daleko - vzhledem k tomu, kolik nám je. (Směje se)

To je pravda. Nakonec se ale ukázalo, že cesta do Izraele byl vlastně dar. Bylo to sice těžké rozhodnutí, ale já jsem fatalista. Vzala jsem to jako obrovskou příležitost a výzvu.

K tomu, abych konečně překonala všechny svoje obavy a vyrazila žít někam ven. Pro mě totiž bylo vždycky nepředstavitelné opustit jistotu Prahy. Já nejsem žádný cestovatel. Nejsem jako některé moje kolegyně, které si sbalí batoh a jedou do Indie.

To mi fakt nehrozí. Já se všeho bojím. Bojím se nemocí, infekcí, alergií, komárů, velbloudů… Hrozně mě to uzavírá a limituje. Takže když jsem se dozvěděla, že mám jet do Izraele, byla jsem za tu příležitost moc vděčná.

Na začátku jsem samozřejmě jisté obavy měla. Vygooglila jsem si třeba, jak nebezpeční jsou tam hadi. Navíc jedna učitelka řekla mojí dceři: Budeš bydlet v krytu a bez internetu. Pak mě ale ujistil tehdejší ministr zahraničí, což byl v té době můj muž, že můžu být úplně v klidu. A tak jsem byla v klidu. Navíc… Izrael je přece biblická země.

Bezpečnost té země absolutně předčila moje očekávání. Samozřejmě že jsem viděla letět vzduchem rakety a že nám jedna dopadla pět kilometrů od domu. Přesto jsem byla v mnohem větším klidu než třeba při návštěvě Londýna. Cítila jsem se naprosto bezpečně.

Víte co? Ani na vteřinu jsem si tam nepřipadala ohrožená. Hned první Vánoce jsme sice strávili v krytu, přesto je pro mě Izrael nejbezpečnější zemí na světě. On totiž ty kryty má. Izraelci jsou na všechno dokonale připravení.

My v Evropě žádné kryty nemáme. Nemáme ani žádné nařízení, jak se chovat v případě teroristického nebo jiného útoku. Takže jsme nakonec mnohem nahatější a zranitelnější než oni. Jakmile by u nás něco takového propuklo, znamenalo by to obrovské ztráty na životech.

V Izraeli naopak každý s nebezpečím počítá. Všichni jsou na to vycvičení. Každý jde hned po maturitě do základní vojenské služby, ať je to holka, nebo kluk. Když bych to měla k něčemu přirovnat, tak je to stejné jako nosit roušku.

V Čechách spousta lidí chodí po ulicích a říká si: Já tě, bacile, přeperu. Ale nepřepere, to je hloupost. Člověk by měl být rozumný a připravený. Měl by nosit roušku, mýt si ruce, neobjímat se. V Izraeli se takto lidé chovají ve všech oblastech života. Předcházejí nebezpečí.

Ona to zas tak velká změna nebyla. Já jsem samozřejmě jako herečka zvyklá na VIP prostředí, takže pohybovat se na recepcích a formálně s někým komunikovat pro mě nic zvláštního nebylo. Akorát už se ta akce nejmenovala karlovarský filmový festival, ale třeba státní svátek Spolkové republiky Německo.

Pokud jde o samotnou komunikaci s lidmi, tak ta byla vždycky velmi příjemná. Diplomatické prostředí je nesmírně přátelské. Osobní pocity a vlastní názory všichni nechávají doma a chovají se vřele a hezky.

Navazování diplomatických vztahů. Všechny manželky diplomatů se spolu pravidelně scházely a udržovaly přátelské vztahy. Chodily jsme třeba na angličtinu - tam vedle sebe seděly různé ženy od Egypta až po Ekvádor, pily kafe a navzájem si v angličtině povídaly pod vedením lektorky o kulturních zvyklostech svých zemí.

Ale ano, byli mezi námi i muži. Pokud byla velvyslankyní nějaké země žena, tak ji samozřejmě doprovázel její manžel. Dokonce tam byl i jeden registrovaný partner. Ostatně co se týče registrovaných partnerství, tak Izrael je mnohem vstřícnější než leckterá evropská země.

Samozřejmě. My jsme neměli žádného kuchaře, uklízečku ani číšníka. Takže když k nám přišla nějaká neoficiální návštěva, tak mojí úlohou nebylo jen věnovat se jim společensky, ale taky pro ně všechno nakoupit, uvařit a potom taky uklidit.

Vůbec ne. Já jsem si hned našla spoustu činností, kterými jsem se zabavila. Začala jsem organizovat divadlo - hrála se u nás komedie Shakespeara Mnoho povyku pro nic. Když jsem přemýšlela, jakou další stopu bych tam zanechala, napadlo mě založit českou školu. Navedly mě na to Češky, které tam léta žijí - vzaly si Izraelce a mají s nimi děti.

Mrzelo je, že ty jejich děti neumějí pořádně česky a nepopovídají si s dědečky a babičkami z Čech. Ptaly se mě, jestli bych jim s tím nepomohla. Byla jsem až překvapená, jaký úspěch to mělo. Na ty kurzy jezdilo dvakrát do měsíce až sto lidí. To znamená čtyři třídy, které zahrnovaly žáčky od dvouletých dětí až po tatínky.

Nejdřív ne. Na začátku jenom tak postávali a pokuřovali na zahradě. Postupně jsem je ale přesvědčila, aby se taky přidali. Viděla jsem totiž, jak je to pro ně citlivé - jejich manželka a děti spolu hovoří jakýmsi „tajným“ jazykem a oni do toho nemohou zasáhnout.

Chtěla jsem, aby si k češtině nevybudovali negativní vztah, ale aby se jí snažili naopak porozumět. Vyrobila jsem jim proto slabikáře z českých módních časopisů, aby se jim to líbilo, a popsala je. Povedlo se. Ochotně řekli, že jo. Češtinu pro tatínky jsme nazvali „tchyniným jazykem“ - jakože se konečně domluví s tchyní.

Že by se naučili číst a psát, to ne. To jsem od začátku vzdala. Hebrejské písmo je přece jenom úplně jiné - čte se zprava doleva a zespodu nahoru. Ale mluvit se docela naučili. Pro mě ale bylo skvělý už jen to, že sesbírali odvahu spolu česky komunikovat.

Samozřejmě jsem xkrát koupila savo místo mlíka nebo prací prášek místo mouky. Ten problém tam ale má hodně lidí. Spousta z nich chodí po obchodě s překladačem a zkoumá, co to v tom regálu je.

Bohužel stalo. Jednou jsem měla neoficiální setkání s ortodoxním rabínem a zavřela jsem dveře místnosti, ve které jsme spolu seděli. On celý vyděšený vyskočil, že nesmí být se ženou v zavřeném pokoji. Dveře musely být celou dobu otevřené a na chodbě ještě musel stát nějaký svědek, který hlídal, že je všechno v pořádku.

A to nebylo zdaleka všechno. Pak jsem mu ještě nabídla občerstvení. Samozřejmě jsem věděla, že pro něj musím nakoupit košer jídlo, ani tady jsem ale neuspěla. Nic z toho, co jsem mu připravila, si nevzal. Řekl, že pokud jsem to nakoupila v Tel Avivu, tak si to nevezme, protože Tel Aviv je hříšné město.

Obrovský. Ten ortodoxní rabín byl právě z Jeruzaléma. V Tel Avivu mu všechno připadalo hříšné a nepatřičné. V jeho případě to naštěstí dobře dopadlo, nakonec plánoval i vystoupit v dokumentu, který jsem o Izraeli natočila pro Českou televizi. Bohužel poslední díl o Jeruzalémě jsme kvůli covidu nenatočili.

Úplný základ je šábes. Zatímco v Tel Avivu jezdí během šábesu běžně auta, v Jeruzalémě je to nepřípustné. V té době tam neexistuje doprava, ani nejsou otevřené obchody.

Nejezdí dokonce ani výtahy, protože ortodoxní židé se nesmějí během šábesu dotknout elektroniky ani tlačítek. Takže v hotelích mívají dva druhy výtahu - jeden normální, který člověk ovládá tlačítky, a jeden šábesový. Ten zastavuje sám v jednotlivých patrech a bývá speciálně označený.

Tak to tam zatím není. Jak ulevit ucpaným komunikacím, ale opravdu řeší. A to velmi. Ačkoliv mají neuvěřitelně košatou síť šestiproudových dálnic, cesty jsou pořád plné. Co vím, tak v Tel Avivu se právě teď plánuje alespoň metro.

V moderních technologiích jsou ale Izraelci opravdu hodně napřed. Měli bychom se od nich učit. Izrael je třeba první na světě v získávání pitné vody z moře. Je to neuvěřitelné, ale ačkoliv sedmdesát procent té země tvoří pouště, jsou Izraelci vývozci pitné vody. Dokážou se zkrátka vypořádat s každou životní situací, se všemi nástrahami přírody i osudu.

Je to taková pohlednice a pozvánka. Když jsem přijela do Izraele, ohromilo mě, jak magická země to je. Třeba poušť je podle mě jedno z nejkrásnějších míst na světě.

Navíc je to skutečná kolébka civilizace, jsou tam deset tisíc let staré památky. V době, když tady ještě běhali mamuti, byla tato země technicky vyspělá, lidé tam měli rezervoáry na vodu a na zavlažování. Jsou tam celá římská města, která byla zavátá pískem a teď se odkrývají, takže jsou zakonzervovaná. Můžete vstoupit do jeskyní, kde se odehrávaly příběhy, o kterých jste četli v bibli.

Najdete tam zbytky křižáckého kostela, který je vystavěný z antických sloupů, protože křižáci využili to, co našli opodál v křoví. Zkrátka na jednom malém území můžete na vlastní oči vidět, jak se střídaly nejrůznější vlády a náboženství, zatímco čas plynul. O tom všem je dokument.

Snažila jsem se tam dát všechno. Je to takové první zmapování nejdůležitějších míst.

Izrael od jihu po sever projedete autem za pět hodin. V dokumentu bude k vidění daleko víc.

Není to náhoda. Turistické značky Izraelci skutečně převzali od nás, stejně jako třeba semafory. Takže když se vydáte na cesty, jdete chvíli po zelené značce, pak zase chvíli po modré, akorát místo lesa vidíte poušť.

Jsou doslova na každém kroku. Izraelci milují Tomáše Garrigua Masaryka i jeho syna Jana, protože se oba ve své době zasadili o vznik samostatného státu Izrael. Bylo to právě Československo, které Izraelcům prodalo v roce 1948 i přes embargo bojové letouny, aby mohli svůj stát obhájit.

Ale předtím byl T. G. Masaryk hlavou státu, který první uznal v Ústavě židovskou národnost. Dnes je proto po T. G. Masarykovi pojmenovaných devět náměstí i jedna celá vesnička Kfar Masaryk. Najdete tam taky lavičku Václava Havla.

Každý v Izraeli ví, kde leží Praha. A co víc, oni Prahu milují. Ve středověku byla střediskem židovské kultury, takže sem rádi jezdí. Láká je golem. Pro spoustu Izraelců je to i oblíbené místo pro konání svateb.

Teď mě asi nejvíc zaměstnává Mezinárodní konzervatoř Praha, kam jsem se vrátila a kde vedu herecké oddělení. Kromě toho točím seriál Hvězdy nade mnou a zkouším v divadle hru S láskou Mary, která bude mít premiéru 17. října v brněnském Divadle Bolka Polívky.

Po neplacené dovolené, kterou jsem si musela vzít kvůli cestě do Izraele, se pozvolna vracím i do pražského Činoherního klubu. Protože ale s mým návratem nikdo takto brzy nepočítal, nemám tam v tuto chvíli žádnou roli.

Naštěstí ano. Má, doufám, ještě hezký život před sebou. Je jí teprve 96.

Může se vám hodit na Seznamu: