Veronika Zajícová: Bojovnice z klece touží vyhrát Miss

Pamatujete si to odpoledne 10. listopadu 2021, kdy jdete v Ostravě z tréninku a přecházíte na vyznačeném přechodu silnici?

Ano, pořád před sebou vidím ta blížící se světla. Chtěla jsem uskočit, ale nešlo to, auto jelo moc rychle a ještě směrem ke mně změnilo směr. Podle policie řidič při jízdě telefonoval, jel rychlostí 70 kilometrů v hodině a před tím přechodem dokonce přejížděl z pruhu do pruhu. Neměla jsem šanci.

Co bylo dál?

Probrala jsem se ještě na té silnici a viděla kolem sebe lidi. Chtěla jsem vstát, ale nemohla jsem se ani pohnout. Připadala jsem si hloupě a styděla jsem se, že tam ležím. Chtěla jsem utéct, ale nešlo to. Viděla jsem nějakého člověka, který se ke mně přiblížil a ptal se mě, jestli jsem v pohodě. Asi to byl ten řidič, který nehodu zavinil. Pak jsem zase usnula a vzbudila se až v nemocnici, když mi chtěli stříhat moje nové rifle!

Řešila jste rifle?

Na oblečení jsem hodně háklivá, takže jsem jim vysvětlovala, že si nepřeji, aby mi je zničili, a znovu jsem usnula. Vzbudila jsem se po operacích a chtěla jít domů s tím, že musím do tělocvičny.

Měla jsem tehdy před mistrovstvím světa ve smíšených bojových uměních, trénovala jsem denně a neuměla jsem si představit, že bych nešla na trénink… A pak jsem zase usnula. Pamatuji si jen takové střípky, ale vidím je před sebou dodnes.

Měla jste prasklou lebku, krvácení do mozku, prasklý obratel a tříštivou zlomeninu nohy… Zázrak, že jste přežila.

Naštěstí nebylo žádné zranění úplně fatální. Na krk jsem dostala fixační límec, z obratle jsem měla ulomenou jen část, která není spojena s míchou, takže to nebylo tak vážné. A prasklá lebka srostla.

Nejvážnější následky mám paradoxně po komplikované tříštivé zlomenině nohy. Tu se bohužel nepodařilo úplně zachránit, protože některé nervy odumřely, a tak ji mám stále částečně necitlivou. Teprve před prázdninami mi konečně vytáhli z nohy fixační železa a šrouby, od té doby už zase trénuji.

Neomezí zranění nohy vaše sportovní ambice?

Asi už nikdy nebude úplně v pořádku, ale bojovat a zápasit se dá. Podívejte se třeba na Monstra (Petr Kníže). Kulhá, a přesto je v kleci profesionálním bojovníkem.

Co se stalo s řidičem, který vás srazil?

Dostal podmínku na dva roky a na stejnou dobu přišel o řidičák. Přitom, zrovna než mě porazil, mu skončila podmínka za to, že srazil nějakou starší paní. Takoví lidé by neměli mít možnost řídit auto.

Ani na okamžik jste po nehodě nepropadla zoufalství, že už sportovat nebudete?

Ne. Od začátku jsem věděla, že budu pokračovat dál. Možná to bylo naivní, ale já jsem to tak cítila. Chtěla jsem jít dopředu, trénovat a vyhrávat.

V nemocnici jste byla měsíc, ale pak jste hned začala chodit do posilovny, ještě s berlemi a krčním límcem.

Trochu jsem cvičila už v nemocnici. Jednou tam za mnou přišel táta a já zrovna zkoušela na zemi klik na jedné noze. Potom jsem pod dohledem kondičního trenéra nabírala zpátky svaly, co to šlo. S límcem a s berlemi jsem byla v posilovně dost rarita. Díky tomu, že jsem měla i klíče, chodila jsem ještě tajně do tělocvičny bouchat do pytle, i když mě zkraje trenéři brzdili. Sedm měsíců od nehody už jsem byla zpět ve formě a po deseti měsících jsem na mistrovství Evropy v Gruzii zvítězila ve strikingu (disciplína MMA, při níž soupeři zůstávají pouze v postoji). Soupeřce, s níž jsem bojovala o zlato, jsem se přesunula za záda a takzvaně ji uškrtila. Byl to pro mě velký okamžik.

I proto, že jste byla po vážném úrazu zpět ve skvělé formě?

A že jsem dokázala sobě i ostatním, že lze porazit osud a že se mnou musejí počítat. Nebýt úrazu, asi by to pro mě až tolik neznamenalo, ale takhle to bylo něco obrovského. Byla jsem nesmírně šťastná.

Jak byste smíšená bojová umění, tedy Mixed Martial Arts (MMA), popsala laikovi?

Je to boj mezi dvěma lidmi pomocí různých bojových umění, přičemž oba se ho snaží v určeném čase skončit. Mohou bojovat v postoji pomocí úderů rukou, kopů nohama, údery kolen.… Zápasí také na zemi, kde se snaží soupeře uškrtit nebo upáčit do okamžiku, než takzvaně zaklepe a naznačí, že se vzdává. Rozhodčí vše pozorně sleduje a souboj ukončí, vidí-li, že někdo ze zápasníků končí nebo je v situaci, ze které se nedostane a mohlo by dojít ke zranění.

Bojíte se zranění?

Zlomeniny a tržné rány bývají v MMA běžné, ale nijak se nebojím. Dělám všechno pro to, abych se jim vyhnula. Zatím jsem měla párkrát natlučené koleno nebo loket… Počítám s tím, že přijdou i vážnější zranění, ale nemyslím na to. Ale je pravda, že teď před soutěží o titul královny krásy Miss jsem si říkala, že by nebylo dobré, kdyby mi soupeřka zrovna rozbila obličej.

Proč jste se vůbec do soutěže Miss Česká republika přihlásila?

Svůj první titul Miss sympatie už jsem získala v sedmi letech v Miss lentilka a teď jsem si říkala, že by bylo zase po čase fajn se z mého spíš klučičího světa znovu podívat do toho holčičího, kde se řeší nehty, šminky, vlasy, boty, oblečení… Jak kamarádi, tak fanoušci na sociálních sítích mě nabádali, abych se přihlásila.

Postoupila jste až do finále a se svými 167 centimetry patříte v soutěži k nejmenším dívkám. Věříte, že uspějete?

Už jsem si na tu představu celkem zvykla, tak to snad vyjde. Myslím, že nejsem škaredá a vzhledově snad mezi missky zapadnu, i když korunka přece není jen o pěkné tváři, postavě a o úsměvech, ale i o tom, že jsou v něčem úspěšné, mimořádné. A já si myslím, že jsem už něco dokázala, i když jsem teprve na začátku.

Miss lentilka… Byla jste jako malá spíš způsobná dívenka v šatičkách, anebo holka, co se rvačky nebojí?

Rodiče říkají, že jsem byla hodná, ale pořád v pohybu. Vyhrávala jsem sportovní školní soutěže ve šplhu, v běhání, skoku… K bojovým sportům mě popostrčil ve třetí třídě starší spolužák, co k nám propadl a který mě po jakémsi konfliktu praštil pěstí do obličeje. Nemám ráda dluhy, a tak mě pak mrzelo, když z naší třídy zmizel, protože už jsem mu úder nikdy nemohla vrátit.

…a kvůli té zkušenosti vás rodiče nasměrovali k bojovým uměním?

Víte, co jediné si máma s tátou v životě nepřáli? Aby jejich děti závodně sportovaly. Maminka je po dětské mozkové obrně na vozíku, vedou s taťkou chráněnou dílnu, kde zaměstnávají hendikepované. Prodávají oblečení z druhé ruky a zdravou výživu. Ve sportování smysl nikdy neviděli. Mě táta napřed přihlásil na aikido jen proto, abych se dokázala v životě ubránit násilí. Jenže aikido se mi zdálo málo akční, a tak jsem zkusila box, a jakmile přišly soutěže, začal mě bavit. Teď zápasí už i mladší bratr a naši se se sportem smířili.

Proč jste od boxu přešla k MMA?

Box je jeho součástí, ale MMA je složitější a tím i zábavnější. Nikdy nevíte, jestli boj ukončíte na zemi nebo vestoje nebo skončí na body. Musím postupy promýšlet hodně dopředu, protože jakmile bych na chvíli vypnula pozornost, hned mohu soupeřce nahrát a zaplatím za to. Hlavně se mi líbí, že kromě rozhodčího jsem v kleci jen já a soupeř. Je to jen na nás, jsou to naše minuty a nikdo nás nepřerušuje. Na rozdíl třeba od boxu, kde rozhodčí „nějak“ rozhodne a nemusí to být úplně fér, je v MMA výsledek jen v našich rukou.

Rodiče chtěli, abyste se dokázala ubránit násilí. Musela jste někdy naučené chvaty použít mimo klec?

V běžném životě se neperu, ani moc zatím nebyly příležitosti. Vlastně ano! Posledně, když jsem šla s kamarádem v Irsku po ulici, přepadla nás banda asi pěti kluků. Dostala jsem pár úderů a vrátila jsem jim je. Byla to regulérní bitka. Pak se tam ukázali policisté a vyřešili to.

Jste soutěživá a chcete být první jen ve sportu, anebo třeba i ve škole?

Ve škole jsem ráda, ale upřímně – nejsem studijní typ. Škola mě nebaví, ale snažím se kvůli maturitě. Učení je nutné zlo. Trénuji ráno, někdy i dvakrát odpoledne a večer jsem ráda, že lehnu a spím. Musela jsem střední školu obchodního ruchu změnit na automobilní, kde je učení lehčí a máme víc praxe. Spravujeme auta, opravujeme brzdy, kola… Docela mě to i baví. Díky individuálnímu plánu mohu ještě pomáhat rodičům. V jejich společnosti Proti bariérám, která se snaží hledat práci a ubytování pro hendikepované lidi, jsem dokonce předsedkyní správní rady.

Po maturitě už učebnice nechcete ani vidět?

Maturita se hodí i proto, že bez ní bych nemohla absolvovat některé stupně trenérských kurzů, ale případně kromě těch už žádné další studium opravdu neplánuji. Chtěla bych se MMA dál profesionálně věnovat a také začít víc trénovat druhé. Něco už umím a mám co předávat.

Vítězila jste coby amatérka, teď od jara závodíte profesionálně za irský klub SBG Ireland HQ. Jak se vám daří mezi profesionálkami?

Jsem na sebe naštvaná. Nějaké zápasy jsem sice vyhrála, ale nebyla jsem zpočátku se svým výkonem spokojená. Byla jsem moc opatrná. Snažila jsem se jen bodovat a podcenila jsem útok. Přitom já byla skvěle připravená, ale chybí mi zkušenost, proto se hlásím na nejrůznější soutěže, abych se otrkala a předvedla příště to nejlepší. O prázdninách jsem vyhrála mistrovství Izraele v grapplingu (podobný druh zápasu jako MMA, ovšem bez úderů) a byla jsem druhá v disciplíně jiu-jitsu.

Jak často v Irsku trénujete?

Bývám tam různě: někdy pět týdnů, jindy tři… podle okolností. Trénuji tam sice jen dvakrát denně, ale některé tréninky bývají dvakrát tak dlouhé a velmi intenzivní.

Jak přísnou životosprávu musí dodržovat profesionální bojovník MMA?

Tak to je problém. Snažím se sice hodně spát, ale přispat si nemůžu, protože musím ráno vstávat, ať už do školy, do práce, či na trénink. Vím dobře, co a kdy mám jíst, ale ne vždy to jsem schopná dodržovat. Můj životní styl je hodně o stresu a extrémech, a proto ani životospráva není někdy úplně stoprocentní. Správně bych měla jíst nejvíc ráno a dopoledne. Jenomže já mám nejtěžší – a někdy opravdu dost extrémní – tréninky v podvečer. Energetický výdej je velký a mám po nich takový hlad, že sním, na co přijdu.

Musíte si hlídat, kolik vážíte, abyste se vešla do své kategorie?

To je velké téma. Běžně vážím kolem 55 kilogramů, ale patřím do kategorie do 52,2 kilogramu, takže někdy kila potím v sauně, běhám, upravuju jídelníček i tekutiny. Příjemné to není, ale na druhou stranu, když jsem ve své hmotnosti neměla protivníky, přijala jsem zápasy se soupeřkami třeba i o pět kilogramů těžšími. Hlavně v boji na zemi je to pak při zápase dost problém.

Co je v MMA vaší největší předností a na čem chcete naopak víc zapracovat?

Myslím, že mám dobrou fyzičku, jsem i dost pružná a mám sílu. Zato na technikách boje musím pořád pracovat, opakovat si je a učit se nové. A hlavně si potřebuji umět před vstupem do klece vyčistit hlavu, protože MMA je velmi emotivní a také psychicky náročný sport.

Jak se před bojem čistí hlava?

Někteří trenéři říkají, že je to polovina úspěchu, což vidím sama na sobě. Základem je se uklidnit, odmyslet si davy lidí kolem, oprostit se od afektu, nenechat se ovlivnit vnějšími okolnostmi, soustředit se jen na výkon a přitom nebýt ani přehnaně opatrná.

Co vás na vašem sportu nejvíc baví?

Zápasy a vítězství. Když prohraju, nejraději bych vrátila čas a napravila vše, co jsem udělala. Teď už se těším na zářijový zápas v RFA (organizace Real Fight Arena).

Máte čas i na jiné zájmy a na osobní život?

Není to sice žádná sláva, ale snažím se žít i tak jako moji kamarádi. Baví mě hiphop a rap – bez nich si ani tréninky neumím představit. Třeba až nebudu jednou moct bojovat, tak budu zpívat (smích). Stálého přítele a trvalý vztah zatím nemám, snad se mi časem podaří najít někoho, kdo bude ochoten respektovat to, jak funguju.

Jaké jsou vaše sny?

Tím nejbližším je určitě obstát teď ve finále Miss Česká republika. To by mi udělalo obrovskou radost, když už jsem se o prázdninách probojovala do finálové dvanáctky. A do budoucna bych se ráda viděla v americké UFC (Ultimate Fight Championship).