Veronika Vítková: Tréninky pro mě nikdy nebyly žádným odříkáním

První velké úspěchy zaznamenala na začátku roku 2009, kdy si z juniorského mistrovství světa přivezla zlatou i stříbrnou medaili. Následně skončila na pátém místě na šampionátu dospělých v Koreji. Bohužel ještě tentýž rok v létě onemocněla závažnou meningitidou, ze které se pak dva roky dostávala. Nemoc ji tehdy velmi srazila i po psychické stránce a dlouho trvalo, než se opět dostala do pohody.

Dnes už opět září a možná víc, než kdy předtím. Biatlon si začala opět užívat, a ačkoliv v době rozhovoru měla za sebou náročnou sezónu, byla už natěšená na tu následující.

Na běžkách jezdila celá maminčina rodina. Asi tím největším vzorem byla ale teta Jana Suchardová (rozená Šandová), maminčina sestra, která byla i v české reprezentaci běžeckého lyžování a zúčastnila se i dvou olympiád v Naganu a Salt Lake City. Samozřejmě určitou roli sehrál i fakt, že jsme žili na horách a měli jsme tedy k zimním sportům blízko.

Popravdě nebyly. Nikdo mi to sice nechce věřit, ale pro mě ty tréninky nebyly žádným odříkáním. Nikdy jsem v podstatě ani nezalitovala, že spolužáci jsou někde spolu venku a já musím na trénink. Mě ten sport tak bavil, že jsem neměla ani chuť dělat něco jiného. Navíc mě do sportu nikdy nikdo nenutil, tudíž mi ten sport nemohl ani nikdo zprotivit.

Ve škole jsem nikdy neměla žádné větší problémy, tudíž ani rodiče nemuseli v tomto směru se mnou cokoliv řešit. Až od třeťáku na gymnáziu jsem si musela studium rozložit na více let, protože závodů ve světě přibývalo. Rodiče byli rádi, že chci dostudovat a maturitu si dodělat.

Myslím, že skvěle. Bohužel se moc nevídáme, ale o to víc si pak setkání užíváme. Jinak jsme spíš v kontaktu skrz moderní technologie.

Ano, obě sestry lyžovaly a dělaly biatlon. Ta prostřední z nás byla také v naší juniorské reprezentaci, ale poté s biatlonem skončila a začala se věnovat jen studiu a letos by měla končit studium na diplomovanou zdravotní sestru. Nejmladší sestra je nyní ve třeťáku na gymnáziu a stále dělá biatlon.

Ne, nevěřím. A ani je nečtu.

Při sportu. Partner (Tomáš Pošepný - pozn. redakce) dříve závodně běžkoval, a protože se nám uvolnilo jedno místo na soustředění a můj trenér se znal s jeho tatínkem, nabídnul mu tedy, zda nechce jet s námi. Padli jsme si do oka tedy tam.

Je to opravdu vztah na velkou dálku. Nejvíce jsme spolu na jaře, kdy mám volnější režim, ale jinak je to spíš o komunikaci přes internet či telefon. Bohužel jinak to moc nejde. Nicméně už jsme si na to zvykli. Partner plně respektuje můj režim. Když má tu možnost, přijede za mnou na závody, za což jsem moc ráda, protože každé takové dny jsou moc fajn.

Ani ne. Tak on sám se nikdy nepovažoval za takového toho typického studenta matfyzu, spíš je to takový ajťák s duší sportovce. Samozřejmě počítače i matika ho baví, ale není to celý jeho svět.

S partnerem jsme si to vyříkali, protože on je zvyklý řešit vše z minuty na minutu, což u mě moc nejde. Jak nemám příliš času, tak když přijedu na tři dny domů, potřebuji mít ten čas nějak rozvržený, abych zvládla vše udělat a zařídit. Kromě různého vyřizování potřebuji čas na vybalení, vyprání, zabalení, ale také navštívení všech lidí, co chci vidět. A kdybych to neměla přesně naplánované, lítala bych akorát z jednoho místa na druhé a stejně bych vše nezvládla. Takhle mi to funguje.

Samozřejmě jsem se toho trošku bála, protože do té doby nastal vždy trošku problém, když jsem se na delší čas vrátila domů. Chvilku trvalo, než jsme se vzájemně přizpůsobili. Přeci jen každý jsme většinu roku zvyklý dělat věci po svém. Nicméně byla jsem příjemně překvapená. Na nic takového o dovolené nedošlo. Asi jsme na to neměli ani čas. Letěli jsme na Srí Lanku, kde jsme neměli vůbec nic zajištěného. Neměli jsme ani žádné přesné plány a vše řešili v daném okamžiku. A kupodivu to fungovalo.

Ve skutečnosti jsme spolu byli ale v kuse déle. Přítel byl se mnou už před dovolenou na exhibici v Moskvě a po dovolené se mnou jel i na lyžovačku do Rakouska.

Ne, jelikož teď doma moc nejsem, tak ani není zapotřebí mít nějaké role rozdělené.

Když jsme s partnerem doma, tak si občas uvaříme společnýma silama. Ale to se moc nestává. Obvykle jídlo řešíme i formou návštěv u obou rodičů, babiček a tet...

Já si jídelníček vyloženě nehlídám. Když přijedu na pár dní domů, dám si klidně svíčkovou s knedlíkem. Ale jinak jsem celkově hodně na sladké. Takže ze všeho nejraději mám mléčnou čokoládu.

Ano, čokoládu a ještě colu. V poslední době začínám přicházet i na chuť kávy.

Bohužel ten skoro vůbec nemám. Takže jsem moc ráda za každé setkání s příbuznými. A když už se podaří, jdeme si s přítelem rádi zahrát golf, tenis, squash a nebo jakýkoliv jiný sport, který neděláme běžně v tréninku.

Teď ne. Chystám se na přijímačky na VŠ a ten čas investuji do učení. Chtěla bych začít studovat v Brně regeneraci a výživu.

Je to pro mě něco nového. Brala jsem to jako výzvu a musím říct, že mě to opravdu bavilo. Stála jsem nejen před kamerou, ale rovnou jsem přitom vařila s Ondřejem Slaninou a bylo to moc fajn.

Zatím jsem o tom moc nepřemýšlela. Příliš mě nelákají věci kolem modelingu. Loni jsem si tuto roli vyzkoušela na jedné přehlídce, a i když mě to v ten daný okamžik i bavilo, není to nic, po čem bych vyloženě toužila.

Myslím, že teď už dobře. Dřív to bylo mnohem horší. Bála jsem se s novináři mluvit, styděla jsem se. Teď už jsem si zvykla. Je pravda, že před dovolenou jsem se těšila, že si i od tohoto odpočinu. Ale nemůžu říct, že by mě to vysloveně obtěžovalo. Ke sportu to patří.

Od počátku května jsme již v plné přípravě, ale na přelomu července a srpna máme týden volna, který chceme s přítelem strávit nějakou aktivní dovolenou. Uvažujeme o italské Gardě a widsurfingu, turistice či kolech.