Veronika Kubařová: Vím, že potřebuji staršího partnera

Veronika Kubařová zatím kromě své prvotiny, Rafťáků, zabodovala ve filmech Nejkrásnější hádanka, Dívka a kouzelník, a zejména v loňském snímku Ženy v pokušení, kde hrála nejmladší z trojice hlavních hrdinek.

Teď se jí sešly hned dvě velké premiéry najednou – v květnu vstoupila do kin komedie Westernstory, v níž právě její úsměv naprosto zamotá hlavu hlavnímu hrdinovi. A především pak dlouho očekávaný velkofilm Lidice. Už když se jí dostal do ruky scénář k tomuto snímku, nadchl ji.

A to ještě netušila, že si v něm zahraje jednu z hlavních rolí. Postavu, která celý příběh vygraduje. „Víc vám neřeknu. Jen prozradím, že ani já jsem nevěděla, proč vlastně zrovna Lidice potkal tak strašný osud. A jakou roli v tom dívka, kterou představuji, sehrála,“ usmívá se.

Původně měla dívku, jež se zamiluje do mladíka zapojeného do odboje a nadšeně mu pomáhá, hrát Martha Issová. „Když pak roli nabídli mně, měla jsem ohromnou radost, ale raději jsem to s Marthou ještě probrala. Zjistila jsem, že je to v pořádku, a pak už jsem se jen těšila.“

S Karlem Rodenem, který ve filmu ztvárnil jednu z hlavních mužských rolí, se při natáčení potkala jen u karavanu. „Pozdravila jsem ho, představila se a řekla, že ve filmu hraji, aby si nemyslel, že tam pobíhá nějaká komparzistka. Víc jsme spolu nehovořili,“ lituje Veronika, která si hereckého kolegy váží i pro jeho zahraniční zkušenosti a chtěla by se ho zeptat na spoustu věcí.

„Moje postava je obyčejná mladá holka, která nemá rodiče a žije u tety. Válka se jí osobně nijak nedotýká, ale je to idealistka a je šťastná, když se může zapojit do odboje,“ přibližuje charakter své postavy herečka. Přiznává, že si není jistá, jak by se na jejím místě zachovala ona. „Válku jsem nezažila, dokonce ani komunismus pořádně ne. V roce 1989 mi byly dva roky. A tak nemohu odhadnout, zda bych byla taky taková bojovnice. Když si pomyslím, že člověk nějakou činností v tak vyhrocené době ohrozil nejen sebe, ale i svou rodinu a nejbližší okolí, znejistím,“ přiznává.

O světě kolem sebe hodně přemýšlí. „Zjistila jsem, že mi asi chybí nějaké hrany. Nepotřebuji někam patřit,“ zamýšlí se. „Moje kamarádka se nedávno nechala pokřtít. Já ale třeba nevím, jak to přesně s vírou mám. Mám kolem sebe buddhisty i katolíky. Vyhovuje mi si z každého náboženství vzít to, co považuji za nejlepší, a tím se inspirovat.“

Označuje se za přírodního člověka a myslí tím, že respektuje přirozený koloběh a řád přírody. „Vnímám, že jsme její součástí a že patříme do jejích cyklů.“ Snaží se podle toho chovat. Třídí třeba odpad a upřednostňuje biopotraviny. „I když můj partner se mi kvůli bio směje,“ prozrazuje Veronika.

Se svým přítelem, o sedmnáct let starším režisérem Karlem Janákem, se seznámila při práci na filmu Rafťáci, který režíroval a kde hrála jednu z hlavních rolí. To jí bylo osmnáct.

„Do té doby jsem si vůbec nedovedla představit, že bych chodila s o tolik let starším mužem. Spíš jsem zastávala obecný názor: Co ta holka asi od o tolik staršího chlapa chce? Ale když se to stane vám, zjistíte, že všechno může být jinak. Dnes vím, že potřebuji staršího partnera. Imponuje mi, že má leccos za sebou a něčeho dosáhl. Já se ostatně vždy pohybovala ve společnosti starších lidí, a tak mi to přijde úplně přirozené.“

Jsou spolu už pět let a Veronika zjišťuje, že to s ní není úplně jednoduché. „Proto oceňuji, když mě partner chápe a je hodný. I když chlapi neradi slyší, že mají být hodní, pro mě je důležité, že to je dobrý člověk.“

Součástí její snahy o život v souladu s přírodou je nejen to, že si raději koupí vejce od chovatele než v obchodě, ale že se také zajímá o magické datum 2012, které mnozí spojují dle dávných proroctví s koncem světa.

„Zarazilo mě například, že ke mně nedávno přišla malá holčička a ptala se mě, co si o roku 2012 myslím. Jak je možné, že i tak malé dítě o tom přemýšlí? Četla jsem, že si někteří lidé dělají zásoby. Tak tedy takhle daleko já nejdu. Ale podle proroctví starých indiánů změna, která v roce 2012 přijde, bude k lepšímu. Lidé si budou muset uvědomit, že styl a hodnoty, které nastolili, nejsou to nejlepší. Budou se muset hledat nové varianty, jak být součástí planety.

Jednu dobu jsem se bála a představovala si nejrůznější katastrofické scénáře. Že přijde ekologická katastrofa nebo válka. Měla jsem strach,“ přiznává. Podle ní je ale strach ten nejhorší postoj, jaký se dá k událostem zaujmout.

„Strach nás v životě omezuje a brzdí. Malý strach může motivovat, ale velký ne. Nikam nás neposouvá. A jestli se stane něco strašného, stejně to neovlivním,“ má jasno.

Hovoří z vlastní zkušenosti. První půlrok na pražské konzervatoři brečela do polštáře. To jí bylo patnáct a odejít z Rakovníka, kde do té doby žila poklidným životem s rodiči, pro ni nebylo lehké. „Měla jsem pocit, že tam nepatřím. Bála jsem se, že to nezvládnu. Hodně jsem o sobě pochybovala.“

V té době ji hodně podrželi rodiče. I když se na malém městě herectví leckdy vnímá jako profese spojená s bujarým životem, podpořili ji v cestě za vytouženým cílem.

„Odmalinka jsem si hrála před zrcadlem s panenkami, jako že je to představení,“ vzpomíná. „Chodila jsem do dramaťáku, ale pomyslet na to, že by herectví mohla být moje profese, jsem se neodvážila. Přesto jsem se přihlásila na přípravu na konzervatoř, a když paní profesorka řekla mojí mamce, že naděje tu je, rodiče při mně stáli. A vzali mě.

Při studiu jsem pak ze začátku probrečela třeba celý víkend, že se do Prahy už nevrátím, ale rodiče mi nic nevyčítali, žádné takové: Vidíš, my to říkali. Naopak mě uklidnili, ať to ještě zkusím. Stáli za mnou.“

Zkusila, vydržela a přišla odměna v podobě prvních rolí. V roce 2006 to byli Rafťáci, o rok později hlavní role ve snímku Juraje Herze Dívka a kouzelník. Kouzelníka hrál Ivan Trojan a křehká černovláska po jeho boku zaujala i další režiséry. Jedním z nich byl i Jan Vejdělek, který si na ni myslel s rolí představitelky nejmladší generace svých Žen v pokušení.

„Jenže já byla v době castingu v Thajsku,“ vybavuje si Veronika. „A přitom jsem o tu roli tak stála! Počkejte na mě dva dny, prosila jsem, jen co se vrátím!“ Počkali a nevyspalá Veronika po osmihodinové cestě dorazila na hereckou zkoušku.

„Nebylo to ono,“ shrnuje lakonicky. „Byla jsem unavená a bylo to znát. Naštěstí mi dal režisér Vejdělek ještě jednu šanci. Během dalšího kola se potkala s Vojtou Dykem a to už podala takový výkon, že jí režisér Vejdělek roli dvacetileté Laury, které přebere milence její čtyřicetiletá matka, okamžitě svěřil.

„Já osobně preferuju muže starší a zkušené, ale mám kolem sebe dost dvojic, ve kterých je žena starší. Nevidím na tom nic divného. Každý přece potřebuje něco jiného.

Na natáčení komedie o vztazích tak, jak je vidí ženy, vzpomíná moc ráda. „Lenka Vlasáková coby moje maminka byla výhra, a to nemluvím o legendě Elišce Balzerové, která hrála mou výstřední babičku!“ libuje si Veronika.

Mezi dalšími hereckými esy, jako je Jiří Macháček či Roman Zach, ji zase přepadly staré pochybnosti. Rázně je však uťala. „Do prvního natáčecího dne jsem skočila přímo po hlavě. Točila se scéna, kdy v dešti a v podprsence mlátím Vojtu Dyka a křičím: Jaks mi to mohl udělat! Takže jsem poprvé přišla na plac, řekla dobrý den, já jsem Kubařová, svlékla jsem si tričko a v podprsence vběhla před kameru.“

Film Ženy v pokušení měl ohromný úspěch. I velkofilm Lidice je jistě mezníkem v její kariéře. „Snažím se ale nezblbnout a zůstat v pokoře. Chci dál dělat lidem radost. Uvědomuju si, že mám velké štěstí, a děkuji za to.

Už si dovedu představit, že budu mít jednou rodinu. Sice na to nijak nespěchám, ale už vím, že se mě to týká. Nemám z toho tak velký strach, jako jsem mívala dřív,“ uzavírá Veronika Kubařová, která nyní hraje v Městských divadlech pražských, Semaforu a v Mladé Boleslavi.