Veronika Kubařová: Věkový rozdíl u svého partnera neřeším

„Já opravdu nejsem na krátkodobé známosti,“ tvrdí sympatická dlouhovláska. „Pokud jde o vztahy, tak jsem zodpovědnější než Laura, moje filmová postava,“ usmívá se Veronika. Role v nové komedii Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení, která bude mít v kinech premiéru 18. března, je její třetí velkou filmovou příležitostí. První byla intelektuální dívka Darja v Janákových Rafťácích, pak přišla princezna Rozmarýnka v Troškově pohádce Nejkrásnější hádanka.

Hned ze začátku se Veronice scénář filmu Ženy v pokušení zamlouval. Komedie totiž pojednává o třech ženách různých generací a jejich vztazích s muži. Živočišná a vášnivá babička Vilma v podání Elišky Balzerové je moderní žena oblékající se do kožených kalhot a bot s deseticentimetrovými jehlovými podpatky. Ví hodně o sexu a nebojí se to říct nahlas.

Její dcera Helena, kterou si střihla Lenka Vlasáková, zase má dobře prosperující manželskou poradnu, její osobní život se však jednoho dne ocitne v troskách. A vnučka Laura? Ta chce být matce oporou, jenže se sama potýká s vlastní první opravdovou láskou.

„Laura je bezprostřední dívka s pozitivním pohledem na život. Je nad věcí, protestuje proti kožešinám, zajímá se o charitu, dělá různé sbírky pro africké děti,“ přibližuje svou novou postavu Veronika. Pokud jde o podobnost s její vlastní rodinou, tak ta je podle herečky velmi malá.

„Babičku už sice nemám žádnou, ale dokud žily, tak ani jedna nebyla tak výstřední v chování, oblékání, postojem k životu. Ale na Vilmě se mi líbí, že ačkoli je starší, nepropadá beznaději. Neřeší zubní protézy a to, jestli má jít nakrmit slepice, ale jakého má zrovna chlapa a jestli si má vzít červené nebo růžové lodičky. Má prostě nadhled a chuť žít. A moje maminka? Ta má s tou filmovou společnou asi jen zodpovědnost vůči rodině.“

Veroničina maminka je učitelkou v mateřské školce, tatínek zase pracuje ve stavebnictví. Žijí v Rakovníku, kde vyrůstala se svou o čtyři roky mladší sestrou i Veronika. I když ani jeden z nich není herec, přece jen se pohybovala v uměleckém světě. Babička byla loutkoherečkou, dřevěné figurky na provázcích ovládala v rakovnickém loutkovém divadle i její maminka. Takže když měla chuť, chodila se na představení dívat a nejvíce obdivovala postavičky princezen.

Od osmi let Veronika chodila do dramatického kroužku, později do amatérského Tylova divadla v Rakovníku. Až do osmé třídy ji však vůbec nenapadlo, že by se herectví mohlo stát její budoucí profesí. Pak nastal zlom. Kamarádka ve třídě do dotazníku uvedla, že by chtěla jít na konzervatoř. Najednou si i ona řekla: Budu herečkou. Rodiče se jejího rozhodnutí zděsili.

„Taťka mi vždycky žertem říkal, že bych měla být kuchařkou, abych uměla chlapovi dobře uvařit,“ vzpomíná se smíchem a dodává: „Víte, pocházím z menšího města a v Rakovníku, když to řeknu s nadsázkou, tak tam se vždycky herec rovnal alkoholik nebo narkoman. A taky asi byla pro naše těžká představa toho, že budu někde napospas v cizím městě. Nedovedli si představit, jak to budu zvládat. Pustit dítě z dohledu je asi těžké.“

Veronika přiznává, že do patnácti byla hodně závislá na rodině. Sice jezdila na tábory, ale žádné větší dobrodružství na vlastní pěst nepodnikla. „Nikde jsem sama necestovala, nikdy jsem nebyla třeba sama v Praze na nákupech. A odejít v patnácti od rodičů je riziko, protože puberta je velmi těžké životní období.“

První rok v hlavním městě prožívala velmi těžce. Dost často brečela na internátu do polštáře. Stýskalo se jí po rodině, cítila se opuštěná. „Navíc to bylo těsně po povodních, takže všude jezdily tramvaje XA, XB a já neměla orientační smysl. A třeba na základce, když holky řekly, že jedou domů trojkou, znamenalo to ve tři hodiny. I v Praze jsem si zpočátku myslela, že tramvaj trojka jezdí zrovna tak. Teď už se tomu směju.“

Navíc si na konzervatoři připadala neviditelná. Nechápala, co tam dělá. „Já, ta nevýrazná holka z Rakovníka. Měla jsem tehdy i akné na obličeji, takže jsem se považovala za neatraktivní. A i když jsem brala za štěstí, že jsem se na tuhle školu dostala, tak jsem stejně měla pocit, že jsem spíš takový nezúčastněný pozorovatel.“

Zásadní zlom přišel v sedmnácti, kdy získala roli v teenagerské komedii Rafťáci. „Našla jsem si jinou partu než tu, do které jsem byla vsazena. Měla jsem i první větší práci. Takže asi od toho třeťáku jsem začala všechno vnímat jinak,“ vzpomíná.

S Rafťáky přišla i její první velká láska. O sedmnáct let starší režisér Karel Janák. Když jejich vztah praskl, bulvár je rozhodně nešetřil.

„Prostě jsme se zamilovali,“ krčí Veronika rameny s tím, že do té doby si vůbec nedovedla představit, že by chodila s o tolik let starším mužem. „Spíš jsem zastávala obecný názor: Co ta holka asi od o tolik staršího chlapa chce? Ale když se to stane vám, zjistíte, že všechno může být jinak. Že je snadné podobné věci odsoudit. A náš věkový rozdíl neřeším. Beru to tak, že mám partnera. Kdybych měla přemýšlet, kolik mu je, tak je to špatně.“

Zpočátku se bála, jak na její lásku budou reagovat rodiče. „Byli úžasní. Jen mi řekli: Verunko, je to tvůj život, hlavně buď šťastná.“

Veronika kdysi prohlásila, že jejím náboženstvím je dělat lidem radost a konat dobro. „Vím, že to zní asi naivně, ale touhu být dobrým člověkem má v sobě asi každý z nás. Nemyslela jsem tím být jeptiškou a modlit se každý večer. Ale prostě nedělat sviňárny a neubližovat,“ vysvětluje a dodává: „Podle toho, jak se člověk chová, je pak taky odměněn.“

Veronika tvrdí, že má fajn život. „V rádiu kdysi jedna paní říkala, že když toho člověk v životě hodně má, může hodně dát. A když moc nemá, tak od něj život moc nechce. A já myslím, že toho mám teď hodně. Hezkou práci, přátele, prostě se mám dobře. Kromě filmování je už druhým rokem ve stálém angažmá v Městském divadle Mladá Boleslav. „Moje první rolička, kterou jsem tu nastudovala, byla v inscenaci Miláček. Hrála jsem prostitutku. Ale tehdy jsem si vymohla, aby mé postavě říkali kurtizána, neznělo to tolik sprostě,“ směje se.

Později střídala jednu roli za druhou. V roce 2008 ji dokonce diváci v anketě o nejoblíbenější herečku mladoboleslavského divadla zvolili vítězkou. A teď se jí splnil na těchto prknech sen, dostala roli Julie.

A co dělá ve volných chvílích? Třeba ráda posedí s přáteli u sklenky vína. „Určitě se bavíme o divadle a pak se občas probírá politika. To většinou jen poslouchám, protože se v ní moc neorientuju. Ale ráda sleduju politické diskuse. Baví mě z hereckého hlediska pozorovat, jak se politici chovají, když se jim někdo zarývá pod kůži.“

Se zájmem prý také sledovala Paroubkovu vajíčkovou aféru. „On rozhodně není můj favorit, to předesílám. Pouštěla jsem si doma záznamy, kdy na něj dopadala vajíčka. Říkala jsem si: Co se mu asi v tu chvíli honilo hlavou? Je to přece normální člověk, který si ráno vyčistí zuby, řekne ženě ahoj, když odchází do práce…

A najednou někam přijde a přistane mu na hlavě vejce. Já jako žena bych se určitě rozbrečela a utekla. Ale on to podle mě ustál, i když to pro něj muselo být ponížení.“

Veronika také už od dětství ráda kreslí - a nejčastěji portréty a karikatury. Jako jednu z prvních vypodobnila podle fotografie Lucii Bílou. „Dodnes má tenhle obrázek moje mamka někde schovaný,“ usmívá se. „Kreslení je pro mě určitý druh relaxace, vypnutí.“