Veronika Kubařová: Odpuštění je úžasná věc

Stále v tom jsou emoce a je to v léčebném procesu, takže bych to v zájmu všech zúčastněných nechala bez komentáře a jenom konstatovala, že to prostě tak je.

Bůh ví, co bude. Pochopila jsem, že všechno je možné. Třeba i věci, kterým se vysmíváte, se vám najednou prostě stanou a musíte je poslechnout. Takže už raději neříkám nic a neplánuju.

Tak nějak, řekla jste to hezky.

Je pravda, že když jsme měli čtenou zkoušku, nad scénářem jsme se trochu pohádali. Říkala jsem, že si to nedovedu představit, a hlavně bych asi těm dvěma takhle rychle odpustit nedokázala. Ten nápad, že to je možné a že se to emočně zvládnout dá, je ale vlastně výborný. Když se totiž chce, jde opravdu všechno.

Odpuštění je úžasná věc. V tom slově je to hlavní, o co tu jde, a to je „puštění“. Samozřejmě že ve filmu je všechno zrychlené a nadsazené a znaivněné, ale i tak v tom nějaké poselství bylo.

Ano. Vždycky musím vědět, proč něco hraju, a v roli najít určité poselství. V Ženách v pokušení to bylo právě tohle. I když se ta situace jeví jako naprosto extrémní, zvládnout se dá. Protože opravdu všechno, o čem si myslíme, že nejde, jde. Anebo když si myslíme, že bychom něčeho nebyli schopni, tak se pak ukáže, že bychom toho schopni byli.

To mě zase přivedlo k zamyšlení, jak bych se v té situaci asi zachovala já. Jestli bych mlčela, nebo pomáhala, nebo se přetvařovala… Vůbec nevím. Anička byla docela hrdinka a nejsem si jistá, jestli bych byla schopná toho čeho ona. Když jde člověku nejen o něj samotného, ale i o rodinu, může ze strachu udělat úplně něco jiného, než by chtěl. Strach o život jejích blízkých musel být obrovský a všudypřítomný, takže si to vlastně ani představit nedokážu.

V pohádkách mě nejvíc dostávají kostýmy. Pocházím z Rakovníka, a když jsem zde před lety hrála v mém milovaném amatérském souboru Tyl, měli jsme jednou kostýmy zapůjčené ze Státní opery a vystupovali v nich na hradě Křivoklát. Dostala jsem nádherné bílé vyšívané šaty s obrovskou sukní. Bylo mi asi šestnáct nebo sedmnáct a nemohla jsem dospat rána a dočkat se toho, až si je vezmu na sebe. V rolích princezen jsem tu touhu trochu nasytila, ale v podstatě je neukojitelná.

Třeba mě ty šaty někde škrtí, ale i tak mě to v nich baví. Už jako malá jsem tahala maminčiny šaty z tanečních a běhala v nich po vesnici a k tomu jsem si dávala na hlavu punčochy jako paruku. To bylo u babičky na Vysočině, kde jsem v dětství trávila všechny prázdniny. Natáčení pohádek je pro mě krásné i proto, že se odehrává na hradech a zámcích. Mám pocit, jako bych tam někdy žila nebo si odžívala nějaký dětský sen.

Možná ta poslední byla právě princezna Rozárka v pohádce Duch nad zlato, kterou Česká televize vysílala o Vánocích. Vnímám, že jsem se už věkově posunula někam jinam, a vtipné bylo, že po natočení vánoční pohádky jsem měla úraz a museli mi sešít čelo. Říkala jsem si, že to je úplně jasné - je to znamení, že princezny skončily a teď začnou charaktery. (směje se) Najednou jsem se spíš hodila do filmu typu Indiana Jones.

Klidně bych hrála i Vochomůrku, Křemílka nebo čarodějnici. Pohádky miluju a doufám, že s nimi ještě nekončím. Nedávno jsem si v seriálu Mazalové střihla roli Sněhurky a jako Sněhurka jsem tam jezdila na kolečkových bruslích, což jsem se ale nejprve musela naučit.

Na Asii je mi sympatické, jak se lidé chovají. Zatím nejvíc se mi proto líbilo na Filipínách, kde jsme se dostali do odlehlých oblastí, kde nás místní lidé zvali domů a pohostili nás. Když nám na ostrově ujela loď, museli jsme se vrátit do chýší místních a chvíli to vypadalo, že tam budeme muset přespat. Dali nám kokakolu v lahvích a nic za to nechtěli. To jsem opravdu nechápala. Nemají tam ani záchod, ale kokakolu ano. A nádherná byla také rýžová políčka v horách…

Příroda byla také nádherná, ale civilizace už tolik ne. Pár dní jsme byli na Floridě na jazykovém kurzu a potom přeletěli do národních parků - Grand Canyonu a Yellowstonu - a to bylo dobrodružné.

Před cestou jsme si na nějakém blogu na netu přečetli, jak nějací Češi sešli za jeden den až dolů na dno a pak šli zase hned nahoru, i když obecně se to během jediného dne nedoporučuje. Může totiž dojít k dehydrataci, protože ne všude jsou po cestě studánky. Převýšení je více než kilometr. Oni ale našli trasu, kudy to jde, a to nás vyhecovalo. Dolů jsme šli strmější cestou, aby to bylo rychlejší, na dně kaňonu si pak namočili nohy v řece Colorado a zase šli nahoru. V kuse jsme šli asi dvanáct hodin.

Vždy vidíte jen první zlom nad sebou, protože stěny tvoří kaskády, ale výhledy do dálky jsou nádherné. A jak jdete dolů a nahoru, procházíte jednotlivými geologickými vrstvami, které hrají všemi barvami. To pro mě byl ten nejsilnější zážitek. A pak ještě noc v Yellowstonském národním parku.

Dá, ale musíte se nahlásit předem. Stanoviště je vždy pro jednu skupinu a v naší skupině bylo pět lidí ve dvou stanech.

Při letu do USA jsem v letadle četla National Geographic, kde psali, jak tam medvěd rozsápal člověka. Na stanovištích to je relativně bezpečné, ale i tak tu pocítíte opravdovou divočinu.

Než jsme mohli odjet na stanoviště k přenocování, museli jsme zhlédnout instruktážní video, protože v parku platí určitá pravidla. Například všechno jídlo, ale i zubní pasta, vařič a odpadky se na noc musejí dát do batohu a ten se vytáhne nahoru na strom, aby nepřilákal zvěř.

To bylo zaparkované asi dvě míle daleko. Když jsme šli od auta na stanoviště, na cestě byly obrovské výkaly a ještě se z nich kouřilo. Musely být buď od bizona, anebo od medvěda. A tak jsme po cestě zpívali, tleskali a v kapse měli připravený pepřák. Ségra je pohodářka a smála se, že plaším.

Jmenuje se Dana, je o čtyři roky mladší a studuje VŠE. Nedokážu si představit, že bych se učila to co ona. Když jsem viděla její učebnice, ani jsem nerozuměla jejich názvům, natož obsahu. Fakt to obdivuju, na to buňky nemám.

A víte, že jo? Na internátu jsem bydlela na Karlově náměstí, což je blízko, a v divadle ABC jsem byla každou chvíli. Po představení jsem se chodila dívat do klubu na „opravdové“ herce a říkala si, kdybych tady tak jednou mohla být mezi nimi. Vlastně jsem si to vysnila.

Dostala jsem tu krásné role a navíc tu je skvělá parta. Hraju například hlavní roli v dramatech Markéta Lazarová a Kdo se bojí Virginie Woolfové, dále hlavní roli Catherine v Důkazu, což je hra oceněná Pulitzerovou cenou…

Ne tak docela. Ve vydařené komedii Bedřich Smetana: The Greatest Hits jsem se mimo jiné potkala s Ivanem Hlasem a představení je nejen hodně zábavné, ale i inspirativní. Anebo komedie Perplex. Užívám si ale i ta dramata. Markéta Lazarová je spíš temný příběh, ale na konci se říká, že všechny skutky provází láska, a myslím si, že to je pravda. Ve Virginii Wolfové zase vidíte, kam není dobré nechat věci zajít a že je třeba včas něco dělat.

Nedávno jsem ale dostala lákavou nabídku na angažmá v Dejvickém divadle, a tak během sezóny, patrně někdy v zimě, přestoupím do jiného souboru. Po Dejvickém divadle jsem také moc toužila.

Kdysi jsem s Ivanem Trojanem natáčela film Dívka a kouzelník a přitom jsem se ho ptala, jaká je možnost dostat se k nim do divadla. Shovívavě se usmál, a tak jsem pochopila, že to není jednoduché. A teď ta nabídka přišla, a tak chci ochutnat zase něco dalšího.

Nevím, co mě čeká, je to cesta do neznáma, ale když jsem nastupovala do Divadla ABC, bylo to stejné. Člověk má jen sebe a musí doufat, že to nějak zvládne. Třeba potom zjistí, že něco bylo špatně, ale už bude vědět, že se nebál, a to je nejdůležitější.

Rozhodně jsem přesvědčená o tom, že náhoda neexistuje. Na konzervatoři jsem měla kamarády, kteří byli zaměřeni hodně alternativně a týkalo se to třeba pohledu na mateřství, porodnictví, stravu i příčiny nemocí. Nejdřív jsem byla k jejich názorům hodně skeptická a provokativně jsem se jich ptala, co to asi tak může znamenat, když si člověk zlomí nohu nebo ho začne bolet v krku, a spíš jsem se tomu vysmívala.

Pak se mi ale dostala do ruky knížka Poselství od protinožců, která mi změnila život. Měla jsem pocit, že jsem se tím dotkla své podstaty.

Díky téhle knížce jsem si uvědomila, jak velká moudrost je ukrytá v přírodě. Je nějaký problém? Pojďme se na něj podívat z ptačí perspektivy, inspirujme se od ptáků. Tak získáme odstup a možná se tomu i zasmějeme. Had, který se svléká z kůže, nám zase může připomenout, že je dobré nechat za sebou to, co je už odumřelé.

To jsou příklady pohledů na svět právě z téhle knížky. S tím se ztotožňuju a chtěla bych dokázat podle toho i žít.