Článek
Může za to i její poslední role. To díky ní v ní uzrálo poznání, že má v sobě i agresi a že za její jemnou dívčí tváří někdy probleskne dračice. „Já a Johana jsme velmi rozdílné osoby,“ zdůrazňuje, „ale je možné, že kdybych neměla tak klidné rodinné zázemí, jako mám, mohla bych se v některých situacích chovat podobně jako ona.“
Johana Rubínová je autorkou knižního bestselleru, podle kterého režisér Martin Dolenský natočil svůj nový film Můj vysvlečenej deník. Hlavní roli sedmnáctileté pubescentky, která své dospívání a vůbec celý život popsala velmi autenticky a syrově včetně svého pokusu o sebevraždu, svěřil Dolenský právě Veronice. Film je o hledání dospívající dívky, která se vyrovnává se smrtí matky a se svou vlastní povahou, a o jejích prvních zkušenostech se světem, sexem i drogami.
Hlavní roli excentrické puberťačky si zahrála ve filmu Můj vysvlečenej deník z letošního roku. Maminkou kamarádky hlavní hrdinky je tu Veronika Žilková.
„Trochu mě zarazilo, že bych měla hrát dívku v pubertě. Vím, že mám trochu dětskou tvář a že nejsem žádný kmet, ale přece jen sedmnáct let mi bylo před osmi lety,“ říká herečka, která začala svou filmovou kariéru ve snímku Rafťáci. „Sice jsem z toho měla radost, ale nebyla jsem si úplně jistá. Pak mi režisér vysvětlil, že je lépe hrát něco, co už mám za sebou. Kdybych prožívala tytéž emoce jako moje hrdinka, neměla bych nad nimi nadhled a bylo by to znát.“
Tento argument zapůsobil a Veronika na roli kývla. Na natáčení vzpomíná ráda. „Díky Johaně jsem přišla na spoustu věcí. Uvědomila jsem si, že kdyby mi chyběla ženská ruka tak jako jí, možná bych taky tak vyváděla. Jsem totiž potlačovaný cholerik.“
Zhýralá umělkyně? To tedy ne!
Její puberta na rozdíl od té, kterou jí předepsala filmová role, proběhla zcela v poklidu. „Moje okolí i rodiče ani nezpozorovali, že se nějaká puberta odehrává,“ říká. Bylo to tím, že do Prahy na hereckou konzervatoř přišla v pouhých patnácti z Rakovníka, kde k sobě lidé měli blíž. „Slýchávala jsem, že v Praze zpustnu, že můžu lehce propadnout alkoholu a drogám, že ze mě bude zhýralá umělkyně,“ směje se.
Nelákalo mě být zhýralou umělkyní, v Praze jsem se cítila sama, opuštěná a ztracená. A to doslova, protože jsem měla zmatek v tramvajích, autobusech, ulicích i náměstích, tvrdí Veronika Kubařová.
„A já se děsně hlídala, aby to tak nedopadlo. Nelákalo mě být zhýralou umělkyní, v Praze jsem se cítila sama, opuštěná a ztracená. A to doslova, protože jsem měla zmatek v tramvajích, autobusech, ulicích i náměstích. Takže jsem nebyla žádná sebevědomá hvězda.
I když pár úletů jsem taky měla, ale vše bylo spíš decentní. Vzpomínám si, jak jsem se jednou tajně opila, šťastná, že o tom rodiče nevědí. Když jsem však šla druhý den vysávat jako každou sobotu, vpotácela jsem se do obýváku se slovy, že umírám. Žádné skandály se ale nekonaly. Aspoň navenek. Uvnitř sebe jsem však prožívala velmi intenzivně všechny vztahy, kluky, osudovost lásek a jejich konce,“ vzpomíná.
Osudové setkání při Rafťácích
Pro film ji objevil v jejích osmnácti režisér Karel Janák. Když v jeho komedii Rafťáci hrála po boku Jirky Mádla roštěnku Darju, zprvu netušila, že je to setkání osudové. Mezi mladou herečkou a režisérem přeskočila pověstná jiskra, která v jejich životech přehodila výhybku.
Začali spolu žít a dnes, po sedmi letech vztahu, čím dál častěji hovoří o rodině. „Neplánujeme nic konkrétně,“ krčí rameny Veronika, „ale už si umím představit, že bych měla děti.“
Na otázky týkající se sedmnáctiletého věkového rozdílu trpělivě odpovídá, že prostě měla vždycky ráda starší muže, protože jí imponovali svou vyzrálostí. „Jasně že ten starší vystupuje v páru leckdy jako autorita. I Karel je pro mě autorita. Radím se s ním o svých rolích a nabídkách. Vždy vyslechnu jeho názory. A pak se rozhodnu podle svého,“ podotýká.
„Často jinak, než by si Karel přál. Jenže i když se ukáže, že měl pravdu, já si na to musím přijít sama. Musím jít sama po své cestě a tam si natlouct koleno, protože kdybych šla rovnou správně, natloukla bych si ho stejně, ale později.“
Kromě Rafťáků spolupracovala se svým partnerem ještě na televizní pohádce Škola ve mlejně. Proč tak málo? „Nechtěla jsem, aby si lidé mysleli, že mám protekci,“ vysvětluje. „Chtěla jsem si všechno zasloužit sama.“ Připouští, že dnes už by si spolupráci se svým partnerem na profesním poli představit dokázala.
Silným citovým zážitkem bylo pro ni natáčení filmu Lidice (2011) režiséra Petra Nikolaeva, ve kterém si zahrála jednu z hlavních ženských rolí - mladou Aničku. Na snímku s Markem Adamczykem.
Kromě poslední role v Mém vysvlečeném deníku má za sebou výraznou postavu Aničky ve filmu Lidice. Dodnes nemůže zapomenout na scénu, při které je mučena a vyslýchána gestapem. „Bylo to všechno tak autentické, že na mě při natáčení padla skutečná tíseň.“
A nepřehlédnutelná je i jako Laura po boku Vojty Dyka ve filmu Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení. Vojtu Dyka jí tehdy přebrala její filmová maminka Lenka Vlasáková a Eliška Balzerová coby její svérázná babička jí udílela neocenitelné rady do života.
Oťukala si i roli princezny v pohádce Zdeňka Trošky Nejkrásnější hádanka, objevila se ve filmu Dívka a kouzelník i v seriálu Místo v životě. „Moc ráda bych si zahrála někoho, jako je markýza de Merteuil z Nebezpečných známostí. Dominantní intrikánka, která ovládá své okolí. Pro mě, s mým babyfacem, by to byl umělecký protiúkol.“
Rvačky s dírou ve zdi
A jak je to s historkou o rvačce v divadle? „Úplně jednoduše. To jsem ještě hrála v městském divadle v Mladé Boleslavi inscenaci Faust a Markétka. Na konci se tam s mým kolegou, hercem Petrem Halíčkem, hádáme a přetahujeme v žaláři. Tehdy jsem šla na jeviště po představení. Mimochodem, ten pocit ve chvíli, kdy už diváci odejdou, ale ještě jsou jakoby ve stěnách hlediště, miluju.
Její Eva v absurdní komedii Perplex po návratu z dovolené domů zjišťuje, že nic není tak, jak by být mělo.
No tak jsem tam tak stála, přišel Petr a začali jsme se pošťuchovat a hecovat. Seděli jsme už před tím v baru a já jsem plácla, že mě na lopatky nepoloží. A nepoložil! Pořád nemohl pochopit, že malá hubená holka se mu pokaždé vysmekne. Dodnes se tomu smějeme, a když se potkáme, voláme na sebe, že si zase dáme souboj.“
Průpravu pro takové zápasy má Veronika z potyček se svou o čtyři roky mladší sestrou Danou, která studuje právo a podnikání na Vysoké škole ekonomické v Praze. „Moc se milujeme, a i když žiju s Kájou, občas ráda přespím v našem rodinném bytě právě se sestrou. Je pilná, má samé jedničky a před zkouškami se vůbec nenervuje. Milovaly jsme se i v dětství, ale rvačky mezi námi byly na denním pořádku. Vytrhané vlasy, poškrábané tváře, ba i díra ve zdi byly jejich častým výsledkem,“ přiznává se smíchem Veronika.
Babička jí zpívala Smetanu
Už skoro rok je v angažmá v pražském ABC. Hraje tu například geniální matematičku, jíž je její nadání v běžném životě spíš na obtíž. Hra se jmenuje Důkaz a tatínkem je jí tu Oldřich Vízner.
„Na tomhle představení se byla shodou okolností podívat i moje paní učitelka matematiky ze základní školy. Ta, která mi dala dvojku na vysvědčení se slovy: Je to jen proto, že už matematiku nebudeš na konzervatoři mít, Verunko!“ směje se.
Velmi si také pochvaluje roli v inscenaci Bedřich Smetana -The Greatest Hits, ve které je parta herců postavena před úkol nastudovat nejznámější skladby klasika vážné hudby a odehrát je za jediný večer.
Babička ji uspávala áriemi klasiků, ona teď účinkuje v divadelní hře Bedřich Smetana - The Greatest Hits, kterou s úspěchem uvádí pražské Divadlo ABC.
„Milostné zvířátko je tam pojato jako reggae,“ přibližuje hru Veronika. Smetanovy skladby oblékl Ivan Hlas do nového aranžmá a publikum šílí. „Měli jsme i dvanáct děkovaček,“ chlubí se herečka, která má ke Smetanovi zvláštní vztah. Některé jeho skladby jí totiž zpívala před spaním jako ukolébavky její milovaná babička.
„Byla to pro mě žena s velkým Ž. Velmi jsem ji obdivovala, protože si dovedla se vším poradit, byla pořád veselá a nic ji nerozházelo. Žila po smrti dědy sama v chalupě na Vysočině v Dolním Městě a my se sestrou jsme k ní jezdily každé léto na prázdniny. Hrála s námi karty, vymýšlela pro nás bojovky, žádná situace ji nezaskočila. Byla to babička do nepohody. Chtěla jsem být jako ona.“
Otce stavaře nezapře
V pubertě, kdy si myslela, že musí být pro své okolí dokonalá, aby v něm obstála, jí velmi pomohlo, když si uvědomila, že i milovaná a odvážná babička měla některé stinné vlastnosti, tak jako každý. „Bylo to osvobozující. Mohla jsem se začít přijímat taková, jaká jsem. A to pořád trvá.“
Ačkoli babička před pěti lety zemřela, Veronika je přesvědčená, že spojení mezi nimi neskončilo. „Často na ni myslím a také se mi o ní zdá,“ přiznává. Má v sobě namícháno něco ze statečné babičky, pečlivé maminky, učitelky v mateřské školce, i praktického tatínka stavaře. „Občas se přistihnu při technickém uvažování. Že například vím, kam co patří. Třeba upadlý kus od topení jsem bez zaváhání kdysi ve školní jídelně vrátila na jeho místo. Obdivuju lidi, kteří jsou praktičtí.“
Veronika Kubařová: Jasně že ten starší vystupuje v páru leckdy jako autorita. I Karel je pro mě autorita. Radím se s ním o svých rolích a nabídkách. Vždy vyslechnu jeho názory. A pak se rozhodnu podle svého.
Když se zeptám, zda je praktický i její přítel Karel Janák, odpoví taktně, že on je v první řadě vynikající režisér se skvělým smyslem pro humor.
„Skříň z Ikey sestavit umí a dál to nebudu komentovat,“ uzavírá se smíchem Veronika, která se s ním v první půlce prázdnin chystá vyjet do světa. Druhou půlku věnuje roli Julie v Divadle v Celetné.
