Veronika Khek Kubařová: Pro vztah jsou důležitá romantická gesta

V divadle zaujala rolemi v Mladé Boleslavi, Městských divadlech pražských a Dejvickém divadle, přízeň filmových diváků si získala díky Rafťákům, několika pohádkám i řadě romantických komedií. Předloni se stala královnou tanečního parketu ve StarDance.

Občas to někdo připomene. Když jsme nedávno točili taneční scénu, tak někdo poznamenal, že to pro mě bude hračka. Ono to tak úplně není, StarDance bylo učení tance z rychlíku, desítky hodin dřiny. Opravdu nejsem tanečnice, spíš než pohybové nadání u mě převládá nadšení.

Samozřejmě. Velkým fanouškem téhle soutěže jsem byla i předtím, než jsem se jí zúčastnila. Zaujatě jsem sledovala, jak známé osobnosti zvládají fyzický i psychický nápor, a hrozně jsem jim fandila. Letos tam znám skoro všechny tanečníky, účastní se zase i „můj“ tanečník Dominik Vodička. Tomu budu fandit určitě.

Stejně tak kamarádce Adriance Maškové, ta bude tančit s Honzou Cinou, kterého mám taky moc ráda. Z Dejvického divadla budu fandit milé kolegyni Simoně Babčákové, bude tam i Marika Šoposká, se kterou jsme si volaly, když dostala nabídku do StarDance. Budu se asi těžko rozhodovat, komu z nich poslat esemesku.

Měla za to, že to přece nemůže být tak strašná dřina, jak všichni tvrdí. Já ji ubezpečila, že je. A každé kolo bude těžší a těžší. Zároveň jsem ji upozornila, že se dvěma malými dětmi to pro ni bude o mnoho náročnější. Že než do toho půjde, měla by to probrat doma.

Přesto jsem jí radila, aby do toho šla, že to je mimořádný zážitek. Což pochopila i z toho, jak jsem toho byla i po dvou letech plná. Pamatuji se, že když jsem to tehdy konzultovala s Veronikou Arichtevou, která soutěžila přede mnou, říkala, že je schopná o tom mluvit hodiny. Já jsem na tom stejně.

Dostali jsme po StarDance s Dominikem dost nabídek na plesová předtančení a rádi jsme si společné tancování prodloužili. Pro mě tím jedna vlna nervozity skončila a druhá začala, protože jsem se ocitla v pozici, že už musím něco předvést. Leckteré plesy byly skutečně velkolepé.

K tanci jsem chtěla přivést i manžela (divadelní režisér Pavel Khek). Absolvovali jsme kurz u Dominika a jeho taneční partnerky Evy. Překvapivě mu to šlo, i když nikdy předtím netancoval. Je totiž velký sportovec, dělal snad všechny sporty, které znám, hlavně hokej.

Když se všechno kvůli covidu zavřelo a my zůstali uvízlí mimo civilizaci, chtěli jsme si něco z toho, co jsme se učili v kurzu, v obýváku zopakovat. Nepodařilo se nám to ale dát dohromady, Pavel se divil, že si to nepamatuju, když jsem ta „tanečnice“.

Neskutečně mě podporoval: dělal mi svačiny, masíroval nohy, staral se o našeho psa. Ke konci to už bylo hodně náročné, skoro jsme se neviděli, moje pozornost byla zcela upřená na soutěž a tréninky. Jsem přesvědčená, že bez jeho podpory bych to do konce nedotáhla. Patří mu za to obrovský dík.

Jako herečka a režisér jsme spolu v Mladé Boleslavi začínali. Šlo to výborně do doby, než jsme spolu začali žít a vzali se. Měli jsme pak pocit, že osobní život znamená víc, hlavně mně se zdálo, že bych to neustála. Nebyla bych si jistá, zda bych zkoušení udržela jen na pracovní rovině, a nechtěla jsem riskovat nějaké napětí mezi námi. Společné chvíle jsou pro mě víc, než kdybychom spolu něco tvořili na jevišti.

Teď se dostáváme do fáze, kdy nás to zase láká, jenže jsme každý v jiném divadle, kde máme spoustu závazků: Pavel je umělecký šéf v Hradci Králové, kde má svoje výborné herce a herečky, já jsem vytížená v Dejvickém divadle. Rozhodně to ale nevylučujeme.

Stále si ale myslím, že by nebylo ideální být spolu v jednom souboru, i když některé páry to tak mají a funguje to. Mě baví odcházet do svého světa a myslím, že i Pavla. Je hezké se pak sejít a sdílet, co jsme prožili. Na druhé straně si o něm myslím, že je výjimečný režisér, a přišlo by mi škoda, kdybych se s ním jako s režisérem už nepotkala.

V té době jsme měli za sebou několik inscenací v Mladé Boleslavi, měli jsme jeden druhého přečteného. Cítila jsem se s ním herecky bezpečně, vždycky přesně věděl, co chce, ale zároveň jsem měla pocit svobody. Při Markétě Lazarové se ukázalo, že se už nemůžeme přehlížet ani osobně. Že se potřebujeme pro život.

Naštěstí přišel Vláďa Polívka a veslo nejmladšího člena souboru převzal. Díky tomu, že jsem se ocitla v souboru se spoustou geniálních herců, se umím postavit za svůj názor, byť je třeba menšinový. Naučili mě to během diskusí, které tam kolem každého zkoušení probíhají. Nedělá mi to pak problémy i před jinými autoritami. V tomhle směru jsem ušla dlouhou cestu.

Před těmi šesti lety jsem toho sebe vědomí, ráda to slovo takhle dělím, moc neměla. Měla jsem pocit, že musím naplňovat představu, jaké má být „dejvické“ hraní, jaká má být „dejvická“ herečka. Svazovala mě očekávání, která jsem na sebe sama kladla. Navíc jsem byla nejmladší, nebyla jsem moc známá…

Jistě a nijak bych to nechtěla snižovat. Jenže co to bylo vedle herců, kteří na svém kontě mají všechny ty České lvy a další ocenění. Ani s jejich znalostí divadelní techniky jsem se nemohla srovnávat.

Změnilo. Poznávají mě i na túrách v mých milovaných Krkonoších, kde jsem oblečená úplně jinak než v tanečních róbách. Občas se někdo chce vyfotit… Pro mě je nejdůležitější zachovat si svůj život takový, jaký ho chci. Chodím třeba hrozně ráda i ven v pyžamu a na tom se nic nemění.

Byla jsem nesamostatné vystrašené dítě bez špetky touhy po dobrodružství. Zároveň jsem byla zcela pohlcená herectvím a nesmírně jsem si považovala, že mě na konzervatoř přijali.

První půlrok na internátě jsem probrečela, chtěla jsem se vrátit do Rakovníka. Rodiče pro mě jezdili i uprostřed týdne, aby mi tam nebylo tak smutno. To, že jsem to nakonec zvládla, mě nesmírně nakoplo. Skutečně na vlastní nohy jsem se postavila v angažmá v Mladé Boleslavi.

Musím jmenovat pohádku Zdeňka Trošky Nejkrásnější hádanka, Rafťáky a televizní film Juraje Herze Dívka a kouzelník. V Rafťácích jsem mohla vidět, co to znamená popularita, protože na Vojtu Kotka a Jirku Mádla byla upřená obrovská pozornost a zájem.

Dodnes vzpomínám na spolupráci s Jurajem Herzem, měla jsem pocit, že se dotýkám výsostné koncentrované filmařiny. Nemluvě o herecké souhře s Ivanem Trojanem. Krásné vzpomínky mám i na natáčení se Zdeňkem Troškou, jeho pohádky jsem milovala už jako dítě. Práce s ním byla splněným snem.

Teď jsem dotočila pohádku Tajemství staré bambitky 2, člověk má z těch královských rób a střevíčků po pár hodinách natáčení křeče v zádech, je to úplně jiné držení těla, jiná zátěž na bedra. To oblečení je ale krásně ženské. Strašně ráda se přenáším do jiné epochy.

Už bylo na čase. I když v pohádce Honzy Budaře Mamánek ještě budu hrát mladé děvče. Jsem ráda, že mi Bambitka tenhle přerod nabídla, že nezůstanu v kategorii naivní tvářičky. Doufám, že přes královny postupně hezky projdu k čarodějnicím a kouzelným babičkám.

Říkám mu nepokrevní bratr. Potkali jsme se v prvním ročníku na konzervatoři, už tam projevoval neskutečný herecký i pohybový talent. Všichni jsme k němu vzhlíželi. Byla jsem u zrodu velké lásky jeho a naší spolužačky z nižšího ročníku Terezky, té jsem šla na svatbě za svědka.

Jsme si stále nesmírně blízcí, trávíme spolu Silvestry, panují mezi námi takřka rodinné vztahy. To, že nás často spojuje práce, je bonus.

Kdepak, moc jsme si to vzájemně přáli. Měli jsme radost, že jsme to vedle sebe mohli celé absolvovat. Kolem Matouše je vždycky dobře.

Byla jsem ráda, že jsem se s ním konečně potkala. Je to velký profík, který si dokáže obhájit svůj názor. Moc ale v tom filmu spolu nejsme, protože se rozejdeme a on se mě snaží získat zpátky. Potkáváme se hlavně při těch pokusech.

Nejvíc mě šimralo v břiše, když jsem si oblékla repliku šatů Popelky, které na sobě měla Libuška Šafránková ve Třech oříšcích pro Popelku. Byla to nádhera!

Několik mých kolegů se nechalo slyšet, že romantických komedií už je moc. Já tenhle názor vůbec nesdílím. Mohla bych ze sebe dělat intelektuální divačku, která nesleduje nic než artové snímky, ale já se na romantické komedie dívám ráda. Samozřejmě že na ty dobré.

Samozřejmě! Archetyp rytíře dobývajícího a ochraňujícího ženu svého srdce je přitažlivý i v téhle době. Až jsem měla té své postavě za zlé, že ho i přes všechna ta romantická gesta stále odmítá.

Mám štěstí, že můj muž je režisér, a má tedy náležitou představivost a fantazii. Podobná překvapení chystá rád.

Přijdu domů unavená a tam mám připravený masážní salon, neváhá při tom přestavět nábytek. Úžasná a nápaditá byla i jeho žádost o ruku.

Kdepak! Nesnesla bych, kdyby to někdo zneužil a překroutil, na to jsem citlivá. Tahle část soukromí zůstane jen naše. Jsem však přesvědčená, že taková gesta jsou pro vztah moc důležitá. Všude někdy dojde k nějakým nedorozuměním a drobným krizím, a umět pak vymyslet a udělat pro toho druhého něco výjimečného, to může všechno napravit a udělat dobře.

V nelehké době, kterou jsme všichni prošli, procházely vztahy dost těžkými zkouškami. Je zdravé je odlehčit, okořenit. Náš film k tomu může být vtipnou inspirací.

Myslím, že ano. Že si muži i ženy kladou v tomhle věku otázky, které si dřív nekladli. Vím, že už mě nikdo nevede za ruku, a je to na mně, kudy v životě půjdu.

Může se vám hodit na Seznamu: