Veronika Khek Kubařová: Nejsem typ, který provokuje či nadbíhá

Byla to směsice obrovského štěstí a splněného snu. Jeden z rozhovorů, který jsem dělala krátce po škole spolu s Matoušem Rumlem ještě v Městském divadle v Mladé Boleslavi, nesl titulek Jednou se sejdeme v Dejvickém divadle.

Že se to stalo a já sem přišla skutečně jako herečka pracovat, je až neuvěřitelné. Zároveň je to velká tíha, zodpovědnost, ale i ujasnění si svého místa mezi těmi všemi osobnostmi. Veliké štěstí bylo vyváženo obrovskou náročností.

Říká se, že Dejvické divadlo je sekta. Že mezi ně není snadné proniknout. Je fakt, že soubor je složen z velkých osobností. Tvoří kolektiv, ale každý je i sám za sebe se svým vnitřním vesmírem darů a talentů i běsů a démonů. Tak jako každý, ale v Dejvicích mi ta koncentrace přijde poněkud extrémnější. Zároveň jsou všichni velmi vlídní.

Nejsem typ, který provokuje či nadbíhá, takže v tomto problém nebyl. Ale jsou nároční. Svou profesi milují, mají ji v malíku a totéž očekávají i od ostatních. Já jako mladý člověk, který hledá a tápe, jsem dostávala poměrně dost často zpětnou vazbu. Nejsem v herectví technický typ, dám spíš na intuici.

Připomínek, a nejen od souboru, ale i od techniků a diváků, nebylo málo. Ne vždy to bylo příjemné. Byly to kritické věci a ty je dobré přijímat, ale když je kritiky moc, je člověk trochu nešťastný. Ale naštěstí vše je vyváženo tím, co se povedlo, čehož taky nebylo málo.

Je to pro mě trochu těžké. Nevím, zda je to mým egem, a nemyslím si, že bych ji nepřijímala vůbec, ale chvíli mi to trvá. Zpočátku si vše beru velmi osobně. Chce se mi brečet, mám pocit, že končí svět, že musím se vším skončit nebo se rovnou zabít.

A zároveň mi to vrtá hlavou. Časem se to přemění v přijetí a já pochopím, co si mám k sobě z kritiky pustit a co už ne. No není to úplně snadné.

Ano, už v Mladé Boleslavi. Pod jeho režijní taktovkou jsem nazkoušela svou vůbec první roli v divadelním angažmá. Byla to inscenace Miláček, kde jsem hrála prostitutku. Tam mě režíroval poprvé, i když jen v drobnostech striptérské choreografie.

No svlékat mě učil choreograf Radim Vávry, ale můj budoucí manžel to korigoval a připomínkoval.

V Městských divadlech pražských. Do doby, než jsme spolu začali být, jsme spolu hodně pracovali. Brala jsem ho jako jednoho z nejlepších režisérů, jaké jsem do té doby poznala.

Potom, co jsme spolu začali chodit, jsme spolu už nepracovali, protože jsme to ani jeden moc nechtěli.

Nevím, jak ostatní, ale určitý druh touhy něco ovlivňovat a řídit určitě má. Není jen režisér, je to velký sportovec. Hrál i hokej a mám pocit, že jeho divadelní režie je svým způsobem koučink.

Je takový trenér, má tendence vše plánovat, věci rozfázovat a vědět, kam která fáze vede. Což já se svou nesystematičností a spontaneitou nabourávám.

Ne, to ne. Ale když jsme spolu začínali chodit, byli jsme asi dvakrát běhat. Pro něj to bylo normální a já na to přistoupila ve snaze se mu zalíbit. Představovala jsem si, jak budu v kraťasech a tílku přitažlivá sportovkyně. Ovšem po necelé hodině jsem začala vidět mlhavě a blížit se do změněného stavu vědomí.

Myslela jsem, že mi vyletí plíce z těla, a proklínala ho, že to snad nemyslí vážně. A já se zařekla, že běhat už nechci.

Ale ano, ráda si zahraju volejbal, baví mě i běžky a lyže, kam spolu jezdíme. Kolo, pěší turistika, to beru, ale běhání ne.

Trochu jo, a ne že bych to nedokázala. Ve škole jsem byla párkrát dokonce i na závodech. Docela mě bavila štafeta, rychlé krátké úseky. Tam musím podat v krátkém čase maximální výkon a to mi vyhovuje. Dlouho se trápit a přemáhat je pro mě mnohem náročnější.

Žádný radikální. Neříkám: „Lidi, vykašlete se na svatbu, žijte svobodně.“ Ani obráceně. Pro mě je svatba něco jako obrovské vyznání lásky. Valentýnkou na celý život. Nechci použít slovo závazek, ale je to hluboké stvrzení, společné tetování, o kterém oba vědí, proč si jej udělali.

Svatba je něco hlubokého, o čemž netvrdím, že se nemůže změnit. Lidé se rozvádějí, rozcházejí a je to normální, může se to stát. Ale po svatbě je to komplikovanější a bolavější a člověk si díky ní může uvědomit, kam ho život posílá.

Původ je podle mě v tom, že se lidi málo vzájemně ctí. Nejsou často citliví sami k sobě a špatně si vybírají. Jasně že mladý člověk pořádně neví, co chce, má právo se mýlit, ba i střídat partnery, i když já v tomhle byla spíš opatrná, komu se otvírám. Nicméně je normální to zkoušet.

Pak by ale měl přijít moment, kdy nastoupí zodpovědnost, nekompromisnost nebo hlubší ponor do sebe, zda s tímto člověkem budu a chci trávit čas. A když ne, nevadí, nemusíme se brát a mít spolu děti.

Ale když už do toho jdu, měla by to být volba upřímná a promyšlená. Citlivě posouzená, zda jsme s tím druhým kompatibilní, nebo ne.

Naposled? Byla to věc. Mikina, kterou mi dal manžel k svátku. Je na ní napsáno láska. Dlouho jsem se nemohla vyhrabat z nastuzení, brala jsem antibiotika, průdušky mě bolely dost dlouho.

Co to šlo, jsem byla doma, i když po premiéře Žen v běhu to bylo náročné. Prohlížela jsem si webové stránky firmy, kterou mám ráda, a za pár minut přišel manžel a dal mi od ní tuhle mikinu. Ten nápis je jako hezký vzkaz, což mě dojalo.

Narazila jste na moje velké téma. Konflikt, zlost a hněv řeším dlouho. Neuměla jsem s tím zacházet a pouštět to ven. Obracela jsem vše destruktivně do sebe, kde to způsobovalo detonaci. Ne vědomě, šlo o naučený model chování. Ale ono to někudy ven vylezlo, a dost nepříjemně.

Začala jsem tedy na tom pracovat. Měla jsem z toho až fyzicky nepříjemné stavy. Loňský rok byl v tomhle opravdu výživný a intenzivní. Pracovala jsem na tom i s psycholožkou, abych dokázala reagovat adekvátně a přiměřeně.

Protože jednou z fází, která následovala po odhodlání pustit negativní emoce ven, byly i neadekvátní reakce, které nebyly moudré ani namístě.

Psychoterapie je geniální v tom, že vám nikdo nic neporadí. Kdyby mi někdo řekl, dělej tamto a tohle ne, zavýsknu si. Přesně po tom jsem toužila. Jenže to nepřišlo.

Paní doktorka mi jen kladla otázky a já na ně odpovídala, někdy naštvaně. Nebo s nepochopením, proč se mě ptá zrovna na tohle. Jenže pak se člověk přistihne, že uprostřed věty brečí, když mluví o tom, že se ráno obouval. A zjišťuje procesy, které nemá zmapované.

Je mi jedenatřicet a nelze vše změnit hned. Jde o to, být k sobě citlivá, upřímná a láskyplná. Nechci svému okolí způsobit záseky tím, že vybouchnu.

Vím, co to je zažít agresi od blízkého člověka. Ale nechci ani ničit samu sebe, takže hledám cestu, jak to vybalancovat. Někdy je těžké se vymezit, ale je to výzva a hlavně následně úleva.

Může se vám hodit na Zboží.cz: