Veronika Khek Kubařová: Doufám, že u tance zůstanu

Úplně popravdě? Nikdy. Napadlo mě to na začátku, když mi volala dramaturgyně a ptala se: Nechtěla byste si přijít k nám do pořadu zatancovat? Nebo třeba i vyhrát? Tuhle větu si dobře pamatuju, a když jsem zvítězila, připomněla jsem jí to.

To jsem říkala každému, smála se. Aby sis nemyslela, že jsem to snad věděla dopředu! Byl to však moment, který mě zastavil. Vyhrát StarDance? A na chvíli jsem si tu situaci představila. Přišla mi zcela neuvěřitelná.

Od chvíle, co jsem poznala, kolik úžasných lidí se soutěže účastní, jak jsou všichni šikovní a neustále se zlepšují, začala jsem si vážit každého kola. A taky vnímat relativitu celé soutěže. Vše se neustále mění: kondice, okolnosti večera, pozornost diváků. Vše je proto možné. I vyletět jako první.

Musím říct, že to bylo opravdu těžké. Navíc nás dramaturgie do párů poskládala opravdu dobře. Povedlo se jim to, což je nebezpečné. Ale já mám obrovské štěstí. Jsem herečka. A předstírám díky své profesi často, že jsem s někým v milostném poměru.

Hraju velké lásky, velké emoce, silné příběhy, točím milostné scény. Každý druhý večer se s někým líbám na jevišti. Což je moje povolání, ať to zní sebešíleněji. Takže jsem zvyklá umět to střihnout a brát to jako práci.

Chápu, že pro někoho, kdo podobnou zkušenost nemá nebo není herec, může být komplikovanější se zorientovat. Tělo reaguje na blízkost, dotyk, což je běžná fyzická věc. Myslím, že je dobré vědět, že je to normální, ale dočasné. Jde o to, neplašit a nepřikládat tomu velkou váhu.

Zvenku to musí působit zvláštně, jak se pořád otlapkáváme. Když jsem se na StarDance dívala jako divák, taky mi to tak připadalo. A pak jsem to sama dělala taky.

Jenže třeba při vyřazování vládne ohromné napětí. A kdyby vedle vás stál kdokoli, potřebujete od něj podporu. Protože si saháme úplně všude, při zvedačkách třeba i tam, kam bychom nechtěli, máme hranici fyzického doteku hodně posunutou, ne-li zbořenou. Známe se z momentů, kdy jsme zpocení, protivní, odporní. A určité bariéry padnou.

Jednou za námi na zkušebnu přišla Dominikova přítelkyně Eliška a my právě stavěli novou choreografii. Dominik udělal nějaký fór, erotický pohyb, nějak dvojsmyslně mě z legrace chytil. Je tady Eliška, zareagovala jsem, a ona na to, že to zná z divadla, jak Dominik zdvihá kolegyně, a že tomu se prostě nejde ubránit.

Někdy se odepne ramínko, jindy něco jiného, intimita je všudypřítomná. Je to prostě jiný svět.

On obecně moc nežárlí. Než že by žárlil, už toho spíš měl dost. Té mé pozornosti směrem k Dominikovi. Vždyť já několik měsíců mluvila o tom, jakou zná Dominik hudbu, co mě naučil, co mi řekl a že mi poradil, ať si koupím nový telefon, protože ten starý už dosluhuje.

A když jsem ti to říkal já, tak sis ho nekoupila, zato když to řekne Dominik, to je jiná, čertil se manžel. Z toho byl trochu podrážděný. Jenže co jsem mohla dělat?

Večer jsme se sešli doma a já chtěla sdílet. Ale jediné, co jsem sdílet mohla, bylo, co mi Dominik říkal, co mám udělat v tanci, co si dal k obědu a co se mu stalo v baletu. Já opravdu kromě kolegů v divadle nikoho jiného nepotkávala.

Byli tak hodní, že mě šetřili o sobotách, někdy i o pátcích. To jsem většinou neúčinkovala, ale jinak od neděle už zase jo. Jezdila jsem i na zájezdy a normálně hrála.

Když se to dozvěděli, byli spíš překvapení, že jsem do toho šla. Jsi blázen, vždyť je to tak náročné, říkali mi. A pak nastala obrovská vlna podpory, což mě těšilo.

Petr Vršek, co není členem Dejvického divadla, ale hraje s námi, a Pavel Šimčík, co je členem, mi psali vtipné esemesky. Něco jako: pošlu ti SMS, když nebudeš vyloženě trapná. Pošlu ti SMS, pokud nebudeš mít fialové šaty. Nebo když nezakopneš.

Dělali jsme si z toho legraci i na zájezdech. Ukažte mobily, zkontroluju, kdo mi neposlal SMS, smála jsem se. A oni ukazovali, jak posílali. Ivan Trojan mi ji osobně ukázal, Jarda Plesl posílal taky. O to však nejde, uvádím to jako důkaz, že se dívali a sledovali to. A že to se mnou prožívali, to bylo fakt moc hezké.

Ke konci už to bylo o něco lepší. Ale ze začátku se mi klepaly nohy, z extrémní trémy jsem byla vyčerpaná, měla třas v rukou i nohou. I v puse, protože jak jsem se snažila usmívat, nešlo mi to stáhnout zpět.

Představovala jsem si ty nejhorší scénáře. Šlápnu si na šaty, objevím se nahá, upadnu, zapomenu vše a budu se klepat, protože nevím, jak je to dál.

Pana Preisse, jak ho mám ráda, jsem rozhodně vnímala jinak, když se ozvalo jeho Pojďte na taneční parket, setmělo se a nastalo ticho v sále. Při prvním přenosu to bylo opravdu paralyzující. Ozval se podmíněný reflex, celá jsem se stáhla a zhoupl se mi žaludek.

Ano, pak už jsem tenhle okamžik začala mít ráda – že mi do toho nikdo nezasahuje a parket je jen náš. A když to popletu – no a co? Bude z toho vtipná historka, možná i video na YouTubu, někdo se pobaví a dál? Dál nic. Nejde to brát tak vážně. To by se člověk opravdu zhroutil.

Před devátým dílem měly všechny čtyři páry nahlásit, co chtějí za hudbu na freestyl, kdyby postoupily. Kapela to musí vědět dopředu, což je pochopitelné. Měli jsme na to dost času, a tak jsme to odsouvali. Dlouho jsme ani neměli žádný nápad. Když jsme odpočívali a protahovali se, Dominik mi vždycky pouštěl hudbu, co má rád.

A jednou pustil Potměšilého hosta od Hegerové. A co kdybychom udělali tohle? Já to mám rád a ty bys to mohla zpívat, nadhodil. Odmítla jsem. Zpívat určitě ne! Písničku mám ráda, souhlasila jsem s výběrem, ale zažít další trému?

Nejen tančit, ale ještě k tomu i zpívat? To mi nemůžeš udělat! tvrdila jsem. Jenže on prosil. A byl docela úporný a naléhavý. Třeba nepostoupíme, řekla jsem si a hodila to za hlavu. Jenže jsme postoupili. A museli se rozhodnout.

No já do poslední chvíle doufala, že to nebude technicky možné. Jenže štáb přišel s tím, že to bude komplikované, ale že to dokážou. Nešlo uhnout. Jediný způsob, jak se za to vnitřně postavit, byl dát to Dominikovi jako dárek. Dobrovolně bych do toho nešla. Už dlouho jsem mu něco chtěla dát jako poděkování, a věci mi poslední dobou přijdou málo. A tak jsem na to kývla.

Matouš je opravdu výjimečně šikovný. Vím to, já s ním studovala. Jsme spolužáci, a hlavně obrovští kamarádi. Vnímám ho jako bratra a taky ho tak oslovuju, když si píšeme.

Že jsme šli do StarDance spolu, bylo úžasné. Přála jsem si, abychom tam zůstali oba co nejdéle, jenže pak mě začalo bolet, že vyhraje jen jeden. Spravedlivé by bylo, kdybychom se mohli podělit. A vlastně všichni tři, i s Jakubem, nebo šesti, i s našimi tanečními partnery.

Trofej je mimořádně nádherná, moc se mi líbí její symbolika a fakt jsem se do ní zamilovala, i když mě jinak věci moc nezajímají, tak tahle ano. Je v ní tolik symbolů, kruhy, hvězdy, koruna, ruce, křišťál.

Tak jsem si řekla, že tahle úžasná trofej bude putovní, a kdo ji z nás šesti finalistů bude chtít, může ji mít chvilku v obýváku, aby se na ni mohl dívat.

Přiznám se, že mi skoro zkolaboval mobil. Tedy vydržel to, ale bylo v něm asi sedmdesát zpráv, což je číslo, které tam vůbec nejsem zvyklá mít. Takže jsem jen projížděla, kdo mi psal. A odpovídala až později, protože den po finále jsem celý prospala.

Pamatuju se ale, že jedna z prvních gratulací byla právě od Ivana Trojana. Psal, že moc gratuluje a že se mu to líbilo.

Ano, měla jsem pár krizových období, kdy mi uvnitř nebylo nejlépe. Vždy to byly momenty, kdy se ve mně něco nastavovalo jinak. Vnitřní úzkost a nejistota jen upozorňují na něco, co by se mělo změnit. Transformovat. Když ten impulz člověk poslechne a rozhodne se, že zkusí najít, co to je, může rozkvést a obrodit se.

I stromy na podzim shodí listí a jsou chvíli holé, ale pak začnou zase obrůstat. Podobné etapy znám. Díky StarDance jsem mohla rozkvést a završit tak jednu etapu rozvoje. Postavit se za to, kdo jsem. Je to reality show, mnoho situací tam nejde vymyslet či zahrát.

Zatím nevím. Emoce a pocity jsme dlouho jen hrnuli před sebou, takže teď víc zpracovávám, co bylo, než bych plánovala, co bude. Upřímně doufám, že u tance zůstanu.

Máme s Dominikem nabídky na plesy, takže se budeme muset scházet, abychom trénovali. Ráda bych k němu zašla i na lekci, Pražský komorní balet má otevřené hodiny i pro amatéry. Je dobré se hýbat, ale posilovna mě děsí, stejně jako běhání.

Tanec je tvorba, umělecké vyjádření, a proto bych u něj chtěla zůstat a třeba domluvit s Dominikem i společné představení.

Ne. Ale mohu prásknout, že jsem ho hecovala, ať si se mnou vyzkouší aspoň taneční postoj. Já to taky moc neumím, byla jsem vedená tanečním partnerem. Tanec pro mě byl i o schopnosti se odevzdat, muž v něm opravdu vede.

Můj manžel se domluvil s Adrianou Maškovou, která tancovala s Mirkem Hanušem, že k ní bude chodit na kurzy. Tak uvidíme.