Veronika Kamenská pomáhá lidem nepanikařit

Jako malé jí přišlo fajn být právničkou, slyšela totiž od babičky, že berou hodně peněz. Později si ale uvědomila, že chce hlavně pomáhat lidem. Zvolila medicínu, a protože ji víc než biologie a chemie bavily matematika a fyzika, dokončuje nyní magisterský program biomedicínské inženýrství a bioinformatika na VUT v Brně.

„Obor propojuje techniku a medicínu, jsme vlastně doktoři s přístroji. Další možností je tyto přístroje vyvíjet,“ vysvětluje Veronika, jež se ale specializuje hlavně na zdravotní mobilní aplikace. Ovšem aplikace Nepanikař vůbec nevznikla jako studijní úkol.

„První nápad přišel už v roce 2018 na přednášce, kdy jsem chtěla dělat něco užitečnějšího než se učit vzorečky.“

Na projektu začala pracovat v lednu 2019 spolu kamarádem, programátorem Tomášem Chlubnou, a v březnu vyšla její první oficiální verze. „Dnes jsme už spojili síly s Česko Digital, kteří nám dodali expertní dobrovolníky, a na Nepanikař teď spolupracuje asi sto lidí,“ vysvětluje Veronika s tím, že je přeložena do dvanácti jazyků a staženo ji má téměř půl milionu uživatelů.

V určitém smyslu je vlastně podobná aplikaci Záchranka – v telefonu by ji měl mít každý. „Nikdy nevíte, kdy se vám nebo někomu ve vašem okolí bude hodit. S aplikací můžete mít čisté svědomí v tom, že budete mít pomocníka, který vám řekne, jak reagovat a co dělat.“

Pomoci může opravdu komukoli, ať už potřebuje zabojovat s ojedinělým návalem strachu, nebo trpí vážnějšími potížemi, jako jsou deprese, úzkosti a paniky, sebepoškozování, sebevražedné myšlenky nebo poruchy příjmu potravy.

„Je koncipovaná jako aplikace pro první pomoc. Není naším cílem, aby ji uživatelé používali každodenně, ale víme, že každý den ji otevře něco mezi třemi a čtyřmi tisíci lidí.“

Aplikace je vlastně takový průvodce – můžete si v ní zaznamenávat pocity, data o spánku, psát si deník nebo jídelníček, nabízí praktické rady, kontakty na specialisty, ale i relaxační cvičení, hry apod. Na všem spolupracuje tým odborníků a rozhodně se nejedná o amatérský počin.

„Nejsme věkově omezení, ale cílíme především na mladistvé. Hlavně proto, že zákon nedovoluje, aby nezletilý člověk dostal pomoc psychologa či psychiatra bez vědomí zákonného zástupce. Spousta dětí by ale chtěla svůj problém řešit bez toho, aby o něm nejdříve řekly rodičům.“

Takové děti pak zůstávají bez pomoci, nebo ji dostanou až poté, co se třeba pokusí o sebevraždu. A ta se může bohužel i povést.

Linka bezpečí odbaví denně 500 hovorů, ale stejný počet jich vyřídit nezvládne, chatové poradny jsou ještě vytíženější. Právě s těmito čísly se Veronika Kamenská a její tým rozhodly něco udělat.

„Aplikace je přístupná 24 hodin, každý den v týdnu a nemá kapacitní limit. Klienti se na nás mohou ale obracet i v chatech nebo e-mailové poradně. To je krizová intervence.“

Projekt Nepanikař nabízí i pravidelné online terapie s prověřenými terapeuty, ale tady už jde o hrazenou službu využívanou hlavně dospělými. „Není totiž možné mít dlouhodobou péči, která by byla zdarma a nemuseli o ní vědět zákonní zástupci,“ vysvětluje Veronika.

Aplikace si všímají i organizace udělující různá ocenění, získala první místo v soutěži Gratias Tibi, ocenění Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Veronika také figurovala v prestižních 30 pod 30 časopisu Forbes a letos přibyla i cena SDGs.

„Ceny jsou motivace a potěšení, ale největší radostí jsou pro tým konkrétní příběhy lidí, kterým aplikace pomohla. Mluvili jsme zhruba s tisícovkou dětí z chatové poradny, které se chtěly zabít a díky nám to neudělaly. Někteří uživatelé nám také napíší, že jim pomohla samotná aplikace, to je vždy obrovské štěstí číst,“ říká Veronika, jíž se ovšem v dětství takové pomoci nedostalo, nic podobného Nepanikař tu nebylo dostupné. Sama totiž trpěla posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD) a panickými atakami poté, co jí před očima zkolaboval tatínek s infarktem a mrtvicí.

„To, jak jsme taťku s mamkou oživovaly, vyvolalo tak emocionálně silný zážitek, že odstartoval moji PTSD, která na sebe pak napojila deprese a pokus o sebevraždu,“ vzpomíná. Problémy začala Veronika pozorovat asi měsíc po samotném incidentu a o sebevraždu se pokusila asi rok poté. Léčba pak trvala dva další roky.

„Asi dva měsíce po prvních symptomech jsem začala sama, ne úplně dobře, problém řešit. Šla jsem na to přes kamarádky a školního psychologa, ale vynechala jsem rodiče. Ti se to dozvěděli až ve chvíli, kdy školní psycholog řekl, že takhle to dál nejde a já potřebuji odbornou psychoterapii. Tehdy jsem to řekla mamce. U taťky jsem se bála, že si bude vyčítat, že to je kvůli němu,“ vzpomíná.

Léčila se, ne všechno se ale dařilo. „Moje psycholožka musela odložit pár sezení kvůli přípravě na atestaci a přesunula mě k jiné kolegyni. S tou jsem si moc nesedla. Nasadila mi léky, u kterých ale trvá, než zaberou, a navíc se stejně ukázalo, že byly špatně zvolené. Trpěla jsem silnou nespavostí a byla tak extrémně vyčerpaná.“

Tato shoda okolností vedla k nejhoršímu. „Po dvouměsíčním přemýšlení jsem došla k závěru, že tohle není život a já to takhle nechci. Řešením pro mě byla sebevražda. Rozhodla jsem se skočit pod vlak. Jsem stále tady jen díky tomu, že České dráhy fungují tak, jak fungují, a ten vlak měl zpoždění…“

Pokus o sebevraždu vedl ke skoro dvouměsíční hospitalizaci na brněnské dětské psychiatrické klinice, kde Veroniku nevyléčili, ale rozhodně stabilizovali její spánek a ona tak získala energii své problémy aktivně a efektivně řešit.

Dnes už naštěstí Veronika žije naplněný, spokojený život a má toho spoustu na rozdávání i ostatním.

Do její aplikace denně přichází cca 1200 lidí s úzkostí, 700 s problémy se sebepoškozováním nebo depresí a 500 se sebevražednými myšlenkami či poruchami příjmu potravy. Nepanikař jim krátkodobě pomůže, ale většina klientů potřebuje i dlouhodobou léčbu.

„Žádné instantní řešení psychického problému neexistuje. Vždy je dobré vyhledat pomoc,“ radí Veronika, která nepodceňuje ani praktickou osvětu v terénu. „Jezdíme také po základních a středních školách s workshopy primární prevence duševních onemocnění. Učíme děti psychohygienu, prevenci školního stresu a zaměřujeme se i na to, jaké vlastně jsou druhy duševních onemocnění, jak je mohou děti poznat a co pro sebe a kamarády mohou udělat, když mají pocit, že jim není dobře,“ vypočítává.

Každý podle ní umí resuscitovat, ale málokdo ví, jak pomoci člověku s panickou atakou. „Učíme tedy děti, že nejdůležitější je takového člověka dostat do klidného prostředí, uzemnit ho posazením, odvést mu pozornost a řízeně s ním dýchat – pět vteřin nádech a stejně dlouhý výdech.“

To, co Veronika ve svém mladém věku v životě překonala a dokázala v rámci Nepanikař, je ohromující samo o sobě. Překvapení ale skrývá víc. Např. závodění v „jojování“. „V hračkářství jsem kdysi viděla jojo, ale mamka mi ho nechtěla koupit s tím, že podobných kravin mám doma dost. Tak mi ho natruc pořídila babička,“ vzpomíná. Vydrželo jí to deset let a stala se z ní vicemistryně světa a čtyřnásobná mistryně Evropy.

Aby toho nebylo málo, připravuje se teď intenzivně na ME v para karate ve Španělsku a na říjnové mistrovství světa. „Od narození jsem prakticky slepá, bez brýlí mám 99% ztrátu zraku. S brýlemi pak vidím 20 % na lepší a 6 % na horší oko,“ prozrazuje. Karate cvičí šestnáct let a doufá, že nás v roce 2032 bude reprezentovat na paralympiádě v australském Brisbane.