Veronika Jeníková: Seriál není umění pro labužníky

Seriály se takříkajíc staly jejím oborem a nijak jí nevadí, že se točí rychle a často neví, jak se bude postava vyvíjet a jak dlouho v něm vydrží.

„Pusťte si seriál na jakémkoli zahraničním televizním kanále a uvidíte, že se to tak dělá všude. Nemůžeme proti tomu bojovat, protože jsme tady měli před třiceti lety Nemocnici, které se točilo třináct dílů za rok. Seriály jsou dnes spotřební zboží a vůbec to nemyslím ve špatném smyslu slova.“

Podle Veroniky Jeníkové to rozhodně není umění pro labužníky, kde si tvůrce hraje s jedním záběrem celé odpoledne. „Je to úplně jiný druh práce. Vysílá-li se několik dílů seriálu týdně, nemůže nikdo po autorech chtít, aby vytvářeli umění. Stačí, když zpříjemní večer těm, kteří o to stojí.“

Z její zkušenosti byl určitou výjimkou seriál Zdivočelá země: „Jednotlivé řady se točily jako třináct filmů, protože to byl seriál jiného typu, vycházející z historických událostí, ne ze současných mezilidských vztahů.“

Ve Zdivočelé zemi hraje manželku Jiřího Schmitzera, učitelku Mirku. Nedávno se s kolegy opět sešli na natáčení závěrečné řady seriálu. „Návrat do party Zdivočelé země byl moc příjemný. Připadala jsem si jako na abiturientském večírku,“ vzpomíná Veronika.

Děj seriálu se posunul do sedmdesátých let, a tak musely roky přibýt i aktérům. „Nikdy předtím jsem nehrála o tolik let starší postavu. Ale kromě toho, že jsem byla patřičně nalíčená, to zase tak odlišné nebylo. Vždyť pokud jde o hlas, ten se s věkem prakticky nemění. Když se díváte na herce, jehož tvář se s věkem měnila, poznáte ho bezpečně podle hlasu. Totéž je s pohybem.

Třeba mým rodičům je přes sedmdesát a před týdnem se vrátili z lyžování v Alpách. Hrát staršího člověka a mluvit kvůli tomu hlubokým hlasem a těžce se pohybovat by bylo jako na školní besídce,“ konstatuje.

V současné době ji na televizních obrazovkách vídáme v seriálu Cesty domů, kde hraje hospodskou Bety. Je to úplně jiná role, než jakou pět let hrála v Ordinaci v růžové zahradě. Třeba v tom, že je maminkou, která se sama stará o syna.

„Tahle postava se pohybuje v úplně jiném prostředí a profesi,“ potvrzuje herečka. Bezdětná zdravotní sestra Vendulka byla někdy v soukromí protivná, ale k pacientům obětavá a trpělivá. Bety si vydělává na živobytí v hospodě, kde se musí pořádně ohánět a ještě mnohdy jednat s opilci či nepříjemnými lidmi.

„Jsem ráda, že jsem po dlouhé době měla roli maminky a mohla do ní přenést nějaké své životní zkušenosti. I když tady hraji matku samoživitelku, která nikoho nemá, ani rodiče nebo sourozence, kteří by jí pomohli. Je to strašně těžké, když třeba dítě nebo ona onemocní, ale i ve chvílích radosti, kterou nemá s kým sdílet,“ říká.

Ve skutečném životě vychovává s manželem, s nímž je 24 let, devatenáctiletého Lukáše a patnáctiletou Kamilu.

„První dítě jsem měla v sedmadvaceti a v jednom rozhovoru se mě tenkrát ptali, zda jsem mateřství odkládala kvůli kariéře. Odpověděla jsem, že jsem přešla z kladenského do pražského divadla a nechtěla jsem hned odejít na mateřskou. Druhé dítě jsem měla v jednatřiceti a byla jsem považována za pozdní rodičku – průměrný věk byl tehdy 22 let.

Dnes by se asi jiná redaktorka divila, že jsem měla děti tak brzy. Hodně se to posouvá. Ovšem jenom společensky, biologicky ne. Ženy si období, kdy rodí děti, krátí prakticky o polovinu. Nemyslím si, že to je výhoda.“

Syn Lukáš letos maturuje a chystá se na práva nebo ekonomii. Dcera Kamila studuje na střední odborné škole reklamní fotografii. Ač jsou oba jejich rodiče herci, o hereckou profesi se nezajímají.

„S úlevou můžu konstatovat, že k tomu nikdy neinklinovali,“ říká maminka a dodává, že na předávání hereckých genů moc nevěří. „U nás v rodině byl jedině otcův strýc operní zpěvák. Moji rodiče byli tělocvikáři,“ připomíná. „Děti z hereckých rodin samozřejmě lépe vědí, co ta profese obnáší, mají k ní blíž. Je-li to v rodině, je zájem přirozený. U dětí z nehereckých rodin vychází opravdu z nich samotných.“

Jako dítě chodila ráda do divadla, ale hlavně ji okouzlily dětské filmy režisérky Věry Plívové Šimkové. „Pokaždé, když jsem šla z kina, jsem si říkala, že bych v takovém filmu chtěla taky někdy hrát. Začala jsem chodit do dramatického kroužku a po dvou týdnech mě vybrali do televizní inscenace Podej mi ruku. Hrála jsem tam s Jiřinou Bohdalovou, Ladislavem Peškem a Vladimírem Dlouhým. To byl vlastně můj první herecký partner,“ vzpomíná.

Bylo jí tehdy čtrnáct a právě nastoupila do prvního ročníku gymnázia. Okouzlená skvělým hereckým křtem se rozhodla, že přestoupí na konzervatoř. Udělala zkoušky a začala studovat herectví.

Na studium však příliš pěkné vzpomínky nemá: „Na škole to bylo dost drsné, ocitla jsem se mezi nevyzrálými dětmi v pubertě, které o sobě měly vysoké mínění, cítily konkurenci, dost si tam šly po krku. Ty vzájemné vztahy byly pro mě šok. Děsilo mě, jak to pak bude v divadle, kdy půjde o skutečné role a ne jen o nějaké zkoušení etud a monologů. Byla jsem však příjemně překvapená: když jsem po konzervatoři nastoupila do angažmá v kladenském divadle, byli na mě všichni hrozně milí, fandili mi a cítila jsem se tam báječně.

Na konzervatoři dostala první velkou filmovou příležitost. V šestnácti si ji Karel Kachyňa vybral do role nevycválané chovanky dětského domova ve filmu Pozor, vizita!

„Ve škole viselo na nástěnce oznámení o konkurzu, a tak jsem tam šla. Kamerové zkoušky spočívaly v tom, že jsem měla být sprostá a plivat na nějakého dědka. Nazkoušela jsem si to, a když jsem tam přišla, zjistila jsem, že budu plivat na Rudolfa Hrušínského. To jsem zapomněla nejen text, ale i jak se jmenuju,“ vzpomíná.

„Pan Hrušínský byl ale bezvadný! Celé natáčení mi pomáhal a pracovat s ním byl pro mě úžasný zážitek.“

Příjemné vzpomínky však po letech zkazil bulvár, kde vystřihli záběr, v němž se objevila svlečená, a uveřejnili jej. „Tyhle scény nebyly nikdy příjemné a za těch třicet let, co filmuji, jsem se jim snažila vyhýbat,“ říká.

Další role, ve které si ji diváci dobře pamatují, byla ve filmu Bony a klid z roku 1987, v němž režisér Vít Olmer a scenárista Radek John vylíčili tehdejší pražské vekslácké podsvětí. Vytvořila v něm ústřední dvojici s Janem Potměšilem. „Byl to na svou dobu dobrý a odvážný film. Předtím jsem točila s Vítem Olmerem Antonyho šanci, dobře se nám spolupracovalo, a tak mě pozval na kamerové zkoušky na svůj další film.“

Od té doby na ni spousta lidí na ulici volalo Evičko tričko. Hrála totiž děvče poněkud lehčích mravů, a proto nemohly chybět erotické scény. „Ta naše měla být daleko odvážnější, ale já se odmítla svléknout a poprosila jsem pana režiséra, abych si mohla nechat tričko. V tom filmu byly daleko erotičtější scény s jinými herečkami, nevím, proč si lidé pamatují právě tu v tričku, kde jsme se navíc s Honzou Potměšilem jeden druhého téměř nedotkli,“ diví se.

Nutno podotknout, že je ve svých 46 letech o poznání štíhlejší než ve zmíněných filmech. „Bojovala jsem s kily kolem svých dvaceti let, a když jsem nad nimi zvítězila, začala jsem je brát jako poražené mužstvo, se kterým už nebudu válčit,“ shrnuje svůj postoj ke štíhlé linii. „Chodím ale pravidelně do posilovny a na aerobik, v létě plavu a v zimě jezdím na lyže. Pohyb mi dodává příjemný pocit.“

Sportu holduje i její manžel, herec Čestmír Gebouský. Poznali se v jejím prvním angažmá na Kladně, pak se po letech znovu v Divadle ABC, kde Veronika hrála celých dvacet let. „Odešla jsem odtamtud před čtyřmi lety, když nastoupilo nové umělecké vedení. Rychle jsem pochopila, že divadlo půjde úplně jiným směrem a že mi ten směr nebude vyhovovat,“ říká. Následovala ji většina kolegů včetně manžela.

Mezitím se ovšem nakrátko pustili do podnikání. „Po roce 1989 nastalo pro většinu herců složité období, protože panovala nejistota, zda se divadla nebudou rušit, zda tam zůstanou stálé soubory, zda se budou točit filmy. Hodně herců začalo podnikat.

S manželem jsme se pustili do provozování pekárny, můj dědeček měl totiž za Národním divadlem známé Jeníkovo pekařství. V porevolučním nadšení jsme se rozhodli, že tradici obnovíme, ale rychle jsme pochopili, že se nevrátila první republika, ale že nastala úplně jiná doba. Zavřeli jsme to naštěstí tak rychle, že jsme – na rozdíl od jiných malých pekáren – skončili bez dluhů. Ruční výroba pečiva dnes nemá v konkurenci s velkovýrobou šanci,“ tvrdí Veronika Jeníková.

Oba se vrátili k herectví: účinkují v představeních divadelní společnosti Háta, Veronika hraje i v Divadle Na Jezerce. „Dvoukariérové manželství je možná u herců snazší než třeba u lékařů nebo právníků. Vědí, že jsou období, kdy má víc práce jeden, za nějakou dobu zase druhý. Je jim jasné, že jsou oba zcela závislí na nabídkách, které přicházejí v různých vlnách,“ míní Veronika.

Podle ní ani není důležité, zda manželé mají stejnou profesi, nebo ne. „Žijete-li s někým, naučíte se vnímat jeho profesní problémy, ať dělá cokoli. U hereckého manželství, kde jsou malé děti, je nevýhoda, že oba večer hrají. Nám pomáhala moje maminka. Příjemné zase byly dlouhé letní prázdniny.“

To, že je o osmnáct let mladší než manžel, považuje z hlediska uchování vztahu za spíše pozitivní věc. „V určitém věku považujete některé věci za hrozně důležité a ten druhý se na to už dívá s větším nadhledem. Navíc se podle mě s každým rokem ten věkový rozdíl stírá. Máte stejně staré děti a to určuje, jak žijete, čím se zabýváte, z čeho máte radost, nad čím se rozčilujete, jak trávíte volný čas,“ říká.