Veronika Freimanová: Můj život se od rozvodu úžasně změnil a je čím dál hezčí

Přestože se Veronice Freimanové (56) život od rozvodu s režisérem Jaroslavem Brabcem v roce 2008 zásadně změnil a - jak mi řekla - rozhodně zkrásněl, to hlavní, co jí dnes kazí radost z práce a z nového osudového partnerství s architektem Vladimírem Boučkem, je bulvární tisk. Právě o pro ni momentálně nejcitlivějším tématu, jímž je její nový vážný vztah, totiž přináší nepravdivé informace.

„Bulvár a internet začnete sledovat ve chvíli, kdy se vás určité kauzy týkají osobně. V poslední době byly plné toho, že mě můj přítel požádal o ruku a já jsem ho odmítla, ale to je nepravda. A o to víc mě to mrzí. Nic takového mezi námi neproběhlo."

O svatbě jsme nikdy nemluvili, protože to pro nás není důležité. Manželství je pro mě špatná zkušenost a svůj nový vztah bych tímto svazkem vlastně ani pošpinit nechtěla. Vůbec by mě nenapadlo, že ve chvíli, kdy mám premiéru v divadle v Karlíně, nenapíšou o ní v jistém plátku nic, ale vymyslí si něco jiného a nesmyslného. Naivně jsme pózovali i fotografům, ale pak tam stejně dali starou fotku a vymysleli kauzu.

Chtěla bych vědět, jak tihle lidé spí. Nebo jsem jednou někde řekla, že moje dcera studuje v Anglii, a hned se jinde objevila zpráva, že mě opustila a máme neshody. Proto opět opravuji: není to pravda. Markéta studuje v Anglii, domů jezdí zhruba na týden jednou za měsíc a obě se na to vždycky moc těšíme. Když tu byla naposledy o vánočních svátcích, slavili jsme i její osmnácté narozeniny, které měla pár dnů před Vánocemi, a moc jsme si to užili.

Ano. Prožívám jeden z nejkrásnějších vztahů, který mě potkal. Nic víc si už nepřeju, protože jsem dostala něco, po čem jsem si vůbec netroufla toužit. Vlastně jsem ani nevěděla, že to existuje.

Už mi není osmnáct. Známe se necelé dva roky a jsme šťastní tak, jak to je.

Co chcete v mém věku plánovat? Myslím si, že si nikdy nenaplánujete to, co se vám pak přihodí.

Rozhodně nejsem silnější než kdokoliv jiný. Vždycky to jde krůček po krůčku. Štěstí bylo, že jsem díky své profesi stála na svých nohou a nebyla na nikom nijak závislá.

Připadá mi komické, že se mě všichni ptají na to, co už dávno není součástí mého života. To období je naštěstí za mnou. Řeknu to tedy naposledy: období kolem rozchodu jednoduché nebylo, ale to jsou jen zákonitá stadia. V prvním z nich se ptáte, proč se to muselo stát zrovna vám, ale pak pochopíte, že se díky tomu můžete posunout dál a že to asi tak mělo být. Už bych to nevyměnila za nic. Můj život se od rozvodu úžasně změnil a je čím dál hezčí. Nebýt toho, nikdy bych nerozkódovala třicet let svého života, nepoznala nic dalšího a neposunula se.

Jela bych ráda do Mexika. Ale pochybuju, že se mi něco takového v mém nabitém časovém harmonogramu v nejbližší době podaří. Vloni se v pauzách mezi natáčením a divadlem čas na cestování našel, ale od loňského září jsem začala učit na konzervatoři a od té doby počítám volný čas na minuty.

Hlavně proto, že moc ráda vzpomínám na léta, kdy jsem na konzervatoř chodila já. Mluvili jsme o tom i s Mirkem Dlouhým (zesnulý herec Vladimír Dlouhý - pozn. red.), protože jsme byli spolužáci. Shodli jsme se na tom, jak moc nám to dalo, a když ta nabídka přišla, řekla jsem si, že bych to zkusit chtěla. A kdy jindy než právě teď?

Mít to jako východisko na důchod se mi zdá vůči studentům nefér. Přínos je pro ně hlavně v tom, že se potkají s někým, kdo jim může dát praktické rady z profesního života. Na konzervatoři jsem se setkala se šesti úžasnými mladými lidmi, kterým je sedmnáct let, chtějí makat a jsou talentovaní. Jsem ráda, že jsem to vzala, a chci se tomu věnovat.

Tak se to říct nedá. Pracuju se šesti osobnostmi, které se tam dostaly na základě talentových přijímacích zkoušek. Každý z nich je jiný, a přitom jsou všichni ještě tvární. S rolí Hanky svoji současnou pozici nijak nesrovnávám - neberu to jako učitelský stav, ale spíš jako příležitost k předání zkušeností. Uvidí se, třeba to neumím.

Pro mě bylo krásné obojí natáčení. Když se točil první film, nikdo nepředpokládal, že se stane generačním hitem, což byl samozřejmě velký závazek pro natočení pokračování. Jenže po čtyřicítce není už holt věk tak barvitý, vtipný a plný skopičin, jako když člověk hraje v sedmnácti v kotelně flašku.

Pokračování možná některé diváky zklamalo, ale vlastně je to dáno předem. Ve středním věku je prvoplánové řádění pryč, každý už spíš trochu bilancuje a má velmi různé životní zkušenosti.

Kdepak. Já na hory jezdím jenom ve Sněženkách. Na zimní sporty mě neužije.

Cena mě velmi překvapila a jsem za ni vděčná. Nečekala jsem to. Nejsem zrovna typ na ceny. Seriál natáčíme už třetím rokem a musím říct, že mě baví, a také to podle mého názoru byl dobrý nápad.

Doba, do níž je zasazen, je pro mě důvěrně známá a všechny situace jsou pro mě dostatečně směšné. Třeba když jsme točili výlet do NDR a Sváťa Skopal se přitom při přejezdu hranic omotával záclonami, aby mu je nevzali, a pak jsme ještě v lese zahazovali boty. Taková ta doba byla a dnes si člověk tu šíři absurdních zážitků už ani neuvědomí. Teď jsme zase točili spartakiádu…

Na základní škole na Vinohradech jsme ji jako každá devítiletka nacvičovali, ale až na centrální dvorec na Strahov jsme se neprobojovali. Toho jsme hodni nebyli.

Vědí o ní své a myslím, že mezi diváky seriálu nepatří. Je určen jiným generacím.

Od začátku se počítalo asi se sto čtyřmi díly a teď jsme někde kolem sedmdesátky. Záleží na tom, jestli dojde k podpisu dalších smluv atd. Momentálně mám zhruba čtyři natáčecí dny v měsíci, protože se se Sváťou Skopalem z hlavního dějového proudu zcela logicky vytrácíme. Děj se přesouvá na mladší generaci. My už tvoříme jen jakýsi background, a myslím si, že tak je to v pořádku.

V Hudebním divadle Karlín mám za sebou premiéru hry Včera tě zabiju od Alana Ayckbourna v režii Jany Kališové. Jsem moc ráda, že jsem s ní tento projekt mohla dělat, už jsme si to slibovaly dlouho. Jinou komedii Kdes to byla v noci, která je od stejného autora, hrajeme v Divadle Bez zábradlí už patnáct let.

Pro Českou televizi jsem s režisérem Georgem Agathonikiadisem dotočila výbornou detektivku Ve stínu smrtihlava. Byla to moc hezká práce a dobré obsazení a nejvíc mě to bavilo proto, že jsem dostala roli šéfové mordparty. Byla to totiž protiváha ostatních rolí, které dělám, podobně jako když jsem před lety hrála bordelmamá. Opravdu si nemám na co stěžovat. V únoru začnu u Karla Heřmánka zkoušet ještě další komedii s režisérem Gáborem Pět za jednu, což je představení pro pět žen. Víc už ten čas asi nenafouknu.

Každá je významná trochu jinak - třeba představení Každý rok ve stejnou dobu hrajeme se Zdeňkem Žákem asi třináct let, ale krásné jsou i další hry, které mám v Divadle Bez zábradlí: Kdes byla včera v noci, Blbec k večeři, Další roky ve stejnou dobu, Milostné dopisy a Jakub a jeho pán.

Většina mých představení má už stovky repríz. Se Zdeňkem Žákem máme tři, kde hrajeme jen sami dva, a moc nás to baví. Jestli se ale ptáte na představení mého srdce, byla to především Příliš drahá Matylda, kde jsem hrála s Jiřinkou Jiráskovou a Mirkem Dlouhým. Od té doby, co Mirek odešel, ji už nehrajeme a je to velká škoda. Z televizních inscenací pro mě byla na prvním místě Lorna a Ted s Borisem Rösnerem.

Možná člověk nemá snít a pak ty věci přicházejí. Předtím mě nenapadlo ani ve snu, že bych mohla hrát Lady Macbeth. Když mi volali, několikrát jsem se ptala, jestli se nespletli. Bylo to úžasné, protože jsme se přitom s Ladislavem Frejem potkali s mnoha mladšími slovenskými herci, z nichž se za tu dobu staly opravdové hvězdy. Čas strávený s tímto představením na různých místech naší republiky pro mě byl krásný a při loučení v Ostravě nám bylo smutno. I když nám poslední léto většina představení pod širým nebem propršela, stálo to za to.

Především všechny ty ženy, které po rakovině prsu ve svém volném čase a za symbolický honorář pracují na telefonické lince, nesmírně obdivuji. Linka má ostatním dodávat naději, ale také jim zprostředkovat užitečné informace. Často jsou tu k dispozici i lékaři a psychologové. Jejich nasazení je stoprocentní. A také se skláním před celou organizací Mamma HELP, která linku provozuje.

Patronkou této linky jsem už osmým rokem a nejvíc mě potěšilo, že ty ženy si mě vybraly samy. V loňském roce jsem jim se svými kolegy z divadla například pomáhala s dobročinným prodejem výšivek, které ženy samy vytvářejí, a nedávno jsem zase křtila vydání deníčku, který si jedna z nemocných vedla po celou dobu léčby. Naštěstí se z rakoviny prsu vyléčila stejně jako ředitelka sdružení Mamma HELP Jana Drexlerová.

Asi tak, že když je člověk v úzkých, je samozřejmě dobře, když se má kam obrátit. Snažím se žít v rovnováze a hlavně jsem čím dál vděčnější za to, čeho se mi dostává. Už jsem si prošla různými deziluzemi a teď s obdivem zjišťuji, že všechno může být i mnohem lepší. Člověk by neměl dělat podrazy a za to, co se mu dostává, by měl umět poděkovat.