Veronika Fey Křen: Vieweghová je moje staré já, teď už jsem jinde

Píšete, působíte jako terapeutka a dula, máte tři děti. Jak to stíháte?

Dulu už nedělám. Začala jsem s výcvikem před dvanácti lety, ale k certifikaci jsem nedošla. K té je třeba mít praxi – pomoc při čtyřech porodech. Ale já měla tehdy doma malé dcery a Michal byl často pryč.

Dula musí být k dispozici čtyřiadvacet hodin, ale když by maminka rodila v noci, nemohla bych nechat děti doma. Neměla jsem kolem sebe síť lidí, kteří by mi je na tak dlouho pohlídali. Michal odjížděl na čtení nebo byl v Praze a psal, takže to prostě nešlo. Ale byl to pro mě důležitý čas a začátek mého pozdějšího působení jako terapeutky.

Jak to?

Dula nedává rady, ona s maminkou prostě jenom je. Nemanipuluje, je přítomná a musí odsunout sebe. Tento přístup používám i při vedení terapie.

Když byly holky malé, dělala jsem mnohem víc věcí než teď. Založila jsem mateřské centrum, s přáteli rozjela projekt Celé Česko čte dětem. Třikrát ročně tam chodili slavní herci číst dětem zadarmo. Byla jsem v zastupitelstvu města Sázavy i ve správní radě Posázaví. Učila jsem svoje děti doma, celý první stupeň. Teď jsem v jiné životní fázi. Za tři roky mi bude padesát. Už nemám tolik energie a je to znát.

Čemu se tedy teď věnujete nejvíc?

Nejvíc času trávím terapiemi s klienty. Devadesát pět procent jich tvoří ženy. Většinou se na mě obracejí kvůli pracovním záležitostem, ale vždy se dostaneme i k osobnímu životu. Hodně řešíme situace z dětství, které nás ovlivňují, a z nich vyplývající vzorce a obranné mechanismy. Pomáhám je vidět a dát do souvislostí. Z toho vychází i to, že jsem začala psát.

Jak moc vás v psaní ovlivnilo, že jste měla za manžela slavného spisovatele?

Mé psaní je kapitola sama pro sebe. Už od dětství mi učitelka češtiny říkala: „Hlavně nikdy nepiš.“

Proč?

Neměla jsem úplně dobré známky z češtiny. A možná učitelkám připadaly moje slohy bláznivé.

Michal Viewegh vás tedy inspiroval?

Naopak. I on mi říkal, když jsem občas něco napsala, „hlavně nepiš“. Příběh mé druhé knížky Pod maskou stín jsem měla v hlavě deset let, ale neměla jsem odvahu ho sepsat. Copak mohu vedle Michala začít psát? To ani náhodou. Odvahu jsem získala až po odchodu od něj.

V první knize Být sama sebou se zabýváte svým příběhem. Ta druhá Pod maskou stín se týká partnerské krize a nevěry. Nakolik je i tahle inspirovaná vaším životem?

Určitě se tam ocitly i moje zkušenosti. Hlavní hrdinka Tea jsem kdysi byla z nějaké části já. Ale v Tee jsou zároveň i jiné ženy. Když jsem ten příběh začala psát, měla jsem Teu a Tomáše v hlavě čtyřiadvacet hodin denně. Byl to zvláštní pocit.

Vyrovnávala jste se v té knize s určitou etapou vašeho manželství s Michalem Vieweghem?

Svým způsobem ano. To asi dělá každý spisovatel. Vyrovnává se se svou minulostí a tématy skrze psaní. Je to dobrá terapie.

Jaké máte vztahy se svým bývalým manželem?

Jsou v bodě nula. Nekomunikujeme spolu, a když, tak jen přes e-mail. A to velmi zřídka. Ale dcerám je dvacet a osmnáct, takže nemáme moc potřebu spolu mluvit. Navíc si myslím, že můj odchod od něj mi nikdy neodpustí. Já proti němu už nic nemám. Chyby jsme dělali oba. Ale i to nejlepší, co jsme uměli.

Zpětně vidím, co jsem dělala já a co z toho byly mé obranné mechanismy. Automatické reakce, o kterých jsem nevěděla, že mám, vyplývající z dětství. Neznala jsem pořádně samu sebe, nerozuměla jsem tomu, proč co dělám. Ale zpětně to dokážu říct a uvědomuju si to. To mi pomáhá se se vším vyrovnat a přála bych to i Michalovi.

Negativní myšlenky nejsou dobré. Člověk se zastaví, zamrzne a živí negaci. To není ideální. Já bych ale neměnila, potřebovala jsem projít i velmi náročnými obdobími. Nemyslím si, že bych byla jiná, kdybych odešla dřív nebo si ho nevzala. Manželství mi moc pomohlo pochopit sebe sama. Jsem za to vděčná. Máme spolu skvělé děti. Mrzí mě, že spolu nedokážeme komunikovat, ale přijímám to.

V knize Být sama sebou odkrýváte svou cestu za sebepřijetím, sebepoznáním. Jaké bylo vaše dětství?

Pocházím z Litoměřic ze zemědělské rodiny. Už můj pradědeček byl zemědělec. Přišel po válce z Pravonína do Sudet, kde získal polnosti. Vybral si nejhorší dům, ale největší pozemky. I poté, co nám všechno sebrali, si mamka a její dva bratři udělali u Labe pole, které obdělávali. Byla to tvrdá práce.

To ano, prý jste pěstovali až pět tisíc keřů rajčat?

Možná jich bylo o něco míň, ale pro mě jako dítě jich bylo nepřeberně. Keříky byly větší než já a já je odstopkovávala. Rok předtím nebyla rajčata žádná, takže strejdové usoudili, že to bude dobrý byznys. Pak ale stovky rajčat putovaly do Labe, protože už je ve skladu nevykupovali ani na kečup.

Jsem tedy z chudých poměrů. Moje máma se s mým biologickým tátou rozešla, když se mnou byla v porodnici. Přišel jí to tam oznámit. Když mi byly tři, vdala se znovu a já se dozvěděla, že otčím není můj táta, až od učitelky v páté třídě. Dovedete si představit ten šok. I s ním se máma rozvedla a byla nějakou dobu sama. Musela mít dvě práce. Měla náročný život. Od první třídy nebydlela se svými bráchy a s rodinou, ale žila u tety. Svou mamku, mou babičku, vídala jen o víkendu a o prázdninách. Neznala důvody, a tak to bylo náročné.

Moje babička byla jako dítě velmi bitá. Vzala si dědu, který pro mě byl nejkrásnější muž na světě. Pražák, co jezdil s potulným divadlem. Na mě byl extrémně hodný, ale za války ho zasypala mina. Měl pak velké zdravotní problémy a všechno zůstalo na babičce. Tvrdě pracovala a tvrdá byla. Ale byla pro mě vždycky k dispozici. Měla jiný přístup k vlastním dětem a jiný k vnoučatům.

Jaký teď máte vztah s maminkou?

Teď už krásný. Myslím na ni s láskou, ale nebylo to tak vždy. Dlouhou dobu jsem se tím trápila. Nechápala jsem, proč svoji maminku nemiluju tak, jak bych asi měla. A nedokázala jsem si to přiznat. Bylo to těžké. Odpustit taky. Měla jsem to spojeno s přitakáním tomu, co se dělo a co se mi nelíbilo. Ale to není odpuštění.

Pomohlo mi, když jsem si přečetla, že odpuštění nemusí být vždycky správně, protože se tím morálně dostávám výš. Hodnotím. Když ale přestanu hodnotit, nemusím ani odpouštět. To bylo silné.

Zemřel vám mladší bratr. Jak jste se s tím vypořádala?

Těžko. Odmala trpěl astmatickými záchvaty. Zpětně si myslím, že můj bráška tady asi neměl být. On byl jiná duše, hodně vyspělá. Byl poslem světla. O život mu šlo poprvé už v roce. Ležel v kočárku u zdi našeho domu ve slepé ulici, kam se dostal kamion a chtěl se tam otočit. Kdyby můj otčím, jeho táta, neskočil z okna, aby ho zachránil, auto by kočárek rozmačkalo. Řidič ho vůbec neviděl.

To byla jeho první možnost odejít. A vrátit se tam, kde je mu mnohem líp než tady. Byl jiný, možná by dnes měl nějakou diagnózu. Ve třinácti letech byl schopen opravit televizi. Často pracoval s pájkou.

Já jako nejstarší jsem měla mladší sourozence na starosti. Přebrala jsem roli mámy. Oni na mě nekoukali jako na sestru, ale byla jsem ta, co je musí vychovávat.

Mluvíte o tom teď s mámou?

Často. Ví, že udělala chybu, i když to bylo pochopitelné. Musela mít dvě práce. Já musela sourozence odvléct do školy, ráno je pobízet, křičet na ně, když nechtěli vstávat. Brácha do dvou do rána pájel svoje tištěné spoje a ráno se mu vstávat nechtělo. Byla jsem ve třetím měsíci, když Michalovi volala máma, že brácha zemřel. Bylo to na pohotovosti. Věděl, v jakém je stavu, i to, jaké léky mu pomohou. Bohužel mladý doktor na to nedbal a dal mu jiné. Zemřel na pohotovosti na lavičce. Máma se pak soudila, ale soud prohrála. To bylo těžké přijmout.

Chybí vám?

Ano. Dlouho jsem si vyčítala, že jsem pro něj nebyla ta správná sestra. Dnes už ty důvody chápu. Moje mamka tím trpí pořád. Stejně tak mi chyběla moje milovaná babička. Odešla rychle, bylo to po šestém infarktu. Rychlá ji už živou do nemocnice nedovezla a já to vyčítala lékaři, kterého jsem shodou okolností znala. Pracovali jsme spolu na oddělení (pracovala jako zdravotní sestra).

Měla jsem pak dlouho vztek, že jiné babičky tady jsou a ta moje ne. Přišlo mi to nespravedlivé. Až s Michalem a jeho prasklou aortou jsem pochopila setkání se smrtí. A přijala ji.

Jak se to stalo?

Uvědomila jsem si, jak moc lpím na tom, aby ho zachránili. Ze sobeckých důvodů. Já tady přece nemůžu zůstat sama s dětmi! Jak já to zvládnu bez něj? Bylo to sobecké. Docvaklo mi, že i stesk po bráškovi a babičce byl sobecký, protože to bolelo mě. Ne je. Kdyby tu byli, bolest bych necítila.

Pohroužila jsem se tehdy do sebe a Michala jsem propustila. Nechala jsem rozhodnutí na něm – zda tu má ještě úkol, nebo je už jeho život uzavřen. Ujistila jsem ho, že to tu zvládnu a o holky že se bát nemusí. Byl to silný prožitek.

Tehdy jsem pochopila, co je smrt, že je to jen převlečení těla. Že život je dar tu pobývat a předat dary včetně lásky, emocí a intuice. Naší povinností je tvořit a měnit svět, aby byl lepší. Nemůžeme ho promrhat tím, že budeme negativní a na někoho se zlobit.

O Michala jste se nějakou dobu starala, pak přišel rozvod. Co s vámi bylo po něm?

Bylo to náročné období. I ekonomicky. Před rozvodem jsem nepracovala a neměla svůj vlastní příjem. Dcery věděly, jak je to najednou náročné, ale nedávno mi řekly, že to vůbec nepocítily. A to jsme měly asi dvě stě korun na den. Přesto jsme si třeba koupily zmrzku a užily si ji v parku.

Náročné bylo i to, jak se ke mně postavila Michalova rodina. Zpětně jsem si uvědomila, že jsem se jim pořád snažila dokazovat, že nejsem zlatokopka. I když jsem si nic drahého pro sebe nikdy nekoupila. Moje nejdražší kabelka byla za dva a půl tisíce a kabát jsem nosila dvanáct let.

Od Michala jsem měla peněz dost, nic mi nikdy nezakazoval. Kup si cokoli, říkal. Ale moje hrdost to nedovolila.

A stejně jsem ten štempl zlatokopky nakonec dostala. Dnes se tomu směju, ale bylo to bolestné. Michala jsem chápala, rozvod je náročný. Ale neopustila jsem ho v té nejhorší době po operaci. Odešla jsem až v momentě, kdy začala jeho rodina fungovat a on na tom byl líp.

Ale já už s ním nebyla schopná fungovat dál. Problémy jsme měli od narození druhé dcery, náznaky byly už předtím. Jen jsme před nimi oba zavírali oči.

Jak dlouho jste byla sama?

Rok a půl. Věděla jsem, že musím být sama, že do svého rozháraného života nemůžu přijmout nikoho dalšího. Svého nynějšího manžela jsem poznala v práci, když jsem dělala finanční poradkyni. Chodit jsme spolu začali až půl roku poté, co z práce odešel a už nebyl mým šéfem. Narodil se nám chlapeček a vloni v červnu jsme se vzali.

Synovi jsou tři roky. V čem je mateřství jiné oproti tomu s dcerami?

Mám mnohem větší trpělivost a nadhled. U dcer to byl takový pokus omyl. Jednou jsem byla přísná a pak třikrát benevolentní.

Damiána víc vychovávám. Víc mu nastavuji hranice, u holek jsem to tolik neuměla. Více se taky dávám na první místo, což jsem taky dřív neuměla. S holkami mi stačilo být sama dvacet minut, teď potřebuju víc času pro sebe. Abych pro syna měla dost energie, musím ji nejdřív nabrat.

Čím vás okouzlil váš manžel?

Je krásný. Má nádhernou pusu a ruce. Má v sobě velkou laskavost a obrovské srdce. Jasně že taky vybuchne, ale je za tím laskavost. O všem spolu dokážeme mluvit. Otevíráme různá témata, abychom předcházeli krizím. Všímáme si momentů, kdy to začíná skřípat.

Když přijde problém, bereme to jako upozornění, že jsme něco přehlídli. To je pro mě úžasné. Uzná svou chybu, je schopen sebereflexe. Miluje mě, syna a všechny naše děti. A zároveň je muž.

Když jsem někdy ve svých negativních emocích, on stojí pevně nohama na zemi a obejme mě. Nenechá se mojí energií zastrašit. Je dobře zakořeněn, a to je pro mě podpora. Pro mě je velmi důležitá důvěra, a tím nemyslím téma nevěry. Když mu něco řeknu, ať je to sebeezoteričtější, sebebláznivější, neposmívá se tomu. Přijímá to a věří mým pocitům. Mohu se o něj opřít, když mám svoje blbé nálady.

Jak je to teď s vaším příjmením?

Píšou o mně jako o Vieweghové, ale to je z mediálních důvodů. Nyní jsem Veronika Fey Křen. Když šla moje knížka do tisku, oficiálně jsem Křen ještě nebyla. Svatbu jsme měli v zahraničí, a tak oddací listy přišly až v říjnu. No a Fey je moje druhé křestní jméno. Veronika Vieweghová – to je moje staré já.

Kde jste měli svatbu?

Na Santorini a bylo to krásné. I náročné, protože jsme tam byli jen já, Petr a Damián. Dcery s námi nebyly, ale máme dohromady šest dětí, a to by prostě nešlo. Takže fér vůči všem bylo, že to byl jen náš rituál a náš čas. Damiána jsme ale nemohli nechat doma, byly mu dva roky. On to však celé jako zázrakem prospal.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Pod maskou stín - Veronika Vieweghová, Být sama sebou - Veronika Vieweghová