Článek
Jak vás přijali v Ulici?
Jsem tam od loňského září, už jsem si zvykla. Cítím se tam dobře. Snažím se kolem sebe vytvářet pozitivní atmosféru, snad to pomáhá. Do té doby jsem velkou roli v zavedeném populárním velkoseriálu neměla.
Vaše postava, učitelka matematiky a zeměpisu na místním gymnáziu, trpí barvoslepostí, což vysvětluje její barevně rozverné oblečení. Jak jste „barevně“ vyladěná ve skutečném životě?
S barevností jsem kdysi nešetřila, teď už je to trochu jinak, barev se ale nebojím.
Změnila vám nějak Ulice život?
Hlavní změnou je pravidelný trénink práce před kamerou, to jsem moc uvítala, moje herecká zkušenost byla dosud spíš divadelní. Intenzita práce, ranní vstávání ani dlouhé hodiny na place mě příliš nezaskočily. Na to jsem z pardubického divadla, kde jsem byla tři roky v angažmá, zvyklá. Dosud tam ještě ve dvou inscenacích dohrávám.
Pestrobarevné oblečení je pro její postavu v seriálu Ulice charakteristické.
Jak vypadá vaše pražská divadelní současnost?
Hraju na Fidlovačce ve hře Cizinec a v Malostranské besedě momentálně zkouším představení Pingls aneb Hot Café Revue. Nonverbální divadlo, step a groteskní skeče v něm vyústí v tančírnu 20. a 30. let minulého století. Toto zkoušení mě inspirovalo k tomu, že jsem se vrátila k akrobacii na šálách.
Kdysi jsme měli akrobacii od třetího ročníku jako předmět na ostravské konzervatoři, učili nás lidé z Cirkusu trochu jinak. Moc mě to bavilo a šlo mi to. Po škole jsem neměla příliš možností se s tím zase setkat. Teď jsem si našla kurzy v Praze. Snažím se svou zálibu oprášit.
Je to těžké?
Ze začátku ano, musíte mít sílu. Snažím se svalům připomenout, že to kdysi zvládaly.
Děláte nějaký jiný sport?
Rodiče žijí v Peci pod Sněžkou, maminka tam pracuje na lanovce, takže často lyžuju. Hory mám ráda.
I letos vystoupí na Letních shakespearovských slavnostech v tragédii Hamlet jako Ofélie s Jaroslavem Pleslem v titulní roli.
Sportujete i s manželem?
A se psem. (smích) Máme australského ovčáka, kterého jsme pojmenovali Joey Tribbiani podle jedné postavy ze seriálu Přátelé. Má rok a půl. Je to velmi aktivní pejsek, takže máme o pohyb postaráno. Hlavně já. Čtyři procházky denně v hodně rychlém tempu.
S manželem ovšem také hrajete. Viděla jsem vás v Hamletovi na Letních shakespearovských slavnostech.
Byla pro mě čest pracovat se skvělými talentovanými herci z Dejvického divadla i odjinud. Musela jsem se před nimi zbavit ostychu a nepřemýšlet nad tím, jaký názor budou mít na mé hraní – měla jsem za sebou jen tři roky angažmá v oblastním divadle.
Překvapilo mě, jak byli všichni vstřícní. Žádný stres a pres. Zkoušení bylo pro mě splněný sen.
Vy asi neoplýváte obřím sebevědomím.
To neoplývám, proto pro mě bylo důležité, že mě ti skvělí kolegové mezi sebe přijali a podrželi.
V seriálu Ulice se o její přízeň ucházejí Ondřej Havel, Filip Rajmont a Václav Matějovský.
Jaké je vystupovat s manželem na jednom jevišti?
Jsme dva profesionálové, jakmile jsme vstoupili na jeviště, brala jsem ho jako hereckého kolegu. Výhodou bylo, že jsme si o tom mohli promluvit doma.
Když jsem ho požádala, aby se vyjádřil k nějaké scéně, nebyl to problém. Padlo pár připomínek, ale určitě se nesnažil mě deprimovat.
Jak to funguje naopak?
Klidně mu taky nějaké poznatky řeknu. Říkáme si všechno na rovinu.
V jaké roli se vám nejvíc líbil?
Jako Antonín Dvořák v Amerických dopisech (dvoudílný životopisný film režiséra Jaroslava Brabce z roku 2015). Viděla jsem ten film, až když jsme se znali. České filmy jsem začala sledovat až s ním.
V seriálu Ulice se o její přízeň ucházejí Ondřej Havel, Filip Rajmont a Václav Matějovský. Ona zatím dává přednost klidným chvilkám u piana.
Kde jste se poznali?
Při natáčení Gangstera Ka: Afričana, kde jsme ve druhém díle hráli se Štěpánem Benonim agenty tajné služby. Do té doby jsem ho vůbec neznala, nic jsem o něm nevěděla.
Bavilo by vás být agentkou?
Myslím, že ano. Přemýšlím o tom, že si pořídím zbrojní pas. Hynek si ho chce taky udělat. Proč ne taky já, řekla jsem si.
Jak vás to napadlo?
Navštívili jsme v Plzni střelce a divadelníka Tondu Procházku. Je to Hynkův kamarád a u něj na střelnici jsme si zastříleli. Hodně mě to bavilo a taky mi to docela šlo. Umím se soustředit, což je při střelbě nejdůležitější. Možná to ale bylo štěstí začátečníka.
Kdybyste se dostala do situace, že byste byla ohrožená vy nebo někdo blízký, použila byste ji?
Určitě!
Kde jste vyrůstala?
Narodila jsem se v Uherském Hradišti, vyrůstala jsem v Havířově a pak jsme se přestěhovali do Pece, kam jsme předtím jezdili každý rok.
S divadlem u nás nikdo neměl nic společného. Tatínek byl horník, teď se věnuje zemědělství, ale dobře hraje na kytaru. Maminka je pokladní na lanovce.
Na snímku se společným psím miláčkem, štěnětem australského ovčáka vypadají manželé poklidněji.
Co rodiče říkali vašemu výběru profese?
Z toho, že se věnuju hraní, jsou nadšení a podporují mě. Chodila jsem na housle, na klavír, do tanečního kroužku, zpívala jsem ve sboru, a nakonec jsem začala chodit do dramaťáku. Měla jsem tak všechny předpoklady pro studium na konzervatoři.
Litovala jste někdy své volby?
Nikdy, jen mě někdy přepadnou pochyby, zda bych neměla dělat ještě něco jiného, něco užitečnějšího. Mám na mysli pomoc přírodě, zvířatům.
Jsem ráda, že na jisté problémy můžu díky své profesi, kde jsem víc na očích, upozorňovat. Chci vtáhnout do tohoto tématu co nejvíc lidí, týká se totiž každého z nás.
Vím, že zvířata jsou vaše velké téma.
Odmala jsem je měla ráda. Snažím se jim pomáhat.
Co bylo impulzem?
Lítost nad tím, kolik druhů je ohrožených nebo už vyhubených. Když jsme si pořídili psa, seznámila jsem se kynoložkou Hanou Böhmeovou, která cvičí belgické ovčáky, tzv. maliňáky, pro vyhledání pašovaného zboží, jako je slonovina, munice, mrtvá i živá zvířata v zavazadlech atd.
Když viděla, jak se o to zajímám, nabídla mi, zda s ní nechci jet do Konga, kde rozjela projekt Malina pro slona. Vloni jsem s ní jela.
Jaké dojmy jste si odvezla?
Hanka tam kontrolovala, jak probíhá výcvik psů. Žily jsme v džungli. Na jediné dopravní cestě jsou v určitých intervalech kontrolní stanoviště, kde působí i psovodi s vycvičenými psy. Hledají hlavně slonovinu, luskouní šupiny i živá zvířata. Doufáme, že se pašeráci těchto kontrol zaleknou.
Ve filmu Gangster Ka: Afričan (2015) nevypadá její seznámení s Hynkem Čermákem moc romanticky.
Afrika mě nadchla. Z toho, že nemám komfort, na který jsem z domova zvyklá, jsem se fakt nehroutila. Cítila jsem se bezpečně, i když Konžané mají jinou náturu.
Desetihodinovému zpoždění autobusu se nikdo nediví. Hygiena probíhala u jezírka, kam s oblibou chodí pít buvoli nebo sloni. Džungle je nádherná. Vidět nad ránem, jak se vám pod oknem prochází slon… Plánuju tam jet znovu.
Co mimochodem říkáte zoologickým zahradám?
Fandím jim, protože zvířata nejen ukazují, ale zároveň dělají hrozně moc pro jejich záchranu. Mám ovšem na mysli zoo, kde zvířata žijí v dobrých podmínkách.
Jste vegetariánka?
Ano, od návštěvy Konga. Tam mě na maso úplně přešla chuť, když jsem viděla, co za tím vším je.
Se stravou ale experimentuju od patnácti. Mám za sebou stadium, kdy jsem jedla jen syrové ovoce, zeleninu a oříšky. Cítila jsem se dobře, i když jsem v tu dobu zkoušela muzikál Balada pro banditu v Národním divadle moravskoslezském a na škole operetu Mamzelle Nitouche; do toho jsem ještě dělala akrobacii na šálách. Měla jsem přesto spoustu energie.
Proč jste toho tedy nechala?
Našla jsem si přítele, který miloval dobré jídlo, a já zase začala jíst všechno. Přibrala jsem a nebylo mi úplně dobře. Teď jsem vynechala maso a cítím se fajn. Vůbec mi nechybí.
V komedii Hoří, má panenko, která vznikla podle slavného Formanova filmu, s Vlastimilem Čaňkem.
Jak to děláte doma?
Doma maso nevařím, občas koupím šunku nebo párky, když jsou u nás Hynkovy děti. On taky maso moc nemusí. Dá si ho nanejvýš v restauraci.
Prozraďte ještě, proč jste při přijetí manželova příjmení vynechala - ová?
Chtěla jsem mít obě. A v této formě mi zní celé jméno libozvučněji.
