Veronika „Besky“ Beskydiarová: Zhubla jsem díky změně psychiky, ne jídelníčku

Máte norské občanství, slovenské příjmení, žijete v Praze. To je zajímavá kombinace.

Koluje ve mně i maďarská a rumunská krev, rodiče pocházejí ze Slovenska. Otec byl hudebník a v osmnácti odcestoval hrát do Skandinávie, kde nakonec s kapelou i zůstal. Měl vlastní hudební školu, koncertoval také na zaoceánských lodích. Občas se na Slovensko vracel ukázat a jednou v Banské Bystrici poznal moji mámu. Okamžitě přeskočila jiskra a máma šla za ním do Norska, kde v té době žil už třináct let a měl občanství. Protože jsem se tam narodila, zdědila jsem ho.

Lásku k jídlu a kuchařský talent jste tím pádem podědila po mamince?

Po mámě mám super chuťové buňky a odkoukané základy. Vařila intuitivně, vycházela ze vzpomínek na jídla, jež ochutnala. Pracovala s kari, garam masalou a dalším kořením v době, kdy se v našich končinách používaly pouze sůl a pepř. Kromě vaření mě naučila i mnoho dalších zásadních věcí: tvořit, plout životem, vnímat ženskou krásu. Byla jsem šťastné dítě, rodiče při mně vždy stáli a stojí dodnes.

Hodně jste cestovali?

Rodiče se odstěhovali zpět na Slovensko a začali podnikat, měli pod sebou čerpací stanice a byli pány svého času. Díky tomu jsme absolvovali hodně krásných exotických dovolených. Byli jsme v Thajsku, Indonésii, Mexiku – a všude jsme jedli lokálně.

Máte asi ty chutě hodně zažité.

Jasně. I v předchozí kuchařce Vaříme nebesky mám recept na kuřecí špíz s omáčkou satay, který jsem papala, už když mi byly čtyři roky.

V první kuchařce jste se vrátila do dětských let, teď vychází novinka Pečeme nebesky. Opět se vracíte v čase?

Ano, vracím se do svých teenagerských let. Tehdy jsem sbírala sladké a zdravé recepty s minimem cukru a tuku, které jsem pojmenovala Besky Bites (bites jsou anglicky kousky – pozn. red.). Překlopila jsem je do kuchařky, která obsahuje zhruba 75 sladkých receptů, ale dala jsem jim jiné ingredience i tvar, protože jsem už dávno pochopila, že je lepší si připravit jídlo poctivě a sníst ho méně.

Inspiraci jsem začala sbírat hned po vydání své první knihy. Od nakladatelství jsem totiž dostala příslib, že jestli se jí bude dařit, vyjde další. Věřila jsem tomu a dva roky hledala recepty v kuchařkách, na Instagramu či Pinterestu, měla v hlavě hromadu věcí a postupně jsem je dávala na papír.

Můžete poodhalit, jaké konkrétní pochoutky čtenáři v kuchařce najdou?

Kniha je rozdělena do čtyř hlavních kapitol. První se jmenuje Jednoduše a nebesky, pojednává o tradičních a jednoduchých receptech, které zvládne i nadšenec, který normálně nepeče. Typově jde o buchty na plech a snadno zvládnutelné dezerty.

Druhá kapitola jsou Duely, vizuálně podobné zákusky, z nichž jeden je lehký a druhý náročný na přípravu, například makronka a laskonka, éclair versus třený banánek. Můžete si zvolit obtížnost přípravy.

V další kapitole najdete dorty, ať už naháče, nebo tartaletky. Poslední část jsem věnovala svým kurzům pečení dortů, které jsem se rozhodla přenést do offline tištěné verze. Pod hlavičkou Masterclass od A do Z rozebírám, jak vytvořit hodně zdobený patrový dort.

Na internetu se dá najít nespočet receptů, přesto se stále daří i tištěným kuchařkám. Čím to je?

Pamatuji si dobu, kdy jsem dospívala a na internetu nacházela plno zajímavých informací, které byly zadarmo. Teď jsme se překlopili do doby, kdy každý chce vydělat a být za svoji práci ohodnocen. Pokud tedy někdo tvoří hodnotný obsah, investuje do toho čas i materiál a obsah zpoplatní.

K receptům, které nejsou zpoplatněné, se musíte proklikat milionem reklam. A když už se vám to podaří, zjistíte, že návody jsou často nefunkční, míchají mililitry s gramy a šálky, nejsou přehledné, často v postupu chybějí suroviny, takže musíte hledat recenze, komu a jak to vyšlo. Proto se lidé vracejí k tištěným kuchařkám. Je to záruka kvality.

Je náročné vymyslet nový recept?

Pravda je, že už všechno vymyšlené bylo. Ale bylo to vymyšlené dobře? Zda je jídlo tak akorát sladké, dostatečně šťavnaté, výsledná chuť se odvíjí od osobních preferencí, na nich recepty stojí. Něco ochutnáte v restauraci nebo uvidíte ve vitríně a v hlavě se rozjede, co byste přidala. Zní to jednoduše, ale vyžaduje to čas a zkoušení, během kterého různě chutě spojujete.

Jak dlouho trvá, než vznikne chuť, za kterou si stojíte a pustíte ji do světa?

To je individuální. Někdy stačí změnit jednu surovinu, jindy je to složitější. Vycházím z chuťové mapy, tu totiž neoklamete! Malina vždycky bude skvěle fungovat s čokoládou, kdežto nutella a brynza k sobě fakt nepůjdou. Pak vše záleží na kreativitě. Když mi zůstane z kurzu dortový korpus či krém, nevyhodím je, ale smíchám s tím, co mám doma z natáčení videí pro Instagram. Někdy mi vyjde senzační chuť, jindy ne. Obecně ale ráda pracuji se zbytky.

Bez ochutnávání se neobejdete, zároveň si hlídáte váhu. Jde to dohromady?

Podívejte se na známé kuchařky, v drtivé většině uvidíte štíhlé ženy. Pochopily, jak se sladkým správně zacházet, a drží se hesla „všeho s mírou“. Sama se snažím vlastní míře přijít na kloub, jenže je to těžké.

Sladké miluji a dokázala bych najednou sníst třeba celý plech dobrot. Momentálně zkouším mlsat střídmě, dám si maximálně jednu buchtu, často se o ni dělím. Ráda také jím v restauracích a bistrech, neumím odolat ani lákadlům z vitrín v podobě zákusků nebo pečiva. Koláček ke kávě musí být.

Zmiňovala jste, že vedete kurzy pečení dortů. Je to vaše hlavní pracovní náplň?

Zaměstnává mě vícero věcí, vařím ve víkendové Snídani s Novou, tvořím obsah na sociální sítě, dělám různé další akce. Aktuálně opravdu nejvíce času věnuji kurzům, vedu je i desetkrát do měsíce.

Jejich organizace obnáší tříhodinovou přípravu před začátkem, samotný kurz trvá pět hodin, pak musím uklízet, k tomu přidejte i nákupy den předem. Vybírám suroviny ve špičkové kvalitě, obíhám i čtyři dodavatele, protože ne vždy mají potřebné věci, přestože si je objednáte. Tím pádem mi kurzy zaberou dvacet dní v měsíci.

Sama bych to nezvládla, pomáhá mi moje máma a já na rodinný byznys nedám dopustit. Kurzy jsou moje primární obživa a jsem moc ráda, že jsem stále v kontaktu s lidmi, kterých se mohu dotknout. Přestože Instagram miluji a budování komunity mě ohromně baví a kreativně naplňuje, nezapomínám, že je to virtuální svět. Možná se jednoho dne vzbudím a nebude nic.

Jste inženýrka s červeným diplomem, přitom učíte lidi péct dort. Asi je to větší zábava než excelové tabulky, že?

Je pravda, že ty mě zrovna moc nebavily. Ale s lidmi vás nikdo pracovat nenaučí, zvlášť když se jim musíte věnovat pět hodin nonstop. Víte, jak dlouho se peče korpus nebo chladí krémy, jenže se může stát, že ve studiu vypadne elektřina, shocker (šokový zchlazovač na pečení – pozn. red) bude plný, zkrátka cokoliv dalšího. I když jsem to nedala znát, mých prvních dvacet kurzů bylo šíleně stresujících, než jsem se naučila, aby všechno fungovalo přirozeně a já si to mohla užívat. Sebejistota přišla až s praxí.

Kdo chodí na kurzy? Převažují zapálení pekaři, nebo fanoušci?

Vždycky si s účastníky před začátkem povídám, protože chci vědět, co je ke mně přivádí a co umějí. Takových 95 % tvoří ženy, nadšené amatérky, jež se zajímají o moji práci a chtějí se něco přiučit. Pak přicházejí lidé, kteří dostali voucher na kurz jako dárek, dále čistokrevní fanoušci – ti obvykle vůbec nepečou, jen se se mnou chtějí potkat. Když se objeví na nadstavbovém kurzu, říkám si, že to bude záhul. Všem se ale nakonec dort povede a mají z toho radost, což je skvělé!

Opravdu nikdo dort nezkazil?

Musím zaklepat, výsledek se vždy podařil. Jsem přesvědčena, že dobrý lektor by měl každého dovést do zdárného konce. Jasně že někdy je dort šišatý, pak stačí dotyčnému chytnout ruku, ukázat správný grif. Když se zdrcne krém, prozradíte fígle, jak ho opravit. Vysvětlíme si, jak se věci dají zachránit. Dort je takové lego, stačí znát správný postup, jak stavět.

Jak vzpomínáte na soutěž, která vás do gastrosvěta přivedla?

MasterChef je příprava na celý život, nikoliv jen na kurzy vaření. Zkuste se postavit před šest kamer, vařit pod tlakem a současně odpovídat, když se vás někdo ptá – a to vše s vědomím, že když se cokoliv nepodaří, bude se vám celé Česko i Slovensko smát. Musíte si zkrátka věřit, naučit se zvládat stresové situace, nic jiného vám nezbyde. Celý mentální proces, kterým jsem si prošla během soutěže, způsobil, že dnes jsem tam, kde jsem. Bylo to velmi, velmi těžké, a happyend byl vydřený.

Zvýšila vám soutěž sebevědomí?

Spíše bych řekla, že jsem našla svoji sebehodnotu. To, co z člověka vyzařuje. Umím se za sebe postavit, věřím, že má rozhodnutí jsou správná, nepochybuji o nich.

Dokážete si vůbec představit, jaký byste měla život nebýt soutěže?

V okamžiku, kdy mám za den i tři zakázky, nezastavím se a mám pocit, že padnu vyčerpáním, mě představa, že bych dělala něco jiného, drží nohama na zemi. Nastartuju se a jdu. Pravděpodobně bych byla stále vdaná za nesprávného člověka, zaměstnaná v korporátu, práce by mě nenaplňovala a já bych chodila domů a zajídala smutek a stres zmrzlinou a čokoládou, takže bych měla o dvacet kilo víc.

Možná by mě můj temperament nenechal si kazit život, ale motala bych se v bludném kruhu další roky a všechno by bylo o dost delší a asi i bolestivější cesta. Pak by zřejmě přišlo prozření a se vším bych sekla. Podobné představy jsou pro mě natolik úzkostné, že si vážím každé práce.

Jak moc se vám obrátil život?

V mém životě se událo sto změn a já bych dokázala vyjmenovat deset, protože ostatních devadesát proběhlo naprosto přirozeně. Kompletně se mi změnil biorytmus, stal se za mě workoholik, žiju s úplně jiným partnerem, za což děkuji pánubohu.

Je pravda, že exmanžel byl proti tomu, abyste do soutěže šla, takže vaše vítězství přispělo k rozpadu manželství?

Nikdy jsem se k tomu nevyjadřovala, ale každý si může domyslet, že když váš manžel nepřijde na finále, je jasné, že celou věc bojkotuje. Odpoutání od exmanžela bylo osvobozující, v našem případě se žádná pohádka nekonala.

Hodně žen po rozchodu hubne a rozkvete, dělají razantní změny. Vy také?

Všechny změny, které se na soutěž nabalily, se časem ukázaly jako přínosné. Včetně rozvodu a toho, že jsem přibrala. Pak jsem opět zhubla na svoji váhu a mohla lidem ukázat, jak je primitivní hodnotit člověka na základě vzhledu. Každý se mě ptá, jak jsem změnila jídelníček, jenže celý ten proces se týkal především psychiky. Musela jsem se stabilizovat, dostat do pohody, najít se. Rok a půl jsem byla sama.

A pak jste se poznala s hercem Adamem Vaculou. Kde jste se poprvé potkali?

Prozradím jen, že nás jedna milá osoba z televize, kde oba pracujeme, propojila. Upozornila nás na sebe navzájem. Dále sehrály roli sociální sítě.

Vážně to byla láska na první pohled?

Adam je jeden z nejkrásnějších mužů, jakého jsem kdy v životě poznala. To mi ale k partnerství nestačí. Při prvním setkání, kdy jsme naproti sobě seděli v restauraci, mě proto přirozeně zajímalo, jestli jde o víc než jen o chemii. Po třech hodinách povídání jsem věděla, že je můj a já jeho. Porozumění a hloubka tam byly od začátku.

Na lásku jste ani na chvíli nezanevřela?

Kdepak! Toužím po velké rodině, jsem jedináček a vždy mi bylo líto, že nemám sourozence. Bylo mi jasné, že nejprve musím poznat samu sebe, abych mohla být v budoucnu dobrá máma. To byla velká motivace a nikdy nezmizela. I kdybych desetkrát padla na kolena, zvednu se. Dítě vnímám jako obrovský dar, bez ohledu na to, jestli je vlastní, nebo adoptované. Můžete ho učit, posouvat, ukazovat mu, jak svět funguje.

Co vás partner učí a co vy jeho?

Jsem racionální, i když dělám kreativní práci. Neumím se oprostit od praktických věcí, hodit všechno za hlavu a neřešit, jestli vyjdu s penězi. Dovolím si tvořit, jen pokud mám pokryté výdaje. Adam je celou duší umělec, dokázal by hrát jen pro skvělý pocit. Ukazuje mi, že se někdy zbytečně ženeme za majetkem, já ho zas učím tomu, že je třeba vnímat realitu a být tady a teď.

Vaříte spolu?

Občas. Častěji vaří jeden z nás, když ten druhý nemůže nebo je unavený. Stává se, že Adam natáčí seriál Zlatá labuť, pak jde hned do divadla, přijde v jedenáct večer a ráno v pět už zas jede na natáčení. Jindy mám náročný program já.

Když je čas, sejdeme se v kuchyni společně. Přiznám se, že trochu trpím, protože jsem naučená mít věci rozfázované, aby vše odsýpalo. Ale i když pak na stole přistane jídlo, jež není perfektně doladěné, jsem vděčná za společný čas. Myslím, že je důležité být ve vztahu vědomý a pozorný. Můžeme být unavení či naštvaní, přesto se snažíme být k sobě laskaví a nenosit si práci domů. Vyvztekat se na partnerovi je tak jednoduché. Jenže škoda, kterou tím způsobíte, je nevratná. Adam je moje láska, tak proč bych jí škodila?

Může se vám hodit na Zboží.cz: Kniha: Besky: Pečeme nebesky - Veronika Beskydiarová