Veronika Arichteva: Působit jako hodně silný člověk může být na škodu

Po mnoha letech jste si opět zahrála v seriálu, který režíroval váš manžel Biser Arichtev. Jaké to bylo, sejít se spolu zase při natáčení?

Nakonec super! Na začátku nám ale trochu trvalo, než jsme si ujasnili pozice. Manželství se do pracovního vztahu samozřejmě propisuje.

Jak?

Myslím, že s manželem diskutuji víc než s jinými režiséry a taky ho víc přesvědčuji o svém pohledu na věc. Na druhou stranu je ke mně Bisi mnohdy daleko přísnější než k jiným hercům. V tomto ohledu to tedy pro nás oba asi bylo trochu náročnější natáčení, ale myslím, že to vychází z logiky věci a že to bylo nakonec dobře.

Bisi například už dobře zná moje mantinely – já se rozhodně nepovažuji za herečku, která zahraje všechno – a umí mě za ně postrčit. Posouvá mě tím dál.

Dokonale všestranných herců asi moc není, ne?

Ale našli by se! Jenomže tady v Česku nemají moc příležitostí to ukázat, protože jak v televizi, tak ve filmu se často obsazuje podle typu. A tak opakovaně dostávají podobné role.

Máte dvouletého syna. Jak moc jste s manželem zvažovali, že budete oba pracovat na stejném projektu a nebudete se moct doma u něj vystřídat?

Dost. V první chvíli jsem nabídku na roli dokonce odmítla. Lukovi byl teprve rok a čtvrt a ani jeden z nás jsme si neuměli představit, že budeme oba skoro tři měsíce každý den na place. Po měsíci však přišla nabídka od producentů znovu, a tak jsme o tom doma opět diskutovali. A já jsem Bisiho vlastně tak trochu přemluvila.

Jak se vám to povedlo?

Moje kamarádka, která už v té době Luku občas hlídala, řekla, že to prostě zvládneme a ať tu roli koukám vzít. Sehnala k sobě ještě jednu chůvu a pomoc nám slíbily i obě babičky. Se čtyřmi lidmi na výpomoc se o tom už dalo uvažovat…

Měla jsem samozřejmě obrovský strach, že Luka to bude špatně snášet, ale zbytečně. Naopak byl moc spokojený. Každý, kdo s ním byl, ho učil objevovat jiné věci a jinak, než to dělám já.

A jak jste to snášela vy?

Produkce mi vycházela vstříc a počítala jsem s tím, že to bude časově náročné, ale když se objevily nějaké večerní přesčasy, radost jsem z nich neměla. Chtěla jsem každý večer s Lukou strávit aspoň hodinu dvě, než půjde spát.

Organizačně to taky bylo hodně náročné. Připadala jsem si skoro jako produkční.

Takže přece jen stres.

To sice ano, ale zároveň jsem si během toho čtvrtroku potvrdila, že když se v mém životě děje hodně věcí, dělá mi to dobře. Já ten zápřah zkrátka potřebuju! (směje se)

Bylo teď při práci vidět, že se s manželem znáte už delší dobu než při natáčení seriálu První republika?

Určitě ano. Seznámili jsme se při natáčení seriálu Vyprávěj, tehdy jsme byli jen herečka a režisér, vztah jsme spolu ještě neměli. První republiku už jsme začali točit jako manželé, ale teprve krátce po svatbě, a tak jsme si na to propojení soukromého a pracovního vztahu ještě zvykali. Kdežto teď už jsme oba věděli, do čeho jdeme.

Model, že si do toho navzájem víc mluvíme a Bisi je na mě přísnější, jsme spolu měli vlastně vždycky. Ale teď už v něm vidím hlavně výhodu. S manželem se mi pracuje dobře. Znám ho, vím, co má a co nemá jako režisér rád. A už k němu mám taky vybudovanou velkou důvěru.

Nepřejícným řečem, že jako herečka možná dostáváte práci díky manželovi, se asi stále nevyhnete, že? Nebo už je to minulost?

Jsem mile překvapená, že se ke mně zatím nic nedoneslo! Na začátku jsme se s tím s Bisim potýkali mnohem víc. Každopádně jsem si ničeho takového nevšimla od chvíle, co se začal vysílat seriál O mě se neboj.

Nezaznamenala jsem nic ani na sociálních sítích od diváků, ani mezi kolegy. Ti mi naopak posílají hezké zprávy. A když mě pochválí kolegyně herečka, potěší mě to asi úplně nejvíc.

Je vám vaše poslední seriálová postava něčím podobná? Například svojí přímostí?

Řekla bych, že je mi podobná asi nějakou základní energií, která z člověka vyzařuje. Pokud jde o přímost a pravdomluvnost – celý život se taky snažím být upřímná, ale nejsem tak razantní jako seriálová Eva. Nechci se nikoho dotknout.

Ještě víc mě s ní spojuje smysl pro spravedlnost a taky pro životní hodnoty, jako je přátelství a rodina.

A co její oblíbená replika „O mě se neboj“? Říkáte ji taky?

Sice jsem ji nikdy nepoužila, ale taky jsem vždycky usilovala o to stát na vlastních nohách, třebaže jsem měla podporu nejbližších… Vždycky jsem věděla, že když něco chci, musím to dokázat sama a propracovat se k tomu. Asi kvůli tomu někdy působím jako hodně silný člověk, což může občas být i na škodu. Někdy si kvůli tomu totiž lidi myslí, že jsem tvrdá, i když to není pravda.

Umíte přijmout pomoc?

To je trošku problém. Vlastně docela velký. Kdybych to uměla líp, leccos bych si tím v životě usnadnila.

Titulní seriálová replika mi přijde jako dospělá, kultivovanější verze oblíbené dětské větičky: „Já sám!“ Už s ní přišel i váš Luka?

No jasně! Chce být samostatný, ve svých dvou letech si umí sundat bundu a obout boty a taky chce objevovat svět bez nás. Podporujeme ho v tom. Jsem ráda, že to tak je.

Jak zvládá, když od vás slyší „ne“? Je diplomat, nebo beran?

On je po mně trošku nerváček, takže jde hlavou proti zdi a začne se vztekat. Začalo to asi před půlrokem. Už je to naštěstí lepší. I my s Bisim už to zvládáme líp.

Nejlepší je, když se nám povede odvést jeho pozornost k něčemu jinému. Někdy si ale prosadí svou. Pokaždé na to nemám dost síly. Jsem třeba unavená nebo musím nutně něco udělat. Je mi ale jasné, že tudy cesta nevede, protože by toho začal brzy zneužívat.

Docela dost mi teď pomáhají knihy o respektující výchově. Sice jsem v sobě tenhle postoj měla od samého začátku, jenže jsem ho uplatňovala spíš jen intuitivně.

Co vás na tomto způsobu výchovy tak zaujalo?

Ráda bych se vyhnula přehnaně autoritativnímu přístupu. Jestliže chci, aby dítě respektovalo mě, musím přece respektovat i já jeho. Jeho city, vůli… To samozřejmě neznamená, že mu člověk nedává hranice.

Je to vlastně podobné jako s tělesnými tresty. Pokud chci, aby se dítě nechovalo k druhým násilně, nemůžu se tak chovat já k němu.

Kdo z vás dvou s manželem je vůči synovi ten hodnější, mírnější?

Myslím, že Bisi. Co skončila pandemie, tráví zase hodně času v práci, a když přijde večer domů, chce si Luku užít a moc se mu nechce být za přísného tatínka. Často proto řekne: To si vyřiď s maminkou! A zůstane to na mně. (směje se)

Ale myslím, že Bisi je prostě takový a měl to stejně i se svým starším synem z prvního manželství. Je i klidný, hodně rozvážný. Zdá se, že se docela dobře doplňujeme.

Včera jste celý den točila reklamu, o víkendu vás čeká divadlo. Znamená to, že už jste po natáčení seriálu začala víc pracovat?

Zatím ani moc ne, přece jen se snažím být teď co nejvíc s Lukou. Práce přichází spíš ve vlnách. Po natáčení seriálu O mě se neboj jsem nějakou dobu nepracovala, snažila jsem se být zase co nejvíc doma.

Asi čtyřikrát do měsíce hraji divadlo. Jsou to však jen inscenace, které měly premiéru už před pandemií a před mým porodem. Během letních shakespearovských slavností jsem sice hrála tři týdny v kuse, ale byly to jen večery, přes den jsem mohla být se synem. Dostala jsem už i nějaké nové divadelní nabídky, ale zatím jsem je odmítla.

Bisi po pandemii znovu hodně točí a málokdy je volný, aby mohl být doma a já jsem mohla víc pracovat. Není to však hlavní důvod, proč dávám přednost rodině. Luka je ještě malinký a právě teď nás potřebuje nejvíc. Taky jsem se vždycky těšila, až jednou budu mít dítě, proto si ho teď chci užít.

Jestli se nepletu, dřív jste chtěla spíš točit. Ale do života vám stejně vpadlo i divadlo. Proč jste o něm původně moc nepřemýšlela?

Myslím, že to bylo dané od dětství. Vyrostly jsme se sestrou ve filmařské rodině, dědeček byl filmovým architektem, tatínek byl čtyřicet let filmovým producentem. Herečkou jsem chtěla být odmalička. Začalo to jako dětský sen, ale pak přišla konzervatoř a během ní jsem začala hrát v Ordinaci v růžové zahradě. Od začátku jsem tedy byla spíš před kamerou než na jevišti.

Až na konzervatoři jsem vlastně zjistila, že divadlo je super a že mě moc baví. Ale je pravda, že kdybych si musela vybrat, stejně by zvítězil film. Miluju atmosféru na place. Zůstalo mi to dodneška. To prostředí sice už dávno důvěrně znám, ale pořád mě fascinuje úplně stejně jako kdysi.

Mám takový dojem, že do toho všeho ještě s manželem opravujete starší domek, který jste si koupili. Nebo už je rekonstrukce hotová?

Není. A to je vlastně další práce. Stále mám nějaké schůzky, s architekty, s kuchyňským studiem… Pořád je co řešit a Luku k tomu samozřejmě s sebou neberu, proto se mu to potom snažím vynahradit.

Co vaše letité přátelství s Nikol Leitgeb (dříve Štíbrovou) a Martinou Pártlovou, se kterými tvoříte slavné komické trio 3v1? Máte na sebe teď vůbec čas, když už máte všechny rodinu?

Původně jsem si myslela, že až budeme všechny mámy, budeme se vídat denně. Představovala jsem si, jak budeme chodit s dětmi na písek a do cukráren… Jenže se ukázalo, že je to naprosto nereálné. Z těch našich čtyř dětí je totiž pořád někdo nemocný, a když už jsou všichni zdraví, má některá z nás nějakou práci. Nejvíc se teď vídáme v rádiu Evropa 2, kde máme pořad 3v1.

Samozřejmě že se občas navštěvujeme a to velké přátelství je mezi námi pořád, akorát už spolu nechodíme na večeře a do baru jako dřív.

Zajistit si hlídání pro tři rodiny na stejný večer, to se opravdu povede jen výjimečně. A stejně to většinou ještě něco překazí.

Ale za to naše přátelství jsem vděčná – a vlastně jsem na nás i dost pyšná. Vždyť na to, že jsme kdysi z legrace natočily video na sociální sítě, jsme se spolu dostaly docela daleko.

S natáčením videí jste ale už přestaly. Vrátíte se k tomu ještě někdy?

Na to se nás lidi pořád ptají. I nás to mrzelo, ale s malými dětmi to opravdu nešlo. Kromě toho máme teď pocit, že během covidu začalo dělat podobná videa víc lidí… A my se teď bojíme, že budeme už jen trapný!

Převedly jsme to tedy do besed. Hrozně nás to bavilo a prozradily jsme na sebe s tím naším typickým humorem spoustu věcí. Lidi to vzali skvěle, takže na jaře jich možná zase pár uděláme… Uvidíme. Zatím nic dalšího neplánujeme.

Zmínila jste se, že od prvního videa jste se dostaly nečekaně daleko. Překvapilo vás, že jste vylétly tak vzhůru?

My jsme nebyly neznámé tváře, Martina zpívala, my s Nikol hrály, nebylo pro nás tedy moc nové, že nás lidi znají. Je však pravda, že asi hlavně díky našemu triu 3v1 jsme si každá vybudovala taky dost velké publikum na Instagramu.

Půl milionu sledujících jsem ale nezískala přes noc, narůstalo to postupně. Takže bych neřekla, že jsme vylítly.

Zajímavé je, že nás dnes někteří vidí hlavně jako influencerky, jako 3v1, ale spousta dalších lidí nás vnímá pořád samostatně jako dvě herečky a zpěvačku. Za to jsem ráda, vždycky jsem byla hlavně herečka. Netvrdím samozřejmě, že mě živí pouze herectví, protože mě vlastně živí všechno, co dělám. Jsem ráda, že to mám hodně rozvětvené a mám těch možností víc.

S kamarádkami jste si taky založily e-shop 3v1, kde prodáváte svůj merch, tedy zboží, kterým propagujete právě svoje komické trio. To vás musí stát spoustu času, ne?

Samozřejmě ty mikiny po nocích nebalíme samy, jak si spousta lidí ještě donedávna myslela. Máme na to vlastní promotion firmu, bez které bychom se neobešly. Kvůli malým dětem se nemůžeme denně scházet v práci. Jakmile je ale večer uspíme, jdeme na to. Firmu vedeme vlastně jen díky mobilům a přes WhatsApp. Práci často doháním takhle po nocích, ale nevadí mi to, baví mě to.

V těhotenství jsem chvíli přemýšlela o tom, jestli mě mateřství natolik změní, že se budu chtít věnovat pouze synovi, ale nečekala jsem, že se to stane – a ono na to opravdu nedošlo.

Snažím se sice Lukovi věnovat co nejvíc, ale neumím si představit, že bych byla jenom doma, myslím, že to musí být psychicky hodně náročné. Jsem ráda, že můžu i trochu pracovat, dělat chvilku i něco jiného.

Sociální sítě jsou svět sám pro sebe. Jaký k nim máte vztah?

Na jednu stranu mě trochu děsí. Hlavně Instagram, který začínal jako platforma pro sdílení fotek. Vyumělkovanost a přetvářka, které tam spousta lidí předváděla, ale naštěstí postupem let mizí.

Někteří sledující tu umělou realitu možná ani nepoznají. Hlavně děti.

Jestliže mladí lidi pochopí Instagram špatně, budou se pořád s někým srovnávat. Budou řešit, co kdo vlastní. Jak kdo vypadá. A to je zrádné. Ono se to možná nezdá, ale dost lidí svoje snímky na sociálních sítích silně retušuje.

Dnes už existuje spousta aplikací na úpravu fotek. Potom takového člověka potkáte někde osobně a nemůžete ho vůbec poznat.

Vždycky taky samozřejmě záleží na tom, koho sledujete. Pokud jde o mě, myslím, že jsem ze svého života vždycky ukazovala věci tak, jak jsou, s humorem a s nadsázkou, ale bez přetvářky.

Na druhou stranu ale můžete díky sociálním sítím někomu nebo něčemu pomoct. Upozornit na vážný problém nebo třeba naopak jen na super akce pro děti. A to mě na nich baví.

Určila jste si ještě nějaké další hranice než vyhýbání se přetvářce?

Instagram mě sice taky živí, ale nechci, aby na mém účtu převládly spolupráce s firmami. Měl by zůstat osobní. A když už něco propaguji, jsou to jen věci, které mi jsou něčím blízké a používám je. Nikdy nedělám reklamu ničemu, čemu nevěřím a co neznám.

Přemýšlela jste o tom, jestli do toho všeho zapojit i syna?

Samozřejmě bych ho neukázala nahého nebo v nějaké situaci, kdy by mi to mohl jednou vyčíst, ale nikdy mě nenapadlo, že bych ho měla schovávat.

Sdílím věci ze svého soukromí, samozřejmě jen v určité míře, a neumím si představit, že bych ukazovala fotky z dovolené, svoje těhotenství, ale po porodu bych potom dítě schovala.

Některé influencerky přitom ukážou dítě jen zezadu, případně vyfotí pouze ručičku, a vedle toho propagují dětský produkt. Možná se na to dívám přísně, ale tohle mi připadá pokrytecké. Pokud by mi sdílení synových fotek tak moc vadilo, asi bych s Instagramem skončila úplně. Tedy až bychom splatili hypotéku! (směje se)

Může se vám hodit na Zboží.cz: DVD První republika 1-3. série