Věra Martinová: Rakovina mi pomohla přehodnotit celý můj život

Ne, ručně píšu málokdy a počítač to umí sám. Zatím jsem také nic nevyplňovala, tak vlastně nevím a netrápí mě to.

Pro mě úžasný. Měla jsem hodně krásné práce, i když jsem už ke konci byla úplně vyčerpaná, končili jsme 19. prosince. Rok jsem začala dovolenou na Jamajce. Pak už nastaly koncerty s mojí kapelou. V létě jsme s Pavlínou Jíšovou a její dcerou Adélkou v triu hostovaly na velkých koncertech skupiny Čechomor. To byl moc hezký zážitek. A také jsem poprvé ve svém životě natočila vánoční desku - Foukneme do svící.

Zatím se všechno jeví dobře. Vůbec není pravda, že ve zdravém těle zdravý duch, jak to učil zakladatel Sokola Miroslav Tyrš. Platí opak - když je zdravý duch, je zdravé tělo.

Tu knihu napsal Honza Kašpar, už je to dávno. A nešlo jen o autonehodu. Odmalička jsem byla spíše pesimista a stresař. Všechno jsem si moc brala. Svoji nemoc ale nepovažuji za návrat na dno, beru ji jako pokárání a zdvižený prst. Byla to výzva, abych změnila svůj životní styl a hodnoty.

Šlo o souhrn stresových situací, kterými jsem si prošla. Život jsem brala příliš vážně, zodpovědně a soustředila jsem se spíš na negativní věci. To byla ta obrovská chyba. Teď se snažím chovat se obráceně. Mám ráda ten příklad o sklenici, která je buď napůl plná, anebo z poloviny prázdná. Chci ji teď vnímat jako napůl plnou.

Stále probíhá. Ještě pořád se učím vidět věci pozitivně.

Když znáte podstatu svých chyb, jde to líp. Házím za hlavu nepodstatné záležitosti, snažím se radovat se z maličkostí a víc se smát. Začala jsem potkávat jiné lidi, kteří vidí svět stejně jako teď já.

Protože jsem byla zaslepená skepsí a negací.

To se také výrazně zlepšilo. No, někdy je mi trochu hůř, ale to je normální, prostě „depky“ odmítám akceptovat.

V písničkách to není. Nově jsem udělala jen vánoční desku, kde je téma dané. Předchozí tituly mě ale vždycky stály spoustu nervů. Natočit řadové CD je pro mě obrovská zátěž. I v tomhle na sobě musím zapracovat. Vím, že zodpovědná budu vždycky, ale už se neobviňuji z věcí, které nemůžu ovlivnit. Je nutné se srovnat se svým svědomím, mít pocit dobře odvedené práce a radosti z ní a netrápit se tím, co by, kdyby…

Myslím si, že ano. Řekla bych, že se teď se mnou líp žije. Když vedle sebe máte člověka, který je pořád v depresích a utápí se v nihilismu, není to asi moc spokojený život. Na Silvestra jsme šli na divadelní představení A do pyžam!, pak jsme se s manželem toulali Prahou a já jsem ji poprvé zažila úplně jinak. Krásy města mě přímo oslňovaly, z davů, ze kterých jsem vždycky měla hrůzu, najednou vyzařovala pozitivita, pospolitost, lidé se objímali a přáli si šťastný nový rok, ten Babylon národů se mi líbil.

Zatím se k ničemu takovému nechystám. Navíc na to nejsem ještě dost stará, abych byla moudrá.

Je to takový kruh. Ke country a trampským písním jsem přičichla v dětství na skautských táborech. Líbila se mi ta romantika, trampování, hraní u ohňů. Jenže pak jsem na konzervatoři začala studovat klasickou kytaru a odvedlo mě to jinam. Tehdy mě nadchly šansony, folk, blues, ale i černá muzika. Tohle všechno je ve mně dodnes namíchané. Termín první dáma country music před lety vymyslel Michal Bukovič a už mi to zůstalo. Rozhodně to ale pro mě není žádná koule na noze.

Pozor, ten kotlík ve mně také určitě je! Zažila jsem ho a ráda na to vzpomínám. Jen už v něm dnes nevařím a ani nespím pod širákem. Ke country to není nutná rekvizita.

Nejradši bych byla, kdybych prostě byla Věra Martinová bez škatulky. Toho bych jednou chtěla dosáhnout.

On žije na střídačku tady a v Anglii. Je to skvělý kytarista, bluesový zpěvák s ojedinělým hlasem, báječný muzikant. Kdysi jsem ho potkala na festivalu Slávka Janouška a teprve po letech jsem ho požádala, aby mi napsal písničku. Napsal mi jich víc a sedli jsme si natolik, že spolu hrajeme už pět let. Naše první společná deska se jmenovala Věřím svým snům.

Ne, ne, ne! Rozhodně mi to nikdy nedával najevo. Jamie už je dávno za padesátkou, nicméně má rád mladé holky. Je to světoběžník, není a asi ani nechce být nikde vázaný.

Anežka odvedla dobrou práci a dostala zaplaceno jako ostatní. Překvapilo mě, jak zpívá a dobře slyší.

To právě ne. Je totiž introvert, zpívá si pro sebe nahoře v pokojíčku nebo na táboře, kam teď jezdí už jako vedoucí. Přede mnou nechce. Když před dvěma lety začala hrát na kytaru, přemohla se a přišla, abych ji naučila základy. Dál už si zase brnká sama. Vždycky se zlobí a říká, abych na ni nekoukala a neposlouchala ji.

Nikam ji tahat nechci, ale pokud mě požádá o pomoc, ráda jí poradím. V žádném případě ji do ničeho cpát nebudu, protože muzikantský život není snadný.

Letos maturuje na pedagogickém lyceu a chtěla by studovat psychologii. Ale přihlášek si dá asi víc, není úplně vyhraněná. Může se nakonec vydat jiným směrem. A jaká je? Úžasná, hodná, spolehlivá, empatická. Doufejme, že se jí to v nové éře, která snad bude víc zaměřená na duchovno, bude hodit.

Vážím si toho, že si někdy přijde pro radu. Já jí ale můžu předat jen své zkušenosti. Dnes jsou děti úplně jiné, takže si se životem stejně bude muset poradit především sama. Naštěstí má hodného kluka. V každém případě jsem šťastná, že spolu máme krásný vztah, a vždycky tu pro ni budu.

Počítáte špatně, brali jsme se v lednu 1993, takže ještě jeden rok chybí.

Stejně dobře jako s kýmkoliv jiným, je-li to dobrý člověk. Samozřejmě nějaké problémy byly, ale dokázali jsme je s Jardou překonat a zůstali jsme spolu.

Jo, to oni dělají, jenže to já už neřeším. Je to stejné, jako když žijete u tramvajové zastávky nebo vedle nádraží, taky ty zvuky časem nevnímáte.

Tak moment, Černošice nejsou vesnice! To by vám domorodci dali. Nevím, jestli bych dokázala žít na malinkaté vesnici, odkud se všude musí dojíždět, i na nákupy. My tady máme veškeré městské vymoženosti.

To ano a větší sepětí s přírodou a pocit volnosti. Bez toho nemůžu být. Jsem Vodnář a tohle vzdušné znamení pro mě platí beze zbytku. Potřebuji svobodu a tu tady mám. V Praze bych takovou nikdy neměla.

Ne, mě to baví. Naše zahrada je v létě krásná hlavně tím, že není umělá. Necháváme v ní růst staré stromy, na kterých už neroste ovoce, ale dávají stín. To je pro mě důležitější dar. Nelíbí se mi vyžehlené geometricky uspořádané parcely, bála bych se tam šlápnout.

V naší zahradě je příjemně a hlavně jí nesloužíme. Když na ni nemám čas, nechám ji osudu, neprožívám to. Loni jsme dokonce zlikvidovali zeleninové záhony, protože jsme nemohli nikam odjet, aby nám neuschly okurky a rajčata. No, dejte pokoj! Místo toho jsem nasázela kytičky - hortenzie, ibišky, boubelku, levanduli. Říkám tomu místu podle Hrubína Květuščina zahrádka.

(směje se) Loni v zimě a byly čtyři. Portrét pro kamarádku, akt pro kamaráda, židovskou uličku v Třebíči a uličku v Rovinji.

V únoru poletíme s přáteli do Keni. Miluji cestování. Plním si sny, vždycky jsem chtěla vidět safari, láká mě tamní příroda a oslavíme tam i moje narozeniny.

Ale to vůbec není pravda. Naopak to bude začátek lepší doby. I já začínám vnímat pozitivní energie, které nás odpoutávají od konzumního způsobu života. A to nejsem žádný fanatik nebo blázen, který propadá obskurním vědám. Nemyslím si, že avizovaným návratem k přírodě se vrátíme do zemljanek, ale dojde k přehodnocení životních postojů. V tom vidím tolik diskutované poselství Mayů.

Vůbec nic velikého. Chci prostě žít a pracovat, těšit se z koncertů, ty mě naplňují energií, potlesk je droga. Pokud se ve zdraví vrátím z Keni, budu zpívat a žít. Nic víc.